rozum i cit

Noční host je filmem, který uspokojí zejména milovníky komorních snímků a konverzačních dramat disponujících pouze několika málo postavami a omezeným prostorem, ale oplývajících o to silnějším vyzněním. Zároveň je ovšem filmem, kterému hrozí, že bude některými diváky hodnocen pouze jako antiněmecká agitka, neboť většina recenzentů sama nacistická zvěrstva nezažila a dnešní mladší generace se navíc často dívá na všechny filmy natočené za minulého režimu skrze momentálně módní a hojně vštěpovanou antikomunistickou clonu. Oprostit se od ní a ocenit prostou psychologii, která je leckdy hlavním obsahem mnoha z nich (byť občas s nějakou tou povinnou úlitbou), bez snahy hledat v jednotlivých snímcích za každou cenu věci, které v něm nejsou (a současný trend zachází do tohoto extrému, aspoň zde na čsfd mám někdy ten pocit), přitom v žádném případě neznamená schvalovat zločiny komunismu. Mnoha filmům z této doby a s tématem nacistických zločinů je vyčítána dobová politická objednávka a propaganda, v řadě případů tomu jistě tak bylo. Myslím si ale, že důvodem pro jejich vznik byl i fakt, že na rozdíl ode dneška tehdy většina lidí majících zkušenost s nacisty byla ještě naživu, a podobné filmy byly i snahou a způsobem, jak se s tímto celospolečenským traumatem nějak vyrovnat. Vzpomínky a bolest byly stále příliš živé. Noční host je v tomto ohledu film poměrně umírněný, a to i ve Valových vzpomínkách z koncentráku. Uznávám, že z tohoto tématu určitě šlo vytřískat mnohem víc. Samotný Vala hraje opět velmi dobře, byť více prostoru a energie projeví spíše až v druhé polovině filmu. Rovněž pan Růžek je v tomto filmu výborný a jeho postava je barevná, zpočátku ochotný pít s kýmkoli, kdo mu naleje, pak ale na straně přítele. Přesvědčiví jsou ve svých malých rolích též Brabec, Moučka či Amortová. Naopak Janě Hlaváčové jsem tu sedmnáctku prostě nevěřila a její střelenost byla tak nějak nevěrohodná a přes míru, nějak se to do filmu úplně nehodilo (i když při druhém shlédnutí už je to snesitelnější), jakkoli pozdější klidnější rozhovor to trochu vylepšil a hovor o štěstí byl dobrý. Člověku k němu stačí opravdu velmi málo, jen si to musí uvědomit a zároveň si ho vůbec dokázat všimnout, když se objeví. Zde jde o radost z přítomného okamžiku, štěstí z pouhé existence. Závěr s rybičkou chycenou a kachničkou střelenou pak byl opravdu dojemný a poslední záběr na vystrašenou matku a šťastnou Evu byl také výborný. Naprosto skvělý je zde ovšem Rudolf Hrušínský, který na sebe strhává většinu pozornosti a kterého má divák chuť zabít. Člověk skoro lituje, že se Kalous lépe netrefil, ač je zároveň kvůli témuž rád, že ne. Hlavní hrdina si totiž nezaslouží znovu trpět kvůli někomu takovému. Stejně tak divák zcela chápe, proč ho Brabec musí zatknout. Nelze jen tak po někom střílet jen proto, že je to arogantní hajzl s odpornými názory, a společnost nemůže fungovat, když bude každý brát spravedlnost do vlastních rukou. Neschopnost hlavního hrdiny mluvit o svých zážitcích je pak pochopitelná, můj otec nedokázal o svých zkušenostech z války také mluvit ani více než půl století poté. Tématu neschopnosti opravdového vzájemného porozumění mezi těmi, co tyto hrůzy zažili a těmi, kteří ne, i tématu touhy po novém životě a neschopnosti zapomenout se ostatně věnuje i film Milenci v roce jedna. Na Nočním hostu lze ještě ocenit i téměř noirovou atmosféru a pěkně využitý motiv deště včetně záběrů na kapky stékající po okenní tabuli. Zajímavý je ostatně i úvod filmu se zcela veselou hudbou, která kontrastuje s námětem a pozdějším vývojem příběhu. Když to tedy sečtu, jde o dobrý film, jakkoli je pravda, že konkrétně s Valou jsem možná viděla i filmy lepší. Malá úvaha na závěr. Hrušínského Němec podle mne žádnou