Matty

Alita posunuje počítačové herectví na novou úroveň. S pomocí příběhu, jehož přímočarost a naivita (nejbolestivěji vyvstávající do popředí při rozvíjení extrémně jalové romantické podzápletky) mají své kouzlo, které ale na dvě hodiny nevystačí. Předlohu bych spíš než na japonský cyberpunkový manga komiks tipoval na young adult román amerického autora, který má hodně rád japonskou kulturu a filmy Jamese Camerona (minimálně to druhé na Jamese Camerona, který napsal scénář, vlastně nejspíš sedí). Christoph Waltz s krumpáčem na raketový pohon, popisování bojového umění jménem Panzerkunst, filozofování o tom, zda může člověk milovat kyborga a Mahershala Ali jako Blade moc nepomáhají. Rodriguez nicméně už dlouho nevyprávěl tak soustředěně. Ještě lépe než na trpělivém budování (resp. odkrývání) světa od nejnižšího patra je to vidět na přehledných akčních sekvencích s hodně komplexní choreografií (nebál bych se srovnání s Ready Player One). Nepřekvapí mě, pokud to bude takový propadák, že už se dalšího dílu nedočkáme, ale zároveň bych byl rád, kdyby pokračování vzniklo. 65%

„Tohle je jen začátek.“ Přesaďte Den sedmý, osmou noc od Schorma do prostředí brazilského sertăa, přidejte tropikalismus, italské westerny a americké béčkové filmy (zejména akce a sci-fi), politickou satiru, elektronickou hudbu, extrémní násilí, karnevalové míchání nesourodých prvků, (bachtinovskou) logiku excesu, grotesknosti a tělesnosti, nerozlišování mezi kategoriemi „vysokého“ a „nízkého“ umění, mix kritiky společnosti a utopické vize komunity zachovávající tradice brazilské kultury a Uda Kiera... a stejně budete mít jen mlhavou představu, jak moc zvláštní tenhle film, vzpírající se stejně jako titulní vesnice hladkému spojení různých kultur, ve skutečnosti je. Jeden z nejvýraznějších a nejvíce osvěžujících, ale zároveň nejhůře popsatelných filmových zážitků roku. 80%

Zapomeňte na GoT, nejlepší bitevní scénu nabízí Barry. Navíc se odehrává za bílého dne, takže si její choreografii můžete náležitě vychutnat. Seriál posunující hranice (toho, kam až může hrdina zajít, aniž bychom jej zcela zavrhli) v téhle surreálné variaci na Kill Billa vykročil zcela mimo známý prostor (podobně jako Donald Glover v některých epizodách Atlanty) i mimo hlavní příběhovou linii (žádná Sally, žádný Cousineau). V zásadě jde ale o další ukázku toho, co tvůrci Barryho umí nejlíp - zrazovat divácká očekávání, zas a znovu vás nutit klást si otázku „WTF?“. Jeden by čekal, že úvodní syrová rvačka, snímaná v dlouhých vrstevnatých záběrech observačně nezaujatou kamerou (přičemž účastníci souboje občas zmizí z rámu, což je pro seriál držící si od postav střízlivý odstup příznačné), bude jen prologem k následujícímu ději. Namísto toho se na ni jako na sněhovou kouli bizarními způsoby nabalují další a další komplikace a celé je to neskutečně vtipné, napínavé i tísnivé (flashback z pouště a jeho variace v závěru). Dosavadní vrchol letošní seriálové sezóny.

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90%

Cumberbatch hraje dalšího vysoce inteligentního sociopata, který jde proti všem konvencím (a jde mu to skvěle). Tentokrát nám při tom dává nahlédnout do zákulisí politiky založené na silných emocích a vyrábění alternativní reality s pomocí sociálních sítí a datových analytiků (perspektiva voličů není vzhledem k nedlouhé stopáži tolik akcentována, ale některé důvody naštvanosti a touhy po změně vyprávění zohledňuje). Informačně je to sice sice neskutečně hutné, ale zároveň přehledné, srozumitelné a velmi svižné. Zpravodajské záběry mohly být do příběhu začleněny elegantněji, občasné vyprávění obrazem (nejen nepolevujícím proudem slov) by neuškodilo a rámování příběhu „zpovídajícím se“ Cummingsem vyznívá do prázdna (vyprávění navíc odskakuje i do druhého tábora, kde nebyl přítomný). Určitou nedotaženost ale beru jako nutnou daň za to, jak brzy po britském referendu film vznikl, díky čemuž v sobě má hodně (naštvané) energie. Přes relativní věrnost skutečným událostem jde především o názorově vyhraněný politický komentář (s karikaturními kresbami některých politiků), nikoliv o nezaujatou rekonstrukci. Přes nadsazený tón a cynismus většiny postav je výsledek spíše mrazivý než zábavný, protože už teď je zřejmé, že podrytí elementární důvěry ve fakta a autority má dost zrůdné následky. Doufám alespoň, že až se v tom uvidí Johnson nebo Farage, prasknou jim cévky. 75%

