Scalpelexis

Můj osobní skromný odhad je, že hodnocení tohoto filmu se budou zasádně rozcházet dle toho, pokud onen kritik je japonskou anime předlohou nepolíben. Porovnávání je totiž nemožné se vyhnout. Pokud není, třikrát hurá! V aktuální záplavě sequelů a praček na peníze by se mohl Death Note svým nápadem a mixem potemnělého teenage thrilleru s kapkou filozofie lehce vymykat zaběhlým standardům. První build-up polovina musí i bavit, druhá svou zmateností a hloupostí už bohužel ne. Odhalení Kiry by mělo být téměř alfou a omegou celého rozuzlení, což mě překvapilo, jak je možné, aby to s dějem filmu tak minimálně otřáslo. Každopádně, pokud jste původní Death Note viděli, je obtížné tento paskvil nezaplavit údery zprava a zleva. Respektuju to, že autoři se rozhodli jít jinou cestou, zároveň se nedá si nezaťukat na čelo a párkrát nezakoulet očima nad nápadem adaptovat tak široký materiál do jednoho filmu. V čem spočívala genialita původního Death Note, byl vypiplaný scénář s téměř nadpřirozeně inteligentním soupeřícím duem. Obě postavy pracovaly na bázi logiky a odstřihly se od možného chybného emocionálního jednání. Bylo lahodící a napínavé (až na hraně závislosti) sledovat, co tato hra kočky s myší přinese příště a i přesto, že Lighta svým počínáním nejde charakterizovat v pozitivním světle, nešlo ho díky jeho smysluplnýmu jednání snadno odsoudit. Zde Light a L mají IQ cca poloviční, Light se sebou nechá neodpustitelně manipulovat, absence inteligence ve scénáři vyplňuje stupidně líná pravidlová berlička zápisníku a do děje vstupují i "náhodičky", které sluší jen béčkovým kreacím. Napětí je střídavé, hororový žánr to lízlo jen okrajově a rádoby srdcervoucí, zpomalený a patetický konec (ta hudba to zabila na desetkrát) ve mně zanechal silně nepříjemnou pachuť. Není to ono. Herecky to není ono (vyjma nejpozitivnějšího prvku filmu v podobě Dafoeova Ryuka), scénáristicky též ne, režijně průměr. Film, který byl předem odsouzen k neúspěchu, byl nejspíš do zápisníku též vepsán, jen nestihl onu stránku spálit.

