Režie:
Eva SadkováKamera:
Eduard LandischHudba:
Ladislav SimonHrají:
Václav Voska, Marie Vášová, Vladimír Šmeral, Marie Drahokoupilová, Jana Štěpánková, Jiří Vala, Jaroslav Vízner, Jan SkopečekObsahy(1)
Drama lidských vztahů, které se vyhrocují v atmosféře venkovské pouťové letní noci, napsal spisovatel F. Hrubín na počátku šedesátých let minulého století pro Národní divadlo. Hra má silnou básnivou působivost, která je ještě umocněna skvělými hereckými výkony všech představitelů... Spisovatel Josef Struna (V. Voska) přijíždí na dovolenou do vesnice, kde prožil dětství. Strýc Alois (V. Šmeral) odchází do důchodu a právě se spolu s manželkou (M. Vášová) a starším synem vrací z oslavy v továrně. Teta nemůže odpustit synovci, že se oslavy nezúčastnil. Od začátku je jasné, že tato autoritativní sobecká, tvrdá žena celou rodinu ovládá. Manžel rezignoval, má své králíky a vzpomínky na moře. Syn Jenda (J. Vala) je pracovitý, ale trpí samotou. Matka mu různými intrikami rozbila před léty známost a on neměl dost sil se vzepřít. Mladší Mirek (J. Vízner) je poznamenaný výchovou, shromažďování majetku je i jeho životním cílem. A Tonička, bývalá Jendova láska (J. Štěpánková), čeká s Mirkem dítě… (Česká televize)
(více)Recenze (28)
Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo. ()
.......písané je TV film - no scéna je divadelná maximálne možno povedať inscenačná,ale hlavne malo ísť zrejme o príbeh - z dnešného pohľadu - pôsobí námet nemoderno (matka zakazuje dospelému synovi ženbu,snaha o matriachálnu rodinu.,..) - hlavne oceňujem rok výroby - 1966 - herci ktorých poznáme skôr v strednom a staršom veku - tu tridsiatnici....jedna z mála úloh Jaroslava Víznera,ktorý za pár rokov emigroval (brat známeho Oldřicha Víznera )... pozerateľné ani nie tak pre obsah ako pre spôsob.... ()
Citlivá televizní adaptace skvělé divadelní hry Františka Hrubína, výtečně obsazená (tím, že vyzdvihuji ukotvení v krizi mastroianniovského, přesněji anselmiovského Václava Vosky, ztělesněnou naivitu „jezeďáckého selství“ Jana Valy a vítězící vyrovnanost nestárnoucí parvenu Jany Štěpánkové, jen vybírám to, co pro mne zůstává i po letech nejživější). Uzavřenost scény do venkovského stavení, z jehož zahrady je vidět „odvěké“ ruské kolo (a současně falešné slunce), které si rok co rok o pouti pouští v noci opilý kolotočář „jen tak, bez muziky a bez lidí“, odpovídá zdánlivě stabilním vztahům mezi postavami, těsněji či vzdáleněji připnutými k jedné rodině. Nehybnost je ovšem skutečně jen zdánlivá: soustavně ji totiž protrhávají hříchy, sny a viny minulosti (které ovšem nejsou ani úplně zlé ani úplně dobré), což potvrzuje i (opět jen zdánlivě) závěrečný konflikt. Bolest se nechýlí ke konci a ponese ji i nenarozené dítě. ()
Nejen rodinné konverzační drama, ale také hluboká metafora o stavu tehdejší společnosti. Budovatelská generace vystřílela prach, nadšení a třeštění pominulo. Základna Pražského jara nebyla zdaleka utěšená, ale víra v reformy socialismu stále měla určitou přitažlivost. Nemá smysl pitvat tyto věci do detailu; jsou prostě dány. Eva Sadková a většina herců dostála své špičkové profesionální úrovni. ()
Na vsi to vždycky bylo, je a bude stejné. Kdo se mohl někdy pohybovat někde na vesnici déle než pár hodin, tak nějak načichne tím místním životem. Nějak se do něj zažere ta povaha lidí, kteří žijí v chalupách s bílým štítem a starají se o jídlo a pole a majetek v perspektivě pro člověka z města zcela nepochopitelných. Pouť jako událost roku, koláče a dobé zajištění, proti starostem z města, neúspěchu a nedosažení vyššího cíle než je úroda mrkve a cibule na záhumenku. Moc hezká psychologie postav a celé zachycení těch několika letních dnů. ()
Reklama