karikaturou není, jak si zde někteří myslí. Takových bylo a mnohem horších, a mnozí se dodnes mají dobře, nebo dožili v klidu svůj život v Jižní Americe, Egyptě, USA, Německu i Austrálii, protože nebyla dostatečná politická vůle je potrestat. Vyprávěla mi kdysi naše rodinná známá, Židovka, která přežila Osvětim a pochod smrti, načež se ocitla na světě úplně sama, bez domova a jediného člověka, protože všichni její příbuzní, přátelé i známí skončili umučení, či v plynu, a která si posléze dokázala svou pracovitostí vybudovat nový život v Austrálii, že jak tak chodí po ulicích v Sydney, potkává tam Němce, o nichž ví, že jde o bývalé nacisty a esesáky, a že tam bydlí v těch nejluxusnějších vilách. Řekla: ,, Já nepřeju nikomu nic zlého, ale když je vidím a vzpomenu si na celou svou rodinu, tak mám pocit, že na tomto světě není spravedlnost." Pokládám za ostudné, že mnohé hrdiny protifašistického odboje a bojovníky za svobodu jsme nechali zemřít bez jakéhokoli díky, protože posledních dvacet, třicet let se připomínání zločinů nacistického Německa nehodilo do krámu. V módě byla a je politická korektnost, sypání si popela na hlavu za zločiny při odsunu, které ač jsou odsouzeníhodné, jsou nesrovnatelné s rozsahem nacistických zvěrstev. Lžeme si a zapomínáme, přestože bychom zapomenout nikdy neměli. Protože zapomenout znamená umožnit opakování. A neonacisté vesele fungují dál, i v samotném Německu a mnozí Němci si nechtějí svou vlastní minulost připustit, protože je pro ně příliš nepříjemná (což je ostatně pochopitelné). A my? Když si dnes najednou po letech naše hrdiny, jak už je u nás zvykem s křížkem po funuse, připomínáme, činíme tak ne z nějakého patriotismu, ale opět proto, že se hodí do krámu, tentokrát v souvislosti s EU, migranty atd. Zdravé vlastenectví je přitom v pořádku, protože jen když si člověk váží sám sebe, dovede si vážit i druhých a naopak. Nacionalismus postavený na pocitu nadřazenosti je naopak jedno z těch největších svinstev vůbec.

Nejlepší exnerovka a to přesto, že děj je oproti knize dost překopán. Vzhledem k tomu, že na scénáři pracoval osobně i autor literární předlohy, není to nijak na škodu. Vlastně bych řekla, že je to filmu ku prospěchu a je to přesně ten případ, kdy jsou obě verze stejně dobré, ačkoli se liší. To, že se řada věcí do filmu nevešla, je pochopitelné, ale zde je dost jiných motivů: například tři možní otcové a pátrání po nich pomocí antropologie, dokonce i pachatel je jiný. Především se však film liší vztahem s Kamilou (Houskovou, knižní Bednářovou). V knize jde o okrajovou záležitost, studentka klasické filologie, s níž Exner již nějakou chvíli chodí, se v knize jen mihne. Ve filmu jde o prvotní hybatelku děje, studentku UMPRUM, která si přivydělává prací v rytecké dílně, a která upozorní Bezpečnost na krádež pokladu a Exnerovi se neustále plete do cesty. Osobně nechápu kritiku, že nejde o detektivku, ale o komedii. Vždyť to je právě hlavní plus, to, čím se některé naše detektivky odlišovaly, použitím komediálních prvků s vykreslením různorodých malých figurek a charakterů, stejný důvod, proč se po sté dívám i na Hříšné lidi města pražského či Panoptikum. Osobně mě velmi mrzí, že toto dnes už neumíme a místo toho točíme drsné, někdy i sadistické kriminálky podle západního střihu, které jsou jak přes kopírák, snad abychom ukázali, jak jsme strašně světoví. Film má spád, je zábavný a nenudí, vizuální stránka je také pěkná. Co je ovšem perfektní, je herecké obsazení. Vala je podle mého názoru jediný skutečný Exner, který nám kdy po plátně běhal. Odpovídá totiž knižní postavě vzhledem i chováním, a to ze všech dosavadních představitelů nejvíce: Erbenův Exner je černovlasý právník, kterému je něco přes třicet (Valovi je čtyřicet, ale