rozum i cit

Bratři Holmesové a jejich roztomilý dedukční ping-pong v případu uneseného Řeka, který je oproti původní povídce zakončen o poznání dramatičtěji a lépe. Dobrý výběr vedlejších postav, dobré tempo vyprávění. Plný počet.

Tak jako v případě i ostatních dílů této série doslovné filmové zpracování Doylovy předlohy. Navzdory triviální zápletce jeden z mých oblíbených, neboť se odehrává v pěkném prostředí, letní pohoda z něj jen čiší a navíc odhaluje další stránky Holmesovy povahy, snivě filosofickou i dramaticky rozvernou. K tomu Holmes a Mrs. Hudson jako spiklenci. Závěr bez chybičky.

Holmes pro jednou zase ve špatné náladě, než mu ji zlepší zvláštní případ slečny Hunterové. Opět pietně doslovné převedení povídky na televizní obrazovku, tentokrát i s dokonale ponurou atmosférou. Casting vedlejších postav výborný, méně příjemnou skvadru, než tvoří obyvatelé domu U měděných buků a majitelka agentury Westaways, aby člověk pohledal. 100%.

K uživateli zimi: Také mi tento Holmesův případ vždy připadal banální a měla jsem pocit, že jeho trik musí prokouknout i malé dítě, ale takhle to prostě sir Arthur napsal. Myslím si, že divák si tento díl užije o něco více, pokud jej neshlédne jako úplně první, byť nese pořadové číslo jedna. Neexistující německý rod vládnoucí v českých zemích je nutno překousnout už v předloze stejně jako neexistující rod ,,království skandinávského“. Doyle si zjevně nechtěl naběhnout tím, že by byl konkrétní, byť zmínka o králově plném rtu v textu vypadá jako narážka na Habsburky. Jeho představitel je poněkud teatrální panák, na druhou stranu je takto záměrně vypíchnuta jeho hloupost a nízkost charakteru (a to včetně oproti textu povídky přidané zmínky o slibu sňatku) a jako celek to vlastně docela funguje. Naproti tomu výběr herečky tak nevšedního zjevu, jakým disponuje Gale Hunicutt s jejíma očima snoubícíma v sobě jak troufalost, tak i něhu, zranitelnost a jakýsi vnitřní bol, je natolik perfektní, že divák bez problému věří, že právě takováto elegantní dáma a jen ona dokáže zasáhnout srdce muže tak rezervovaného jako Sherlock Holmes. Pochválit mohu rovněž výběr a dokonale ironický zjev služebné, zcela v duchu předlohy. Vytkla bych tedy spíše jen výběr postavy Charlese Nortona, který mi osobně neseděl. Flashbacky mi vůbec nevadí, neboť nám dovolují se se slečnou Adlerovou blíže seznámit, a vzhledem ke stručnosti původní povídky a minimu akce bylo nutné děj nějak nastavit. Holmesovo okouzlení a obdiv k ,, the Woman s hlasem anděla a tváří, pro kterou by muž dokázal zemřít“, jsou pak doslova hmatatelné, jeho převleky, upřímné pobavení nad případem i pohrdání králem nemají chybu a způsob úklidu je vpravdě roztomilý. Naprosto věrně převedená předloha i velká porce romantiky. Povinnost pro všechny, kdo povídku nečetli a chtějí vědět, jak to bylo s madame Norton, née Adler, doopravdy.

