rozum i cit

Příběh v podstatě jen o tom, že smetánka na zemi je stejně odporná a zvrácená jako ta v podzemí (což je dosaženo mimo jiné obdobnou snovou atmosférou světského šlechtického sídla), a zlo nelze porazit, protože princezna (která nestojí za záchranu) i její rodina vzápětí dobrovolně podlehnou další stejně slizké kreatuře (nějaká inkarnace předchozího padoucha vzhledem k tomu psovi?). Myšlenka zajímavá, ale ztvárněná překvapivě málo působivě. Pohádka to rozhodně není, spíš pokus o jakousi filosofickou úvahu. Kdyby zde byl kontrast pozitivního světa nahoře s temným dole a další klasické rysy pohádky včetně skutečného morálního poučení na závěr místo pouhého depresivního konstatování neměnnosti světa a lidských povah, mohl to být v rámci žánru docela úspěšný snímek. Takto působí jako nepříliš vydařený a plytký horor. Vidět tento film v dětství, asi bych se bála, protože cesta do podzemí jistou strašidelnou atmosféru má a Přeučil vypadá dostatečně morbidně. Nicméně nemohu se rozhodnout, zda to celé bylo opravdu strašidelné, nebo spíš jen nechutné, a to místy až na hranici trapnosti, což platí zvláště pro postavu Aldobrandiniho, který byl občas k smíchu (Divím se, že Kukurovi to šilhání nezůstalo). Chyběl mi skutečný obsah. Hlavní hrdina byl nevýrazný trouba, který nedokáže z vězení utéci ani za pomoci pláště neviditelnosti, a i po útěku z něj na sebe odpovědné orgány upozorňuje, jak jen může. Nemluvě o tom, že na svou lásku si v podzemí vzpomene jen jaksi náhodou, a jakmile je venku z nebezpečí, tak na ni vzápětí bez problémů opět zapomene. Je prostě těžké mu fandit, a to nemám nic proti Pavelkovi obecně. Byl vedle Kemra a Filipovského, kteří dokázali svým umem vyniknout i v tomto díle, jeden z mála, kdo působil aktivně. Většina ostatních (ještě s výjimkou Lohniského) jakoby se jen mátožně ploužila a odříkávala text. Prvních 40 min v prostředí herecké společnosti diváka téměř unudí k smrti, příběh je plný nelogických momentů, závěr neslaný nemastný, vychvalované úvodní titulky z mého pohledu hloupé, kamera špatná, o estetičnosti záběrů nelze většinou vůbec hovořit (navíc je polovinu času taková tma, že divák nevidí ani postavy, natož co se na obrazovce děje) a hororové prvky jsou přepálené, působí to tak nějak samoúčelně a na efekt. Nejlepší složkou zde byla hudba. Deváté srdce tak ukazuje, že krása Panny a netvora není dána jen výtvarnou představou režiséra, kterému je obvykle veškerý úspěch snímku přičítán, nýbrž spoluprací mnoha dalších lidí a faktorů, mezi nimž hraje zásadní roli nádherný text Hrubína v Hofmanově úpravě a síla a nadčasovost samotného příběhu. Jakmile je na to Herz sám, zbyde jen ona vizuální stránka a snaha vyvolat strach prostým nakupením co největšího počtu odpudivých prvků. O tom ostatně svědčí i většina zdejších oslavných komentářů s čtyřmi hvězdičkami a výše, které zmiňují pouze hororový nádech a nic víc. Myslela jsem původně, že udělím přece jen nějakou tu hvězdičku za neobvyklost a odvahu, ale to bych nesměla bezprostředně po Devátém srdci shlédnout pohádku O Janovi a podivuhodném příteli. Ve srovnání s detailní scénaristickou propracovaností Rážova filmu, kdy i mnohé věty řečené mimochodem mají větší význam, než se na první pohled zdá, jeho hloubkou příběhu, tajuplnou atmosférou, přesvědčivými hereckými výkony většiny postav, dostatkem citu, krásnou kamerou s jednoznačně promyšlenými záběry a barevností, mystickým závěrem a samotným silným moudrem na konci, se náhle Herzův snímek jeví takřka jako kýčovitý brak. A s obsazením, o jakém se dnešním tvůrcům může jen zdát, i jako trestuhodně promarněná šance. Proto raději nebudu hodnotit hvězdičkami. Viděno jednou, shlédnout znovu už necítím potřebu.

