rozum i cit

Tak tento svěží filmeček mne opravdu bavil a potěšil. Není to vlastně ani tolik detektivka (poslední dvě části si z tohoto žánru dělají trochu legraci), jako spíše film o jednom báječném manželství (které jsem hlavním protagonistům vážně záviděla). Povídkové filmy mám docela ráda, byť mne někdy trápí dva problémy, a sice výměna oblíbených herců za jiné v jednotlivých povídkách a rozdílná kvalita povídek. To druhé platí i v tomto případě, druhá detektivní záhada byla malinko slabší a trochu nedotažená. Tedy alespoň já se cítila po rozuzlení trochu ochuzená. To první však nikoli, neboť celý film táhnou Švormová s Valou a oba jsou skvělí. Vala (kterému to zde navzdory již lehčí nadváze překvapivě sluší) žoviálně žertuje a směje se častěji než v jakémkoli snímku, který jsem až dosud viděla, a jeho promluvy do kamery, ač možná zbytečné, pro mne byly zajímavým osvěžením stejně jako námět s fotografiemi a jejich interpretací. A jestliže jsem o Libuši Švormové řekla, že působí v Jarním povětří poněkud unyle a vedle Valy nevýrazně, tak o jedenáct let později se síly zcela vyrovnaly, Švormová má šmrc a šťávu, a oba tak tvoří výborně se doplňující pár. Nevím, zda sehrál roli fakt, že spolu už dříve točili, ale já jim to letité manželství beze zbytku věřila. Jejich vzájemné špičkování je ostatně nejzábavnější částí filmu a vlastně i jeho hlavním motorem. Celek pak vhodně doplňují vedlejší figurky v podání Filipovského, Menšíka, Hlinomaze aj. Humorný nadhled snímku rozhodně nechybí. Viděno dvakrát a určitě se někdy ráda podívám znovu. Z tohoto důvodu, a protože má zde film snad až nespravedlivě nízké hodnocení, ho já kapánek zvednu.

Taková normální detektivka, nic výjimečného, ale špatná také není. Já jsem ostatně vděčná téměř za jakoukoli naši starou detektivku, kterou objevím, protože jsou vesměs všechny lepší než ta dnešní slavná tvorba. Prostředí zajímavé a ponuré, atmosféra velmi dobrá, ani s hereckými výkony nemám žádný problém. Nicméně skutečného vraha i pravou identitu Kostky jsem poznala už na začátku, takže žádné překvapení se nekonalo.

Příjemný pohodový film s koncentrovanou letní atmosférou. Jen by mne to asi bavilo více, kdyby se netočil celý pouze okolo dětských herců, ale bylo tam trochu více těch dospělých, zejména Myslíkové a Valy, které mám oba ráda. Nicméně film vcelku odsýpá. Ačkoli jsem byla na táboře jen jednou v životě a už po revoluci, přesto mi některé momenty připomněly vlastní dětství. Hlavní hrdinka uvěřitelná, Jandák jako táborový vedoucí sympatický, spousta chytlavých písniček.

Po pravdě blbinka s velmi prostým scénářem, která působí jako studentský film sloužící v podstatě jen jako kulisa pro Mládkovy písničky. Zápletka naprosto banální. Jak nalézt dotyčnou slečnu jsem věděla od první minuty (taky jezdívám občas tou 17), naštěstí na to po dvaceti minutách přišla i policie. Snahu dát humorným způsobem do kontrastu obecnou představu o dramatickém pátrání kriminálky s prostou realitou lze ocenit. Úroveň trochu pozvedá Valův věcný a civilně zahraný policejní důstojník. Dívat se na to vcelku dalo, ale zároveň to není nic, co by si člověk zapamatoval, nebo co by bylo zapamatování hodno.