Dávno tomu již, co jsem v útlém věku shlédla několik celovečerních dílů o Sherlocku Holmesovi v podání Jeremy Bretta, ale hlavní představitel mi uvízl v paměti jako naprosto skutečný a věrohodný Holmes. Přesně ten Holmes, jakého jsem si jako malá představovala při četbě Psa baskervillského. Žádné další zpracování se mu nevyrovnalo, celá léta přitom nebyl seriál dostupný, ani celovečerní filmy nebyly reprízovány a já marně pátrala, jakouže adaptaci jsem to viděla. Když jsem pak po dvaceti letech konečně náhodou narazila na tento klenot, který stále tkvěl v mých matných vzpomínkách, přesvědčila jsem se, že mě paměť neklamala. Kdo nikdy neběžel do trafiky na rohu, aby stihl koupit jeden ze tří dovezených exemplářů dříve, než ho vykoupí jiní fanoušci, nebo nečekal toužebně každých 14 dní na zvonek ohlašující příchod poštovní doručovatelky se zásilkou DVD s novými díly, asi nikdy nepochopí to nadšení. Mé hodnocení budiž věnováno všem 41 dílům. Nejvěrnější zpracování případů nejslavnějšího detektiva všech dob a troufám si zároveň říci, že už nebude nikdy překonáno, protože zatímco ostatní představitelé v jiných adaptacích Holmese pouze hrají, Jeremy Brett jím skutečně je (Ian Richardson promine, ale v jeho případě konec konců netřeba litovat, protože Richardson je ve Vražedných místech asi tím nejlepším a těžko nahraditelným Holmesovým předobrazem dr. Bellem). Zdá se, jako by se narodil a dostal do vínku herecký talent jen proto, aby jednou mohl ztvárnit velkého detektiva, a kdyby Sherlock Holmes skutečně existoval, Jeremy Brett by jistě byl jeho reinkarnací. Jeho nasazení, s nímž pro roli Holmese dýchal a doslova i dodýchal, je neuvěřitelné, a promítá se do něj i jeho údajně velmi pečlivá příprava zahrnující studium Holmesových zvyků po úplné detaily, vymýšlení jeho gest, pohybů a grimas včetně kontroly věrnosti předloženého scénáře předloze, až ho nakonec hrdina, s nímž Brett sám sdílel některé povahové rysy a jehož role se původně bál zhostit s tím, že nebude dost dobrý, začal prý pronásledovat i v nočních můrách. Chtěl ztvárnit Holmese tak jako nikdo před ním a to se mu bezpochyby podařilo. Doylovo dílo patří k těm filmaři nejčastěji przněným (spolu s dílem Vernea, Dumase a Stokera), zvlášť v posledních letech, a mnozí tvůrci mají pocit, že je třeba vytvořit něco nového, přidat trochu více forenzních věd, trochu čínské mafie, spoustu akce, bojového umění, krve atd. a z Holmese udělat arogantního bezcitného egoistu, nevychovaného spratka, sociopata či hysterického duševně vyšinutého jedince zralého pro psychiatra, který je hrubý k okolí a ze škodolibosti šikanuje hloupého Watsona. Jak daleko od pravdy a předlohy při tom jsou, netuší, poněvadž leckdy opisují jeden od druhého, a fenomén Holmes tak už dávno žije svým vlastním životem, předloze na hony vzdáleným. Narazí-li pak člověk jako zázrakem na adaptaci poctivou, jeho srdce doslova zaplesá. Tento seriál totiž ukazuje Holmese, jaký je v knihách i představách nezanedbatelné části čtenářů: detektiv pronikavého pohledu, ostře řezaných rysů, orlího nosu a lišáckého úsměvu (a že změny Brettova výrazu, lesku jeho očí dle situace, pohyb čelistních svalů atd. stojí za to, odpovídajíce někdy až neuvěřitelně Doylovu popisu), mladý (v době prvních Watsonem popsaných případů byl stár cca 30 let, až u posledních případů mu bylo okolo 50, kterýžto věkový posun je díky nešťastné Brettově nemoci v seriálu naprosto uvěřitelný), inteligentní, bystrý, občas sarkastický a ironický, charismatický od první vteřiny, kdy se objeví, propadající se do letargie až deprese a poněkud náladový, nemá-li případ, vystřídané okamžiky horečné aktivity až živelnosti, má-li jej, energický, rozhodný, tvrdohlavý i velitelský, lpící na dedukci a faktech