rozdíl není nijak cítit, ostatně zhruba dekádu od jeho Kristových let mu to asi nejvíce slušelo), je dobře živený, ale zdaleka ještě ne tlustý. Je poměrně živý a energický, a ač je mnohdy unaven a raději by šel na houby, tak mu to zpravidla nedovolí nejen okolnosti, ale především jeho silná a vrozená zvědavost a záliba ve všem neobvyklém. Umí naslouchat, má mnohdy pochopení a soucit, je přísný k těm, co si to zaslouží, stejně jako je i přátelský, zábavný, srdečný, a to nejen ke kolegům, ale leckdy i k vyslýchaným osobám. Svým důstojníkům občas mizí a během případů s někdy až neuvěřitelnou drzostí balí svědkyně, které se mu ovšem občas nabízejí i samy. Naprosto nechápu oblibu pro mne unaveného a nezáživného Exnera, údajně druhého nejlepšího, v podání mnohdy poněkud přeceňovaného Jiřího Kodeta ve zcela nudné adaptaci Smrti talentovaného ševce. Neodpovídá předloze ani chováním, ani vzhledem, a Valovi se zde nemůže ani zdaleka rovnat elegancí a šarmem (Ostatně mám pocit, že s neustále omílanou aristokratickou elegancí pana Kodeta je to trochu jako s paní Columbovou, stále se o ní mluví, ale nikdy jsem ji neviděla.). Nebyl sice špatný herec, ale na Exnera se typově absolutně nehodil. Rozhodně nebyl tím páně Erbenovým ,, drzým elegantním mladíčkem", ani ty ženy jsem mu nevěřila, jiskření s partnerkou Janou Bouškovou nulové. Valovi, který byl údajně, pokud jde o ženy, v reálném životě doopravdy tak trochu jako Exner, jsem to naopak věřila beze zbytku. Už jen ty pohledy, co vrhá. Navíc má zároveň takové charisma, že divák i chápe, proč mu ty ženy podléhají. Obsadit do role Jiřího Valu byl prý nápad samotného Václava Erbena, který si ho i přes odpor dalších lidí prosadil. Já jsem mu za to vděčná a divím se, že pro plánovaná pokračování se s ním už nepočítalo. Stejně tak nepřestanu litovat, že v této sestavě nemohly být zpracovány všechny exnerovky, i když vím, že by to nešlo, protože autor je dopsal až po roce 2000. Alespoň první tři díly však vzniknout měly. Mohla to být skvělá série, tím spíše, že i zbytek ansámblu je k sežrání, ať už jde o kouzelnou dvojici policistů Vlčka a Beránka (ač zde oproti knize prohozených pokud jde o tělesnou hmotnost) v podání pánů Libíčka a Lohniského, Zdeňka Řehoře jako antropologa Šedivku či bezvadného Sováka v roli sarkastického doktora Soudka, který se později s Exnerem spřátelí (ač s oblibou tvrdí opak) a který se spolu s ostatními zmíněnými postavami vyskytuje i v dalších dílech. Erben měl zjevně archeologické prostředí rád. Záběry ze skutečných míst jako Archeologického ústavu AV ČR či lokality Bylany znalce potěší. Jediné, co bych možná vytkla, je Exnerova neznalost velmi známých artefaktů, myslím, že knižní Exner by je poznal. Jinak přátelské atmosféře a herecké sehranosti výše zmíněných aktérů, zejména sestavě Vala-Lohniský-Řehoř-Sovák, napomáhá i fakt, že spolu od 50. let hráli i v dalších filmech, a to je na plátně vždy cítit. Co se dalších postav týká, pan Lipský je zábavný, Vránová patřičně vlezlá a pan Kemr je kapitola sama pro sebe, minimum prostoru, zato maximální efekt, dalo by se říci drtivý. K tomu výborná hudba, někdy výrazná, jindy jen podbarvuje scénu, ale člověk přesně ví, kdy se vyšetřuje, kdy se žertuje, zda jsme na zámku, doma, u pražské hospody, ve venkovské restauraci, či v moravském vinném sklípku. Za mě tedy je tento film jediným zpracováním případů kapitána Exnera, které dokázalo uchopit lehkost, svěžest a humor předlohy, a zároveň jednou z mých nejoblíbenějších starých československých detektivek, možná po Panoptiku a Hříšných lidech tou neoblíbenější. Snad je to spíše komedie s detektivními prvky, ale co na tom. Když budu chtít ponurou a mrazivou atmosféru, podívám se na majora Kalaša, nejlépe na Vrah skrývá tvář.