Britské filmové adaptace literárních děl mám ráda, patří zpravidla k tomu nejlepšímu, co lze na plátně vidět. Nicméně tento počin mne zklamal. Níže se tedy pokusím shrnout proč, a to za použití konkrétních příkladů, poněvadž možná právě takové rozdíly stojí za někdy ambivalentním pocitem diváků z tohoto snímku, který pro jeho obtížnou uchopitelnost vyjadřují zpravidla konstatováním o chybějící ruské duši. Nelze se přitom vyhnout ani srovnání s o padesát let starší ruskou verzí. Prvním a zásadním problémem této nové britské série je, že ani jeden z herců se typově nehodí na postavu, kterou má hrát, a to nevyjímaje představitele Bezuchova a Marji, kteří jsou jinak očividně dobří herci a zmíněná herečka odvedla asi nejpříjemnější výkon ze všech zúčastněných. Bezkonkurenčně nejhorší je v tomto směru představitel Anatola Kuragina, silně mu konkuruje představitelka Jeleny Bezuchovové. Ačkoli Bondarčukova manželka byla na tu roli poněkud starší, než by měla být, člověk jí alespoň věřil, že jde o dámu, která je ve společnosti uznávaná a vede salon prestiží srovnatelný se salonem carevniny dvorní dámy Anny Pavlovny Šererové. V tomto snímku působila jen jako laciná, ale opravdu velmi laciná štětka. Představitel Dolochova (dám stranou, že měl být blond) sice nehrál špatně, ale hodil by se spíše do nějakého pirátského filmu. S výkonem Olega Jefremova, který tu postavu trefil přesně, nelze srovnávat. Stejně tak představitelka Nataši (pominu že je blondýna, ač měla být černovlasá) nesplňuje představu třináctiletého holčičky na začátku, která postupně dospěje a prozře. Nataša byla živá a otevřená, ale zároveň stále naivní dítě, které tak docela netušilo, oč jde ve vztahu muže a ženy. Naproti tomu zdejší představitelce z očí doslova čiší, že je s tím obeznámena více než dobře a o nic jiného jí ani nejde. Rozdíl je patrný i ve scéně plesu, jedné z nejlepších scén Bondarčukovy adaptace, kde ruská představitelka na rozdíl od čistě natěšené anglické herečky vystihla Natašiny, podle knihy smíšené, pocity, od nadšení a chuti tančit po zoufalství a potlačované slzy, že pro ni nikdo nejde. To se nepovedlo dosud v žádné jiné filmové adaptaci. A takto bych mohla pokračovat dál. Srovnávat válečné scény v této sérii a dechberoucí výjevy sovětského snímku nebudu, nemá to smysl, protože tak jako Sověti už to asi nikdy nikdo nenatočí. O historických nepřesnostech se tu již zmiňovali jiní, Slavkov plném létě zvlášť Čechy zrovna nepotěší. To, že tento seriál nemá ruskou atmosféru, je jedna věc, ono mu nelze věřit ani to 19. století. To u britského filmu poněkud překvapí vzhledem k tomu, že u adaptací svých vlastních literárních děl na to Britové obvykle puntičkářsky dbají. Začíná to drobnostmi typu citového výlevu Lízy na začátku před palácem (který proběhl v knize v soukromí jen za přítomnosti Pierra, a i to bylo pokládáno za nevhodné, takovou ostudu by mu na veřejnosti rozhodně neudělala) a končí to vysloveně dekadentním chováním některých dalších postav. Vadila mi právě tato proměna charakterů a chování některých postav oproti knize. Tak například ve scéně Natašiny návštěvy otec Marji křičí, že neměl tušení, že mají návštěvu, a Marja se chová přátelsky k Nataše. Ve skutečnosti otec Marji předvedl teatrální výstup, naoko servilní, ale plný ironie a výsměchu. To proto byl daný okamžik pro Natašu tak trapný. Marja s Natašou si navíc nebyly při prvním setkání sympatické, ač udržovaly míru společenské uctivosti, ta vzájemná antipatie byla citelná, a jedna na druhé to poznala. Skvěle je tato scéna (stejně jako mnohé jiné) ztvárněna v již zmíněném Bondarčukově filmu, navíc ruští představitelé Marji a starého knížete Bolkonského typově jako by doslova vypadli ze stránek knihy. Anglický představitel tuto škálu emocí nahrazuje pouze řvaním. Celá scéna tak působí jinak, ač je co do dialogu totožná s knihou. Vím, že to vypadá jako maličkost, jenže takovéto změny, byť vyvolané třeba špatným režijním vedením herců, zasahují do povahy a vzájemné interakce postav a vývoje jejich vztahu, což je pro zachování obsahu knihy podstatné. Řada scén potom vyznívá jinak, přestože někdy opakuje z knihy větu po větě, čímž navenek budí dojem věrnosti předloze. Další větší změny pak už přímo vkládají postavám do úst věci, které by neřekly, a množství těchto okamžiků během jednotlivých dílů postupně narůstá, až mne to nakonec stálo dost úsilí shlédnout celou sérii až do konce. Film je až příliš poplatný současnému vkusu a konzumu, řekla bych. Co do atmosféry, je to takové hraní si na Rusy. Celkově to vzbuzuje dojem typické západní představy v duchu ,, My si myslíme, že Rusové jsou takoví a takoví, a ruská povaha je podle nás asi takováhle, a tak to tak zahrajeme." Bohužel z toho čiší nepochopení a prázdnota. Ten rozdíl krásně ilustruje scéna, v níž Nataša tančí. V této sérii se představitelka Nataši točí jako na obrtlíku na jakousi melodii takřka cikánského rázu, aby byla jakože temperamentní. Naproti tomu Savaljevin tanec je sice také temperamentní, ale zároveň je elegantní, vznosný a hrdý. A není to pouze tím, že Savaljeva byla baletkou, jde o zachycení ruské duše v tanci, právě to, co se dle knihy Nataše tak povedlo a nadchlo její pozorovatele. To samé konec konců platí i pro scénu Dolochovovy sázky. Tam, kde ve všech ostatních adaptacích jde jen o vyškrábání se opilce na okno, je v ruském filmu