Co tě nezabije, to tě posíli, jak se říká. Nechť tato má výprava do neprobádaných hlubin romantických duší mužů poslouží jako jistá experimentální sonda, hlavně pro mužskou audienci. Jelikož tu vidím pouze záplavu dámských komentářů, tak rozvedu své myšlenky a hlavně prožité pocity z pohledu muže, který je 100% heterosexuální a poprvé nahlédl pod kapotu shounen-ai žánru. Kde začít? Upřímně, šel jsem na to s maximální naivitou: Myslel jsem si, jak už mám shlédnutých x anime romancí, tak mě nemuže nic překvapit, minimálně v přístupu seznamování hlavních protagonistů. Narazil jsem hůř jak všechny uke postavy tohoto seirálu o zeď dohromady. Princip, že nejdřív se seznamujeme s vytouženým cílem našich pocitů, pomalu trávíme čím dál více času společně, abychom postupně zjišťovali co nejvíce o tom druhém a až poté dochází na fyzičtější projevy lásky; takhle zhruba to bývá obecně i v klasických romancích, s tím, že v těch japonských u muž vs žena se našlapuje hroooozivě pomalu, opatrně a pusa padne až v posledním díle. To zde je obráceno na hlavu. Chtivý a lačný chlapík doslova persekuuje svou lásku skrz jakékoliv překážky ač se druhá osoba snaží ať už opakovaně slovně vzepřit anebo i uteče mimo předpokládaný dosah. Lačný chlapík si ho přesto najde i na konci světa, zbombarduje ho opakovaným "Protože tě miluju!" a pak dojde na ono nejhorší. Teď bych chtěl nadhodit takovou rétorickou poznámku: Mnohá anime bývají kritizována za to, že například často nahlíží pod sukně dam anebo jim nepřirozeně zvětšují balónky. Podobně se poté nahlíží na muže, kteří právě tyto obrázky vyhledávají a to prosím k žádnému aktu mezi onou zamilovanou dvojicí nedojde. Jak tedy mám zdravě porovnat anime a jeho divá(č)ky, kde během prvních 4 dílů jsem svědkem velmi explicitního a až surového znásilnění mezi muži hned třikrát, přičemž jeden z té dvojice si onen akt absolutně nepřeje? Tož, ehm. V těchto chvílich jsem pro kolemjdoucí navenek zažíval křeče a muka, které jsem doprovázel úpěnlivými "Neee!". Poté až nastala ona poststockholmská fáze seznamování a nacházení té citové cesty (dýchalo se mi výrazně snáz), která byla na můj vkus velmi mělká (jeden z dvojice se vždy z nějakého důvodu naštval a ten druhý ho udobřoval, opakujte xkrát). Budiž důkazem, že zde není pouze jeden pár, ale rovnou tři, což ale nakonec ničemu nepřidalo, protože jejich příběhové linky byly v celkovém znění téměř nudně identické. Identické byly ale i nepochopitelně postavy v rámci vzhledu, protože se lišily pouze v barvě vlasů a očí (takovýho Misakiho jsem od Shinobua nerozpoznal), takže ve mně zůstal jen prázdný a hloupý pocit, že koukám na to samé rovnou 3x. I když tedy opominu, že jsem hetero muž a koukám na "globálně oteplený" (všichni jsou náhodou teplí a když už se tam ta jedna ženská postava objeví, tak je to milovnice homo vztahů) svět, tak z hlediska romantiky to na mě vůbec nezapůsobilo. Páry si lásku mimo dráždění nástrojů dokazují krkolomně, ohraně, věčně žárlí a absurdně doráží na toho druhého ("Miluju tě, musíš za to převzít zodpovědnost!" - prosím?). A i kdybych to měl z nějakého důvodu brát hodně nadneseně, tak jsem neměl možnost se zasmát jinak než nechtěně. Proto nemužu hodnotit nijak jinak, než jak hodnotím, a tím spustit varovnou vlajku pro všechny odvážné (naivní) rovné mužské, že tento seriál k vám ani náhodou nepřistoupí něžně, natož s lubrikačním gelem.

Nevím, na co jsem to šel a ani nevím, co jsem to vlastně viděl. Bez jakékoliv introdukce, bez jakékoliv statě a nějakého podpůrného středu, bez peněz, bez scénáře, bez vtipu, s dobrým Matthewem a Idrisem, s evergreenově trapným New Yorkem, se špatně navrženým věkovým ratingem. Pro dětičky. [ČSFD předpremiéra 24.08.2017, Černý Most]

[Shlédnuto 7 epizod, drop] To je tak, když si představíte léčebnu pro pacienty duševních onemocnění, naplníte je postavami, kteří mají vyjma jedné o 20 koleček víc a necháte je hrát náhodné hry s tím, že ta jediná výjimečná postava je hlavní podvodník Yumeko. Trik spočívá v tom, že víceméně neexistují žádná pravidla a tento herní battle royale je založen na neustálém podvádění, kde náše prapodoviná existence zmutovaného Sherlocka s Jokerem vidí až za roh. Permanentní výměny uboze přehnaných obličejů, když se oné osobě povede soupeře převést, má být nejspíš hlavní zábavný prvek, jenže to jak mě tak Yumeko nechává chladnými. Yumeko totiž nepřistupuje na žádnou hru, nikdy nedá možnost divákovi, aby si všiml onoho podvodu dřív než ona (a že jsou ty fígle patřičně padlý na hlavu), nebetyčně tuší a za odměnu si užije svůj pravidelný orgasmus za doprovodu věčně se dívícího tupýho podržtašky. Všichni soupeři jsou šablony tolikrát použitý, že by se za takové opotřebení styděl i Trabant z 60. let: Poslední kapkou byla pro mě retardovaná soupeřka, která do setkání s hlavní představitelkou vítězí, ale tajně chce strašlivě prohrát (pochopitelné, že?), a pak po onom slavném, předvídavém okamžiku zaneřádila místnost víc než prasklé pouliční potrubí. Ehm. Ne, je to repetitvní, trapné, postavy jsou k ničemu, děj o ničem; pochválit se dá jen solidní animace od MAPPY a funky, jazzový opening. Zbytek uvidíte v zajímavější podobě a dokonce na vlastní oči v Bohnicích.