Možná, že ve filmu někteří uvidí opět téma zapšklý zástupce buržoazie vs. mladý budovatel. Já tento názor nesdílím. Přestože řada filmů za minulé éry nesla mnohdy silný ideologický podtext, tak si nemyslím, že je ho nutné za každou cenu hledat úplně ve všem. Naopak tento snímek je jí prakticky zcela prost, což nelze než ocenit. Jde tu hlavně o psychologický rozbor a sondu do soužití pana domácího a jeho podnájemníka a života některých osamělých, zestárlých a snad i trochu zahořklých lidí. Na jedné straně je zde mladý pár, který zoufale potřebuje jednu místnost navíc k bydlení a pro samé starosti s bytem a nevraživým panem domácím se mladé manželství začne málem rozpadat, na straně druhé starý pán, který se nechce vzdát svých sbírek a drží se zuby nehty svého rozpadajícího se domu a svých zvyků. Nápad zobrazit názory obou stran je dobrý, byť mohl být možná využit ještě lépe-s větším prostorem pro verzi pana Pivce. Ač to hned zkraje vypadá na sobectví mladého lékaře, ukáže se později, že větší díl nepochopení a viny je na druhé straně. S postavou pana domácího lze však do jisté míry soucítit a částečně ji i chápat. Člověk, který si uvědomuje podzim svého života, možná i to, co mu v životě uniklo a již se nevrátí, včetně absence dětí, stáří své ženy, pocit vlastní nepotřebnosti. Z toho pramení lítost, nebo spíše sebelítost, a protože je snazší hněvat se na druhé než připustit si vlastní chyby a bolest, tak svůj vztek obrátí proti jedinému cizímu člověku na blízku, svému podnájemníkovi. Tento neopodstatněný hněv nechá růst a přerůst v utkvělou představu a téměř paranoiu, proti které je mladý lékař (dle mého názoru nijak zvlášť drzý a dosti trpělivý) bezmocný. K tomu lze přičíst zpočátku i vliv nesnášenlivé a sobecké tchýně pana domácího a je vymalováno. Přesto, nebo právě proto, je to postava veskrze smutná. Stejně jako jeho žena, která by pochopení a snahu o komunikaci s mladými manželi měla, ale je zakřiknutá a za ta léta zcela v područí svého muže a matky. A tak starý pár paradoxně zahodí možnost mít v domě někoho, kdo by jim mohl pomoci s údržbou domu a možná by se v budoucnu postaral též o ně, i budoucí přítomnost dětí, které by jim mohly nějakou radost do života vrátit. Místo toho lpí na chátrajícím domě, jediné připomínce jejich vlastního života a mládí a snad i někdejšího štěstí. Bohužel toto je v životě jev vcelku běžný, stejně jako je obvyklé, že se s postupujícím věkem stupňují některé lidské vlastnosti, často vidíme, že lidé hodní v mládí jsou k stáru ještě hodnější a důvěřivější, zatímco lidé v mládí sobečtí, či protivní a nesnášenliví bývají ve stáří ještě protivnější a nesnášenlivější. Vala hraje výborně, navíc mu to sluší jako málokdy. Jeho doktor je kultivovaný (v obleku na svatbě elegantní skoro jako jeho kapitán Exner, jen o něco mladší a štíhlejší) a oproštěný od jisté formy buranství, které obestírá jeho jiné, byť leckdy též kladné, role. Už po několikáté mi dokázal, že uměl zahrát širší škálu věcí než jen válečné hrdiny a mladé komunisty, pro kteréžto role je některými a priori nesnášen. Pan Pivec, někdejší elegán a rovněž milovník, jen o pár dekád dříve, a jeden z mých oblíbenců v Hotelu Modrá hvězda, onen ,, pán s figurou a porozuměním", zde hraje svého profesora vskutku výborně, ač má možná o něco méně prostoru než Vala. Jeho partnerka Marie Brožová je rovněž přesvědčivá. Pokud jde o Marii Tomášovou, hraje dobře, je krásná, živá, a k Valovu temperamentu se dle mého názoru hodí lépe než například poněkud mdlá Libuše Švormová v Jarním povětří či trochu neslaná, nemastná Renata Olárová v Žižkovské romanci. Pěkný, místy až tak nějak poetický film. Mikropříběh, který mi, ani nevím proč, připomněl zpočátku trochu Nerudovy Povídky malostranské. Možná nic světoborného, ale je to milé a já si tento snímek zařadím mezi své oblíbené filmy. A že je tam zmíněna bytová otázka, časté téma tehdejších filmů? V té době to byl problém (ostatně se samotným Valou ve vedlejší roli byly později natočeny dvě komedie na toto téma, Klícka a Sardinky aneb Život jedné rodinky), dlouho se čekalo, někdy roky, s byty se načerno kšeftovalo, na druhou stranu byla alespoň naděje na získání bytu a znám i lidi, kteří dostali byt od podniku a po pěti letech u něj jej dostali do osobního vlastnictví a mají ho dosud. V dnešní době, kdy garsonka v Praze nejde pod dva miliony, staré panelákové 2 plus 1 se pohybuje okolo čtyř a nové byty okolo osmi, takže si vlastní bydlení nemohou dovolit už ani páry s nadprůměrnými příjmy, je to problém stále. Důvody jsou možná trochu jiné, ale bytová otázka je zkrátka aktuální i po šedesáti letech. Malá poznámka na závěr, asistentem režie byl tehdy začínající Václav Vorlíček.