Dolochov (který byl až do té chvíle jediný střízlivý a který podle knihy pil-li, nikdy nebyl opilý, a který si svou odvahou, prudkostí i rozvahou v případě nutnosti získal navzdory prostému původu větší respekt u kolegů z regimentu než lidé s bohatstvím či ministerským tatíčkem za zadkem jako Kuragin a Rostov) opravdovým důstojníkem carské armády, chvástá se, ale je také ostrý, přesný a i tu láhev v závěru odhodí s grácií, protože on je přece grand. Zkrátka divák mu věří, že je tím, kým je. A takovýchto rozdílů a nevěrohodného či slabého ztvárnění situací je vícero. Ráda bych pochválila v tomto seriálu alespoň kostýmy, ale u ženského osazenstva by se o jejich historičnosti dalo leckdy pochybovat. Hudba sice zapojuje ruské chorály, ale svou jednotvárností v podstatě ubíjí a vytváří až ponurý dojem. Kamera je pěkná a je zde zjevná snaha o výběr co nejlepších lokací. To má do jisté míry tato série společné s předchozí z roku 2007, nicméně v obou dvou tato snaha spíše pobaví než nadchne. Když totiž divák vidí, že Natašin první bál se koná v Kateřinském paláci v Carském Selu, nebo že domovem knížete Vasilije Kuragina není nic menšího, než carský palác v Petrodvorci, docela se nasměje. Jde o památky tak slavné, že je zná každý, a je to prostě mimo mísu. Ale to je mezi ostatními problémy naprostý detail. A konečně to nejpodstatnější. Chybí zde filosofický rozměr Tolstého románu. Je zde prakticky redukován na Bezuchovovo tápaní končící konstatováním, že po všem zlém nakonec přijde zase to dobré, a toť vše. Ale to je zatraceně málo. Takže O ČEM ŽE JE VE SKUTEČNOSTI VOJNA A MÍR a proč je to dílo tak nadčasové? Není o krutosti a absurditě války ani o kariérismu, protekci a konexích, kteréžto dva motivy jsou v celém díle zastoupeny asi nejsilněji. Není ani o milostných pletkách na pozadí války, neboť ty jsou v zásadě podružné, jen jakousi omáčkou. Vojna a mír je o hledání smyslu života, o nalezení štěstí uprostřed zmaru a utrpení, štěstí, které není založeno na vnějších okolnostech, ale vychází ze samotné existence, z podstaty člověka jako takového. Ta vojna v názvu není jen válkou na bitevních polích, ale bojem člověka se sebou samým v jeho nitru. A ten mír není jen mírem stvrzeným podpisy potentátů, nýbrž je oním mírem, jehož člověk dosáhne poté, co si na základě nějakého hlubokého vnitřního prožitku uvědomí svou vlastní jednotu s absolutnem. To je to, k čemu dojde nakonec Bezuchov. To je to, co pochopí před smrtí Andrej Bolkonskij. A TO JE VE SKUTEČNOSTI PODSTATOU TOLSTÉHO ROMÁNU. Odpovídá to i autorovu chápání evangelia, které vyjádřil o řadu let později v jiném díle. Tolstoj, který studoval východní náboženství, kritizoval církev a vnější projevy bohouctívání, a který kvůli tomu skončil na listině heretiků, chápal Syna Božího jako každého, kdo v sobě dokáže probudit skutečné poznání Boží přítomnosti v sobě samém, takový člověk pak nemůže jednat jinak než z lásky, a Království Boží tak není nějakým okamžikem v budoucnosti po zániku světa, ale existuje tady a teď v srdcích lidí, kteří mají toto poznání a podle něj ve svém životě jednají. Nejde tedy ani o slepou náboženskou oddanost, hloupý fatalismus či opakování obvyklého zjednodušeného tvrzení, že ,, dobro vše vyřeší". Jde o poznání síly přesahující vše, niternou víru a jednání člověka, který v rámci svého duchovního vývoje dospěl do bodu, v němž už ze své podstaty prostě nemůže konat jinak. Tuto vnitřní víru, pokorné odevzdání se do vůle Boží a hlubokou vděčnost za vše, i za to zlé, co nás v životě potká, spolu s praktickým pozitivním jednáním ostatně ztělesňuje ve Vojně a míru Platon Karatajev. Doporučuji tedy všem přečíst si knihu, není nudná ani těžká, jak se o ní tvrdí. Těch circa 1600 stran se čte samo. A každý čtenář si v ní něco najde, hluboké filosofické myšlenky, historické úvahy, s nimiž lze souhlasit nebo polemizovat, popis ruské aristokracie (autor sám z této vrstvy pocházel), věrohodný popis války (autor se účastnil osobně Krymské války) i střetu s Napoleonem (autor studoval dobové prameny a hovořil údajně s tehdy ještě žijícími pamětníky). Navíc Tolstého občasná ironie, s níž glosuje tehdejší společnost, místy dokonce lehce připomene satirický styl Jane Austen. Je to plným právem jedno z největších děl nejen ruské, ale i světové literatury. Proto čtěte a nedělejte si o něm obrázek pouze z takovýchto a ještě horších adaptací, které jeho kvalit nedosahují. Z filmových adaptací mohu doporučit pouze verzi sovětskou, ovšem ani ta není srovnatelná s knihou, a mimo to předpokládá u diváků dokonalou znalost literární předlohy, neboť vypouští dobrou polovinu obsahu. Vrátím-li se na závěr k tomuto britskému seriálu, dám jednu hvězdičku za snahu vložit do něj přece jen většinu důležitého děje z knihy, dále půl za představitele Nikolaje Rostova, který mne dokázal na chvilku přesvědčit, že je ruský voják, sice jen asi na 3 vteřiny, ale zato jako jediný, půl hvězdičky za pěknou kameru a jednu za těch pár dobrých i dojemných momentů a za to, že jde po Bondarčukovi o nejlepší adaptaci, což ovšem bohužel nevypovídá tolik o kvalitě tohoto snímku, jako spíše o celkové bídě všech ostatních. Takže tak 3 hvězdičky, víc ne. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že navzdory líbivému zevnějšku a předstírání, že jde o věrnou adaptaci Tolstého díla, je tento film přece jen tak nějak plytký a povrchní.

