rozum i cit

Pohádkově laděný příběh poskládaný prakticky výhradně z písniček, neb mluveného slova je tu naprosté minimum. Jeho hlavními klady jsou pěkné melodie Angela Michajlova, Krečmarovy texty a kvalitní herecké obsazení. Nádech je lehce ironický (když zmíním, že například rusalky tu hrají Helena Růžičková a Ljuba Skořepová, tak to mluví za vše). Ovšem nevím, zda bych to označila za pohádku, neboť hlavní pohádková premisa, podle níž by dobro mělo dojít odměny a zlo být spravedlivě potrestáno, zde rozhodně nebyla naplněna. Zlo naopak získalo, co chtělo, a veliká láska se nekonala, což mne tak trochu zklamalo. Asi právě proto, že jsem očekávala pohádku. Malá poznámka na okraj k tomu, co napsal Gig, není to první spolupráce Janečkové a Štěpánka, tou byla o tři roky starší pohádka Jak se Mette chtěla stát královnou.

Martin Růžek a jeho těžko uvěřitelný způsob řešení domnělé krádeže auta. Říkám domnělé, protože údajný zloděj Petr Štěpánek do toho spadl poněkud neprávem a jeho postavy musí být divákovi v průběhu líto. Jinak jde o mírně vtipný příběh spíše na úrovni delší bakalářské povídky, který je docela milý, ovšem zejména zásluhou obou hlavních představitelů. Nic světoborného, ale na jedno shlédnutí potěší.

Klasická pohádka bez překombinovaného děje, která je co do obsahu prakticky úplně shodná se svou starší a daleko méně známou černobílou předchůdkyní Jak se Mette chtěla stát královnou (viz mé hodnocení tam). Dokonce i některé (vlastně snad všechny klíčové) dialogy jsou slovo od slova stejné. Jen zesnulou královnu nahradila její švagrová. Až si člověk klade otázku, proč byl vlastně tento remake natočen, když původní černobílá verze je dobrá, ne-li lepší. Je jen na vás, které dáte přednost. Já, od chvíle co ji znám, rozhodně té původní s Petrem Štěpánkem a Consuelou Morávkovou.

Milá černobílá pohádka s prostinkým dějem a jasně danými rolemi, od níž byl mnohem později natočen remake pod názvem Princezny nejsou vždycky na vdávání, který je na rozdíl od této starší verze patrně většině lidí znám lépe. Ostatně i já jsem ho viděla jako první. Ani jedna z verzí není špatná. Mladší verze, která se s tou starší shoduje nejen co do příběhu, ale leckdy doslovně i v dialozích, se opírá o Nárožného v tradiční komické roli neschopného krále a písnička zvonečku je o trochu hezčí než písnička prahu. Stejně tak je tu o něco více prostoru věnováno vztahu ústředního páru, byť ne o moc. Starší verze pro změnu disponuje roztomilejším jelitem v podobě mladičkého Štěpánka (ač Havelku mám v rolích nekňubů docela ráda), o sto procent lepší hlavní představitelkou v podobě Consuely Morávkové (Dagmar Veškrnová mi v podobných rolích tolik nesedí a někdy mne až irituje) a daleko hezčí písničkou Mette (co do textu, melodie i kvality pěveckého projevu). Zajímavá je též královna v podobě pohyblivého obrazu (A pak že to vymyslela J. Rowlingová.), navíc mi do role rádkyně Dítětová padne lépe než Kozderková. Tuším, že jde také o vůbec první film, u jehož natáčení se potkala Vlasta Janečková se svým budoucím chotěm, a tedy nikoli až u Zlatovlásky, jak se někdy v médiích tvrdí. Princezny i královští otcové jsou asi srovnatelně dobří (s výborným Bláhou v mladší verzi) a kulisy prosté v obou případech. Přesto mám-li volit, dám přece jen přednost této starší verzi, která lépe odsýpá a má pro mne větší kouzlo. Co mne ovšem zaráží, je, že ČT tyto staré skvosty buď nevysílá vůbec, nevysílá mnoho let nebo když už vysílá, tak o víkendu v sedm ráno, aby je pro jistotu nikdo neviděl, zatímco po obědě často běží i studiovky, které by naopak vzhledem k hlouposti obsahu a mizernému zpracování byly hodny zmizení v propadlišti dějin.