za použití vědeckého postupu (tj. od faktů k závěru a nikoli naopak), hrdý, velkorysý, neziskuchtivý a neprahnoucí po veřejném uznání a slávě, neboť je pro něj odměnou již samotná možnost řešit nějaký zapeklitý případ, navenek chladný, ale ve skutečnosti silný introvert s dobrým srdcem, který své city neumí ukázat (a když, tak výjimečně) a který má navzdory jisté excentričnosti a nekonvenčnosti chování i způsoby skutečného anglického gentlemana své doby. Člověk mající smysl pro drama i humor (viz Námořní smlouva), jakož i svědomí, soucit a smysl pro spravedlnost, kterou příležitostně nadřadí nad zákon, schopný obětovat vlastní pohodlí pro vyřešení případu a něčí záchranu, muž chovající lásku k umění (přinejmenším k hudbě a divadlu), mající cit pro krásu, občas se snivě filosofickými sklony a občas také omylný a chybující jako každý člověk, rezervovaný vůči ženám, přesto též pozorný, galantní i srdečný, je-li to nutné (k přátelům však upřímně), stejně jako člověk nepostrádající schopnost sebekritiky a sebereflexe, který není hloupě namyšlený ani sebestředný, pouze v tomto směru trvá na exaktnosti a odmítá falešnou skromnost, jíž si jiní lidé jen hladí vlastní ego, a který dovede uznat, má-li někdo (jako např. Mycroft) lepší deduktivní schopnosti než on, nebo vyniká-li v jiném oboru. Zkrátka nikoli panák ani figura s pózou, ale hrdina z masa a kostí, který žije a dýchá, a v jehož reálnou existenci je divák v pokušení věřit stejně jako kdysi čtenáři Doylových povídek. Především je však Sherlock Holmes člověk, který má hluboce rád svého přítele dr. Watsona, jehož možná nepovažuje za příliš schopného v detektivní práci (byť se jej občas snaží k dedukci popíchnout a Watson se v tomto seriálu párkrát dokonce dopustí správné dedukce, opakovaně se ukáže být užitečný a v souladu s knihou to není žádný idiot), ale velmi si ho váží coby lékaře a svůj respekt se nebojí dát najevo. Bez Watsona by byl Holmes velmi osamělý. Holmes jej potřebuje a je si toho vědom. Právě duch přátelství, který tento seriál tak silně prosycuje a o který podle Brettových slov tvůrcům šlo především, jej odlišuje od všech dalších filmových počinů, které jsem až dosud v rámci holmesovských adaptací kdy viděla, a zároveň vystihuje podstatu vztahu obou mužů. A je to i ten důvod, proč se divák právě do této Baker Street a žádné jiné znovu a znovu s chutí vrací. Toto je Holmes, jakého sir Arthur stvořil, Holmes, kterého si muži oblíbí a který ,, si dovede získat přízeň žen, kdykoli se mu zamane.“ Kvalita jednotlivých dílů či napínavost případů je, pravda, různá, avšak to je záležitost samotné předlohy a Doyle není Christie, proto srovnání s Poirotem či Marplovou není na místě. Kromě toho Holmes je detektiv jiného typu a žijící v jiném období s jinými možnostmi. Ostatně autor své příběhy psal v době, kdy byl detektivní žánr dosud v plenkách (Respektive abych byla přesná, tak nepočítáme-li žánr detektivních příběhů existující po staletí v Číně a rozvíjející se tam do podoby delších románů od 17. stol., stál sir Arthur Conan Doyle de facto u jeho kolébky, společně s Edgarem Alanem Poem a francouzským novinářem Émilem Gaboriauem, jehož první román považovaný za vůbec první detektivku na evropské půdě se ještě nese v duchu podobném zmíněným čínským příběhům ve smyslu kriminálky v colombovském stylu). Tento seriál převádí Doylův literární text na plátno mnohdy až doslovně, přičemž krátké díly jsou adaptacemi povídek dlouhých zpravidla jen pár stránek (v průměru 8–14) a sestávajících leckdy z rozsáhlejšího vyprávěcího úvodu a následného rychlého závěru, takže to vyžadovalo i jistý um zfilmovat tak kratičký text do podoby padesátiminutového dílu. Pouze dva celovečerní díly se od předlohy poněkud odlišují a