Matty

Vcelku profesionálně zvládnutá, ale hrozně škrobená a únavně předvídatelná maškaráda, která se Oscarům blíží pouze svou nepřiměřenou délkou. Křečovité "hlavně nikoho neurazit a k ničemu relevantnímu se nevyjádřit" vtipy moderátorky, připraveně působící odpovědi předávajících a děkující, kteří chtějí na pódiu strávit co možná nejkratší čas a proto raději pokorně přistupují na dohodu, jejíž obsah naznačila hned oslavná úvodní rekapitulace, vytvářející dojem, že český film zažívá svá nejlepší léta a netřeba se k němu nijak kriticky vyjadřovat. Oslí můstek mezi kinematografií a významnými vědci je stejně jako minule s lékaři tak chatrný, že příští rok by ceny mohli předávat třeba floristé, protože pěstování rostlin si přece stejně jako realizace filmu žádá dlouhodobou péči a pravidelný přísun živin (peněz). Český lev by měl vytáhnout hlavu ze svého zadku, ubrat ze sebevzhlíživosti a přestat se tvářit, že žádné problémy neexistují a není třeba nic řešit. Jinak bude svou neopodstatněnou a nereflektovanou nadutostí dělat českému filmu přinejmenším v očích těch nemnoha zbývajících televizních diváků medvědí, nikoli lví službu.

„Rádi ničí památky.“ Ač by mu to prospělo, o mnoho víc podobně prozřetelných hlášek nový Emmerichův film neobsahuje a moc nedává najevo, že by si byl vědom vlastní blbosti. Vážnost, s jakou je námět připomínající béčková sci-fi z 50. let uchopen, dává představu, jak by vypadala Hvězdná pěchota, kdyby ji Verhoeven myslel vážně. Nový Den nezávislosti s bezelstností roztomilou stejně jako znepokojivou staví na hlavu poselství studenoválečného Dne, kdy se zastavila Země. Vyspělejší civilizace zde není od toho, aby lidstvo varovala před rizikem sebedestrukce, ale aby mu pomohla se zničením nepřítele. Válka pak neslouží k tomu, aby se z ní lidé poučili, ale aby se díky ní mohli lépe připravit na válku příští, protože bez válčení by vojensko-průmyslový komplex logicky zkolaboval. Jiné než militantní řešení není ani zváženo a účinnost užití tvrdé síly (třeba i proti spojenci) film svým vyzněním nijak nezpochybňuje. Sice není vysvětleno, proč byla společnost rozdělena, ale hlavně, že díky válčení došlo k jejímu sjednocení. Válečné konflikty tak mají v zásadě pozitivní efekt, byť při nich zpravidla zmizí ze zemského povrchu pár velkoměst. Přestože se mi ideologie, kterou film vyjadřuje, příčí (o nakládání s postavou tuze nekompetentní prezidentky nemluvě), a přestože jeho sentimentalita a patriotismus občas překračují únosnou mez, druhý Den nezávislosti jsem si užil podobně jako svého času jedničku. Kompozičně jde o perfektně vyladěný letní blockbuster, v němž má každý motiv a každá postava své opodstatnění (a delší expozice tak později přináší své ovoce). Množství postav Emmerichovi umožňuje měnit podle potřeby hledisko a sdělovat nám informace nezbytné k tomu, abychom byli v obraze a zároveň chtěli vědět víc (když už se schyluje k finále, tušíme, že se objeví nějaký zádrhel, protože všechny dějové linie dosud nebyly dořešeny). Film je ve svém celku i na úrovni jednotlivých akčních scén znamenitě stupňovaný. Deadline, na který jsme průběžně upozorňováni, je stále blíž, emzáci jsou stále větší a silnější, počet důležitých postav v ohrožení stoupá. Rozpočet 200 milionů dolarů je vidět a souboje jsou masivní, ale ani na jednom by nezáleželo, kdyby akce nebyla pevnou součástí vyprávění a nepomáhala posunovat příběh odstraňováním některých překážek a vytvářením jiných. Když už dělat velké hloupé a ne moc originální sci-fi, pak s podobným vypravěčským umem. 80%

