Scalpelexis

Létají jiskry, kladiva, démoni z Paradisu. CGI docela zamrzí a přišlo mi, že se moc seká akce a ztrácí napětí, aby se zobrazilo dění i jinde, ale stále je to výsostná úroveň.

Zasloužený výdech a rozpravování o věcech hezčích než doposud. Není zlo vše, co na to vypadá. Má to takovou příjemně Hobit/LotR atmosféru, kdy se cestuje skrz nehostinný kraje a sem tam se nalezne milé a nečekané útočiště. Plnou šupu nedám jen za to, že to nebylo nic epického či kulervoucího, ale chyby jsem žádné nezaznamenal.

Deca-Dence je jak Kinder vajíčko: Na první kousnutí fajne, uvnitř překvapení. Někdy dostanete cool angličáka, někdy spíš méně chtěné puzzle, jako například zde. Skládačka Mortal Engines s Matrixem/Avatarem zpočátku navnadí a malinko i kopne velmi brzkým, do té doby safra nečekaným twistem, který naneštěstí nikdy nenabere dech a skončí u pocitů, že máte půlku poskládanou a hledáte, jestli Vám chybně nezapomněli dodat tu druhou. Na anime tvorbu relativně originálnější idea totiž neobdržela jakoukoliv vyšší dotaci k jejímu prohlubování. Pro mě nejzajímavější část, explorace obou světů a jejich společná dynamika, skončí až moc na pozadí celého dění, které se nakonec motá až příliš okolo nejklasičtějších shounen prvků a pocitů. Celou dobu operujeme s tématem "chyby v systému", ale rozvinulo se to minimálně. Děj je celkově velmi lobotomizován a smutně jednoduchý na to, jak dobrý náběhy byly nastiňovány. Hlavní dvojice bojuje proti něčemu dosti neurčitému a jen z povrchního důvodu, že toho druhého mají rádi, abychom k závěru konečně nepohodlně prozřeli, že se jedná o pohádku s finálem, za který by se nestyděl ani samotný Steven Spielberg. Postavy jsou ucházející, ale nedodělané (seriál se očividně štítil o jakýkoliv romantický pokus, z pochopitelných důvodů) a nakonec mě asi nejvíce zaujala vedlejší nerdka Jill s přímočarým rambem Donatellem. Potěší kamerově zdařilé bojové sekvence a pojízdná steampunková pevnost (zvlášt v akci), naopak se mi nedařilo sžít s kontrastním dětinským designem světa robotů. Nemůžu jinak než to nazvat mírným zklamáním, protože tohle si zasloužilo mnohem více. 3*

Babylon je svým politicko-právně-psychologickým přístupem nevídaný kousek v historii anime. I když se většinou času věnujeme komorní detektivní práci z pohledu zvláštního vyšetřovatele a zarputilého bojovníka Zena Seizakiho, seriál je vyloženě čistá úvaha nad kontroverzně třaskavým tématem eutanázie. Úmysly můžou být čistší co pověstná lilie, ale Babylon se spíš zaobírá těmi scénáři v globalním měřítku nejkatastrofičtějšími, protože proti hlavnímu hrdinovi stojí doslova démon z pekel nejhlubších. Režie prvních 7 dílů neúnavně bičuje žánr thrilleru na maximum a poslední z těchto dílů je v mých očích naprostá lahůdka v emocionální rovině, která mě rozložila úplně napadrť. Ústavičné používání temných barev špinavé šedi zasazuje naději jednu ránu za druhou a bylo krásně pesimistické mít jakýkoliv náznak výhry v nedohlednu. Pro mě, bohužel, po 7. díle seriál zařadí ze zuřivé pětky na letargickou dvojku a veme si do úst filosofické sousto, které by nezvládlo spolykat ani za 24 dílů. Nepochopitelně nám představí plejádu nových a vcelku nezajímavých postav, kteří si otevřely scénář z posledních dílů NGE a dětinsky se dumá nad tím, co je dobro a zlo. Anime mě začalo šíleně nudit a já zoufale klopýtal k opět adrenalinovému závěru, který sic pár dvěří zavřel, ale spoustu nechal úplně zbytečně otevřených. Mírný elektrický šok bodne, ale nesympatické vyhození snahy o rozřešení věci větších mně v kombinaci s nežázivnou druhou půlkou nechalo mírně nakvašeného. Celkově ale beru Babylon za neobyčejně milý pokus o politické drama a vyprávění o pravdách sakra nepohodlných. Škoda toho mírného závěrečného vykolejení, ale ty nejslabší 4* tomu dám.

