Matty

Až do Mysu hrůzy Scorseseho největší komerční úspěch je ve vícero ohledech esenciálně osmdesátkovým filmem. Jakožto pokračování Harzadního hráče zapadá Barva peněz do dobové módy sequelů, druhou největší roli dostal Tom Cruise, tehdy velmi čerstvě proslavený Top Gunem a díky hudbě a kameře jde o velmi cool podívanou. Přesto Barva peněz není typickým, lehko zaměnitelným osmdesátkovým produktem, ale osobitým dílem filmaře s poměrně jasnou vizí. Cool jsou Scorseseho filmy přinejmenším od Špinavých ulic, takže (audio)vizuální styl nebyl reakcí na dobový požadavek vnějškově efektních podívaných – doba naopak konečně dohnala Scorseseho. K mylným závěrům by mohlo vést také obsazení ke hvězdám stoupajícího amerického zlatíčka. Scénář sice nestraní ani jemu, ani Newmanovi, ale rozhodně nejde o tehdy žádanou variaci příběhu, v němž se mladé štěně učí novým kouskům od starého, nepoučitelného psa. Vztah mezi cynickým Eddiem a namachrovaným Vincentem navíc v druhém plánu odráží pohyby ve filmovém průmyslu jako takovém, konkrétně hollywoodské přerozdělování moci: z rukou starých mazáků do tlap dychtivých mladých yuppies. A tak zatímco Newmanovi, jenž nemá příliš kam stoupat (a zároveň nechce nikam spadnou), již prakticky nezbývá, než s nostalgií rekapitulovat svou kariéru a dělat si pořádek v životních prioritách, Cruise, který na začátku výstižně pracuje v hračkářství, s nebetyčnou arogancí a bez jakéhokoli respektu předvádí, že na něj, jak se sám domnívá, nikdo nemá. Zatvrzelí jsou oba, nepoučitelný jenom mladší z nich. Neboť jestli jsem poslední záběr pochopil správně, Eddie se, poté, co zkrachuje jeho plán získat nad svým učněm kontrolu (a jako bonus na něm vydělat nějaké peníze), vrací nejen do hry, ale hlavně ke hře pro hru samotnou. Po dlouhých letech cynického přechytračování druhých a dokazování si bůhvíčeho se konečně stává skutečným biliárovým králem. Co na tom, že má jeho království rozměry zhruba dva metry čtverečné – prohrál a vyhrál na něm nejdůležitější bitvy svého života. Význam tohoto objektu s povrchem barvy peněz pro oba (proti)hráče neustále zdůrazňuje kamera, nacházející se často ve výši stolu a připomínajícími svými prudkými nájezdy na postavy kulečníkové šťouchy. Stejně jako si Newman svým charismatem dokáže během chvilky podmanit scénu, umí takto Scorsese v pár vteřinách navodit potřebnou atmosféru a připravit nás na významnost události, k níž má dojít. Pravdou však je, že jednotlivé scény, jakkoli nápaditě zrežírované jsou si výsledným „feelingem“ dost podobné a po dvou hodinách jsem byl neskonale rád, že můžu z těch zakouřených heren konečně vypadnout. Přesto hodně, hodně stylové pokoukaní s jedním z nejlepších pozdních Newmanových výkonů. 75% Zajímavé komentáře: berg.12, Silas

Ticho. Naprosté, nikdy nekončící ticho. Kamkoli se podíváte, cokoli uděláte – žádný zvuk. Ta představa mě znepokojuje, což je v přímém rozporu s uklidňující vnitřní harmonií filmu. Nadnášen vodou, moci se nikým nerušen oddat vlastním myšlenkám. Dokonalá vyrovnanost. Pro americké drama nevhodná, proto netrvající věčně, ale přinášející ty nejúchvatnější scény. Třeba když se Sarah (neslyšící, oscarová, krásná Marlee Matlin) uprostřed hloučku křepčících individuí celým tělem i duší oddává hudbě, kterou nemůže slyšet. Zjitřete své smysly. Zkuste vyhledat nějaké tiché místo. Žádný zvuk. Slyšíte? Važte si toho. Apendix: Jaká krásná náhoda, že Sarah s Jamesem v kině sledují Někdo to rád horké, na jehož konci zazní ono pověstné „Nikdo není dokonalý“. Pravda. 80%

Enormně drahý ($1.76 milionu za minutu) videoklip, k jehož výrobě dokázal Jackson zlákat trojici největších režisérských osobností Nového Hollywoodu (produkující Lucas a režírující Coppola, který na poslední chvíli nahradil Spielberga). Kapku pošahané, ale ve 3D možná tím správným způsobem.

Edmundovi stouplo sebevědomí, Percy je pořád stejný kretén a před Baldrickem raději nedýchat. Tři ústřední individua doplňuje krásně potrhlá Běta a když to nikdo nečeká, což nikdy nikdo nečeká, přichází španělská inkvizice. A s ní i Hugh Laurie, který bude Zmijímu rodu statečně čelit ještě další dvě série. Od komediální dokonalosti dělí druhou sérii jenom občasné natahování vtipů, kdy tvůrci chtějí z jednoho nápadu vyždímat více šťávy, než v něm je (příměry „sťatého“ námořníka). Páčko. 90% Zajímavé komentáře: Eddard, gjjm

Není to alegorická Apokaĺypsa ani satirická Olověná vesta, nýbrž typicky realistické "maso" Olivera Stonea. 85% Zajímavé komentáře: Eddard, Jordan, Bobek15

