rozum i cit

Nejvěrnější adaptace knihy, jakou jsem kdy viděla. Některé diváky, pro něž je název Dracula synonymem děsivé podívané, možná trochu zklame, neboť tvůrci se zde nesnažili vytvořit horor, ale skutečně převést na filmové plátno Stokerův román. Pro mne byl však tento snímek nesmírně příjemným překvapením a zpracováním Draculy, v jaké jsem už ani nedoufala. Kromě dvou podstatnějších rozdílů (Mina je zde sestrou Lucy, jejímž nápadníkem je Quincey Holmwood), které mi kupodivu dojem nezkazily, a pár chybějících detailů, z nichž vypuštění některých bylo vzhledem k délce filmu logické (např. Renfieldova trepanace či řešení problému, jak se vloupat do Draculova londýnského domu), zatímco vypuštění či nepatrné pozměnění jiných trochu zamrzelo (např. služka odstraňující kříž z Lucyiných úst, Lucy u hrobky bez dítěte, první scéna s třemi upírkami, poslední dvě zmíněné byly ostatně dobře udělány v československé inscenaci), se film drží předlohy takřka pietně. A jestliže některé drobnosti chyběly, v mnoha jiných je naopak snímek přesný až do detailu, včetně např. Lucyiny náměsíčné procházky k whitbyskému opatství, která se celá odehrává v souladu s knihou. Tvůrci zašli dokonce tak daleko, že natáčeli ve skutečném Whitby. Rovněž charaktery postav jsou zde zachovány, Dracula je zlý, Lucy nevinná a trpící, Mina andělská a statečná, van Helsing laskavý doktor, který nechce přítomné odhalením pravdy vyděsit dříve, než to bude úplně nezbytné atd. Atmosféra v ponurých pasážích funguje slušně. Viktoriánské prostředí bylo rovněž věrohodné a i ty britské luhy a háje navozují Transylvánii docela přesvědčivě. Člověk tak při sledování zažívá chvílemi až déjà vu, jakoby se mu stránky z knihy zhmotňovaly. Jedinou vadou na kráse je pro mne příliš mladý představitel Draculy, který sice zvládá počáteční navenek příjemnou polohu, bohužel mu vydrží po celou dobu. Postrádala jsem onu proměnu v démonického zuřivého hraběte, jakou zvládl za svého mládí Christopher Lee. Některé scény, zvláště v poslední třetině filmu, tak na mne působily méně dramaticky než v knize. Co ovšem vypadá uvěřitelně a dobře na projevu jednoho herce, nemusí tak působit v případě druhého, takže Jourdan se v rámci svých možností s rolí nejspíš popral nejlépe, jak dovedl. Podstatné je, že jsem mu upíra věřila, stejně jako jsem věřila ostatním postavám, že jsou tím, kým jsou. Vytkla bych tak pouze samotný závěr s Draculovým koncem, který mne trochu zklamal. Je zajímavé, kolik filmových tvůrců se domnívá, že při adaptování známého díla je třeba příběh k nepoznání překopat, aby se lidé nenudili. Draculovi jakožto jednomu z nejčastěji zpracovávaných děl se to děje neustále. Opak je přitom pravdou. Teprve ve chvíli, kdy vše sedí, se totiž divák může do příběhu ponořit, aniž by ho z koncentrace vytrhávaly neustálé rušivé a WTF momenty. Za mně je tento britský počin jednoznačně dosud nejlepší adaptací, která by si narozdíl od bombastického nic F. F. Coppoly skutečně zasloužila název Bram Stoker´s Dracula.