K slavnému zpracování Sergeje Bondarčuka jsem se dostala bezprostředně po dočtení knihy a bylo zároveň první adaptací, kterou jsem viděla. Mé nadšení z knihy vystřídaly poněkud rozpačité pocity, neboť jsem měla zpočátku dojem, že kromě představitelů Marji, Dolochova, starého knížete Bolkonského a Anatola Kuragina, kteří byli zvoleni typově skvěle a projevem odpovídali knižním postavám, se mi ostatní do rolí moc nehodí. Andrej byl příliš zachmuřený až protivný, Bezuchov mi připadal jako příliš veliký trouba a Nataša hystericky přehrávající, k tomu mrtvolná atmosféra na začátku prvního dílu, otravný ruský překlad francouzských vět v podání jediného dabéra (kupodivu vesměs jen v prvním díle a jen někdy, kdo ví proč), pocit, že někteří herci role jen odříkávají, a co vůbec kdo na této verzi vidí. Zkrátka měla jsem řadu pocitů, které mají i mnozí jiní komentátoři. Nicméně od druhého dílu (respektive už od poslední třetiny prvního dílu, konfliktu Bezuchova s Dolochovem) se situace změnila, série nabrala jiný charakter a i Tichonov byl od skvělé scény na plese a svého prvního úsměvu tím pravým Andrejem Bolkonským z knihy. Po shlédnutí většiny ostatních adaptací (USA 1956, 2007, VB 2016), v některých případech až na úrovni paskvilu, musím objektivně konstatovat, že tato verze je bezkonkurenčně tou nejlepší a zároveň až dosud jedinou akceptovatelnou. Má ovšem jeden zásadní problém, a sice očekává od diváků detailní znalost knihy. Nejde totiž ani tak o kompletní zpracování děje, jako spíše o výběr scén, které režisér pokládal za důležité. Řada jiných podstatných zde chybí, vlastně chybí tak polovina děje. Divák neznalý knihy tak nebude spokojen, neboť se bude ztrácet v ději, unikne mu vývoj některých postav a hůře si k nim bude vytvářet citový vztah. Čtenář knihy také nebude bezvýhradně spokojen, neboť bude mít palčivý pocit deficitu. O velkolepých scénách bitevních zde hovořili mnozí. Jsou vskutku dechberoucí, za sebe musím říci, že nejúžasnější je efekt zvukový. Reálnější zážitek z bitvy, než když se přímo do kamery řítí více než stovka koní a i přes místy výraznou hudbu je slyšet, jak se doslova třese země, mít člověk snad už ani nemůže. Diváka z toho až mrazí. Bondarčuk ovšem vítězí i ve scénách komorních. Jakmile člověk přestane číst titulky a zaposlouchá se do ruštiny a rozumí hercům, uvědomí si náhle, jak je řada scén zahrána vlastně dobře a se spoustou emocí. I Bezuchov samotného Bondarčuka, ač starší než v knize, je v některých momentech dokonalý. Savaljeva je také ze všech představitelek této postavy pořád tou nejlepší Natašou a některé klíčové scény s ní jsou vynikající, Tichonov je jediným možným Andrejem. Již zmínění představitelé Anatola, Dolochova, Marji a Nikolaje Andrejeviče Bolkonského jsou absolutně perfektní. K tomu jsou scény mnohdy zpracovány do detailu s ohledem na knihu, takže řada jich funguje doslova jako její ilustrace. Bondarčuk je také jediný, kdo se pokusil dostat do filmu podstatu a smysl celého románu, jeho hluboký filosofický rozměr. Bohužel tak činí většinu času přes voiceover (i když upřímně leckdy by to bylo obtížné udělat jinak bez větších zásahů do děje), což snímek místy poněkud zmrtvolňuje. Asi nikdy nepřestanu litovat, že Bondarčuk nenatočil delší adaptaci, do níž by vložil celý obsah románu, a mohl tak dát i větší prostor postavám, které o něj obral. Vznikla by tak kompletní a téměř dokonalá verze Vojny a míru a další děj by zároveň rozrazil pasáže s voiceoverem, kterého už by nebylo rázem tolik. Na tomto filmu je obdivuhodná i práce s kamerou, od drobností jako je natočení kamery a její trhnutí při Dolochovově zavrávorání pro vyvolání pocitu nestability až po dvojexpozici a letecké záběry. Strčí do kapsy nejen mnohé tehdejší filmaře, ale i většinu současných s veškerou jejich počítačovou technikou, o jaké se tvůrcům v šedesátých letech ani nesnilo. Nedávno jsem viděla dokument o natáčení této série a je vidět, jak herci a komparzisté (zahrnující v rámci celého filmu i veliké množství dobrovolníků) skáčí na koních přes příkopy, řítí se do hořících trosek, bylo vidět filmaře zakryté namočenými plachtami projíždějící v bezprostřední blízkosti hořících domů, z nichž jsou na ně prudkým větrem doslova metány veliké kusy popela a zuhelnatělého dřeva. Klobouk dolů za tu práci a velikou odvahu všech, kdo se na tom podíleli. Dnes už nikdo nenatočí bitevní scény ani vypálení Moskvy tak, jak je natočil Sergej Bondarčuk, protože už by to neprošlo ani přes kontrolu bezpečnosti práce. Navíc je množství scén v tomto filmu velmi estetických, takřka jako malby, a to včetně těch bitevních, viz například koně vynořující se z oblaku zvířeného prachu, viz celý výjev Natašina prvního bálu atd. Hudební doprovod je také skvělý. K tomu není z filmu cítit sovětská propaganda, velikost ruského lidu a oslava jeho vítězství nad Napoleonem je již v knize, stejně tak úvodní i závěrečná věta snímku o spojení dobrých lidí proti spojenectví lidí zlých, ač se v té době možná hodila do krámu, je ve skutečnosti citací Tolstého. Přece jen byla už druhá polovina 60. let a možná, že více než Studená válka se v tomto filmu odráží válečná zkušenost druhé světové války, kdy Rusové za cenu obrovských ztrát odrazili německé vetřelce. Co říci na závěr? Osobně doporučuji přečíst si knihu, její hodnocení a podstatu jsem popsala v komentáři u nejnovější britské verze z roku 2016. Pokud se již rozhodnete Bondarčukův film shlédnout, doporučuji prokousat se přes první díl, který může svou délkou a pojetím odradit či nudit. Přesto neexistuje jiná adaptace, kterou bych mohla s klidem doporučit, a nejsem si ani jistá, jestli po nějaké jiné vůbec ještě toužím. Obávám se, že Bondarčukova verze navzdory svým nedostatkům nepřekonanou už zůstane, a snažit se ji překonat možná ani není na místě.