je na zvážení každého diváka, zdali je přijme či nikoli. Mně osobně tolik nevadí, neboť dávají divákovi nahlédnout pod vrchní slupku a ukazují Holmese i jako člověka zranitelného. Vytknout jim (a vlastně i celé 6. a většině 7. série, starších dílů se to netýká) tak lze spíše rádoby uměleckou práci s kamerou v podobě záběrů z přílišné blízkosti přes hlavy dalších postav, záběry tmavé, zamlžené, přes sklo či jako odraz ve skle, z nepříjemných a nelichotivých úhlů či nezvykle rozostřené, které mně osobně kazí dojem a vytvářejí téměř snový pocit, jenž mi k Holmesovi nesedí. Z  krátkých dílů je pak předloze nejméně podobný Mazarinův drahokam (patrně vůbec nejslabší díl ze všech, jehož natočení v této podobě bylo zhola zbytečné). Ten je poskládaný ze dvou různých povídek (Mazarinův drahokam a Tři Garridebové) a Holmes v něm prakticky nevystupuje, ale těžko toto soudit, neboť to bylo způsobeno Brettovou nemocí, tedy nutností, a nikoli zvláštním tvůrčím záměrem. Přesto je mi to líto a domnívám se, že tvůrci měli počkat na Brettovo zotavení a raději obětovat jinak dobrou Lepenkovou krabičku, neboť právě ve Třech Garridebech, příběhu odehrávajícím se ve chvíli, kdy se oba muži znají již téměř 25 let, je Holmesův vztah k Watsonovi ukázán nejjasněji. Watson je postřelen a když přijde k sobě, spatří nad sebou tvář svého přítele zsinalou strachy o jeho život a poprvé si uvědomí, jak velmi se mýlil, když jej celá léta pokládal pouze za chladný stroj, a jak hluboké a láskyplné city k němu Holmes ve skutečnosti chová (podotýkám city ryze přátelské, bez dnes tak populárního homosexuálního podtónu). Tento dle Watsonova popisu vrcholný okamžik jejich mnohaletého vztahu by byl i skvělým vrcholem a zakončením celého seriálu a strašně ráda bych jej právě v podání Bretta s jeho neuvěřitelnými změnami výrazu viděla na obrazovce. Stejně tak mne ostatně mrzí i absence filmového provedení Studie v šarlatové v této sestavě. Výše uvedené výtky však nemohou nikterak snížit hodnocení tohoto jinak naprosto vynikajícího filmového díla. Vyskytnou-li se v rámci seriálu ojediněle ještě nějaké drobné změny (jako např. včlenění Moriartyho do Spolku ryšavců) je to zpravidla ku prospěchu věci. To platí i pro zbavení se závislosti na kokainu, které ač nemá oporu v předloze a je údajně založeno na požadavku hlavního protagonisty, zde působí sympaticky, navíc je zakomponováno do dílu, kde dává smysl. Seriál zároveň nepostrádá ani vtipné momenty vycházející ze situačního humoru, které mnohdy doslova pozvedají i díly založené na banální zápletce či v literární podobě méně záživné. V rámci nich dává často větší prostor nejen Watsonovi, jenž je zde Holmesovým věrným přítelem, trpělivě snášejícím jeho nálady a upřímně se snažícím mu pomoci při pátrání i vytáhnout ho z jeho chmur, ale rovněž paní Hudsonové, kterou Holmes svým nepředvídatelným chováním, pokusy i přístupem k pořádku přivádí čas od času k šílenství, ale která by na něj přesto nedala dopustit stejně jako on na ni. Dramatizace některých dalších povídek pak převyšuje i originál (např. Řecký tlumočník). Nelze tedy než pochválit scénáristu za to, s jakým citem se Doylovy předlohy chopil, neboť divák jí neznalý odchylky ani nepozná a většina znalců je jimi zpravidla potěšena. Rovněž tak zpřeházená chronologie případů velikého detektiva či jejich občasné zasazení do jiného ročního období či měsíce, proti níž by mohli mít námitky někteří pravověrní holmesologové, většinu diváků trápit nebude, a někdy jde opět o žádoucí vylepšení (viz např. Domácí pacient). Oba představitelé Watsona jsou výborní, Edward Hardwicke se pak již ke staršímu Holmesovi hodí možná více než David Burke, který ho lépe doplňuje v mládí. Hardwickův Watson je přece jen již muž zralejší