Matty

„Drážďany! Hirošima! Vietnam!“ I tohle je cesta. Dobré vědět. Hodně víme zásluhou médií, jež by v ideálním případě měla sloužit oběma stranám (což v případě Meinhofové nejenže platilo, ale navíc to v sobě má špetku ironie). Kamery, foťáky, štosy papírů – zkuste dnes bez nich rozpoutat revoluci. Jakákoliv inspirace pány Che Guevarou, Mao Ce-tungem a Ho (ho ho) Či Minem budí na území ČR právem znepokojení. Bez onoho pochybného ideologického podloží bych, oddělen ovšem od „té“ doby bezpečnou časovou propastí, k aktivitám první generace RAF snad i choval nějaké skryté sympatie. A stejná skupina dnes? Dokázali by někomu otevřít oči, vytrhnou jej z nerušeného vegetování? „Co je to za blbou buržoazní otázku?“ nechávám za sebe odpovědět nepochybujícího Baadera a přecházím zbaběle k filmu samému. Jedním slovem „paráda“! Není pochyb, kde a ve které době jsme. Známé tváře, známá jména (Pahlaví, Dutschke). Poznávání hrdinů skrze činy. Historie přihrála filmařům pro vyprávěni velmi užitečnou pomůcku: Meinhofová, člověk zvenčí, se dostává „dovnitř“ a my máme pro začátek společníka. V zachovávání racionálního odstupu nejsme sami. Později přejímá analytický přístup vyšetřující Bruno Ganz, jehož ledový klid a schopnost vidět věci v širších souvislostech připomíná postavu Tommyho Lee Jonese v No Country For Old Men. Dost přes dvě hodiny délky u faktograficky „pünktlich“ filmu budí obavy zcela liché. Diváckou rozkoš skýtají nádherně přehledné akční scény, „pojištěné“ navíc faktem, že většina teroristek ráda krátké sukně. Sexy zpracování, dané také výběrem hudby (po Watchmenech další nečekané využití profláklého Dylana), události nijak nezlehčuje. Z vrahů mučedníky nikdo nedělá. Kontroverzní (sebe)vraždy zůstávají moudře skryty za vězeňskými zdmi. Třeba právě resuscitovaná snaha dobrat se pravdy (odhalit pachatele) donutí lidi přemýšlet. Doba už pomalu přezrává. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, castor, flanker.27, Aidan, curfew77

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70%

Není snadné najít v New Yorku slušný byt pro dva mladé a perspektivní lidi. V tom vyhlédnutém budou v lepším případě přebývat švábi a potkani, v horším milá vetchá stařenka, v reálu neustále prudící čarodějnice. Danny DeVitto nedokázal ze slibného námětu vytřískat víc než pár předvídatelných vtípků situačních („borůvky!“), pár obstojných vtípků konverzačních („její vlasy byly světle žluté jako barva moči po multivitaminu“), pár zbytečných vtípků fekálních a pár zdařilých vtípků černohumorných, které kdyby byly zastoupeny ve větším množství a šly až na dřeň, snad by i zachránily film před svíjením se v křeči. Sympatický Ben, nesympatická Drew (veškerý půvab sršící z té dívčiny jde mimo mě) a neskutečná Eileen Essellová. Té jsem nějaké ošklivé, nezhojitelné zranění přál minutu od minuty méně a nečekaná pointa mě utvrdila v názoru, že jde opravdu o vcelku fajn babču. Mohla to být drzá, anarchistická komedie, která hne žlučí konzervativců a bránicí milovníků černého humoru, bohužel vznikla jenom umírněná variace na počítačovou hru Neighbour from Hell (a jeden výborný úsek z Amélie pochopitelně). 40% Zajímavé komentáře: ripo, FateKEEPER, Vodny