Absolutně nechápu zdejší hodnocení. Kdyby to byl milostný snímek z prostředí Divokého západu, asi bych řekla budiž. Jako zpracování skvělého Tolstého románu a jednoho z nejlepších děl světové literatury nikdy. Mluvit o věrnosti předloze jde v případě prvního dílu dost těžko, v druhém je to o něco lepší. Herci nehodící se pro své postavy (včetně Audrey Hepburn, na kterou se jinak kdykoli ráda podívám např. v Prázdninách v Římě), místy toporné herectví některých zúčastněných spojené leckdy ještě s patosem, typický americký projev téměř všech, nevěrohodné papundeklové kulisy, nerespektování historických faktů, otřesné kostýmy, bitvy ve stylu ,, deset vojáků kráčí někam do křoví" vyloženě směšné, snaha o podchycení filosofického rozměru díla nulová. Ne, ne a ještě jednou ne! Srovnám-li jen s o deset let mladší Bondarčukovou verzí (ač také není dokonalá a mám k ní výhrady), srovnávám nesrovnatelné. Tohle vítězství ve Studené válce je na straně Rusů, a to plným právem. Apeluji na všechny komentátory, přečtěte si knihu, stojí za to. Je plná hlubokých myšlenek a není ani těžká ani nudná, jak se traduje. A také jde podle mého názoru o daleko lepší dílo než častěji čtená Anna Karenina. Pouze vyžaduje cvik číst větší množství textu a schopnost mu porozumět, což obojí bohužel mnoha lidem dnes už chybí. Doslova mne totiž děsí, když pak čtu v komentářích u této i některých dalších nepovedených adaptací tohoto díla, že od Tolstého nelze stejně očekávat nic než nudu, a že člověk z filmů jako je tento, získá představu, o čem že to Tolstoj psal. Věřte mi, nezíská! Tento film je naprostou ztrátou času a neomlouvá ho ani doba vzniku. Jednoznačně nejhorší adaptace Tolstého románu, kterou jsem až dosud viděla.

Při prvním shlédnutí této komedie jsem měla mírně rozporuplné pocity, na řadě míst jsem se zasmála, ale zároveň mi zpočátku svým zvláštním projevem zcela neseděl představitel Dětočkina. Ovšem záhy jsem si zvykla a musím říci, že s každým dalším shlédnutím a i poté, co jsem si přeložila každou větu scénáře, se mi tento film líbí víc a víc. Oceňuji nejen výborný komediální projev všech aktérů, ale i detaily, které člověku napoprvé uniknou. Snímek nemá hluché místo, skvěle odsýpá a nechybí ani závěrečná tečka. Komedie až parodie (ovšem nijak třeskutá), která kritizuje společnost, v níž každý krade a podvádí, a kde je tak zloděj aut jeden z mála čestných a charakterních lidí, která si utahuje z kriminálního žánru jako takového a zároveň si dělá legraci i z pánů soudruhů, kteří vědí, o čem je herecká profese a jak se má dělat kultura. Skoro se divím, že v té době a k tomu v Sovětském svazu něco takového prošlo. Asi jim to ve schvalovací komisi nedocvaklo. Velice pohodový a příjemný snímeček, který jsem si zařadila mezi své oblíbené.

První, co mne po shlédnutí tohoto filmu napadlo, bylo, že by se tak jako jeho ústřední píseň mohl jmenovat Něžnost, protože byl celý obestřen nádechem něhy. A jak teď vidím z komentáře níže, nejsem jediná, kdo měl tento pocit. Nádherná, neskutečně citlivá záležitost a jeden z nejkrásnějších snímků ve svém žánru i mimo něj, jaký jsem kdy viděla. Snímek, po jehož shlédnutí pociťuje člověk v srdci smutek, ale zároveň ho naplňuje příjemný pocit, že viděl něco překrásného. Film o jednom kratičkém osudovém setkání, které hrdince nastaví zrcadlo, o osamělosti, splynutí duší v jediném okamžiku, věrnosti, smyslu pro povinnost, ale také o tom, že největším vězením nejsou zamčené dveře, ale vězení naší vlastní mysli a výchovy, kvůli kterému můžeme propást šanci na štěstí a na lásku. Velmi jsem si přála, aby to dopadlo jinak, i když jsem věděla, že nedopadne. Samotný příběh je ve skutečnosti velice prostinký, ale v té jednoduchosti je právě to kouzlo. Tatiana Doronina se své role vesničanky znající jen prostředí své vesnice zhostila skvěle a je zde vskutku krásná. Oleg Jefremov tu působí jako neskutečný sympaťák a jeho touha po Njurce je v některých chvílích doslova hmatatelná. Vše je skutečné, jako by to ani nehráli, divák jim věří doslova každý nádech, atmosféra by se leckdy dala krájet. Výborní jsou ovšem i představitelé dalších rolí, zejména uzbecký dědeček byla křehkost a laskavost sama. Film je doplněn velmi pěknou a vhodnou hudbou, která mi zněla v hlavě ještě dlouho. Snímek existuje v původní černobílé i nově kolorované verzi, osobně doporučuji pro první shlédnutí černobílou. Zatímco kolorovaná verze nabízí větší pocit reality a přítomnosti diváka v ději, černobílá zdůrazňuje artové kvality snímku, krásu jednotlivých záběrů, a podobně jako dává černobílá fotografie vyniknout tvarům, nechává černobílé provedení bez rušivého elementu barvy vyniknout citům. Co říci na závěr? Příklad filmu s perfektním scénářem promyšleným do detailu až po poslední větu, perfektně natočeného do posledního záběru a perfektně zahraného všemi zúčastněnými.

