Scalpelexis

[1. série] V (ne)vyznávání lásce jsou Japonci předurčení olympijští vítězové. Zatímco spousta západních romancí řeší trable, například jak se dostat k vyvolené na druhé straně polokoule anebo jak ji vyrvat ze spárů zlovolné entity, v anime je často onym "finálním bossem" překážek něco nepřekonatelného typu..držení se za ruce. Zde jsme po 12 dílů svědky, jak se náš tajně zamilovaný pár snaží dokopat toho druhého, aby se vymáčkl a tím si nepodryli své naduté ego. Velmi nápodobný styl boje a téměř okopírovanou šablonu postav jsme měli možnost shlédnout v Masamune-kun no Revenge, ale Kaguya aspoň pálí vtipnějším střelivem, nepotřebuje tolik fanservisu a snaží se uhybat již těžce probraným rybníkem žánrových klišé. Navzdory počáteční svěžesti point a zábavné hyperaktivitě vedlejší trubky Chiky, dochází ke konci anime znatelně pára a zamilovaní rivalové nejen začnou utrápeně přehánět, ale nudně zrcadlově reagují, vymýšlejí, diví, třeští, aby nakonec se o nějakou slzičku pokusily a poté hned vrátily vše na defaultní počátek. Když vypustíme jednoznačnou rozumovou otázku "Rok pryč, stojí Vám to stále za to?" a soustředíme se na slušné gagy, je to docela prima zábava, ale hloubku zde moc nehledejte. Kaguye a Miyukimu držím palce, nicméně víc jak lepší 3* ode mě nedostanou. Uso!

Když přemítám nad Tales from Earthsea, tak se neubráním té salající epičnosti a velkoleposti příběhu, ale i jeho faktické prázdnoty. Vidím, cítím, slyším všechny ty mozaiky a dílky inspirace. Uvědomuji si ty tahy nitek osudovosti, nevyhnutelnosti a představeného poslání. Rezonující úvahy a otázky nad tím, čím chci být, čeho chci dosáhnout, život, smrt a co je to všeobecné, generalizované dobro. Marně ale hledám to propojení, harmonizující celistvost a dotažení všech ideí. Líný flow, až flegmatická nerozhodnost a proaktivita většiny postav vzbuzuje mírné nepochopení a celkově je tah na branku neomalený, ba až nejasně defenzivní. Za 2 hodiny je nám vysvětleno hrozivě málo v rámci smyslu a důvodů; emotivnímu finále to ubírá značně na síle. Forma studia Ghibli se ani trochu neotřásla, ale debut Goroua Miyazakiho, syna legendárního Hayaa Miyazakiho, byl minimálně vnitřně hodně nervózní a nejasný. 3*