Film, který stejně jako jeho protagonistka hledá svou pravou identitu a moc mu to nejde. V lepších momentech jde o uspěchanou buddy movie s digitálně omlazeným Samuelem L. Jacksonem a Brie Larson v tričku Nine Inch Nails, potažmo o rozšířenou epizodu X-Files (ale bez tajemství), v horších o jalovou space/mýdlovou operu (ale bez dostatečného nadhledu). Zastřešující „detektivní“ rámec, v rámci kterého Versová pátrá po tom, kým ve skutečně byla/je, má sice neotřelou expozici (Carol je od začátku víceméně „hotovou“ superhrdinkou, jenom plní roli, která jí není vlastní), ale dál velmi předvídatelný vývoj. Nadto nenastoluje dost otázek, které by udržely naši zvědavost (což ještě víc platí pro druhý ze dvou origin příběhů, sledující zrod Avengers). Drhne rytmus, charakterizace postav a (ke konci) taky CGI. Dějový oblouk je tuctový, prostředí zaměnitelná, akční scény vyjma některých překvapujících hudebních podkresů generické. Emancipační linie dojíždí na svou naivitu a doslovnost (když se má hrdinka postavit na vlastní nohy, holt se postaví na vlastní nohy, v několika záběrech po sobě, což je pro jistotu završeno hláškou „Já ti nic dokazovat nemusím“ - mnohem výmluvnější je pro svou nenucenost scéna, ve které Brie Larson prochází videopůjčovnou mezi VHSkami s osmdesátkovými hypermaskulinními akčními hrdiny). Potíž spočívá v tom, že Captain Marvel ve své old school prostotě není stejně důsledná jako formálně i stylisticky mnohem čistší Wonder Woman. Hlavní přidanou hodnotu, díky které (těsně) nejde o nejslabší marvelovku, je vedle Brie Larson akorát oranžová kočka a cameo Stana Leeho čtoucího scénář k Flákačům. 65%

Cena za (ne)štěstí potvrzuje, že nejlepší komedie čeští tvůrci točí tehdy, když chtějí natočit melodrama. Vyjma dvou dětí se všechny postavy chovají jako psychopati. Ženy jsou navíc hysterické a utěšit je dokáže jen tvrdý alkohol nebo Tomáš Hanák. Bez ohledu na to, v jakém vesmíru se má příběh odehrávat, konflikty a jejich řešení nedávají žádný smysl. Pubertální dcera pod velmi pochybnou záminkou opustí svou matku (která žije s jinou ženou, ale tvrdí o sobě, že není lesba) a cca rok žije s cizím klukem (který svou rodinu opustil ze stejně nejasných důvodů) mezi máničkama a hackery v jakési lesní komuně, které šéfuje David Černý hrající postavu jménem Mastermind (v dalších wtf cameích se můžete těšit na Vratislava Brabence, filmového kritika Jana Folla nebo Ladislava Heryána). Ostatní postavy si mezitím naprosto bizarními, strašlivě vykonstruovanými, fungování reálného světa a lidské psychiky popírajícími způsoby kradou děti a partnery, hodně na sebe křičí a brečí. K vrcholům filmů patří scéna, ve které se Josef Polášek coby dětský lékař ptá malé holčičky „Víš, co je to láska?“ a scéna, ve které do sebe Jaroslav Plesl natlačí pomeranč, zatímco v pozadí běží ve smyčce video, ve kterém mu dcera oznamuje, že je looser a zůstane sám. Lepší než poslední záběr Call Me By Your Name. Dlouho mi nic takhle nezlepšilo náladu. Pokud budou ostatní letošní české filmy stejně zábavné, bude to skvělý rok.