Obávám se, že půjdu proti proudu, ale ráda bych položila recenzentům rozplývajícím se nad tímto zpracováním jako nad nejvěrnější verzí jednu otázku. Četli jste někdy knihu? A pokud ano, jste si opravdu jistí, že si z ní pamatujete víc než pouze to, že upír jménem Dracula uvěznil na svém hradě s třemi upírkami právníka Jonathana Harkera, sám na lodi Demeter přistál v anglickém Whitby, kde proměnil v upírku Lucy Westenra a napadl její přítelkyni Minu, aby byl nakonec před branami svého transylvánského sídla zničen dr. van Helsingem a spol.? To je totiž de facto to jediné, co zbylo. Coppola ponechává kostru příběhu, přičemž občas chytře využije nějakou scénu z knihy či odcituje některé pasáže, čímž snímek navenek působí jako věrné převedení předlohy, aby ve skutečnosti měnil prakticky vše ostatní a podstatné, od charakterů takřka všech postav přes rozličné detaily včetně protiupírských metod po celkové vyznění a závěr. Ani atmosféra snímku není až tak působivá, divák má často pocit jakési přepálenosti. A to nemluvím o výběru herců. Winona Ryder je sice krásná, ale půvabu Judi Bowker, v jejíž tváři se snoubila andělská čistota s laskavostí, moudrostí a odvahou, tedy vlastnosti, kterými oplývala knižní Mina, nesahá ani po kotníky. Chování její postavy se navíc s románovou předlohou míjí zcela. Totéž lze říci i o Lucy, jejíž postava je (jemně řečeno) poněkud lehká. Vztah knižní Lucy k jejím nápadníkům se neodvíjel od její nadrženosti, nýbrž byl obestřen soucitem slušné a zamilované viktoriánské dívky, která upřímně lituje mužů, jimž svým odmítnutím způsobí bolest. Konečně Dracula nebyl slizkým senilním staříkem s divným účesem ani plazivou kreaturou s délkou nehtů takovou, jako by se režisér nemohl rozhodnout, zda z něj udělá šlechtice s lidským vzhledem či polozvířecí bytost ve stylu hraběte Orloka. Šlo ve skutečnosti o zpočátku sice navenek příjemného hostitele, ale zároveň o autoritativní osobu, podivného cizího aristokrata, kterému ovšem neměl Jonathan kromě svého nepříjemného pocitu a narůstajícího odporu k hraběti zpočátku co vytknout. Ne do chvíle, než hrabě tuto masku odložil. (V některých okamžicích dokázal tuto strohost a dominanci, přitažlivost i odpor současně postavě vtisknout v 50. letech Christopher Lee, který zároveň odpovídal svou fysiognomií knižní postavě nejvíce. Ten však navzdory své účasti asi v deseti draculovských filmech zůstal trestuhodně nevyužit, neboť prakticky všechny tyto snímky byly bláboly nemající s knihou nic společného, v jednom případě byl navrch ještě doslova zazděn i neuvěřitelně špatným režijním vedením a mizernou technickou stránkou daného filmu.) Konečně Draculův hrad nevypadal jako vstup do vězení, ale jako normální šlechtické sídlo, jehož tísnivá atmosféra byla dána polohou, opuštěností některých křídel a několik set let starým nábytkem. Zoufalý právník z něj nemohl uniknout ne díky množství padajících mříží a kouzelnému modrému ohni, ale kvůli smečce vlků, ač měl v jednu chvíli dveře dokořán. Kdyby Draculův hrad vypadal takhle a jeho majitel se choval způsobem jako v Coppolově filmu, těžko by do něj Jonathan vstoupil ,, svobodně a z vlastní vůle", ne měl-li by všech pět pohromadě. Celý film působí značně přestylizovaně a překombinovaně, jakoby se opájel svým vlastním pozlátkem. Sem tam se sice objeví nějaký dobrý okamžik, ale vzápětí je vyvážen momenty takřka perverzními, místy až jako laciné porno, které předstírá, že je uměním. Ženy jsou zde znásilňovány vlkodlakem a místo pouhé paralýzy a pro oběti nepříjemného hypnotického stavu, kterým je Dracula ovládal, a nástupu proměny v upíra až těsně před smrtí, se zde již