Původně mne tento seriál také přitáhl díky Vraždám v Midsomeru, a měla jsem tudíž tendenci tyto dva filmové počiny srovnávat, ovšem navzdory podobnostem se oba v řadě věcí i dost liší, takže by to bylo nefér. Seriál Lewis je pojat o poznání vážněji než Vraždy v Midsomeru (mám na mysli ve srovnání s díly s původním Barnabym), jakkoli určitý jemný humor zde nechybí. Hlavní trio v podání osamělého mrzouta inspektora Lewise, podobně osamělého a poněkud neproniknutelného seržanta Hathawaye (který je na rozdíl od parťáků Barnabyho ve Vraždách v Midsomeru stejně schopný, někdy i schopnějším členem týmu, a díky své záhadnosti snad i o trochu zajímavější postavou) a patoložky Laury je sympatické, ústřední dvojice se navíc velmi dobře doplňuje. Psychologicky je série propracovanější než Vraždy v Midsomeru, divák se obeznámí s detaily ze soukromí obou hlavních postav, ovšem bez přílišného zabředávání do nich či v současnosti tak běžného až pseudopsychologického tlačení na pilu. Patrný je též vývoj jejich vztahu (Zde oceňuji i tu drobnou závěrečnou vtipnou pointu v posledním díle.). To vše způsobí, že si k nim divák může vytvořit vztah, a díky fungující chemii mezi hlavními postavami opravdovosti jejich přátelství věří, což je značné pozitivum, neboť se to zdaleka nepodaří v každém seriálu. Lewis rovněž vytváří určitý příběhový oblouk, který má začátek i konec, přičemž je patrné, že tento konec byl zamýšlen od samého začátku, a není pouze snahou o nějaké ukončení. To vytváří pocit uceleného konceptu. Prostředí Oxfordu, ač je geograficky velmi blízko cotswoldským vesničkám, působí také jinak. Rovněž zdejší skladba podezřelých a pachatelů se liší, vesměs jde o studenty a profesory z jednotlivých oxfordských kolejí či jejich rodiny, případně přátele. To na vyšetřovací tým klade mnohdy větší intelektuální požadavky, které zpravidla splňuje Hathaway jakožto absolvent theologické fakulty konkurenční Cambridge disponující klasickým vzděláním. Do určité míry přítomný multikulturalismus nepůsobí v kosmopolitním oxfordském prostředí rušivě, a pokud mne paměť neklame, s výjimkou jediného dílu nemá rasová ani sexuální identita podezřelých pro vyšetřování žádný význam. Dalším plusem je, že kromě dvou odporných momentů ve dvou dílech je většina vražd provedena běžným způsobem, a seriál tak není nijak drastický. Ač jsou některé díly lepší a některé možná o něco slabší, díky jejich relativně malému počtu nedochází k přílišnému kolísání kvality ani k takovému úpadku, k jakému po kompletní výměně obsazení a změně celkového ladění a stylu došlo právě u zmíněných Vražd v Midsomeru. Český dabing je dobrý, osobně mi vyhovuje více, dokonce bych řekla, že má v některých chvílích větší šťávu, navíc představitel Lewise má pro můj sluch na rozdíl od Foxe v originále poněkud nepříjemnou barvu hlasu, ale to je věc vkusu a zvyku. Celkově tedy pohodová záležitost z krásného prostředí s příjemným obsazením, na kterou se někdy ráda podívám znovu. S detektivem Morsem, jehož pokračováním tento seriál má být, nemohu srovnávat, protože se na jeho shlédnutí teprve chystám.

The Intended jsem si pustila v rámci sjíždění Fieldovy filmografie a musím říci, že je to dost zvláštní film, velmi tísnivý, takřka depresivní, plný zvrácených a nezdravých vztahů, pochopitelně kromě vztahu obou hlavních hrdinů, kteří jsou ještě možná s některými domorodci jedinými normálními osobami v osadě. Následující komentář bude SPOILER, v němž převyprávím kromě úplného závěru obsah filmu, který konec konců chybí i ve zdejším popisu, a z něhož si ti z Vás, kteří nehodlají či se obávají film shlédnout, mohou udělat obrázek. Děj začíná příjezdem mladého zeměměřiče Hamishe a jeho o poznání starší, již kdysi vdané, snoubenky Sáry do obchodní stanice ztracené kdesi uprostřed deštného pralesa v Malajsii. Hlavní pár se velmi miluje, byť hrdinka nedokáže zapomenout na předchozího partnera, a oba doufají, že za pár měsíců v džungli si vydělají dost peněz na společné živobytí. Netuší ovšem, že se dostali do pasti. Stanice je vedena bezohlednou vdovou Mrs. Jones, tvrdou podnikatelkou a již od pohledu nebezpečnou ženou, zbytek osazenstva tvoří její duševně vyšinutý a jí ovládaný syn William, který trpí pocitem nedostatku lásky a je od počátku přitahován k Sáře, dále je tu její hrubiánský synovec v podání nám dobře známého inspektora Jappa z Poirota, vyčerpaný starý kněz, stará slabá chůva Irina bezmězně milující Williama jako poslední přeživší dítě a sloužící mu k ruce dokonce i v jeho sexuálních potřebách, mladý místní tlumočník a příslušníci domorodého kmene, na jejichž ochotě ke spolupráci v obchodu se slonovinou závisí ekonomická situace a de facto samotná existence stanice. Opustit osadu přitom není možné, neboť jediná cesta je po řece, jejíž koryto se znovu naplní až za pár měsíců v období dešťů. Poté, co Mrs. Jones zamítne Williamovi vytouženou cestu do civilizace a zároveň se chystá stanici odkázat svému synovci místo svému synovi, probudí se v dosud ušlapovaném Williamovi nenávist a skrytá agrese a svou matku zavraždí, respektive umučí, protože ve snaze hodit její smrt na domorodce ji nechá svázanou v lese zabít mravenci. Kněz, který pozná pravdu, následně spálí všechny peníze, celé Williamovo dědictví, takže mladý pár, aniž by to tušil, již nemá naději na jakýkoli