[1. série] Předlouho jsem se odhodlával, abych si Beastars hodil do sledovacího menu. Nejenže mi z doslechu malinko skřípaly zuby a drobet jsem koulel očima nad pomyšlením, co se tam zhruba děje, ale všeobecně též dvakrát nefandím CGI v anime. Některý z těchto předpokladů se po projekci fundamentálně nezměnilo, ale přibylo minimálně vícero náhledů; ne nutně špatných, ale ani dobrých. Nejzajímavější na tom vše je, co se všemi samozřejmými tématy udělá proměna lidí na antropomorfní zvířata. Být to příběh s obyčejnými lidskými postavami, obtížně by dosáhl etických, morálních a fyzických konfliktů, které se povedlo nastínit tomuhle anime. Těžko by cca půlka populace žila ve strachu, že může kdykoliv přijít den, kdy si nějaký abstinující predátor usmyslí, že si Vás dá k obědu. Otázka vztahů je taky najednou úplně jinde, když se do sebe může zakoukat slepice s krokodýlem a Beastars se vůbec nebojí jít s oběma problémy až do postele. Místy mi proto bylo tuze nepohodlno, což je ze strany tvůrců taková oťukávaná diváků, jestli to vydrží, protože minimálně v této sérii mělo vše jisté hranice pokušení. Postavy mají k dokonalosti hrozivě daleko a dost často si na kultivované artificiálně hrají, čímž se generuje mírné dusno a napětí a vkládá do děje porci nepředvídatelnosti. Otázky nad fungováním společnosti visí neustále ve vzduchu a nutila mě buďto k přemýšlení anebo k vehementnímu pokračování sledování. A i když romance v japonském podání může být neskutečně natahovaná, sem tam i trapná a otřepaná, Beastars s ní nakládají citlivě aniž by kdy hrozil pád do vod telenovelních. Produkčně se musíte borcům ze studia Orange sklonit: Počítačová animace je výtečná, málokdy mi překážela něcím nedotaženým nebo křečovitým a velmi rychle jsem si na ní zvykl. Pokud by takto vypadala jiná CGI anime, možná by mi to ten předsudek a mírnou nenávist vůči nim posunulo. Ono vůbec, Beastars se podařilo mému anime já upravit přijatelnost hned několika proměnným, kterým by zapšklejší vnitřní já nikdy nedalo příležitost. Uznávám, že pro spoustu z těchto je to cesta až přespříliš trnitá a brzo to otočí. Co mě ale nesežere, to mě v tomto případě pobaví. 4*

Zastávám názor, že se oproti první sérii nic moc nezměnilo, alespoň co si matně vzpomínám. Všechno se z úvodní sondáže přeneslo i sem a jela ta samá písnička dál na repeatu. Touma to tam rozdává pouze a neustále pravačkou (mít protivník helmu, tak si snad neškrtne) s konečným úmyslem zachránit úplně každého, "Touma, Touma!!" Index už musela sežrat všechny jeho zásoby a vlasy, plochý sadističtí bídáci se náhodně objevují na jevišti protože proto, za všechno může existence Academy City, knězové jsou vždy největší zmetci a proslovy o vyšších hodnotách během (decentně vypadajícího) boje nesmí v žádném případě chybět, i kdyby lítaly mince a blesky. Několika arcový příběh je dějově nevyvážený a nahodilý, ke všemu vedou náhodičky nebo pro posun až moc nevhodně vhodná rozhodnutí a nezapomíná to na konstatní dávkování fanservisu. Neuděje se v rámci zajetého shounen žánru a Toaru Majutsu kolejí nic nového, výjimečného, jiného, odlišného, kreativního. Hudba a grafika je spíš z toho lepšího soudku a Mikoto Misaka je stále ta dostatečně sympatická tomboyka, která spoustu váhy na svých bedrech unese a celkově podrží laťku na průměrné úrovni. Líbit se Vám jednička, líbit se Vám i dvojka. A totéž naopak. Slabší 3*

Katastrofa. Jun Maeda, který je znám solidnějšími díly jako Kanon či Angel Beats, se zapřísahl, že z tohoto seriálu udělá nejsmutnější anime všech dob. Povedlo se, ale možná ne tak, jak zamýšlel. Slza neukápla jediná, ale bědovat a truchlit nad tragicky zvládnutím příběhu jedné božsky samozvané dívky jsem měl na programu týden co týden. Vyložené chyby a permanentní zlozvyky, které "zdobí" Maedovu tvorbu, jsou přítomny i zde a to s extra porcí de-luxe. Nalajnovaný katastrofický scénář od úvodního dílu hrozí nad hlavami diváků jak Damoklův meč, aby...aby se zjistilo, že ten meč je leda tak gumový, a tak trávíme první dvě třetiny stopáže zas a znovu nevítaně přetaženou vatou s nulovým podtextem! Bezstarostná část nám nejenže nikterak charaktery neprohlubuje, nic nevysvětluje, nevytváří pevné hodnoty a spojku mezi námi a postavami, nýbrž nevyvolává ani žádné (negativně smutné či pozitivně vtipné) emoce: Nul, zero, nic, nada, nothing. Člověk by čekal, že bude svědkem aspoň minimální snahy budovat celistvý obrázek, kde každý díl bude aspoň malililinkatá část designovaného puzzlíku, jenže autoři řekli "NE!". Šmankote, proč musíme sledovat 100% irelevantní díly typu o rodiči krajně vedlejší postavy? Anebo jak jsme jeden turnaj naruby hráli? Koho proboha napadlo tak často obsadit jeviště oplzlou právničkou, jejíž důležitost a přítomnost mezi partičkou dětí je vhodná jak sněžný dělo na pláži? Ona tam jakože někde prý je romantická linka, ale na to je třeba mikroskop a vysvětlení ze vzdálené dimenze "Krávovina", aby dávala smysl. Převrácení do té vážnější části anime nemůže nikoho překvapit, ale mírně naivnější musí částečně vyděsit, že i tato pasáž je uboze prázdná. Nefunguje vůbec, ale vůbec nic: Pokusy o zesílení emocí vložením ústřední hudební znělky každým dalším opakováním podtrhovala celou tragikomedii, hloupost a neexistující podstata drtivé většiny postav byla až neuvěřitelná a v tu dobu jsem si začal uvědomovat, že toto je vskutku konec, konec duchaplného anime světa. Bylo mi úplně jedno, jak to všechno skončí, ale hlavně, aby se tak už stalo. S formou jsem spokojený i byl, ale takhle odfláklou mizérii a výstavu neumětelství jsem dlouho neviděl. Že Ti není stydno, Maedo. Lepší 1*