během jeho návštěv jako polonahé poloupírky za trapného extatického vzdychání svíjejí na postelích. Řada scén tak vyznívá hloupě až komicky. Sexuální podtext ve Stokerově románu přítomen jistě je, minimálně v onom kousnutí do hrdla, nicméně nikoli představen způsobem tak explicitním jako pornografické časopisy ve výkladních skříních dnešních novinových stánků. Je-li Coppola tak dobrý režisér, jak se o něm tvrdí, měl by vědět, že méně je někdy více, že romantika má silnější náboj v náznaku, větší strach vzbuzuje nebezpečí pouze tušené a ticho je někdy působivější než dramatická hudba. Režisér se snaží překopáním námětu Stokerovy knihy vytvořit silný a dojemný příběh o věčné lásce, avšak právě ona neustálá redukce lásky a jakýchkoli ušlechtilejších citů na sex a chtíč jej činí vrcholně nevěrohodným a plytkým. Divák se tak nedokáže s postavami ztotožnit, věřit jim, fandit jim, mít je rád, nebo o ně mít strach, a výsledným efektem je pouze čím dál více narůstající nuda a pocit, že nedržíte v rukách kvalitní dílo, nýbrž brakovou červenou knihovnu či hloupý, lechtivý gotický román, jakým se v Nothangerském opatství vysmívá Jane Austen. Korunu pak snímku nasazuje stupidní závěr. Snad kdyby film neměl název Dracula Brama Stokera, který pokládám skoro až za nehoráznou drzost tvůrců (a vzhledem k tomu, jak málo lidí dnes čte, i za nebezpečný zvyk filmařů prznících běžně také další autory jako Vernea, Dumase, Tolstého apod.), možná by si zasloužil o něco lepší ohodnocení. Ačkoli ani tak by nebylo nikterak vysoké, protože jde ve skutečnosti jen o bombastický, vizuálně pompézní a emočně zcela sterilní kýč. Musím souhlasit s uživatelem POMO: dokonalé vítězství formy nad obsahem. V jistém smyslu vlastně Coppola vskutku předběhl svou dobu, neboť se mu již téměř před 30 lety podařilo natočit právě ten typ povrchní konzumní zábavy a popcornového blockbusteru, jaké frčí dnes. O tom ostatně svědčí i zdejší přehnaně vysoké hodnocení, o které z tohoto důvodu film nejspíš jen tak nepřijde. Pro mne byl Coppolův Dracula obrovským zklamáním a osobně dám přednost knize. A když zpracování knižní předlohy, tak navzdory ne zcela šťastně vybranému představiteli Draculy raději většině zdejších uživatelů neznámou britskou verzi z roku 1977, která je až na pár detailů nejvěrnější adaptací, jakou jsem až dosud viděla, a která mne navzdory 2,5hodinové stopáži dokázala vtáhnout do příběhu. I československá divadelní inscenace pro televizi z roku 1970 je poměrně dost věrná předloze a svou atmosférou dosaženou naprosto minimálními prostředky strčí Coppolův snímek i s celou jeho parádou do kapsy. Navíc má jednu z nejlepších Lucy. A pokud už nějakou velmi volnou romantickou gotickou variaci na draculovské téma, pak snímek s Frankem Langellou z roku 1979, který má dobrou atmosféru, hlavního představitele působícího opravdu jako nelidská, charismatická i nebezpečná bytost, skutečnou chemii mezi ním a hlavní hrdinkou a milostnou scénu s daleko většími grády, než jaké nabízí otevřená erotika Coppolova snímku. A na rozdíl od něj je vkusný. Abych pouze nekritizovala, jednu hvězdičku přece jen udělím, částečně za těch pár zachovaných momentů z knihy, ale především za některé výtvarně zajímavé prvky (paradoxně ne za ty ve vypjatých scénách či bizarní kostýmy, ale naopak za některé jednoduché v těch normálních), které byly opravdu pěkné a nápadité. Bohužel vizuální stránka a dobrá kamera ještě nedělají dobrý film, na to musí mít daný počin hloubku, obsah a ducha. Stejně tak natočit kvalitní adaptaci znamená zachytit charaktery postav, myšlenku, smysl i atmosféru díla. A to se zde podle mého názoru nepodařilo.