Nedlouhou po Leaving Neverland se na HBO objevil další vynikající dokument, podrobně rozkrývající případ mnohaletého sexuálního zneužívání dětí a mladistvých. Larry Nassar přes dvacet let využíval své pozice lékaře amerického národního gymnastického týmu. Bolest zad a jiné problémy „léčil“ mj. strkáním prstů do vaginy mladých gymnastek. Často za přítomnosti rodičů, což v dívkách posilovalo přesvědčení, že jako doktor ví, co dělá, a přispívá k tomu, aby mohly nadále podávat nejlepší možný výkon a vydělávat peníze sponzorům („Byl to doktor. Muselo to mít důvod.“).___Agresivita jeho „vaginální léčby“ rostla s věkem sportovkyň. Ty přitom věřily, že jim chce pomoct, neboť v něm na rozdíl od svých despotických trenérů a trenérek nacházely psychickou oporu a pochopení (k tomuhle tématu doporučuji taky polský dokument Za hranicemi možností). Právě kooperace Nassarových kolegů z řad trenérů a odborníků z univerzity, kde pracoval, přispěla k tomu, že jeho chování bylo dlouho utajováno a bagatelizováno a před tím, než byl odsouzen ke 175 letům vězení, se jeho oběťmi postupně stalo přes 300 žen.___Kamarádi a členové lokální komunity nechtěli poškodit jeho reputaci, případně nevěřili, že by byl něčeho podobného schopen, neboť to nezapadalo do obrazu milého člověka a respektované lékařské autority. Zpochybňována byla naopak svědectví dívek, které se nakonec cítily provinile, že o obtěžování někomu řekly a ohrozily tím Nassarovu pověst. Dokument tak skrze otevřené výpovědí jednotlivých gymnastek, jejich rodičů a odborníků přibližuje nejen taktiku sexuálního predátora a psychické trauma obětí (v některých případech prohloubené narušením rodinných vztahů, protože rodiče svým dcerám nevěřili), ale také mnohými institucemi (vč. amerického olympijského výboru) spoluutvářenou kulturu sexuálního obtěžování. Na jedné straně obavy z vystoupení proti vlivnému člověku, na druhé silná nedůvěra. Jenom promluvit, což je samo o sobě bolestivé, v takové atmosféře a podmínkách nestačí. 80%

Několik párů dochází v průběhu řady měsíců k terapeutce, jakou by chtěl každý (super empatická, naslouchající, kladoucí ve správný čas dobře zacílené otázky). Jen jedna místnost, hodně emocí a slov a mnoho úhlů kamery. Jednotlivá sezení propojují výmluvné ilustrační záběry ze života klientů. Jejich skladba je dost pestrá (straight i queer, 11 let manželství i 2 roky vztahu, různé sociální vrstvy…) a řeší natolik rozmanité problémy, že mezi nimi určitě najdete ty „své“: projektování vlastních úzkostí na partnera, vytrácející se sexuální přitažlivost, alkoholismus, rodičovství, odpojení od vlastních emocí… Na základě přesného střihu, díky němuž vidíme každou akci i reakci a vnímáme sebemenší změnu nálady v místnosti, a hladké návaznosti jednotlivých záběrů se zdá, že jde o hraný seriál. Ve skutečnosti je to s obrovskou citlivostí zrežírovaný dokument, do něhož šli zúčastnění s úmyslem ukázat širší veřejnosti, jak párovka probíhá. Po zhlédnutí o ní myslím, i díky sebereflexivním rozhovorům terapeutky s její supervizorkou, skutečně budete mít poměrně jasnou představu (ne dramaticky přibarvenou, jakou podává třeba Terapie) a možná si uvědomíte pár důležitých věcí. Pokud nemáte zájem vzdělávat se v oblasti partnerské komunikace, pořád existuje slušná šance, že vás Couples Therapy vtáhne coby detektivka, ve které se trojice lidí pomocí otázek a odpovědí vrstvu po vrstvě propracovává ke kořenům neviditelného násilí, kterého se na sobě i na druhých dennodenně dopouštíme. Těším se na třetí řadu, protože je to hrozně návykové a Orna Guralnik má božího psa.

Dokument ukazující problémy dnešní Ameriky a demokratické političky, které se je rozhodly řešit. Především tím, že oproti svým soupeřům z obou stran politického spektra skutečně naslouchají pracující třídě, lidem rozhořčeným tím, že za ně nikdo nebojuje. Nejvíce pozornosti filmaři věnují bývalé servírce z Bronxu, ze které se nestala kongresmanka jen díky ohromujícímu charismatu, vysoké inteligenci a morální integritě, ale také zásluhou jasné vize pro budoucnost. Lépe než demokraté ze staré gardy, kteří si hlavně chtějí udržet svou moc (a chybí jim energie k reálným změnám), pochopila, že strašení Trumpem ještě nedělá politický program.___Je vcelku pochopitelné, že Alexandria („the Great“) Ocasio-Cortez a její dojemný a inspirativní příběh (když jí bylo devatenáct, zemřel její otec, aby uživila rodinu, odešla z neziskovky a začala pracovat osmnáctihodinové směny v baru…), díky němuž uvěříte, že změna k lepšímu je ještě možná, zaujímají největší prostor (z čehož Netflix při propagaci filmu patřičně těžil). Zároveň zamrzí, že kvůli tomu dokument nenaplňuje úvodní příslib – přiblížit prostředí americké politiky z pohledu žen. I bez snahy o nadčasovost jde ovšem o film, který musí nadchnout (přinejmenším) každého, kdo je socialista, feminista a ne úplný nihilista. 80%