a zkušenější. Tvůrci navíc chytře zvolili typově podobné herce (Hardwicke byl dokonce údajně obsazen na Burkeovo přímé doporučení) a celou záměnu provedli v díle Prázdný dům, v němž se Holmes vrací po své domnělé smrti a letech nepřítomnosti do Londýna, takže při určité dávce fantazie si lze představit, že Watson po ztrátě přítele, smrti své ženy a změně místa prostě zestárl starostmi a žalem. Jde patrně o jedinou výměnu oblíbené postavy v oblíbeném seriálu, kterou jsem kdy dokázala s klidem zkousnout. Zapomenout nelze ani na již zmíněnou Mrs. Hudson, těžko si představit lepší. Skvělí jsou ostatně i Lestrade, odpudivý a nebezpečný Moriarty, Mycroft, jemuž, ač působí starší než o pouhých sedm let, lze snadno uvěřit, že je Sherlockovým bratrem, či Irena Adlerová, v řadě moderních adaptací parazitujících na Doylově díle padouch či dokonce agentka Moriartyho, ve skutečnosti charakterní, krásná a troufalá žena, která jediná dokázala Holmesovi imponovat, dokonce natolik, že si uschoval její podobenku a sovereign, který mu věnovala, nosil od té chvíle na památku na řetízku od svých hodinek. Gale Hunnicutt vskutku není všední a vypadá tu jako skutečná dáma na úrovni, na rozdíl od většiny hereček z jiných adaptací, které působí obvykle naopak zcela tuctově. Pochválit lze i mnohé představitele vedlejších rolí. Navíc tento seriál pochází ještě z dob, kdy herci hráli tak, že divák nemá pocit, že sleduje současné osoby navlečené do historických kostýmů, které si na časy minulé pouze hrají, ale věří jim, že jsou skutečně lidmi dané doby. Brett sám pak patří k té vzácné skupině herců, kteří dovedou nosit historický kostým s takovou nenucenou elegancí, jako by od rána do večera nechodili v ničem jiném. Drobnost, ale zatraceně důležitá. Preciznost co do snahy o zobrazení reálií a atmosféry Anglie 19. stol. pak již patří ke standartu britské televizní a filmové tvorby. Některé komentáře zde zmiňují kvalitu českého či slovenského dabingu, za sebe musím říci, že na rozdíl od Poirota a Marplové s McEwan, které bych doporučila v české verzi, v případě Sherlocka (ač mé první setkání s ním proběhlo kdysi rovněž prostřednictví dabované verze) se absolutně nic nevyrovná anglickému originálu, čistotě spisovné britské angličtiny a především Brettově brilantní dikci a jeho zvučnému a melodickému hlasovému projevu. (Poslouchat ho dabovaného je ještě horší než poslouchat dabovaného kupříkladu Alana Rickmana.). Navíc je krásně slyšet rozdíl mezi výslovností spodiny či níže postavených vrstev společnosti a vyšších vzdělaných vrstev (de facto to, co řeší Shaw v Pygmalionovi). Jen nutno podotknout, že v otitulkované verzi se příležitostně objeví drobná nepřesnost: např. v Námořní smlouvě paní Hudsonová souhlasí s Holmesem, že jde vskutku o skotskou snídani: pouhý cár papíru, což překladatel přeložil jako ,, jen pro cár papíru“, ale zde se podle mě jedná o vtip narážející na proslulou skotskou šetrnost. Dosti střídmé užití hudby v seriálu (platí spíše pro první série) mi pak osobně vůbec nevadí, neboť podle mne umocňuje u diváka pocit přítomnosti v ději. Samotná úvodní znělka je pak pěkná a nápad založit ji na tónech Holmesových houslí více než vhodný. Konečně nelze než doporučit shlédnout seriál popořadě, neb nemohu souhlasit s názorem, že Holmes neprochází žádným vývojem. Je tedy pouze obrovská škoda, že v této sestavě nedošlo ke zfilmování všech Holmesových případů (počítám-li správně, nezfilmováno jich zůstalo asi 18), neboť tak jako neexistuje jiný Hercule Poirot než David Suchet, neexistuje (alespoň pro mne) ani jiný Sherlock Holmes než Jeremy Brett. Aneb jak píší angličtí fanoušci i mnozí znalci Doylova díla ,, the ultimate Holmes“. Ať už se tedy adaptace v tom kterém díle série povedla