Otčenáškovu předlohu jsem nečetla, takže se mohu v tomto poněkud dlouhém komentáři podělit pouze o názory na postavy a celkový pocit z filmu, tak jak na mne působil po prvním shlédnutí zásluhou scénáristy, režiséra a zejména herců. Snad nebudu příliš nudit. Překvapivě dobrý film, který ale možná někteří nepochopí a odsoudí prostě z důvodu, že jakmile je něco natočené za minulé éry a ještě k tomu to zobrazuje rok 1948, je to okamžitě spláchnuto pod propagandistický odpad. Možná, že soudruzi film povolili právě proto, že se jevil jako ideologicky vhodný a nezávadný, kde zvítězí ti uvědomělí. Já se spíš divila, že prošel, protože zde onen kýžený kontrast mezi ,, dobrými" budovateli a ,,špatnými" představiteli buržoazie v podobě postavy hrané panem Högerem vlastně není. Možná je to způsobem, jakým se svých rolí herci zhostili, možná scénářem či prací režiséra, ale já jsem při shlédnutí nevnímala žádnou z postav negativně. Ostatně myslím si, že je dost velké umění natočit psychologický snímek, kde není vlastně nikdo záporná postava, ale zároveň ani osoba bez chyb, a tyto plasticky pojaté charaktery se ještě vyvíjejí. Ve filmu je přítomno hned několik rovin. Vidíme tu mladé vyčítající starým pohodlnost, strach měnit svět, rezignaci a nedostatek ideálů - téma aktuální dodnes. Proti nim staří mající určité životní zkušenosti, které je naučily opatrnosti, a kteří nadšení mládí vnímají jako naivitu, postoj leckdy opodstatněný, přičemž v obecné rovině má každá ze stran částečně pravdu. Obavy některých intelektuálů z politického vývoje a budoucnosti, kterou může přinést na straně jedné (obavy oprávněné, jak ukázal čas), a na straně druhé nadšení stoupenců strany pracujících pro ni z upřímné víry, že pracují pro pokrok a lepší společnost. Ani jednu ze skupin nelze v tomto filmu brát negativně či odsuzovat, byť dříve byli dehonestováni ti první, zatímco dnes je pro změnu svorně pliváno na ty druhé a jsou také házeni do jednoho pytle. Politika je v tomto filmu však jen pozadím pro rodinné drama. Máme tu ještě poněkud nezralou a nerozhodnou studentku Janu, která v podstatě neví, co chce. Pravda je, že tato její nezralost a nejistota je asi do určité míry způsobena rodinným zázemím, přehnanou péčí spojenou i s jistými striktně danými pravidly chování, které ji možnost naučit se rozhodovat a jednat sama za sebe tak úplně neposkytlo. A tak lavíruje, a to i názorově, mezi svým otcem a milencem, kteří jsou oba do jisté míry dominantní muži. Otec smýšlí protikomunisticky a představuje jakousi morální autoritu, která však někdy působí až příliš chladně. Životní zkušenosti jej přesvědčily, že je lépe počkat na vývoj situace a do ničeho se příliš neplést, chce-li člověk přežít, a tak dceři radí v jejím vlastním zájmu obdobný postoj. Ale též se morálně nepošpinit a nelhat sám sobě. Otázka je, zda lze obojí vždy dosáhnout zároveň. Naproti tomu je zde mladý medik Jindra, starší než Jana, který rovněž prožil válku, a jako člověk z chudých poměrů přirozeně tíhne k druhé straně. Ten se snaží vyburcovat Janu k tomu, aby přestala být jen poslušnou holčičkou z dobré rodiny a postavila se na vlastní nohy, byť tím možná trochu míní na jeho stranu, respektive podle jeho vnímání. Ovšem je schopen asi ve větší míře než otec si svou chybu přiznat. Zároveň je to právě on, kdo Janě rozmlouvá vstup do strany, neboť nechce, aby tak činila ze snahy zavděčit se jemu, či z revolty, nebo jiného ne dost vážného důvodu. Ironií je otcova mylná domněnka, že je naočkována jím, a dále to, že konflikt mezi oběma pány je v podstatě zbytečný, protože oba jsou de facto poctiví muži a oba mají Janu rádi, i když se liší názorově. Vlastně je postoj obou mužů pochopitelný a do jisté míry i legitimní. Roli v jejich sporu ovšem hrají též oboustranné