Když člověk, pro něhož byla práce hlavní, či dokonce jedinou, náplní života, odejde do důchodu, nastávají problémy. Hra o tom, jak se člověk může cítit zbytečný a odstavený, ale i o tom, jak je snadné začít se litovat, a spadnout pak do deprese, stát se ublíženým a vztahovačným a vzdát vlastní život. Nejlepší na tom je, že nikdo z rodiny není negativní postavou, chování všech je opodstatněné. Na jedné straně otec rodiny (vskutku skvělý Ladislav Pešek), který přišel o hlavní smysl života a má pocit, že už ho nic nečeká a že se ho mladí touží jen zbavit, když ho po jeho ztrátě zaměstnání chtějí i vystěhovat z bytu, kde celý život žije. Dále jeho manželka (výborná Hegerlíková), pro níž je bolestné sledovat trápení svého muže, a která se zoufale snaží ho nějak vyburcovat z jeho apatie. Vedle toho pak stárnoucí dcera (dobrá Galatíková), která nemůže mít děti, a tak je její jedinou životní ambicí dotlačit vlastního manžela k vyššímu vzdělání. A konečně její muž (dobrý Vala), který si je vědom toho, co své ženě nebyl schopen dát, a tak se snaží zuby nehty alespoň vystudovat, i když je to nad jeho síly. Oba chtějí po osmi letech společného manželství konečně bydlet a jejich postoj je rovněž pochopitelný. Je těžké zestárnout a jen vzpomínat na to, co bylo, co jsme prožili v naší domácnosti, kde jsme vychovali děti, a vědět, že už je to vše pryč. Je ale ještě těžší zestárnout a odejít jednou do důchodu s vědomím, že nic z toho jsme nikdy neprožili, protože jsme neměli ani děti ani vlastní domácnost, jen pokojík u rodičů. Hra o tom, jak se smířit se stářím a nalézt nějaký nový smysl života. Ani k jednomu vlastně úplně nedošlo, neboť hlavní postava se vrací do zaměstnání, takže závěrečná pointa na mne nakonec emočně až tak nezapůsobila. Přece jen mne další díl Hubačova diptychu s názvem Pozdní léto zasáhl daleko více. Přesto ale kvalitní dílo se silným scénářem a výborně zahrané.

Konverzační hra odehrávající se v jedné místnosti o Napoleonově poslední noci před bitvou u Waterloo. Sice se nedomnívám, že by se císař takto choval (ta podobnost s Hitlerovými posledními hodinami napadla při sledování i mne), ale v případech jako je tento o historickou věrnost tvůrcům většinou ani nejde. Scénáristé takovýchto her se zpravidla snaží pouze rozehrát psychologické drama, popřípadě vyjádřit nějaké obecné pravdy a historické postavy a prostředí slouží obvykle jen jako taková vnější kulisa. Pokud jde o dialogy, jsou dobře napsané. A co se herecké stránky týká? Rudolf Hrušínský jako pochybující, a přesto stále mocichtivý a krutý Napoleon Bonaparte, Radovan Lukavský jako mazaný intrikán Fouché (zvláště mezi těmito dvěma by se dal i vzduch krájet), Jiří Adamíra jako maršál Ney, jako další generálové a šlechtici Bláha, Munzar, Nezval aj., dále Zdeněk Štěpánek jako starý vysloužilý voják, Irena Kačírková jako císařova sestra, kněžna Borghese, ve zcela miniaturní roličce Jiří Vala jako císařův rozhazovačný bratr Jerome Bonaparte a František Smolík jako císařův lékař. Ta jména mluví sama za sebe. Kvalitní záležitost, jaké se dnes už, bohužel, netočí.