výdělek. Krizi završí ukončení spolupráce ze strany domorodců. William jako nový šéf stanice přesto donutí mladého muže dokončit průzkumné práce v pralese, což jej téměř stojí život. Irina mezitím prozradí Sáře, že William nemá již žádné peníze, zároveň ukradne Sáře zálohu, kterou snoubenci dostali, a slíbí jí veškeré své úspory výměnou za to, že potěší Williama, který dle jejích slov ještě nikdy nebyl se ženou. Sára nejprve odmítne, ale posléze nabídku přijme výměnou za záchranu Hamishova života. KONEC SPOILERU. Jak jsem již řekla, snímek je dosti ponurý, zároveň poněkud dlouhý bez výraznějšího spádu (až jsem si říkala, zda není natočen podle nějaké knihy), jakkoli pomalé vyprávění svým způsobem pomáhá vyvolat v divákovi pocit onoho nekonečného mnohaměsíčního čekání na odchod. Přes svou délku zároveň tak nějak nedovolí divákovi neshlédnout jej až do konce. Atmosféra je dobrá, divák se celou dobu obává nadcházejícího zločinu a přitom ví, že přijde, má strach o hlavní hrdiny, vlhko a dusno, špína i hmyz, vše je hmatatelné. Herecké výkony všech zúčastněných jsou vynikající a naprosto uvěřitelné, z hereckého hlediska šlo zejména pro hlavní herečku (a zároveň spoluautorku scénáře) vystavenou mezním situacím, ale konečně i pro ostatní aktéry, jistě o zajímavou příležitost. Zejména osobnosti Mrs. Jones a Williama vyvolávají strach a odpor, ač nejde o horor, v jeho případě pak i jistý soucit. Uvítala bych jednoznačnější (třeba i jen díky drobnému detailu jako pohled, dotek či úsměv) konec, který se mi zdál po tom všem poněkud useklý. Možná, že i název filmu v sobě jistou nejednoznačnost skrývá, intended odkazuje na snoubenku, nevěstu, kteréžto slovo zde i opakovaně zazní, zároveň jde o něco úmyslného, záměrného, a o úmyslech a záměrech je vlastně celý tento film. Co jsem v něm postrádala, byla podrobnější informace o předchozím životě mileneckého páru, snad i u některých dalších postav by nebyl na škodu. Za sebe hodnotím The Intended spíše jako průměr, žádná strhující záležitost, která by člověka nadchla, ačkoli jde o snímek, na který asi nezapomenu. Zároveň jde ovšem o počin, který netoužím nijak zvlášť vidět znovu.

Překvapivě dobrý film, který nutí diváka k zamyšlení a zaslouží si být oceněn i jako jeden z mála počinů na toto téma. Zároveň mne ovšem nedokázal přesvědčit, že vytvoření Židovského státu, nebo při nejmenším jeho vytvoření tímto způsobem, nebyla chyba. Z historického hlediska byla oblast Syropalestiny vždy místem bojů a tavicím kotlem mnoha kultur. Izraelité sami nejprve krvavě znovu dobyli Kenaʽán na původním obyvatelstvu (alespoň dle líčení Starého zákona), pak byli odvlečeni do zajetí, vrátili se, byli okupováni cizí velmocí, načež nakonec skončili rozprchlí v diasporách po celém světě a na někdejším území Izraele žily po staletí jiné národy (pravda ve středověku s přežívající židovskou komunitou zejména ve svatých městech, ale koncem války stále tvořili jen cca 30 %). Po druhé světové válce v generaci přeživších pochopitelně ještě zesílila touha po vlastním státu a rezoluce OSN, pro niž kromě Československa hlasovaly též některé velmoci zatížené patrně černým svědomí kvůli holocaustu a další státy s vlastními zájmy, jim jej velkoryse dala; vždyť konec konců nikdo neukrajoval ze svého. Odpor okolních arabských států ani fakt, že pro Palestince to znamená rozdělení jejich země a násilnou ztrátu území, na němž žili po mnoho generací, se přitom jaksi nevzal do úvahy. Desítky let pak Palestinci čekali na vlastní stát, potomci mnoha vystěhovalců dosud žijí v uprchlických táborech, zatímco Izrael okupuje svou bariérou části palestinského území a podporuje na něm rozšiřování židovských osad. Tato křivda a zásadní nespravedlnost společně s řadou dalších faktorů je pak semeništěm pro různé islamistické radikály, kteří využívají situaci ve svůj prospěch a vychovávají z mladé frustrované generace sebevražedné teroristy a vrahy. Kolotoč násilí tak nadále pokračuje a nevlastní bratři (dle Bible Židé i Arabové jako synové Abraháma) se zabíjejí navzájem. Oko za oko, smrt za smrt. A jako vždy trpí jen nevinní civilisté na obou stranách. Zároveň je pochopitelná (alespoň ve filmu je to cítit) touha Židů moci konečně aktivně bojovat sami za sebe, po staletí pogromů a poté, co jen pár let předtím umírali po miliónech díky děsivé nacistické ideologii a mašinerii. Pochopitelná je ve snímku i jejich neochota čekat. Ačkoli ve filmu získávají chvílemi (jen chvílemi) o trošku více pozitivních bodů Židé, tak je nicméně zjevné, že se snímek snaží o vyrovnanost pohledu a neprezentovat žádnou stranu jako čistě pozitivní, nebo naopak negativní, což nelze než ocenit. Prostřednictvím Saʽída zobrazuje i Araby v lepším světle, než je na ně obvykle nahlíženo, a naopak prostřednictvím židovských vrahů masakrujících nevinné obyvatelstvo arabské vesnice rovněž negativní stránku Židů. Stejně tak zobrazuje statečnost mnoha Židů včetně odhodlání i obyčejných civilistů a prostřednictvím nejen Bobbyho i dobré srdce mnoha z nich. Fanatismus a nenávist jsou totiž přítomné v obou táborech, nejen v tomto filmu, stejnou měrou, jako jsou na obou stranách dobří a spravedliví lidé. Pokud tedy v tomto snímku někdo působí opravdu negativně, pak jsou to rozhodující velmoci a zejména Britové, kteří jsou tu vylíčeni, ovšem do jisté míry oprávněně, v