předsudky, v otcově případě k lidem Jindrova ražení, jeho poněkud buranskému způsobu jednání a politické zapálenosti, k ,, těm soudruhům", v Jindrově případě vůči ,, povýšeným" maloměšťákům a možná i Janině rodině obecně, kvůli které musí být ona v osm doma a vymlouvat se na hodinu francouzštiny. Oleje do ohně přileje strohý, ač rovněž pochopitelný, otcův dotaz na jeho finanční zajištění. Lidé holt někdy reagují přehnaně, protože mají za sebou určitou minulost a s některými dotazy či poznámkami se setkali tolikrát, že jsou na ně už alergičtí. Půdu pro tuto nešťastnou situaci zčásti však připraví hlavní hrdinka, když ani neoznámí rodičům, že vůbec s někým chodí, načež milenec je pochopitelně rozhořčen. K tomu se ještě přidává fakt, že otec i partner jsou nekompromisně zásadové a horké hlavy, dalo by se říci paličatí jedinci, někdy ve svém černobílém vidění až tvrdí, snad s jediným rozdílem, že Vala je výbušnější a přímější typ, zatímco u Högera vše doutná pod distingovaným povrchem, aby následný výbuch pak stál opravdu za to. Nejtragičtější postavou je patrně matka, která už léta žije jen z důvodu zachování rodiny s mužem, kterého dávno nemiluje, a která se cítí degradována na roli hospodyňky, s níž už se intelektuálové, tj. její manžel a dcera, ani nebaví. Vstup otce do strany pro zajištění rodiny je pro Janu nepřijatelný, snad proto, že je bolestivé vidět pád svého otce z piedestalu, na který si sám stoupl a na který si jej pozvedla i ona sama, na druhou stranu jej nemá právo soudit a dle jejích slov se za něj stydět. Po bitvě je každý generál a je snadné být hrdinou, když jde člověku jen o vlastní bezpečí. Tím spíše, že Högerovu postavu zrada sebe sama nakonec možná bolí víc než jeho okolí, proto i ten emotivní výbuch. Pod chladným povrchem je stále člověk, který k neštěstí druhých neumí city dostatečně projevovat. Upřednostňoval místo toho dosud v životě řád. Nevyhnutelným řešením pro Janu je odchod z rodiny a určitý odstup též od partnera za účelem nalezení sebe sama. Toliko k obsahu. Pokud jde o herecké výkony, jediná postava, která mi tak trochu vadila a jejíž motivace mi nebyla zdaleka tak jasná jako u ostatních postav, byla Jana v podání Libuše Švormové. Přišlo mi, že měla stále stejný výraz, a ač to možná bylo cílem, na mne působila místy trochu unyle. Jiří Vala odvádí kvalitní výkon a totéž se dá říci i o ostatních postavách. Nečekaně sympatickou figurou je mladičká Blanka Bohdanová. Naprosto ovšem exceluje Karel Höger, jehož proslov před straníky, v němž lže a popírá vše, v co dosud věřil, je vůbec nejsilnější scénou celého filmu. Dialogy jsou inteligentní a ve snímku zazní i řada pravdivých a obecněji platných či dodnes aktuálních postřehů. Po dlouhé době jsem tak opět viděla kvalitní film, bohužel šlo opět o film pro pamětníky, protože současná tvorba s vyprázdněným, rádoby psychologickým obsahem ,, zobrazujícím realitu" nestojí až na vzácné výjimky za nic. Jak je možné, že tvůrci za minulého režimu dokázali s minimálními prostředky vyjádřit silné myšlenky a prostými způsoby ruku v ruce s hereckým mistrovstvím vypíchnout podstatu problému, zasáhnout tak diváka a přimět jej k zamyšlení, zatímco dnes jako bychom to už neuměli? ,, Nemyslím, že bylo v minulosti vše tak špatné, jak se dnes paušálně tvrdí." ,, To bylo po válce řečí o demokracii a svobodě... Měla bys je vidět. Jako by se už ani nemohli dočkat nového chomoutu." ,, Uvěřilo se jaksi, že sto lidí je automaticky stokrát chytřejších než inteligentní jedinec. Jsou to pověry. Inflace prázdných slov." ,, Myšlení není v kurzu." ,, Někdy můžeš mít pravdu ve všem, a přece se nakonec zmýlíš. Uděláš lajdáckou diagnózu, zjednodušíš to, a pacient natáhne bačkory." ,, Nic nemilujeme tak jako vlastní představy o tom druhém."