Častokrát si uvědomíme, kolik zbývá sdělit, až když je příliš pozdě. Krása a krutost filmu Dobrou noc, mami spočívá v jasném vymezení zbývajícího času a následné úporné snaze jej nějak prodloužit. Znám jen málo srovnatelně nekompromisních dramat. Přestože jde o film prozrazující svůj divadelní původ, který se snaží na malé ploše zpracovat dost široké spektrum témat (resp. zrekapitulovat celý jeden lidský život), díky živé kameře a neustálému pohybu Sissy Spacek (a protipohybům Anne Bancroft) nepůsobí staticky. Pátou hvězdičku přidávám za odvahu a za to, že jsem obě hrdinky plně chápal. Ani jedné není co vyčítat. 90%

Woody Allen opět dokázal, že nedokáže natočit jiný než silně nadprůměrný film. Jeho zcela všední vztahový propletenec lidí okolo Hany je obohacen typicky allenovskými tématy: smrt, sex, smysl existence, (ne)víra v Boha. Celkem tři sestry, jejich tři opory plus množství bývalých i budoucích vztahů. Perfektně vedení herci, přirozené a přitom smysluplné dialogy, poklidná Palmova kamera, jazz a Woodyho hypochondr Mickey – to je pro mě obstojná nálož důvodů, proč se na Hanu podívat ještě (ne)jednou. Není to komedie, není to psychologické drama, není to odpočinkový film. Je to film Woodyho Allena, věčného skeptika, který jakoby Hanu natáčel v mimořádně vydařeném životním období. Optimistickým vyzněním nám tentokrát nenašeptává: „zapomeňte na šťastné konce“, nýbrž: „život je to nejkrásnější, co máme, tak si jej važme“. Scéna, ve které Mickey zjistí zásadní pozitivní informaci a následně pln radosti vyběhne vstříc lepším zítřkům možná zklame všechny zatvrzelé pesimisty, ale že je krásná, ji nikdo vzít nemůže. Čímž se chci dostat, k tomu, že život je kolem a kolem vzato občas taky celkem přijatelným způsobem jak se dožít smrti. (Btw, Allen ten konec nemá rád.) 90% Zajímavé komentáře: Angerr, pabelito

Hudba Queenů, šermířské souboje, Christopher Lambert – co víc je třeba k pořádnému filmovému hitu? Řekněme, že kvalitní režisér a scénář, jehož absencí tohle poloamatérské béčko trpí nejvíc. Po čtyřiceti minutách budete vědět, jak to celé dopadne a nekonečně natahovaný závěrečný duel je jenom nevyhnutelným vyvrcholením předcházejících diváckých muk. 60% Zajímavé komentáře: pshimi, kitano, Fr

Začátek jako od Rosamundy Pilcherové. Dva lidé se dají dohromady, jsou šťastní, zamilovaní a z jejich společné lásky vzejde dítě. Jenže pak přichází zlom, osudové zjištění, které všechno převrátí naruby. Vyhlídky happy endu jsou rázem pohřbeny společně s romantickou idylkou. Od Hořkosti jsem nic nečekal. V pondělí dopoledne na Nově přece nemůžou dávat dobrý film. A tak sedím, čekám a co nevidím: Jack Nicholson! A hned další velké jméno: Meryl Streep a Jeff Daniels a Kevin Spacey (tehda ještě pěkné ucho) a Miloš Forman! Úplně mě však uzemnilo jméno režiséra – Mike Nichols. Hned mě napadlo: „tohle musí být bomba". Přinejmenším jako Cena za něžnost nebo Kramerová vs. Kramer. Bohužel, slavná jména vždy nepředznamenávají výborný film. Romance to byla pěkná, občas i vtipná (- „Časem to bude nádherný. - „Ale třeba se toho nedožijete.“), herci jako obvykle nepřekonatelní, ale chyběla právě ona titulní hořkost. Buďto byly emotivní scény bez emocí, nebo příliš sentimentální. A taky mi vadil ten feministický závěr (na scénáři se spolupodílela Nora Ephronová). Ale možná to podobně v životě chodí, bohužel. Nakonec, nebýt těch herců, k Pilcherové to nemá až tak daleko. 70% Apendix: Do smrti nezapomenu na scénu ze svatby se žvýkajícím Formanem. Nejspíš to nebyl úmysl, ale připadala mi nestydatě vtipná.

Parta otloukánků se přes prvotní neúspěchy a problémy s jedním z hráčů (nebo s trenérem) probije až k veledůležitému a do posledního písknutí rozhodčího velenapínavému zápasu. Američané tyhle rádoby „based on a true story“ příběhy (historická věrohodnost není podstatná) zbožňují, sám je považuji za sázku na jistotu. Konec je jasný, určitá kvalita předem zaručena. Otázkou zůstává, jak progresivní či neprogresivní se tvůrci odváží být při naplňování nastíněného schématu. Hráči z Indiany nad jiná sportovní dramata absolutně ničím nevyčnívají, ke dnu je naopak táhnou nahrubo přišité subzápletky, věnované typickému (tzn. opilému) Hopperovi a velice nevěrohodnému milostnému vzplanutí, které navíc přichází příliš pozdě a nemá v podstatě žádný význam. Proč ostatně cpát emoce do tak fyzicky postaveného filmu. Gene Hackman navíc jindy dokázal, že umí zahrát starého chlápka, jenž je nad věcí, mnohem lépe. Aktivní či televizní basketbalisté nechť si k mým neutrálním pětapadesáti pár procent bez obavou přičtou. 55% Zajímavé komentáře: genetique, panmroz