Nejsem si zcela jistá, jak tento film ohodnotit. Jeho hlavní problém, který není způsoben asi pouze režií, ale je dán už i samotným scénářem, tkví totiž v absenci nějaké úderné pointy či vtipného závěru. Prostě tak nějak uplyne, aniž by člověk věděl proč. Jako pilotní díl nějakého seriálu by dával větší smysl, ale i v takovém případě by byla zmíněná pointa potřebná. Pocit nedostatku trochu vyváží, shlédnete-li vzápětí pokračování (Bellinzonova pyramida), které nicméně končí obdobně neslaně nemastně a k tomu postrádá šmrnc jedničky. První díl je pro změnu nastavován spoustou zbytečných a otravných písniček. Na druhou stranu snímek určitě stojí za shlédnutí kvůli slovnímu humoru a výborným hereckým výkonům. Když dám stranou tradičně dobrého Záhorského a Beneše v malé roli, tak ve filmu exceluje zejména Martin Růžek coby papá Bellinzon. Petr Štěpánek nicméně nezůstává pozadu a jejich vzájemná hádka mne vážně pobavila. Navíc na dvojce je vidět, že jí absence slovní přestřelky Růžka s jeho mladým protipólem ubrala na šťávě. Tento snímek měl tedy vzhledem k vtipným dialogům a luxusnímu obsazení rozhodně větší potenciál, než jaký byl využit, což je veliká škoda. Z možné výborné komedie tak zbyla jen vtipnější bakalářská povídka. Přesto se kvůli některým scénám ráda podívám znovu. Kolega zde na csfd navrhl pouštět tento film jako ukázku špatného režijního vedení, já bych ho pro změnu pouštěla jako ukázku toho, jak dovedou výborní herci i od počátku slabší záležitost pozvednout na něco, na co se lze dívat.

Nechme stranou skutečnou váhu copu Zlatovlasé panny, to by byl problém i v řadě jiných pohádek. Konec konců je asi kouzelný, když se jeho váha v průběhu mění. Dejme stranou i některé logické otázky, jako např. proč pouhé uzamčení dveří může uvrhnout někoho do věčného prokletí, fakt, že plaz by pod zem musel stáhnout prakticky každého se zlatým šperkem, když má tuto moc nad celým světem, nebo ostrov, který se jako z udělání vynoří zrovna v daný den, protože tyto problémy děti patrně trápit nebudou. Dejme stranou i nedostatečný pocit satisfakce díky nepotrestání plaza a mé osobní pochybnosti o tom, že šťastným koncem je život v jakési kouzelné krajině pod jezerem zřejmě bez ostatních lidí (a co budou jednou dělat jejich děti?). Pominu i to, že Veronika Freimanová by byla podle mého názoru lepší volba než Dana Morávková, ač jí to sluší. Problém této pohádky podle mě tkví spíše v malé propracovanosti charakterů postav. Plaz je jen zlý a hamižný, Zlatovlasá panna jen plačící figura, Ajlip prostě jen silný lovec, ale nějaký opravdový charakter je v jeho případě naznačen zatraceně málo (snad jen v té záchraně výra tkví nějaký ten klad, ovšem ve vztahu k Sadiq se pro změnu projeví spíše negativně). Navíc ona veliká láska je založena v podstatě jen na asi desetivteřinovém pohledu na neznámé děvče na břehu jezera, takže není divu, že nevydrží. Poněkud zde zamrzí nevyužitý motiv nůžek, které by ostatně mohly posloužit k ověření skutečné Ajlipovy motivace a vztahu k dotyčné dívce. Jedinou zajímavou a charakterní postavou je tak ve skutečnosti samotný Fubu představovaný výborným Štěpánkem (kterému to navíc v tom peří a kožešinách, či co to měl na sobě, i docela sluší), jemuž jde, jak se zdá, primárně o pomoc jeho nešťastné neteři, a Ajlip, který mu zachránil život, se k tomu jako jediný jakž takž hodí. A vlastně Fubuův smutný osud nakonec diváka zajímá více než ústřední pár. Pochválit lze také Přeučila v roli plaza. Na rozdíl od většiny pohádek, které jsou rozšířeny o dvojku, ač nemají na co navázat, by tu byl i značný prostor pro pokračování. Průměrná studiová pohádka, která neoplývá příliš barvitým dějem, na druhou stranu nepatří v této kategorii ani k nejhorším. Oceňuji ovšem, že na mne z ní, patrně díky kostýmům a melancholickému ladění, tak nějak dýchla atmosféra východních pohádek a ruských bylin o bohatýrech. Při zasazení příběhu do jiného než středoevropského či československého prostoru totiž věrohodnost prostředí zpravidla pokulhává, přičemž to zdaleka neplatí v rámci filmových počinů pouze pro pohádkovou tvorbu. Za to tedy udílím zlatý vlas navíc. 2,5*