„Měníš katastrofy ve vítězství.“ Převážně úspěšný pokus natočit vkusnou romantickou komedii pro dospělé diváky, která dá zapomenout na otřesný druhý díl a zároveň vzpomenout na to nejlepší z žánrově sblížené produkce Working Title. Tvůrci se ovšem až příliš snaží naplnit velká očekávání, což se projevuje přemrštěnou stopáží (a z ní plynoucích potíží s tempem) a hraním na jistotu (např. efektní, ale ne moc efektivní zpomalené záběry nebo samoúčelné zapojování chytlavých popových písniček). Sledujeme v zásadě třetí variaci téhož příběhového vzorce, jehož naplňování je navzdory přidání nové neznámé (nenarozené dítě) od začátku do konce velmi předvídatelné. Film ovšem dokáže překvapit alespoň drobnostmi jako je vcelku věrohodné chování všech hlavních postav (Bridget konečně jedná v souladu se svým věkem), schopných reflektovat své idiotské chování (Jackova omluva za to, že lhal Markovi). Neporozumění dnešnímu světu internetových seznamek, fotografií koček připomínajících Hitlera, hipsterů a Pussy Riot sice není tak markantní jako ve filmech Marie Poledňákové, ale stejně je místy bolestivě znát, že tvůrci uvízli v jiné době a marně se snaží dohnat vlak. Nejlépe fungují časoprostorově univerzální vtipy na téma „muži vs. ženy“, z nichž si pro sebe většinu ukradla spolu-scenáristka Emma Thompson (skvělá hláška s porodem a hořící hospodou), na kterou si vzpomenete i pár dnů po projekci. Na nic moc dalšího zřejmě ne. 70%

Stejně jako při čtení předlohy se nelze vyhnout srovnání se Zmizelou. Oba filmy mají noirově ponurou vizuální stylizaci (v případě Finchera jde o signaturu, v případě Taylora spíše o nápodobu), oba ukazují manželství jako životu nebezpečnou hru plnou manipulace, lží a přetvářky (ve Zmizelé s cynickým nadhledem a ironickým odstupem od postav, v Dívce ve vší vážnosti), v obou se střídá více vypravěčů (ve Zmizelé s větší promyšleností). Dívka ve vlaku výrazněji než lehce misogynní Zmizelá cílí na dospělé divačky, které prostřednictvím Rachelina příběhu nabádá, aby spoléhaly samy na sebe, ne na to, co jim říkají a co po nich chtějí druzí. Zvlášť muži. ___ Daní za důrazný pro-ženský apel je stejně jako v knize závěrečné převrácení rolí oběti a viníka, které značně degraduje působivost a zpochybňuje význam předloženého portrétu alkoholičky. Film, stojící více na silných hereckých výkonech než na hrátkách s vyprávěním, je totiž z velké části koncipován ne jako kriminální thriller, ale jako psychologická studie vnitřně nejisté ženy, která hledá ztracenou (sebe)důvěru. Závěr, doplněný oproti knize o nadbytečný epilog, tento pocit studu a viny, zesilovaný v průběhu celého filmu za přispění výborné Emily Blunt, náhle neguje. Podobně jako v mnohých Hitchcockových thrillerech o přenosu viny se ukazuje, že pachatelem byl někdo jiný, než film dosud naznačoval, čímž je v tomto případě ovšem vyřešena pouze kriminální rovina vyprávění, nikoliv ta psychologická, která vyznívá neuspokojivě. ___ Díky grafické návaznosti záběrů a přesně načasovaným střihům se Taylorovi daří navodit dojem plynulosti a propojenosti jednotlivých segmentů vyprávění, potažmo jednotlivých vypravěček. Flashbacky ukazující různě vzdálené epizody ze života Megan zvyšují napětí ohledně toho, k čemu ve skutečnosti došlo. Stejně jako Rachel s pamětí poznamenanou usrkáváním vodky přitom známe pouze fragmenty reality a celkový obrázek si musíme průběžně doplňovat a upravovat na základě nových informací. Stejně jako protagonistka zároveň na základě dostupného kontextu mylně vyvozujeme, koho v některých představách vidíme. Nespolehlivé vyprávění tak nepůsobí jako scenáristický kalkul k ošálení diváka, ale je organicky propojené s duševním stavem a kognitivními schopnostmi hlavní hrdinky. Ve výsledku jde o semknutý a soustředěný film, jehož většina nedostatků (nezvládnutý konec, absence nadhledu, místy melodramaticky křečovitá tragičnost) vyplývá z knižní předlohy, případně souvisí s diváckým očekáváním (ne thriller, ale drama). Jestli vnímáte partnerské vztahy jako cynickou komedii, při které někdy tuhne úsměv na tváři, vaší oblíbenou vztahovkou zřejmě zůstane Zmizelá. Jestli preferujete tragičtější polohu, možná vám lépe sedne Dívka ve vlaku. 80%