Jedna z oblíbených pohádek mého dětství, strašidelná, tajuplná a úplně jiná než všechny ostatní. A přestože dnes už se u ní nebojím, stále má své kouzlo. Vlastně čím více se na ni dívám, tím více se mi líbí a tím více toho na ní oceňuji. Jde o překopanou verzi Andersenovy pohádky Přítel na cestách a navzdory tomu, že se obvykle přikláním spíše k věrnosti filmů předlohám, zde je to určitě ku prospěchu věci, protože některé motivy z originálu by ve filmu působily hrozně hloupě a navíc se některé jeví v textu jako nelogické. Pohádka disponuje detailně propracovaným scénářem, v němž i mnohé věty řečené mimochodem mají větší význam, než se na první pohled zdá, prací s archetypy, putováním rázu takřka iniciačního, celkovou hloubkou příběhu, tajuplnou atmosférou bez laciného kýče, přesvědčivými hereckými výkony většiny postav (Valíkův Jan je sice poněkud rozpačitý hrdina, ale to byl i v předloze, zde má alespoň prostor pro vlastní proměnu; ostatní jsou zcela bez chybičky, přičemž Magnus je asi ten nejděsivější čaroděj, kterého znám, s jehož mrazivou nebezpečností se nemůže měřit ani jinak vynikající Mrakomor coby náš druhý nejlepší černokněžník, ba ani v dalekých krajích proslulý Voldemort Beznosý), dostatkem emocí, nádhernou výtvarnou stránkou i krásnou kamerou s jednoznačně promyšlenými záběry a barevnými kontrasty (viz například jen ta oranžová barva princeznina pláště a peří Magnusova na pozadí jeho jeskyně a mnoho dalšího) a záhadným až mystickým závěrem se silným moudrem. Tento závěr se přitom od literární předlohy liší co do pointy ohledně identity Janova přítele. V textu je to duch mrtvého, jehož mrtvolu Jan ochránil před zhanobením lupiči. Ve filmu jako by šlo spíše o metaforu: Dobro a Zlo, rodní bratři a každý polovinou toho druhého, svádějí svůj odvěký boj o nadvládu, přičemž darem rubínu do Janovy kolébky byl osud světa vložen do rukou obyčejného člověka. Pouze na dobrotě jeho srdce, na jeho lásce, víře, poctivosti, statečnosti, nesobeckosti, odvaze a odhodlání nepoddat se strachu, nevzdat se a neuhnout z vytyčené cesty od té chvíle závisí, která ze sil bude vládnout navěky. Klobouk dolů před scénáristy, protože tento motiv je o sto procent lepší než Andersenova předloha. Silnější námět a vyznění má už jen happyend Malé mořské víly v její literární podobě. Vše výše zmíněné je pak doplněno krásným a na výsost vhodným Hapkovým melancholickým hudebním motivem s tóny vyvolávajícími radost i smutek, který často bývá v životě jejím společníkem, neboť štěstí je zpravidla vykoupeno utrpením. Dojetí na závěr a chuť nechat se příběhem unášet znovu. Dala bych i více hvězdiček než pouze pět, protože tato pohádka je vskutku majstrštyk, který může být směle zařazen mezi našich TOP 15 pohádek, kam patří i naše nejlepší pohádka Byl jednou jeden král. Nevidím přitom důvod rozlišovat kvalitativně pohádky na veselé a ponuré (osobně mám ráda oba typy), důležité je pouze jejich poselství, moudrost a laskavost. O Janovi a podivuhodném příteli toto vše obsahuje.

Tato pohádka patří k těm, které mne nikdy nijak zvlášť nebavily, zapomenu jejich názvy, a až při opětovném shlédnutím si říkám, že jsem to už vlastně někdy viděla. S Neohroženým Mikešem či O statečném kovaři to nemá nic moc společného, bohužel, tato pohádka nemá nic společného ani s vlastní stejnojmennou literární předlohou, tedy kromě názvu a faktu, že hrdina jde do světa naučit se bát a na konci přijde k princezně. Doporučuji raději přečíst. Temnou atmosféru a některé detaily filmu lze nicméně pochválit.

Asi bych doporučila České televizi, aby nedělala na své nové pohádky tak bombastickou reklamu, protože o to více pak vynikne, když je nové dílo propadák. Kouzelník Žito má podobně jako některé nové pohádky překombinovaný a nesmyslný děj. Jediný motiv postupného zkažení charakteru naznačený pěkně v Nejlepším příteli, či nebezpečí rostoucího ega plynoucího z možnosti soudit šmahem druhé, a hrát si tak na Boha, v nějž jsem doufala a který by pohádku postrčil o příčku výše, zůstal zcela nevyužit. Místo toho zbyl jakýsi rádoby vtipný, rádoby poučný mišmaš, kterému pak nasadila čertovská trojice korunu. Nemám ráda, když se u televizní obrazovky cítím trapně. Škoda, protože pan Zelenka natočil v minulosti i některé dobré pohádky-př. Rumplcimprcampr a Nesmrtelnou tetu, která je už taky tak trochu klasikou, jeho novější jsou už slabší, přesto vesměs stále koukatelné, ale tohle se opravdu nepovedlo. Ačkoli o herecké tvorbě nějakou představu mám, disponuji na rozdíl od představy pana režiséra o recenzentech i univerzitním vzděláním, tak si přesto myslím, že tato nová pohádka je jedna z nejhorších za poslední roky (byť Slíbená princezna a Kdyby byly ryby je ještě o nějaký ten level níž). A také bych byla opatrná při označování svých kritiků za lidi čtvrté cenové kategorie, protože tím klesne na úroveň těch, vůči jejichž slovům se ohrazuje. Na druhou stranu se musím zastat herců, jakkoli mi nemusí sedět typově ani svým hereckým výkonem. Jistě se upřímně snažili, ale když je scénář blbost...ono kde nic není, ani smrt nebere, a představitelé hlavních rolí si rozhodně nezaslouží různé urážky osobní povahy a komentáře plné vulgarismů, jak se porůznu na internetu objevují. Hodnotit hvězdičkami tuto pohádku raději nebudu, nedopadlo by to dobře. Ještě, že mi rovněž letos natočené Vianočné želanie, které bylo o několik úrovní výše, spravilo chuť.