Opět jedna neskutečně milá pohádka, která zanechá úsměv na tváři. Jana Boušková v roli potvory výborná, Zlata Adamovská nádherná a krystalicky čistá a hajný Petra Štěpánka dobrák k pomilování. Navíc spolu hrají s neobvyklou lehkostí, jako by k sobě patřili už tenkrát. Ovšem nejlepší výkon podává Vladimír Brabec, jehož zhýčkané a přitom hamižné a sobecké knížátko prostě nemá chybu. Snad jen ptačí král na mne působil trochu mrtvolně. Ani vizuální provedení neruší a obvykle otravné taneční vsuvky nevadí, neboť ptačí kostým není přespříliš kýčovitý a baletní čísla jsou vcelku krátká. Rozhodně jedna z lepších studiovek, jejímž jediným kazem je krátká stopáž. Čekala jsem přece jen trochu složitější překážky kladené Štěpánovi, a měla jsem tak po skončení lehký pocit deficitu. Vydržela bych se dívat déle. I tak si ale tuto pohádku zařadím mezi své oblíbené.

Velice laskavá záležitost a pohlazení po duši, které mi zpříjemnilo jedno hodně pošmourné odpoledne. Pohádka, která má vše, co má mít: jasně charakterizované postavy, inteligentní dialogy, typově výborně zvolené protagonisty, skvělé herecké výkony, poučení, spád a překvapivou pointu na závěr. I kulisy jsou vcelku dostačující a stopáž tak akorát. Ondřej Havelka se na nekňubu hodí a v podobných rolích dodává potřebnou komičnost, proti Veronice Gajerové, které to tu opravdu sluší, rovněž nemám výhrad stejně jako vůči představitelům skřítků, Blažena Holišová je ve své obvyklé roli přesná a Petr Štěpánek svádí jako ďábel (víc než v jiných pohádkách, kde čerta opravdu hrál, až jsem ho za něj zkraje považovala) a o tu růžičku si říká způsobem, který nutí člověka přemýšlet o skrytém významu té kytky, i když je jasné, že žádný není a pohádka je zcela nevinná. Triviálnost úkolů, které musí Matěj plnit, je vysvětlena samotnou pointou, ostatně rovněž velmi milou. Drobným nedostatkem jsou tak jen některé nelogické momenty-proč vlastně Pán času potřebuje pro své kouzlo hodiny, když očividně umí čarovat i bez nich? Jinak ale plný počet. Jedna z nejhezčích studiovek, která je zde podle mého názoru dost podhodnocená.