Z překladu "sanctuary" znamená "útočiště". Celou 2. sezónu, tedy Sanctuary arc z literární předlohy, jsem se spíš ironicky cítil jako v úmorném vězení. Re:Zero se po první sezóně strávenou explorací světa, nacházení sociálního statusu hlavní postavy a zjišťování jeho schopností přemístilo naplno do rozevírání dveří nejen usedlosti markraběte Roswaala, ale hlavně minulostí širšího ansámblu a zahád místních blairwitch. Účelnost vyprávění je po shlédnutí zřejmá a tato série po těžkotonážním a přehnaném bombardování flashbacků všechny důležité postavy uzemnila na konkrétně vytesané pozice, téměř v jedné linii, s otevřenými kartami a prázdným stolem na pokračující chody. Ok, proč ne. Bohužel, nejpalčivější a nejvíce chybějící komodita byl prostor jeviště: Postavy, stejně jako my, se imrvére dusily a vyslýchavě waterboardovaly za těsnými, neustále se přibližujícími zdmi. Klaustrofobický děj ve figurativně nastiněném labyrintu Útočiště nás zlomyslně nechal několikrát bloumat, abychom se zmateně vrátili na počáteční bod a následně byli opět vhozeni do toho samého víru s tím rozdílem, že tentokrát ta zkušenost bude trošinku jinačí, i když stejně otravná. Repetitivní peripetie nakonec doznaly konce, ale nemůžu říct, že bych se cítil touto zkušeností jakkoliv dvakrát obohacený a že by poskytnuté nové informace stály za ten čas. Problematika tohoto gordického uzlu se zdála snažší jak jeho legendární rozetnutí, myšlenkama jsem vší silou tlačil Subarua na to jedno, katastrofou předpovídající místo a když se tak poprvé stalo, byla z toho ta perfektní podívaná, který potenciál Re:Zera slibuje. 6. díl je scénaristicky, akčně napínavý skvost s plejádou artistických nápadů, kreativně doplněnou a propojenou hudbou - který se, škoda škodoucí, už ani jednou zdaleka neopakoval. Natahování příběhu dosáhlo takových nechvalných hodnot, že už bylo naprosto zřejmé, kdy si můžou tvůrci "Subaru reloadead" (ne)dovolit. Není si těžké odvodit, že to nebylo mnohokrát, protože si znovu tou úmornou cestou neměl odvahu/rozum projít kdokoliv bez toho, aby si hodil smyčku kolem krku nadobro. Musím zmínit i nemastné finále, které sice přililo cisterny slz, ale důmyslnější rozřešení megahrozby zůstalo asi na v Suezu zaseknuté lodi Ever Given, protože jsme dostali banální 5 minutovou, silně neuspokojivou náhražku. Ve výsledku z toho sebevědomě vybruslila pouze postava dospívající Emilie, zajímavě to dobudovalo charakter Roswaala, nešikovně se zbavilo krvelačného antagonisty a dodalo ultimátně iritujícího trapnokocoura. V doprovodu s pachtícím se dějem měla podobnou tendenci i vizuální stránka, jejíž kvalita z 1. série je tatam. Měl jsem jen minimální potěšení z čím dál víc rozpláclějších obličejů a akční sekvence byly až z karikaturnějšího soudku. Bolí mě z této sezóny hlava, po shlédnutí se cítím šíleně ospalý, ale jde zde naděje na probuzení. Chce to jen trochu víc života a paradoxně i smrti. Slabší 3*

Vnitřně pláču. Po první sezóně byly mé pocity z Promised Neverlandu v 7. nebi a toužebně jsem dychtil si je protáhnout o těch minimálně dalších 11 dílů. Málojakému anime jsem tak hluboce věřil (mangu jsem kupoval i přítelkyni, která ji s oblibou četla), takže se z ničeho nic drtivě dopadající a sílící frustrace s úděsem po 4. díle přibližoval k pověstným dýkám do zad, krádeži vlastního dítěte a jiným podobně přirovnávajícím zradám (i Saruman by se cítil dětinsky). Nejen tvůrci, ale s nimi postavy začali měnit rozum za šílenství, trhali po desítkách stránky předlohy a snažili se tyransky namáčknout nepoměrné množství hmoty do pár zbývajících dílů s potřebnou dávkou sprosté a nesmyslné manipulace. Napětí, inteligence, atmosféra - vše, čím se první sezóna mohla nadutě pyšnit, se vytratilo ve vzduchu rychleji, než by dokázal bitcoin nabízený za pár korun. Doposud uvěřitelný vývoj nabral pro hlavní postavy nedůstojný obrat a spád, soupeřící svět se rozplynul s jednoduchostí a rychlostí lusknutí prstu a místo toho, abyste se na konci imaginárně zvedli ze sedaček v společný ohlušující aplaus, tak skrz prsty vstřebáváte nepochopitelné poslední minuty mrtvolně nepohyblivé powerpointové prezentace, přičemž si každou další vteřinou uvědomujete, že Vaše hluboce nenáviděná tchýně je vlastně mnohem milejší než toto utrpení. Každý jen drobet zapálený fanoušek si musel nejméně 10x položit fundamentální otázku "Proč a za jakou cenu?" se udal tento tragický počin. Chceme to ale vědět? Osobně, pro klid duše a spánku, radši ne. Toto anime bylo vskutku jen zaslíbený; bylo by vhodnější, aby tato Nezemě z 2. série nikdy neexistovala. Objektivní a nostalgické 2*, subjektivně bych hodnotil ještě nekompromisněji.