Alejandro González Iňárritu, režisér, v jehož mozaikovitých filmech všechny postavy hrozně trpí, dostávají se do těch nejvyhrocenějších situací a pokud se jim život nakonec změní, pak jedině k horšímu? Po zhlédnutí Babelu definitivně ano! Čtyři tragické lidské příběhy, čtyři různé jazyky, tři kontinenty. Kromě angličtiny uslyšíte arabštinu, japonštinu a španělštinu – Iňárritu se pokusil natočit film kosmopolitní, který osloví všechny národy. Přesto mi ani po doběhnutí závěrečných titulků nebylo jasné, jaký cíl tím vším sledoval. Pokud to opět neměla být jenom srdceryvná mozaika propletených osudů. Všechno spustí jedna zbraň, jeden výstřel, a dále se film točí okolo „velkých“ problémů světa, jejichž závažnost nepotřebuje doprovodný komentář. Terorismus, ilegální přistěhovalci, lidská komunikace, rasismus - co si budeme nalhávat, tohle na filmovou akademii zpravidla zabírá. Režie je podstatně klidnější než u Jednadvaceti gramů či Amores Perros. Poetické pasáže na mě stejně působily nepatřičně, jako bychom si během nich měli uvědomovat svou nicotnost oproti zobrazovaným velkým dramatům. Kontrastem k podobným scénám jsou, a těch je většina, – scény, kdy hlavní hrdinové trpí. Trpí duševně, trpí fyzicky. Často brečí, nadávají, propadají naprostému zoufalství, což mi vadilo také u předchozích Iňarrituových filmů. Jako by lidský život nepřinášel nic pozitivního a když už, tak pouze coby předzvěst čehosi nepochybně nepříjemného. Mé pocity z Babelu jsou navzdory jeho urputné snaze vyždímat z vás nějaké emoce celkem lhostejné. Příliš snahy škodí. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Marius, Jordan, Madison, kikuka, rawen, Triple H

Filmem zobrazeného životního období jsem se vždycky obával . Teď už o něco méně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, swamp

Rozepisovat se o zápletce je zřejmě zbytečné. Mnoho žen (v knize jich bylo dvanáct, ve filmu o pár méně) zažívá kvůli svým dětem, partnerům či rodičům dramata plná velkých emocí. Řeší se vztahy manželské, mimomanželské i rodičovské. Někdo umře, někdo porodí, někdo objeví svou biologickou matku a někdo se naučí péct bábovku. Nic, na co bychom z řady jiných melodramat nebyli zvyklí. Netypické je, že osudy všech postav jsou poměrně nápaditě propojené.___Ano, nelze ignorovat, že pokud se ve filmu někdo chová mile, pak jen kvůli pocitu viny či ohrožení. Jinak jsou k sobě všichni více či méně hnusní a myslí jen na sebe. Podobně nelze ignorovat, že v závěru všichni jednají, jako kdyby podstoupili lobotomii. Všechny nevěry, výhružky a urážky jsou náhled odpuštěny. Do očí bije také přesvědčení tvůrců, že se žena dokáže uspokojivě realizovat jedině skrz mateřství. To je stejně pitomé jako implicitní myšlenka, že kdo neumí péct bábovku, není dobrou matkou... ___ Zároveň ale nelze přehlédnout, že Bábovky představují relativně zdařilý příklad tzv. síťového vyprávění (viz Magnolia, Amores Perros či 21 gramů). Zápletka vás tak sice vtáhnout nemusí, ale přesto existuje šance, že vás po celou dobu bude bavit sledovat propojování jednotlivých dějových linií, které je přes nadměrné množství postav zásluhou šikovné distribuce informací bez problému přehledné. ___ Vrcholem filmu, kterému i díky množství zvratů, snaživým hercům a střídmé stopáži nikdy nechybí spád, je několik desítek vteřin trvající záběr, v němž se protnou skoro všechny osudy. Dojde k tomu způsobem, který je sice cimrmanovsky absurdní, ale zcela v intencích melodramatického excesu, na němž poetika filmu stojí: Takže když někdo omdlí na ulici a je snímán z vysokého nadhledu, je třeba, aby se kolem něj kutálely pomeranče, ať to vypadá efektněji, když na Žofíně probíhá předávka drog, musí být záběr ozvláštněn symetrickou kompozicí, a když Kristýna Podzimková běží okolo pražského Hlavního nádraží, zní k tomu hudba jako z Mission Impossible. ___ Jakkoli je lákavé se Bábovkám elitářsky vysmát, protože jsou vám postavy protivné, ideově s nimi nesouzníte a melodramaty pohrdáte (v čemž je obsažen podobný šovinismus, který někteří kritici filmu vytýkají), bylo by skvělé, kdyby víc hloupých námětů bylo zpracováno se stejnou inscenační suverenitou a konstrukční zdatností. 60%

Natočit akční film, v němž se skoro všechno děje do rytmu hudby, kterou podle aktuální nálady nebo příležitosti poslouchá hlavní hrdina, považuji přes občasnou klopýtavost a nestálou míru nadhledu za skvělý nápad, jak oživit muzikálový žánr (a zároveň jej takto podvratně podsunout divákům, kteří muzikály jinak ignorují a nejlepším letošním filmem pro ně doposud byl osmý díl Rychle a zběsile). Můžeme Wrightovi vyčítat, že jeho film není stylisticky nijak výrazně ozvláštňující (stejně stříhal akci už v U konce světa), že nezvládá práci s ženskými postavami a na rozdíl od svého velkého filmařského vzoru Quentina Tarantina zůstává i po čtyřicítce nedospělým nerdem se slabostí pro samoúčelnou fetišizaci filmových odkazů (silnice ubíhající jako v Lost Highway, stejně poničené sluneční brýle, jako měl Warren Beatty v Bonnie a Clydeovi), který pořád dokola vypráví ten samý příběh o hrdinech, kteří musí dospět, ale zároveň se můžou nadále bavit v zásadě stejným způsobem, obývat své únikové světy a být při tom hrozně cool. Nebo si prostě můžeme užít originální letní blockbuster s božím soundtrackem a několika neuvěřitelně našlapanými akčními scénami. Jelikož sám zatím alespoň ve vztahu k popkultuře dospět neplánuji, volím druhou možnost. Více jsem se o filmu rozepsal na svém blogu. 85% Zajímavé komentáře: Douglas, JFL, Cervenak