Částečný zásah. Zpoza každého rohu na mě pomrkává starý dobrý Blade Runner a proto se nemůžu shodnout na proklamované nejsilnější stránce GitS: Originalitě. Ano, doba udělala své a elaborovaný materiál už byl mezitím hned několikrát protočen a upečen na několik způsobů, ale než samotné podávané poselství a filozofie mi nesedl styl. Zpočátku vás totiž scénář nešetří a zahlcuje informacemi, které nemáte možnost interpretovat, ale minimálně si užíváte slušnou dávku povedené akce. Intermezzo uprostřed pro jistotu vykolejí z jakékoliv psychologie a i nepříjemně ubere na pohybu, aby poté konec všechno neuchopitelně vychrlil, přičemž tuplem tak nečinil strukturovaně a už vůbec ne úderně, protože celá pravda je, inu, nečekaně antiklimaticky jednoduchá. Před jakýmkoliv druhem výpadku to vše drží mistrně navozená atmosféra; není to úplně kresbou, která na svůj věk má stále silnou kyberpunkovou moc, ale spíš díky esoterické hudbě smíchané s místy pomalu se vlečícími scenériemi distopické metropole navozuje depku i za naprosto slunečného dne. Tato komorní paralela mi právě Blade Runnera připomněla nejvíce, ale oproti němu GitS mi žádný finální knockout ani zdaleka nedoručil. Vzdávám hold a respekt jednomu z prvních průkopníků kybernetického sci-fi (minimálně na poli anime), ale aktuálně je to pro mě spíše milý náhled do minulosti než plnohodnotná jízda. Slabší 4* The net is vast and infinite.

Ok. Doteďka mě GoT bavilo a i když tato série začala ve velkém potírat fyzické zákony, tak jsem to zkousl. To, co předvedli ale tady, to je naprostý dno. Milion deus ex machine a jakmile se člověk přestal divit, jaký další voloviny scénář přináší, tak už začal nechtěně předvídat tu nadcházející. Ubohé a bezradné.

A jak nám nedavno vydaný Kizumonogatari otvíralo obrovskými vraty svět Monogatari, tak druhé Owarimonogatari nám ho celé po 8mi letech uzavírá. Drobné slzičce jsem se nedokázal vyvarovat, ale dozajista převláda hřejivý úsměv; protože jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. Pokud vás totiž cestování skrz tento lidí absentující a pravidelností abstraktní svět plný problémových slečinek, přízraků a neustále pokládající si otázku "Co je správně?" v dlouhých chvílích úspěšně zabavovalo, pak 2. série Owarimonagatari nemůže zklamat. Nejsem si úplně jistý, jestli je to dáno Isinovým géniem (autor předlohy, pozn. red) anebo to časem vyplynulo anime adaptací Shaftu, ale příběh obsahuje 2 zbraně hromadného ničení: Nenuceně vrací divákům nejoblíbenější postavy na scénu a všechny, jak ty drobné tak i hlavní, linie úspěšně pojí do jediné, které pozornému divákovi vykrystalizuje před očima závěr vhodný uznalého pokyvování. Líbí se mi empatické střídání všech 3 arců (vážný představení -> rozkošný "filler" -> konečné drama) a jak jsou vztahy Araragiho maximalizovány v těch parametrech, na jaký jsme v jeho interakcích s ostatníma postavama (Araragiho přivítání s Hachikuji, Kiss-Shotina protekce, Senjougahařino naléhání a drajv) zvyklí. Prostě totální sázka na jistotu. A i když příběhově to opět není žádné terno (našly si mě pasáže, kde jsem si zívnul), tak se mi úvaha o tom, jestli přijmout změnu anebo zůstat věrný svým zásadám (zvlášť během dospívání) zamlouvá a nebyl by to Araragi, aby ji nevyřešil po svém. Animace dál pokračuje v zaběhlém geometrickém a líně magickém podkresu; vyřádit se na téma "peklo" muselo být pro animátory Shaftu potěšením, hudba je též perfektní (obě OP se povedla). Když to vemu okolo a okolo a okolo a budu se se sebezapřením snažit objektivně zhodnotit Owarimonogatari Second Series, tak zdaleka to není počin dokonalý. Bohužel anebo spíš bohudík, jsem už divák až natolik do Monogatari vtažený, že v rámci této bezvadné podívané jsem si nemohl přát krásnější zakončení. Nebyly to vždy časy za sluníčka jasné, ale i tak děkuji za ty strávené chvíle. Slabší famfárový 5*. P.S.: K plnému docenění je třeba shlédnout téměř všechny série (je to minimálně doporučeno, ale prominul bych vynechání méně důležitého a vcelku nepovedeného Nisemonogatari) a z OVA Tsukimonogatari.