Příběh o kováři Básimovi a jeho setkání s baghdádským chalífou Hárúnem ´ar-Rašídem pocházející z jiných redakcí sbírky Tisíc a jedné noci se dočkal filmového zpracování hned dvakrát, a tyto dvě verze, Chytrost má děravé šaty z roku 1974 a O kováři Básimovi z roku 1996, logicky vybízí ke srovnání. Pokud jde o věrnost původní literární předloze, vyhraje verze novější, byť i ona některé části příběhu z pochopitelných důvodů vypouští. Jinak se ovšem textu drží často i v dialozích. Chytrost má děravé šaty využívá jen rámcovou kostru pohádky a děj umisťuje do Isfahánu. Je ovšem otázka, zda nevychází z nějaké jiné verze příběhu. Obě verze jsou pak obohaceny o přítomnost ženského elementu. V případě nové verze je ovšem přítomnost chalífovy manželky (ač vložené způsobem, který není proti duchu příběhů Tisíce a jedné noci) zcela zbytečná, zatímco ve verzi starší je to právě zpěv Básimovy dcery, který vladaře upoutá a dovede do jeho příbytku, aby to nakonec byla láska, která jej zbaví trudnomyslnosti. Pokud jde o perské a muslimské reálie, snímek O kováři Básimovi v některých momentech působí lépe, nicméně není prost řady chyb. V tomto směru zarazí zejména ledabylost ve výslovnosti některých slov jako chálífa místo chalífa či dírhám místo dirham, které scénarista opsal špatně z překladu prof. Tauera, na který se film odvolává. Znalce arabštiny to poněkud tahá za uši. Potěší naopak správná asimilace souhlásky r ve jméně Hárún ar-Rašíd. Vcelku běžnou chybou je samozřejmě postup muslimské modlitby, která začíná vestoje a ono profláklé klanění k zemi následuje až později. Některé chyby se pak vyskytují v obou filmech (viz židle). Na tomto místě si neodpustím malou poznámku bokem: Alláh znamená ten bůh, tedy Bůh s velkým b, neboť je jen jeden, společný pro muslimy, židy a křesťany, a právě neustálé cpaní Alláha všude vyvolává dojem, že muslimové snad věří v nějakého jiného. Ostatně Felix Tauer rovněž používá jen Bůh. Zpět k filmům. Pokud jde o hereckou stránku, oba snímky sice disponují kvalitními herci a herečkami a Martin Štěpánek stejně jako Oldřich Navrátil odpovídají jistě původnímu příběhu lépe, přesto herecké výkony v Chytrost má děravé šaty působí, ač mnohdy uplatněny na menším prostoru, daleko precizněji, přesněji, věrohodněji a zároveň barvitěji. Klukovsky rozmarný vladař v podání Petra Štěpánka, který je navíc namaskován, jako by z oka vypadl hercům z některých skutečně orientálních filmů, je výborný. A to o jeho prohnaných očích sedí. Skvělý je i Zdeněk Dítě v roli kováře a další herci v menších rolích. Jana Preissová je pak doslova ztělesněním tajemné perské krásky-loutnářky. Se Štěpánkem navíc tvoří už od Manon Lescaut a Mrtvého prince velice sympatický pár. Humor zde spočívá právě ve výkonech hlavních protagonistů spíše než v humoru slovním, který charakterizuje novější verzi (byť černý otrok v podání Vydry v novější verzi je vzhledem k jeho fyziognomii komické spojení samo o sobě). Vizuální stránka Chytrost má děravé šaty oplývá barevností mnohem starších pohádek, která zvyšuje kouzlo snímku, a Básimova tabule je podstatně bohatší než v mladším filmu. Děj rovněž daleko lépe odsýpá. Jediným kazem je poněkud uspěchaný závěr, kdy není zcela jasné, jak byla Básimova dcera zatčena a proč šla na popravu klidně. Patrně vladaře poznala. Když to tedy shrnu, mladší verzi jsem viděla jako první a tehdy se mi dost líbila, avšak ve srovnání se svou starší předchůdkyní poněkud vybledla. Mám ráda obě adaptace, ale měla-li bych si přece jen vybrat, dám přednost staršímu snímku, protože z něj na mne navzdory skromnějším kulisám paradoxně ten Orient dýchl víc než z daleko studiověji působící mladší verze, protože oplývá lepšími hereckými výkony, a protože má větší šťávu a švih a je celkově líbeznější. A poučení z pohádky jako takové? V Chytrost má děravé šaty jednak už zmíněná láska, kterou vládce postrádal. V obou verzích pak ono Básimovo ,, má obživa je u Boha". Žít z ruky do huby a nemyslet na zítřek jistě rozumné není, ale Básimův přístup má i kladný aspekt, a sice nehromadit mamon a víc majetku, než člověk opravdu k životu potřebuje, a tento život žít beze strachu a s důvěrou. Vždyť konec konců síla myšlenky či víry umí pohnout nebesy.