Tak tenhle díl přebil úplně všechno. Neznám lepší znázornění, jak nějrychleji něco odbýt a zbavit se nadobro. Nahromadit hodiny materiálu do pár minut plný nepohyblivých slidů by byla urážka i pro mangu, natož anime. Drsnější sešup po prvním díle jsem doposud nezažil.

Battle royale anime musí sáhnout ke 2 naprosto opačný kompentnům, pokud chtějí být úspěšné a zábavné: Buďto pravidla zahodíme, nebudeme si na nic hrát, nastolíme kamikaze řežbu lvl 9000 anebo se naopak ponoříme do hloubky a dáme tomu do vínku něco z psychologie, kousek mysteriózna, vybarvíme charaktery a to vše klidně na úkor té řeky krve. Bohužel, High-Rise Invasion si nevybral ani jedno, dopadl přesně mezi tzv. půlkami a ještě má tu neskutečnou drzost to celé sprostě nezakončit. První díly byly dozajista nejzajímavějšími: Ustrašená hlavní hrdinka utíká před kulkami a sečnými zbraněmi umně tak, že ji často úplně na potvoru zůstane jen spodní prádlo (a hrudník ji díl od dílu záhadně roste), mydlí se to nahoru, dolu (spíš pouze dolu, jak jsou vysoko na mrakodrapech) než zjistí, jak se věci mají, co si může dovolit a najde pár též dobrosrdečných nuzáků (holky opět končí záhadně s podprsenkami jen..). Děj se poté úplně zasekne - už se jen chodí místo běhá, už se mluví místo koná (a že postavy jsou vztahovačné a přehnaně dotčené) a pravidla se obrací víc jak hadry v pračce. Z nějakého důvodu se to polije kanistrem Boha, zapálí falešnýma maskama a pohnojí divnou formou Matrixu. Jediný výraznější klad je relativně charismatická postava Sniper masky, mluvená jak sako padnoucím hlasem Yuichira Umehary. Zbytek bych přeřezal stejně, jako ty prapodivné lanové mosty.

Totální katastrofa a výbuch v přímém přenosu. Jako velkému fanouškovi tohoto anime/mangy mi vývoj 2. série drásá srdce.

Konečně zase nějaké drama, ale úplný minimum informací nechá diváka zmateného. Plochý záporáci ať opravdu zůstanou doma, správně.

Uznávám, že i já jsem z tohoto dílu byl trochu v rozpacích a to jsem mangu sem nečetl. Budování se prapodivně roztrhlo, děti začaly dělat doteď nepředstavitelné přešlapy a konec nedával moc smysl. Poté, co jsem si dočetl mangu až sem, mi názor na tento díl ještě o něco víc upadl. Autor mangy je ve spojení s tvůrci, tak jsem zvědavý, proč se rozhodli, jak se rozhodli.

Za mě osobně je druhý "kříďák" horší. Nejenže autorům už došla možná inspirace z původních Jurských parků, takže není kde krást nápady a spíš vaříme vodu, hlavně chování a uvažování postav se (nejen tím) začal posouvat do dimenzí čistě sebevražedných. Nemám někomu zlé, že si na prostředí samozřejmě zvyknou, ale míra ostražitosti a snaha o přežití uvadly na nepochopitelně nejnižší úroveň a tvůrci dělají z dinosaurů buďto krotké ovečky anebo ty nejneschopnější lovce v historii planety. Fyzika hadr, dětičky záhadně a úspěšně 15 minut utíkají před 10x větším predátorem a když už je má konečně před nosem, tak dinosaur přijde o všechny smysly a vždy promáchne. Jistě, je to show pro děti, ale zase takto natahovat meze bychom nemuseli ani jim, ne? Krom toho beze změny oproti 1. sérii.