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65%

Zajímalo by mne, zda Penélope Cruz při podepisování smlouvy věděla, že se objeví ve stejném filmu jako varlata Marka Stronga, rozkrok Gabourey Sidibe a hektolitr sloního ejakulátu. Filmu se daří prezentovat vše uvedené, aniž by působil jako nahodilý slepenec gagů (byť k němu nemá daleko) a aniž by pointa (vždy) spočívala v samotné nechutnosti nebo imbecilitě daného vtipu. Svým bezelstným odmítáním toho, co se sluší v civilizované společnosti, plní Cohenův Nobby, hrdě se hlásící k anglické lůze (neboli „scum“), podobnou funkci jako dříve Ali G nebo Borat – ukazuje, v jaké přetvářce žijí všichni intelektuálové, maloměšťáci a snobové, kteří svou pravou tvář a skutečné záměry odhalí teprve při konfrontaci s člověkem, jímž opovrhují příliš na to, aby jej brali vážně (k čemu to mj. může vést, ukázaly letošní volby amerického prezidenta). Ostatní postavy k tomuto obnažení (nezáměrně) vede Nobby, diváka pak (záměrně) vidlácké vtipy dotažené ad absurdum. Jasně, je to hodně hit-or-miss záležitost, střih by mohl být méně zběsilý a vážně pojaté flashbacky (a celá linie o důležitosti rodiny) nabourávají tempo i tón vyprávění, ale pořád mi to přišlo vtipnější a podvratnější než většina mainstreamových komedií. Čtvrtá hvězdička za AIDS pro Donalda Trumpa. 70% Zajímavé komentáře: maddy, ancientone, Othello

Kdyby na začátku dostala cihlou přes tlamu dětská verze Andrewa Garfielda, nikoliv její filmový bratr, celý film by dával mnohem více smyslu. Moc jsem nevěděl, jak vážně mám mladíka s výrazem božího prosťáčka, kterému příliš nedochází, jak fungují mezilidské vztahy, natož mezinárodní politika, brát. Film jej každopádně bere vážně dost na to, aby postupně ztratil veškerou kredibilitu. Zato debility nabízí koňskou dávku. Předpokládám, že závěrečná scéna nanebevzetí se do filmu zatoulala z nikdy neodvysílaného skeče Monty Pythonů. Jako z absurdního divadla je koncept, na němž celý film stojí. Učinit hrdinou největšího filmového ohňostroje vyhřezlých střev a rozstřelených hlav od Vojína Ryana silně věřícího pacifistu, který odmítá jakékoli násilí, mi přijde jako dost krutá ironie. Nezdá se ale, že by si ji Mel uvědomoval. Jatečních scén (brzy spíše otupujících než šokujících) nepoužívá k tomu, aby Desmonda dovedl ke zjištění, že válka je mnohem drsnější, než jak si ji představoval (potom by lépe fungoval i kontrast první a druhé poloviny filmu), ale aby ukázal, jak těžké to chlapec bude mít, chce-li bez pušky v ruce přežít déle než půl vteřiny. Zrození hrdiny, který odmítá násilí, je tak paradoxně podmíněno právě všudypřítomným násilím. Kdyby jeho kamarády netrhaly na kusy kulky a granáty zdivočelých Japonců (což je národnostní stereotyp, který vyšel z módy společně s Johnem Waynem), hrdinou by se stát nemohl. Nepochybuji, že v tom, co sám vnímám jako neřešitelný rozpor, někdo jiný najde průzračnou logiku, ale i kdyby mi film ze své podstaty nepřišel postavený na hlavu, horko těžko bych hledal důvody, proč jej někomu doporučit jako příklad toho nejlepšího, co letos v Hollywoodu vzniklo. Působivé a (přesto) vcelku přehledné zachycení válečné vřavy jsme dříve viděli mnohokrát a přehledná struktura vyprávění a učebnicová segmentace, díky které se nikdy nezačnete nudit, jsou kvality, jimiž se americké filmy chlubí již mnoho desetiletí. Hacksaw Ridge je zkrátka myšlenkově i formálně poněkud opožděným filmem. 60% Zajímavé komentáře: Marigold, InJo, jerry12