více či méně, tak vzhledem k výše uvedenému nemohu než celku udělit maximální hodnocení, jelikož jde nejen o perfektní a s výjimkou tří dílů takřka pietní zpracování předlohy, ale navíc o dílo, jež lze vidět opakovaně, aniž by se omrzelo. A zatímco všechny moderní adaptace a variace na dané téma jsou jen módou pomíjivou a zájem o ně časem opadne, tato zůstane trvalou hodnotou, z níž se budou diváci těšit ještě další desítky let. Na závěr nelze než poděkovat všem tvůrcům a především vám, pane Brette, díváte-li se shůry, za to, že jste vdechl život slavnému detektivovi a za všechny příjemné večery strávené díky vám v jeho společnosti. Malá poznámka na okraj: Jeremy Brett neztvárnil pouze Freda v My Fair lady, jak tu někteří zmiňují, ale zahrál si též lorda Goringa v Ideálním manželovi (ke shlédnutí na youtube), kde tuto postavu vystřihl dokonale v souladu s textem Wildeovy hry. A diváky, kterým je líto se s Holmesem po Lepenkové krabičce rozloučit, lze upozornit ještě na filmeček The Four Oaks Mystery, v němž se v rámci nějaké charitativní akce Brett s Hardwickem cca na deset minut vrátili ke svým rolím. Oba pak sklízeli coby Holmes a Watson také značný úspěch na divadelních prknech ve hře The Secret of Sherlock Holmes zaměřené nikoli na další kriminální případ, ale spíše na vzájemný vztah obou hrdinů. Toto představení nebylo bohužel zachyceno na video (alespoň ne oficiálními místy, pokud je mi známo), nicméně se dochoval amatérský zvukový záznam celé hry, který se nedávno jako zázrakem vynořil na internetu a je volně k poslechu na SoundCloudu. Konečně zájemcům o pěvecký projev páně Brettův, podotýkám projev kvalitní, lze doporučit Merry Widow, či alespoň vcelku vtipný video sestřih scén z Sherlocka Holmese doplněný hercovým zpěvem árie Chez Maxim ze zmíněné operety (rovněž na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=U-jCJ00S7EY), při jejímž poslechu jako by člověk ani neslyšel písničku, ale přímo radostí se tetelící nitro velikého detektiva ve chvíli, kdy MÁ případ.

Příjemný detektivní seriál zasazený do Austrálie meziválečného období a opatřený dobrou chytlavou úvodní znělkou. Hlavní hrdinka sice občas dokáže lézt i trochu na nervy a ve své vyzývavosti na mne působila někdy poněkud ordinérně až lacině (jakkoli její promiskuitu lze pominout, kdyby neměla většinou tak otřesný vkus na partnery), avšak není problém jí roli věřit a i chemie mezi ní a inspektorem funguje báječně. Rovněž obsazení vedlejších rolí v čele s Dottie, majordomem, konstáblem či dvojicí pomocníků je veskrze sympatické, případy okořeněné občas humorem jsou zajímavé, kamera kvalitní a prostředí a kostýmy krásné. Dokonce ani český dabing není tentokrát špatný. Ačkoli tento seriál není srovnatelný s takovými dobovými detektivkami jako adaptace Christie či Doyla se Suchetem a Brettem nebo Vražedná místa, jde od protinožců o zajímavý příspěvek v rámci žánru. Dokonce bych řekla, že je postupem času i zábavnější než například nekonečný Murdoch s Bissonem, a na rozdíl od něj si celou dobu drží úroveň a nepropadá se do podprůměru vlivem čím dál tím bizarnějších případů a politické objednávky. Výjimkou je v tomto směru pouze neskutečně hloupý závěrečný celovečerní snímek, v němž místo až dosud normálních kriminálních případů pobíhá slečna Fischerová ve svém sporém oděvu po Blízkém východě a zachraňuje svět před nějakou reálnou kletbou či co, přičemž se nevyhneme ani běhu po střeše jedoucího vlaku, dokonce v jehlových podpatcích. Jediným důvodem k jeho shlédnutí je její konečné spárování s inspektorem Jackem, ovšem mně tento poslední díl spíše pokazil celkový dojem, takže ho nedoporučuji. Jinak milý odlehčený seriálek vhodný k nedělní odpolední kávě, který dovede příležitostně zlepšit náladu.