„Exploit Yourself.“ Barbara Stanwyck uvádí do praxe Nietzscheho myšlenky a za uplatnění všech končin svého těla si podmaňuje celou firmu, vedenou pochopitelně muži. Cesta za úspěchem začíná vysvobozující smrtí otce, který ji k prodávání vlastního těla přinutil. V případě ostatních mužů je to naopak ona, kdo je nutí, aby se podřídili. Za všechna příkoří, jež na ní muži napáchali, se mstí sebevědomou aplikací metody „sveď a smeť“. Své krátkodobé milence odvádí od práce i od manželek. Zatímco se chlapi kolem ní vraždí, ona zachovává ledový klid. V závislost na tom, jak se „prospává“ do vyšších příček firemní hierarchie, kamera stoupá výš a výš ke špičce budovy, falického symbolu patriarchální moci. Muži jsou pro Lily pouhými loutkami také díky tomu, že se z „jejich“ literatury naučila, jak v jejich světě prorazit (kromě Vůle k moci pilně studuje také příručku etikety). Opačné pohlaví má zkrátka přečtené a je dost chytrá na to, aby věděla, kdy hrát hloupou. Kromě Barbary Stanwyck, která předvádí úžasnou práci nohama a frivolní pohledy rozdává s neodolatelnou nonšalancí, stojí Baby Face za zhlédnutí také jako důkaz, kam až si hollywoodští filmaři dovolili v období před Kodexem zajít. Ovšem dobovým strážcům morálky nepřišel nihilismus snímku fascinující, nýbrž odsouzeníhodný, pročež Baby Face nejprve zcenzurovali a posléze raději úplně stáhli z oběhu. Kompletní verze byla nalezena teprve v roce 2004. Bohudík, protože podobně ďábelských lekcí společenské přetvářky a nestoudných výzev, abyste si od života vzali víc, než je vám normativně nabízeno, Hollywood ve své historii až tolik nenabídnul. 75%

Skupina boháčů (včetně prezidenta) v nóbl podniku poslouchá deklamaci zvrácené ideologie jistého starce – nezvykle depresivní plastelínová metafora touhy po moci.

Dívčí, tzn. méně chlupatá variace na čtyřicetiletého panice, podpíraná ze stran Zbouchnutou a Juno. V tuzemsku nestydatě neznámá Tina Fey má na svém scénáristickém kontě nějakých 170 epizod Saturday Night Live, 37 epizod stále kypícího seriálu 30 Rock a ojedinělou, byť nedoceněnou „dívčí komedii“ Protivný sprostý holky. Baby Mama, ke které scénář nenapsala, kterou ani nerežírovala, ve které však hraje svou první hlavní roli, nahlíží na klišé romantických filmů ze stejné perspektivy jako samotná Feyová. Ženy v tomto filmu rády mluví s mužskou neomaleností o svých specifických problémech, aniž by tím jejich jakkoli trpěla jejich křehkost. Pod hodně drsnou skořápkou Angie, stejně tak pod hodně chladnou skořápkou Kate se skrývají citlivá, starostlivá i hravá a umírněně drzá stvoření. Obě v průběhu filmu odkrývají své masky se slibným náznakem, že nakonec poznáme, kým vlastně jsou. Právě uspěchaný konec, dlabající na dosavadní snahu ignorovat přirozený hollywoodsko-romantický dějový vývoj, dodává této sladkosti na hořkosti. Vysokou míru režisérského umu nevykazuje ani debutující a vlastní scénář adaptující Michael McCullers. Spousta dialogových scén by při nápaditější režii pozvedla koutky mých úst o dva až tři milimetry výše. Herecké výkony obou dam, jež i při množství odrazujících povahových vlastností svých postav zlákaly mé sympatie, jsou pořadím, nikoliv významem posledním důvodem, proč bych Baby Mama neprozřetelně nestavěl vedle lecjakého druhořadého výblitku o ženách, které ke štěstí a princi s peroxidovým úsměvem přišly. 75%