„Žiju se zlomeným srdcem a chlastám a jednoho dne mě to zabije.“ Televizní šéfové by testování trpělivost diváků znejišťujícím vědomím, že se může stát cokoliv, nepokoušeli. Louis C. K. na něm svůj projekt založil. Vedle různé délky epizod, nekompromisního nakládání s postavami, pomalého tempa a divadelně minimalistického stylu se požadavku na dravou a vtahující televizní zábavu odmítá podřídit také tím, jak málo mění prostředí nebo velikost záběru. Postavy výjimečně opustí interiér baru a ještě výjimečněji jsou snímány jinak než statickou kamerou v polocelku nebo celku. Umělost dekorací není nijak skrývána. Naopak jsme na ni upozorňováni, což paradoxně dává vyniknout opravdovosti emocí a živosti dialogů, které dokáží nepříjemně tnout do živého a také zásluhou herců oproti všemu ostatnímu nemají punc divadelnosti. C. K. však aristotelovskou jednotu místa, času a děje dodržuje zejména kvůli tomu, aby nás mohl překvapit jejím náhlým porušením při přechodu z reality do nerealizované sexuální fantazie jedné z postav nebo skokem v čase o mnoho let vzad. ___ Ačkoli seriál svým maximálně úsporným, s amatérismem hraničícím řešením připomíná spíše třicet let starý sitkom než zástupce současné vlny quality-TV, produkce každé epizody vyšla zhruba na půl milionu dolarů, což odpovídá rozpočtu méně nákladného amerického nezávislého filmu. Necelé dva měsíce po uvedení poslední epizody se však C. K. mohl pochlubit tím, že seriál s mnoha známými herci a hudbou složenou dvanáctinásobným držitelem ceny Grammy Paulem Simonem je již v černých číslech. Bez pomocí tradičního marketingu, bez využití existujících televizních nebo internetových platforem. V podstatě vlastními silami, neboť stupeň autorského vkladu je skutečně ojedinělý. C. K. seriál napsal, natočil, sestříhal, produkoval jej a zahrál si v něm hlavní roli, jakkoli vlastní osobu netlačí do popředí na úkor svých kolegů a od postavy Horace si drží značný kritický odstup a nedává mu o nic více možností něco vykonat než ostatním. Srovnatelná váha hlasů jednotlivých postav se váže k ústřednímu tématu otevřené diskuze – titulní bar funguje jako komunikace na sociálních sítích, kde má každý svůj názor a tvrdohlavě jej hájí bez ohledu na argumenty druhých. Dokladem Louisovy ochoty potlačit vlastní ego je také nezvykle štědrý prostor věnovaný přáním a snům ženských postav, které jednají s větším odhodláním než muži. ___ Horace and Pete řeší dospělá témata a nesnaží se o lehkost za každou cenu: život se ubírá nepředvídatelnými směry, lidé umírají a navzájem si (vědomě) ubližují, romantické představy o lásce dávno vzaly za své, hledání východiska nikam nevede. Namísto toho, aby se nás snažil pobavit, připomíná nám Louis C. K., že jednoho dne taky zemřeme. Nedokážu si představit, že by podobný seriál prošel u některé ze zavedených televizních či kabelových stanic (nebo u Netflixu či Amazonu), nicméně teď už vím, že něco podobného není nemyslitelné. 80%