Co je to vlastně strach? Tuto otázku si položí hrdina politické satiry na minulý režim, která je ale zároveň tragicky nadčasovou kritikou systému a byrokracie. Inteligentně napsané, výborně odehrané. Další vtipná věcička s originálním nápadem z éry zlatých šedesátých, kterou lze vřele doporučit.

Když jsem před lety zaznamenala informaci, že série o detektivu Murdochovi bude mít pokračování, byla jsem nadšená. Domnívala jsem se totiž, že Případy detektiva Murdocha budou navazovat na velmi dobrou trilogii s Peterem Outerbridgem, jež disponovala napětím, dobrou dobovou atmosférou, zajímavým hrdinou (konečně žádný americký hezoun ani metrosexuál) i vzájemnou chemií mezi hlavním představitelem a jeho dvěma osudovými ženami, lékařkou dr. Julií Ogdenovou a prostitutkou Ettie Westenovou, která byla doslova hmatatelná. O to více mne pak zklamalo zjištění, že se jedná o zcela jiný produkt, jiný co do atmosféry, pojetí i hereckého obsazení. Postupem času jsem si nicméně zvykla, a to navzdory skutečnosti, že dobově tu vlastně nepůsobí nic a jde spíše o jakousi variantu CSI (jen v historických kostýmech), a sice nejspíš proto, že hlavní postavy nejsou vcelku špatně napsány a počáteční sbližování hlavních hrdinů nepostrádalo potřebnou romantiku a náboj (byť zdejší Murdoch nepůsobí na rozdíl od Outerbridge jako obtížně proniknutelný samotář s hlubokou ránou v srdci z minulosti, ale spíše jako škrob, který dovede někdy lézt i dost na nervy). Kromě toho Případy detektiva Murdocha působily mezi množstvím moderních krváků a akčních seriálů v té době v televizi vysílaných poměrně ojediněle. Jednotlivé díly seriálu se liší kvalitativně a místy by se dalo říci i co do žánrového zařazení, běžné detektivní díly jsou proloženy jak díly humornějšími tak díly až hororovými (viz ústav pro choromyslné či opuštěný ostrov, na němž uvíznou Julia s Emily a partou dalších žen, kterým neznámý vrah postupně uřezává hlavy). Během jednotlivých řad se začaly objevovat díly plné Murdochových vynálezů (ten chlap vynalezl dokonce i naši stavebnici Merkur) i vynálezů jiných lidí včetně úplných ptákovin (Např. pokus o vesmírnou raketu. Úplnou lahůdkou je v tomto směru díl, v němž Murdoch v zajetí na koleně vynalezne laser a padoucha zabije tím, že mu do hlavy vypálí díru. Vždy když sleduji Adéla ještě nevečeřela, vzpomenu si na Murdocha a říkám si, jak je ten náš dokonalý filmeček nadčasový.) a dílů za hranicí odpadu (viz zombie, úniková hra či halloweenský díl, který byl vyloženě z kategorie WTF). A aby toho nebylo málo, seriál s postupujícími řadami silně najel na vlnu současné BLM a Cancel culture. Místo jedné lékařky coby obtížně se prosazující rarity, jich tak máme hned několik, z toho dvě nebo tři jsou dokonce černošky, z další se vyklube lesbička, následují ženy právničky, novinářka, Brackenriedova dcera míšenka, detektiv gay atd. Nic proti jakékoli z těchto skupin, ale v dobovém seriálu řada z těchto anachronismů působí doslova jako pěst na oko a strašně samoúčelně, tím spíše když tímto začíná být prosycen doslova každý díl (Vzpomínám si dokonce na jeden, kde se neřešilo nic jiného, i samotný kriminální případ byl