opravdu nezáviděníhodném světle. Ostatně kdo ví, jaké partikulární zájmy i dnes hrají roli, a jakým státům světa, nejen samotného předovýchodního regionu, neustálé rozdmýchávání zdejšího konfliktu ve skutečnosti hraje do karet. Snímek zároveň pranýřuje velmi silně a citlivě nesmyslnost války jako takové a nutno říci, že tak činí bez nějakého násilného ždímání emocí diváka či jakéhokoli patosu, což je u amerického filmu překvapivé. Navzdory tomu, že film má takřka dokumentární charakter (byť možná není zcela prost nějakých těch chyb, ale to ať posoudí historici, specialisté na tuto problematiku), takže by bylo možné (a snad i vhodné vzhledem k aktuálnosti, malému povědomí o tématu a především celkovému vyznění snímku) promítat jej v rámci výuky na školách, má zároveň dostatečně nosnou a uvěřitelnou osobní linku v podobě příběhu o skutečném přátelství amerického Žida Bobbyho a Palestince Saʽída i osudu jejich rodin a přátel. Zvláště první z nich se stává do značné míry neplánovaným účastníkem bojů, načež již není cesty zpět, jen bojovat a zabít, nebo být zabit. Oba přátelé jsou rázem nuceni stát proti sobě ve zcela absurdním boji, a oba následně zbytečně ztrácí své milované. Konec, ač se nejedná o happyend, je takřka dojemný. Snímek není na válečný film ani nikterak brutální či sadistický, navíc vše je podáno naprosto uvěřitelným způsobem, což lze říci i o hereckých výkonech prakticky všech zúčastněných. Potěší i občasné použití hebrejštiny (které jsem nerozuměla) a arabštiny (které jsem částečně rozuměla), nejen angličtiny. Závěrečná pointa ukazuje jediný možný směr, kudy je nutné se vydat, a sice skrze smíření a vzájemné odpuštění si jednotlivců, neboť mír nikdy nelze dosáhnout zbraněmi. Násilí plodí jen další násilí, bolest jen další bolest, řešením je pouze láska, která nakonec jako jediná síla na světě dokáže překlenout úplně vše.

Konečně po delší době příjemné překvapení, konečně jsem nebyla na Štědrý večer znechucena. Princezna a půl království mě pobavilo a místy i rozesmálo, a nejen mne. Řekla bych, že se nejedná ani tolik o pohádku, jako spíše o pohádkovou komedii s jistou nadsázkou, která se rozhodně nebere vážně a místy si utahuje lehce i ze svého vlastního žánru. I proto jsou některé věci dotažené až lehce do karikatury. Zápletka je poměrně originální, tedy alespoň v českém prostředí. Ne že by tato pohádka neměla chyby a opět některé nelogické okamžiky (například takovou ,, maličkost" jako je plán záchrany spočívající v návratu k nepříteli ve dvou (a možnosti nechat se odhalit), což zde slouží v podstatě jen k předvedení Honzových nově nabytých znalostí etikety, zarazilo mne např. i to, že hrdinové nezatarasí vyrážené dveře skříní a jiné drobnosti), nicméně vše přebíjí humor, který tentokrát není trapný a brousí trochu i do nějaké té satiry a parodie, svižné tempo, sympatické obsazení, hezké lokace a pěkná vizuální stránka. I nějaký ten laskavější a city nabitější okamžik by se tu našel. Dobrý výběr herců, princezna krásná a přesvědčivá, ačkoli povahově v příběhu zpočátku poněkud povrchní až (nebojme se toho slova) pitomá, neboť dá přednost od pohledu falešnému a sebestřednému gaunerovi neuvědomujíc si jaksi, že vybrané chování lze naučit, kdežto charakter nikoli. Totéž lze říci též o královských manželích (jinak roztomile zahraných). Prachařův padouch byl také výborný, odporný a komický zároveň, Marek Eben hraje de facto sám sebe, řada chvilek s ním je nicméně vtipná (Jen mne trochu překvapuje, že oslovuje hlavního hrdinu ,, Pane Honzo" místo ,,Pane Jene", které bych při jeho noblese a vzdělání očekávala spíš, totéž ostatně platí pro královský pár), a dokonce ani Pavla Tomicová, jejíž přítomnost mi kazila Četníky z Luhačovic, ani její zdejší manžel mi nikterak nevadili. Patrně proto, že tentokrát nebyl projev nijak přehnaný, ale byl relativně umírněný. Také Matouš Ruml v hlavní roli si svou proměnu z burana z vidlákova v elegantního gentlemana očividně užíval (zvláště prvních 15 minut s ním bylo výživných). A ačkoli mu to v této pohádce nesekne tak jako v Princezně a písaři (kde se líbil dokonce i mně), tak zdejší ohoz s kloboukem byl rovněž velmi dobrý. Ostatně mám pocit, že Matouš by měl historické kostýmy nosit i v běžném životě, neboť všechny ty haleny s širokými rukávy, kožené kalhoty, rokokové obleky, vysoké boty a dlouhé pláště mu sluší daleko více než civil a působí v nich mužněji. Navíc je poměrně málo herců, o nichž lze říci totéž, a ještě méně těch, kteří se v kostýmu umí pohybovat (napadá mně teď Jiří Dvořák či Vladimír Dlouhý). Takže pokud čtete tento komentář, Matouši, toto je určitě deviza, které by bylo záhodno využít. A pro ostatní recenzenty, kterým vadí Matoušova postava a jeho pro pohádky údajně nevhodný zjev: Co byl kupříkladu takový Neckář? Když porovnám jeho výšku, vzhled a herecký projev, tak to u mne Matouš Ruml vyhraje. A podobný typ s komikou a schopností utáhnout leckdy sám celý film nám v pohádkách chybí (co do komediálnosti by to utáhl Ivan Trojan, co do charismatu výše zmíněný Jiří Dvořák, ale ani jeden se už na prince nehodí). Závěrem lze říci, že Princezna a půl království nepřekonává sice Janákova Nejlepšího přítele, na němž jsem nedokázala najít chybu, ale patří určitě mezi nejlepší nebo alespoň nejzábavnější pohádkové výtvory posledních let.