Jack neztrácí čas. Než začne film, stačí zpacifikovat dva týpky a další dva předává spravedlnosti před úvodními titulky, během nichž si zvládne domluvit rande se ženou, kterou sotva poznal. Přibližně první třetina filmu je parádní lekcí vypravěčské úspornosti. Čas na vydechnutí nemají ani postavy, které nevedou zbytečné řeči a jednají, ani divák. Tah na bránu Reacher ztrácí až vinou druhé ženy vstupující do příběhu, kvůli které musí protagonista nejen utíkat před spravedlností a pátrat po skutečném padouchovi, ale zároveň se chovat jako zodpovědná otcovská figura a sdělovat výchovné rady, což k pulpovému hrdinovi jeho typu vůbec nesedí. Vztahy mezi postavami navíc kvůli slabě prokresleným postavám a nevýrazným hercům nemají potřebnou dynamiku (jakkoli prý byly právě ony jedním z hlavních důvodů, proč si tvůrci z cca dvaceti Childových knih vybrali ke zfilmování zrovna Never Go Back), takže budete mít oproti svižnému začátku dost času přemýšlet nad předvídatelností tuctové zápletky. Budete-li se snažit, lehko odhadnete, jak dopadne právě probíhající scéna. Budete-li se snažit trochu víc, bez problému odvodíte, jak to skončí celé. Jako fajn bonus vítám, že vztah mezi Turnerovou a Reacherem zůstává na profesionální rovině (jeho povahu pěkně demonstruje, že ani jeden z nich neřeší polo-obnaženost toho druhého, když si prohlížejí utržené rány). Jediná vypravěčská zrada, částečně ospravedlňující nedomrlost vztahové linie, pak přichází až na samém konci, kdy je potřeba vyklidit stůl a obnovit status quo, aby série mohla nerušeně běžet dál. Zwick oproti snaživějšímu McQuarriemu pouze splnil zadání. Krutě na to doplatily zejména zaměnitelné, rychle a nepřehledně sestříhané akční scény (jakous takous orientaci standardně zajišťují akorát zvukové efekty), z nichž se žádná neblíží koupelnové rvačce nebo automobilové honičce z jedničky. Oceňuji, že se v době recyklování osvědčených franšíz a natáčení supernákladných komiksových adaptací někdo pustí do devadesátkového akčního thrilleru se středně vysokým rozpočtem, v němž hraje zápletka větší roli než spektakulární CGI sekvence. Jenom by z něj nemuselo být tak patrné, jak málo se většina zúčastněných snažila vytvořit něco hodného zapamatování. Dva dny po projekci si nejsem jist, zda jsem viděl nový film s Tomem Cruisem, nebo reklamu na washingtonskou veřejnou dopravu a sporťáky, kterými jezdí američtí policajti. Jednička vydělala největší peníze mimo kina (DVD, BD, VoD). Dvojka jako kdyby byla od začátku zamýšlená jako film do vlaků a letadel. Škoda. 65%

Zprvu jeden z nejsilnějších Loachových filmů. Osmdesátiletý klasik britského levicového filmu režíruje s obdivuhodnou přesností a úsporností, byť se může zdát, že se především snaží nepřekážet hercům v práci. Protagonistův příběh pozvolna propojuje s osudy vedlejších postav (Katie, Chino) a nenápadně tak upozorňuje, jak důležití pro scelení komunity jsou lidé typu Daniela Blakea, kteří nežijí výhradně sami pro sebe. Kamera občas jakoby mimoděk zabírá anonymní čekající na úřadu, jež se ocitli v podobné situaci jako Blake, čímž je po vzoru neorealistických filmů poukazováno na rozšířenost zkoumané problematiky. Také výběr prostředí ve větším (Newcastle) i v menším měřítku (Blake stojící kontrastně před výlohou obchodu s luxusním zbožím) prozrazuje režisérskou citlivost a talent pro sdělování významů mírnou oklikou. Filmu přes trudné téma zpočátku hodně pomáhá humor. Dave Johns, živící se jinak jako stand-up komik, má přesný komediální timing a klidně bych hodinu a půl poslouchal jenom jeho stále bezradnější komunikaci s roboticky uvažujícími úředníky. Jenomže s tím, jak Blakea opouští humor, také Loach ztrácí odstup a začíná situace hnát do krajnosti. Nepochybuji, že přitom vycházel z výzkumu přímo v terénu a z rozhovorů s lidmi bez práce, ale v takto koncentrované podobě je toho neštěstí a zoufalého chování naráz nepřirozeně moc (mrznoucí děti, potravinová banka, Ivan, sprejování, poslední scéna). Snaha podpořit tezi, že byrokracie škodí duševnímu i fyzickému zdraví, postupně dostává přednost před vnímavosti vůči postavám a film se ve svém útoku na systém stává zbytečně doslovným. Najednou je příliš patrné, oč režisérovi jde a tím hůř se to přijímá. Z nedávných dramat o odlidštěném a odlidšťujícím kapitalismu tak pro mne Daniel Blake přes všechny své kvality zůstává o několik kroků za brutálně strohým Zákonem trhu, případně lépe vystavěnými Dvěma dny a jednou nocí. 70%