Tvářilo se to v prvních minutách tak slibně a výsledek byl strašný. Z mého pohledu i dle názoru členů mé rodiny neskutečně únavná a vyčerpávající pohádka. Muzikál na plátně opravdu nefunguje a už mi popravdě to neustálé cpaní písniček do všech pohádek leze na nervy. Kde jsou ty časy, když se hudba zakomponovávala do pohádek vkusně (S čerty nejsou žerty, Jak se budí princezny), nebo byly písničky vtipné (Lotrando a Zubejda). Sem tam se sice objeví docela dobrý vtip (někdy i v písni-viz číslo popisné), ale bylo toho zoufale málo a nemohlo to v žádném případě vyvážit celek. Za mě tedy takto rozhodně ne. Když už se člověk nemůže spolehnout ani na Svěráka, tak už nám asi vážně zbývá jen Strach, Alice Nellis a naši slovenskí bratia. A s ohledem na Nejlepšího přítele příležitostně ještě možná Karel Janák. Hodnotit hvězdičkami raději nebudu, nevím, zdali bych dokázala nějakou udělit.

Taková příjemná drobnost s prostým příběhem, trochu jako krátké televizní pohádkové inscenace, ale ve filmovějším hávu. Lábus a Vladyka v obvyklých rolích, Klus se na královského ňoumu hodil, Vetchý dobrý jako vždy, hlavní hrdinka sympatická, totéž Štěpánek a Cibulkové to snad nikdy neslušelo víc. Kupodivu ani poměrně časté písničky tu nevadily, asi proto, že měly většinou smysl nebo vtip, nebylo jich přespříliš a hodily se k charakteru pohádky. K tomu všemu slušná porce humoru, nadsázky a politické satiry, která tuto pohádku pozvedá o úroveň výše. Jedna z mála novodobých pohádek, u které jsem se opravdu bavila a na kterou se mohu podívat kdykoli znovu. 3,5 hvězdičky. Update: Vzhledem k tomu, že jde opravdu o jednu z mála povedených pohádek posledních let obsahující značné množství vtipných hlášek, která se mi dosud neomrzela ani po několikerém shlédnutí, zvedám o hvězdičku hodnocení. A Pravda a láska s pěknou gradující melodií a krásným inteligentním a smysluplným textem patří určitě mezi naše nejhezčí pohádkové písničky. Ani jsem netušila, že něco takového ještě umíme složit.

Při prvním shlédnutí loni skutečně příjemné překvapení, při druhém letos jsem na této pohádce hledala chyby a nenašla jsem žádnou. Má to vše, co má mít, logicky vystavěný příběh (zde tolikrát opakovaná podobnost s filmem S čerty nejsou žerty je ve skutečnosti prakticky veškerá žádná), dobré herce-Piškula také možná není můj typ, ale sem se docela hodil, Adamczykův čert byl opravdu sympatický, totéž Vágnerové kuchařka (ostatně tento pár byl v pohádce daleko zajímavější), Sokol úspěšně obstaral část humoru, zcela vynikl skvělý Langmajerův pan nadlesní, a dokonce i Lábus ve své snad už 150. roli degenerovaného či intelektuálně nezatíženého Harpagona dobře zapadl. Snad proto, že to nebylo přehnané. Vlastně tu bylo vše správně umírněné, tak akorát akce a napětí, tak akorát humoru i poučení, ničeho nebylo příliš málo ani příliš mnoho. To platí i pro čerty obývající peklo připomínající tak trochu Odbor záhad na Ministerstvu kouzel v Harry Potterovi, kteří zde vystupují tentokrát bez stupidního rádoby vtipného pitvoření a jsou správně zlí, byť v závěru se objeví spravedlivý Lucifer a špetička dobra a pochopení dokonce i u Befelea. K tomu všemu krásná vizuální stránka s výbornou kamerou. Na perfektní kusy z našeho zlatého fondu to sice nedosáhne, ale určitě jde o to nejlepší, co lze nyní natočit (společně s Anděly Páně, Sedmerem krkavců a Vánočním přáním). Plným právem 4,5 hvězdičky. A děkuji za naději, že ještě dokážeme natočit pohádku.