Trochu horor, trochu parodie, špetka absurdity, špetka bizarnosti a špetka komedie. Film, který ve mně zanechal rozporuplné pocity, kdy jsem se po jeho shlédnutí nemohla tak úplně rozhodnout, zda je dobrý, či nikoli. První půlka je veskrze originální, vtipná, monolog hlavního hrdiny a přímý kontakt s divákem výborný, spousta skvělých, komediálně pojatých a dobře zahraných momentů, ve druhé půli či poslední třetině ale snímek tak nějak ztrácí dech a je tu řada scén, které na mne působily poněkud přehnaně a nevhodně, a raději bych je vystřihla, některé flashbacky mi také vadily. Konec je relativně nečekaný a na rozdíl od ostatních komentátorů mi nijak nevadil. Celkově tomu jaksi chybí šmrnc některých našich pozdějších parodií a crazy komedií, je to taková zkouška nanečisto. Snad je to způsobeno určitou žánrovou nevyvážeností filmu, nevím. Ostatně možná, že po dalším shlédnutí ještě změním názor. Námět filmu je ovšem veskrze originální a filosofická linka povaha vs. tvář takřka wildeovská, akorát trochu naruby. A našim tvůrcům lze opět zatleskat za to, jak předběhli dobu, neboť transplantace tváře z mrtvol je dnes už možná. Vynikající Brodský, ve zcela nezvyklé roli se objeví Filipovský, výborná Vášová, skvělí Marvan, Růžek a Vala, dobrá Brejchová. V menší roli se tu mihne i prvorepublikový milovník Schránil. Zajímavý film, který svou zvláštností dovede na jednu stranu diváka lehce znejistět, na druhou stranu pak překvapit, leckdy i mile.

Smysluplné dialogy, výborně zahrané, Vášová v roli autoritativní matky a manželky je vynikající a strhává na sebe podstatnou část pozornosti (byť v částečně podobné roli jsem ji viděla nedávno v Policejní hodině), vedle ní pak vynikají zejména Štěpánková v roli pomluvami pronásledované Tonky, Šmeral v roli nenapravitelného snílka, který se celý život podřizuje manželce, a Vala v roli poněkud slabého a dojemného nekňuby, kterému matka de facto zničila život, protože se jí nedokázal vzepřít. Na rozdíl od jiných zdejších komentátorů mne Voska tak nějak iritoval a jeho dlouhé rozhovory s Marií Drahokoupilovou mě zoufale nebavily, přičemž ona mi z jejich dvojice seděla o poznání více. Škoda, že jsem neměla možnost vidět tuto hru s panem Högerem, asi by mé hodnocení bylo lepší. Navzdory tomu, že mám konverzačky na malém prostoru ráda a toto je bezpochyby kvalitní věc, tak mne přesto nezasáhla tak, jak jsem doufala, nebo jak mne zasáhly jiné podobné hry, které se mi líbily mnohem víc. Snad byla chyba v mém momentálním duševním rozpoložení, nebo tomu trochu chyběl spád, nebo bylo mé očekávání na základě zdejšího hodnocení příliš veliké, nevím. Možná tomu dám ještě někdy šanci a dopadne to lépe.

Zvláštní název a zvláštní film. První půl hodina je poměrně nudná, až do setkání s Němci. Také dosud jediná skutečně záporná role Jiřího Valy, kterou jsem viděla, což pro mne bylo poněkud nezvyklé. Absurdita války je znázorněna opravdu dobře, klidné popíjení čaje je v kontrastu se závěrečnou scénou, a film v divákovi zanechá pocit marnosti a nesmyslnosti toho všeho. Problém je tak trochu zpracování. Vnitřní monology jsou zajímavý prvek, který může film oživit, ale nesmí ho být příliš, což je, bohužel, tento případ. Není to ve výsledku špatný film, má vcelku originální námět, i herecké výkony jsou dobré, ale zároveň snímek není příliš záživný a není ani nijak strhující.

Pohled 16leté slečny na svět okolo sebe, rodiče a první lásku. Některé momenty a detaily nejsou špatné, jinak jde ale o dost nezáživný film, alespoň pro mne. Potíž je částečně i ve způsobu zpracování. Tohle je už třetí film za poslední dobu, který jsem viděla, kdy je použit voiceover. Jako doplněk k hlavnímu ději by to bylo zajímavé, ale ve chvíli, kdy je takto řešen doslova celý film (dialogů je tu naprosté minimum a spád prakticky nulový), tak dokáže diváka unudit k smrti. Takže ušlo to, ale jednou mi to stačilo.