Jediná a největší chyba Life je, že si nedokázal určit, čím vlastně chce být. Jasně, máme fajne herecký ansámbl, dost peněz na to vytvořit slušný audiovizuální podklad, nechť je z toho opus. Kde se peníze méně odrážejí je na režii a hlavně scénáři. Velkolepě a chytře se tvářící začátek jakoby se snažil maskovat, co přijde a opatrně hrál na vědeckou notu než zhruba po třetině děje to bez skrupulí a jakýkoliv hanby zabalí a rozjede béčkovou mimozemskou vyvražďovačku. Chválím napětí, které se zdárně drží až do konce díky inteligenci stvoření. Hůř ale příjímám logické lapsy v chování posádky na úrovni Darwinovy ceny, pokud teda dobrovolně neměla v plánu servírovat sebe sama jako další postupné chody. Po nekorektním konci se člověk i zasměje a posteskne, proč to takhle nebylo vedené celou dobu.

Lidi to tu natvrdo neřeknou, tak za to vezmu: Je to hentai. Nejspíš z kategorie "soft" a hlavní odlišovací znak oproti svým bratříčkům je přítomnost nějakého příběhu (ale berte to s obrovskou dávkou rezervy). I když se dle všeho jedná o různé arcy, tzn. čas se po úspěšném "zabodování" vrátí zpět a začneme s jinou, tak jsem se nedokázal přes to přenést a Haru byl pro mě v sukničkařením (ono ne jen to, i nejapností) druhý Makoto Itou ze School Days. Příběh s Akirou nebyl úplně špatný a měl v jistém slova smyslu nesmyslný, přesto i milý konec. Dál jsem nepokračoval, protože je naprosto zřejmé v čí náručí Haru skončí. Drop po 6. dílu, slabé 2* za kresbu, hudbu a Akiru.

Nebudu popírat: Moje aktuální antipatie vůči filmovému komiksovému trhu je over 9000. Po shlédnutí 2. Strážců se to nezlepšilo, ale zároveň Starlord a spol. mou alergii neprohloubili. Na jednu stranu je znát, že originalita se doluje již ztuha, nicméně Gunn stále dokázal vytáhnout na scénu netradičně melancholický námět, který mě v rámci stereotypů pokračování mile překvapil. Oproti jedničce oceňuju jistou konzistenci tempa a vyprávění, který upadl až v rozházeném a nepřehledném finálovém nepořádku. Smál jsem se, to je pozitivní, ale většinou to bylo v duetu s Draxem (který si ukradl film pro sebe) a Hasselhoffem (Gamoro, já tu historku taky miluju!). S emocema, na které se mělo dle všeho hrát, to už bylo znatelně horší, protože ač nebyly budované tak špatně (vztah otec vs syn), tak mi to totálně zabilo strašně, strašně blbé prozrazení smrti jisté osoby. Proboha, to nešel vymyslet ten twist jakkoliv jinak?!! Tyhle deuxky mě jednou zabijou. Malinko mě prudilo evidentní mrskání peněz do obličeji permazeleným pozadím, na kterém se natáčely celé ty 2 hodiny, trochu to vynahrazuje playlist Prattova walkmanu. Rozumná zábava s prima výkony právě zmíněného Pratta, Rookera a Russela (na druhou stranu Gillanina Nebula úplně zbytečná a sterilní) dalo dokopy slušný popkorn, ale na opakovačky to nevidím. Slabé 4*