z téhož soudku.). Z kategorie nenáročné odpočinkové záležitosti, která sice nesnese ani v nejmenším srovnání s počiny jako Vražedná místa, Hercule Poirot s Davidem Suchetem či série o Sherlocku Holmesovi v podání Jeremy Bretta, ba nevyrovná se ani své stejnojmenné předchůdkyni, ale dovedla být zpočátku aspoň milá či úsměvná, se seriál postupně přehoupává až do kategorie braku, který se od ostatních podobných děl liší už jen těmi kostýmy a u kterého mi vůbec nevadí, když prošvihnu díl nebo dokonce celou sérii. Nemohu se zbavit pocitu, že seriál do značné míry pokračuje už jen ze setrvačnosti z důvodu, že ,, Diváci si naše postavy oblíbili a budou prostě chtít vědět, jak to s nimi dopadne.“ Zdejší vysoké hodnocení se asi odvíjí od skutečnosti, že většina komentářů je pár let stará. Vzhledem k výše uvedenému hodnotím tedy průměrem. A pokud Murdocha a Toronto plné špíny, mlhy a ponuré atmosféry, jakou má většina milovníků detektivních příběhů odehrávajících se v 19. stol. ráda, tak za mne určitě původní trilogii.

Boj o moc v přímém přenosu. Tak by se dal shrnout obsah Peroutkovy nadčasové hry z prostředí starověkého Říma. Silné téma, skvěle napsané dialogy, naše herecká elita. Není tu snad nikdo, kdo by odehrál svůj part špatně, avšak kdo mne skutečně mile překvapil, byl samotný Václav Postránecký v hlavní roli, jehož Sulla zastínil i jinak výtečného Radoslava Brzobohatého v roli Maria. To jeho ,, A kde jsi tenkrát udělal čáru?“ si budu pamatovat nadosmrti. Špičková záležitost.

Jsou filmy, které když člověk náhodou ráno zachytí v televizi, dovedou mu vykouzlit úsměv na rtech a dobrou náladu na zbytek dne, a které se neomrzí ani po x-tém shlédnutí. Toto je jeden z nich. Kdo tvrdí, že Vražda v salónním kupé je lepší, nemá pravdu. Zde je jádro příběhu doplněno o tolik dalších humorných scén a hlášek, vedlejší linie vyšetřování se zajímavými postavičky včetně skvělého Hlaváčkova tatínka v podání Rudolfa Hrušínského či sladké Růženky Kubíkové, a nápadů vůbec, že se původní divadelní hra při zpětném shlédnutí zdá až trochu moc stručná a prázdná. Naprosto dokonalá parodie na detektivní žánr a dodnes se nemohu rozhodnout, zda je lepší Rozpuštěný a vypuštěný či Adéla ještě nevečeřela. Oba filmečky jsou v mnohém odlišné, oba jsou kouzelné a ani jednomu není prakticky co vytknout, snad až na nějakou úplnou drobnost. Jestliže mi u Adély vadily příliš dlouhé záběry na slintající kytku a trochu moc za vlasy přitažený milostný happyend, zde mi pro změnu překážela parta Eskymáků, která na mne působila hloupě. Nicméně tato chyba je natolik banální a zanedbatelná, že ji lze snadno pominout. Navíc některé diváky, zdá se, pobavila. Některými kritizovaný prkenný projev praktikanta Hlaváčka, zde nepochybně úmyslný, je pak výborným doplňkem k rozvážnému výrazu inspektora Trachty. K tomu všemu připočtěme ještě pěkný hudební doprovod a pravdivé moudro na závěr. Za sebe tedy mohu pouze vyjádřit lítost nad tím, že takovýchto roztomilých a inteligentních parodií na detektivní žánr plných hravosti a lehkosti, které by dovedly dokonale vybalancovat, co je vtipné a co už trapné, nemáme více. Jednoznačně plný počet.