Viděno v angličtině. Velmi překopané Stokerovo dílo, z něhož zůstaly zachovány jen některé prvky a jména postav, což ilustruje například Jonathanův rychlý útěk z hradu, aby skončil pod dohledem dr. Sewarda v sanatoriu prof. van Helsinga, kam za ním přijedou Mina a Lucy, a v němž se léčí Renfield po návratu z Transylvánie, kde zešílel po ztrátě své dcery. I samotná Draculova smrt je pojatá odlišně. Vzhledem k relativně dlouhé stopáži, kterou měli tvůrci k dispozici, jsou takové změny překvapivé a zbytečné. Je rovněž škoda, že řada dramatických scén je často jaksi zabita jejich uchopením, patosem či zbytečným zkrácením, příležitostně i nevhodnou hudbou. Místo využití jejich potenciálu, nebo alespoň snahy o věrnost předloze či o vytvoření citových vazeb mezi postavami a postavami a divákem tak zabírají většinu filmu dlouhé nezáživné scény se zde naprosto nezajímavou postavou Renfielda. Scénář obsahuje některá nelogická místa (viz zrcadlo, Draculův útok v opeře atd.) stejně jako nerealistické prvky (např. Jonathanovo zvedání kamenného víka sarkofágu či shazování balvanů), kameru libující si v dlouhých záběrech do nehybných tváří postav a v rámci kontraproduktivní snahy o zvýšení dramatického efektu v neustálém prudkém najíždění na detail lze želbohu pochválit jen výjimečně, technické řešení a rekvizity jsou dost špatné (netopýra i vlčáky na mysli nemám, to bych jim odpustila, hromada nesmyslných pavučin stejně jako ,, uvěřitelná" krev mi vadily více). Příliš jsem nerozuměla ani smyslu dlouhé, rádoby strašidelné scény s vycpaninami, která na mne působila únavně až komicky. Umístění děje dle architektury a flory očividně do Itálie věrohodnosti též nepřidává. K tomu všemu mnohdy poněkud toporný projev téměř všech herců, který ovšem podle mého názoru není tak docela jejich vinou. Herecký výkon ve filmu totiž nezáleží pouze na herci, jak se diváci mnohdy domnívají, ale je dán z dobrých padesáti procent jejich režijním vedením (režisér může zcela změnit hercovu dramatickou interpretaci scény a postavy) a částečně i kamerou (dobrá kamera umí hercův výkon vyzdvihnout i vylepšit, špatná ho dovede zničit). Navzdory tomu v kratičké scéně nad Lucyiným tělem přece jen probleskne Draculova démoničnost a Leeova někdejší energie. Vzhledem k tomu, že Lee odpovídal fysiognomií knižnímu Draculovi nejvíce ze všech představitelů této role, pokládám zazdění jeho potenciálu režisérovou neschopností až za trestuhodné. Ve výsledku na mne snímek občas působil téměř jako studentský pokus. Nicméně nelze říci, že by se z tohoto filmu nedaly vystřihnout některé povedené okamžiky, protože nějaké přece jen měl. Například úvod s Jonathanovou cestou do Bystřice a vlastně i na Draculův hrad špatný nebyl (až jsem si zkraje říkala, že to možná bude dobré zpracování), kratičký okamžik s třemi upírkami do Draculova příchodu měl v daném prostoru něco do sebe, některé lokace byly dobře vybrané a v daných scénách pak zpravidla fungovala i atmosféra, ať již šlo o běžné městské výjevy či hororové okamžiky Draculových návštěv, povedlo se omlazení hraběte (oceňuji i jeho počáteční zjev odpovídající až na absenci rudých rtů knize), první záběr s bednou a cikány byl celkem pěknou ilustrací ke knize, avšak zdaleka nejstrašidelnější scénou (možná jedinou skutečně strašidelnou) pro mne byl výjev s dětmi hrajícími si na pěšině v parku, na jejímž konci se objeví Lucy již jako ,, krvavá dáma". Tato scéna byla rozhodně zdařilá. Kdybych tedy měla tento film stručně shrnout, řekla bych pouze: bídný scénář a neuvěřitelně špatná režie.