Akame ga Kill! meets Cyberbunk. Relativně zábavná jízda skrze futuristický svět s prvky diktatury se téměř až doslova roztřískala na poloviční stopáži, než si zasloužila. Co se zprvu tváří jako obyčejnější gangsterské dobrodružství jedné neobyčejné party zločinců se postupem času rozvine do matrixovské roviny a začně básnit o horizontech vzdálenějších, přičemž je právě nucen se jich dotknout protivně letmo, protože na víc času není! Ku obrovské škodě neostrouhává pouze potenciálně bohatý worldbuilding, ale i postavy, u kterých silně cítíte barevný rukopis tvůrce Danganropy. Jak se to tam neustále a dokola i dosti nesmyslně mele na ntou, tak hlavní hrdinové stíhají splnit jen svá základní opodstatnění a pouze minimálně se dostaneme k jejich kořenům, čímž se nudně zaparkují v černobílých a omšelých šablonách známých archetypů. Chtěl jsem až zoufale vědět víc o Kantu, víc o uspořádání společnosti, propagandě, konekci s jinými světy a co byl/způsobil místní "Big Bang", načež odpověď dostáváme v rychlokvaškové předposlední epizodě plné deus ex machiny, kterou bych figurativně připodobnil plivnutím do obličeje, v již tak překotném závěru. Kompenzaci obdržíme v opulentně kolorovaném a stylizovaném audiovizuálu studia Pierrot, ze kterého snadno přechází zrak. Akční detaily jsou fantastické, na místní exploze by žárlil i Michael Bay, což celé vyvrcholilo v nadupaně epickém posledním díle battle royale formátu. Z Akudamy Drive mohlo byt relativně snadno veledílo, jen to chtělo mít chuť expandovat a jít hlouběji. Bolí to, bolí, protože povedené pasáže v úvodní polovině bavily. Takhle z toho je taková nedovařená jednohubka, na kterou si brzo nevzpomeneme. Lepší 3*

[1. polovina 1. série] Hah. Musím se pousmát nad tím, jak q66 pravdu měl. Příběhů a celkově děl věnující se slavných Doylových románů je nespočet a zde jsem již po první epizodě očekával, jak se anime zakope do země a absolutně ztrapní svým pojetím. Design hlavních postav v ryze bishounen stylu zasazených do industriální Británie mi pasoval jak Borat-plavky na udílění Nobelovek a děj se jen a jen vlekl. Jenže, každým dalším dílem zručná režie a velmi solidní scénář dokázaly budovat vskutku chytrou podívanou. Po dlouhý době mi přišlo použití flashbacků smysluplné a vedlejší, někdy ne moc výrazné, postavy pomáhaly dláždit cestu vývoji důmyslné antihrdinné postavy Moriartyho s rafinovanou přesností. Nic se nezdálo být ledabylé, přesně jak všechny Moriartyho plány a diabolické osnování. Důvody jeho činů jsou pádné a lichotila mi komplexnost jeho rozhodování, která nebyla hrubě nalajnovaná, ale naopak flexibilní - úmysl a cíl jsou jasně dané, ale často si Moriarty odskočil na drobný "sidequest", když vyslyšel volání po spravedlnosti, která nešla vyřešit ryze právním a čistým způsobem. Člověk by čekal, že se Sherlockem v zádech by nás mohl spíš zajímat onen svérázný detektiv, ale Moriarty byl všude a když náhodou na plátně chyběl, přál jsem si ho zpět. Nadšení podporovala i zdařile vyobrazené evropské prostředí (postavy si sem tam tu vrzavou Engrish ozkouší), hudba, která obsahovala prvky klasické hudby a celkově forma předčila očekávání při vědomí, že studio Production I.G. se nevěnovalo pouze tomuto anime. Jak jsem se na začátku narážel, tak ano, jsem jeden z těch, pro které je toto anime nejlepším v této podzimní sezóně. Ne, žádný osmý div světa se nekoná, ale já byl osloven a pobaven víc než dostatečně tímto inteligentním počinem. 4*

Aneb když jezení brambor je vskutku démonický zážitek.