Nemám ráda slovo kultovní. Jednak proto, že se dnes zhusta používá k označení kdečeho, jednak proto, že je jeho užití ve spojení s filmy, seriály, písničkami a jinou tvorbou nesmyslné. Přesto pokud by se o nějakém díle dalo říci, že dosáhlo díky své dokonalosti a neuvěřitelné a (až bolestné) nadčasovosti bez ohledu na geografickou polohu takřka nábožného uctívání, pak o sérii Jistě, pane ministře a jeho neoddělitelném pokračování Jistě, pane premiére z 80. let by to bezpochyby platilo. Aneb jak funguje skutečná politika a státní správa. Nejlepší politická satira, která kdy byla vytvořena. Tento ve svém žánru nedostižný a přitom kultivovaný seriál nám náš vyučující Teorie politiky a práva na gymnáziu pouštěl v závěru školního roku za odměnu. Na ten okamžik jsme se všichni vždy těšili a patřičně si ho užívali. V té době to byla v ČR ještě úplně čerstvá novinka. I po shlédnutí po mnoha letech mu však nelze nic vytknout. Geniální scénář postavený na inteligentním humoru a brilantně vypointovaný. K tomu dokonalé herecké výkony a dokonalý dabing, což obojí platí zejména pro hlavní trio Jim Hacker/Viktor Preiss-sir Humphrey Appleby/František Němec-Bernard Woolley/Lukáš Vaculík, ale též pro některé nezapomenutelné vedlejší postavy tajemníků jako sira Arnolda Robinsona či sira Francise Gordona. Nejsympatičtější postavou je asi Bernard, který musí lavírovat mezi oběma svými pány a vládci a který si neuváženě ,, osvojil pěkně luxusní choutky, jako je čisté svědomí". Ale i ty zdejší prolhané křiváky má člověk svým způsobem rád, ačkoli má často chuť jim zakroutit krkem, obzvlášť siru Humphreymu. Epizoda Klíč pak v tomto smyslu umocňuje slast na druhou, byť je postavena na jednodušší zápletce než obvykle. Musím ovšem i čestně uznat, že asi dvakrát jsem té lišce podšité musela dát za pravdu. Co ještě dodat? Kvalita jednotlivých dílů je v podstatě vyrovnaná, bez jakéhokoli výrazného propadu, dokonce bych řekla, že po mírnějším začátku stoupá. Smích v některých dílech nevyhnutelný prakticky po každé větě či alespoň grimase během sledování a zářivý úsměv i při pouhé vzpomínce. Třeskutě vtipná, pravdivá, a tudíž neokoukatelná konverzační záležitost, kterou si pouštím pokaždé, když si potřebuji zlepšit náladu. Navíc s ohledem na současnou politickou situaci v Británii a EU získávají některé díly další rozměr. Pravda, lidé, kteří až dosud žili v přesvědčení, že naše demokracie je snad skutečnou vládou lidu a nikoli podobně jako kdysi ta athénská pouhou oligarchií, budou možná nespokojení. To ale není chyba seriálu, který pouze mistrným způsobem popisuje status quo. Diváci, kteří toto vědí již dávno, se pak budou královsky bavit. Co jiného nám ostatně zbývá. A závěr? Pět hvězdiček je málo. Některé eufemismy a opisy jako intelektuálně nezatížený (hloupý), názorově flexibilní (nerozhodný a bez pevného názoru na cokoli) či odborně směrovat (manipulovat) se v naši rodině dokonce vžily. A kdykoli v televizi slyším, že někdo cosi úředně popřel, že poslanci a státní úředníci si kvůli inflaci a srovnání s růstem platů v podnikatelské sféře museli zvednout plat (byť o ,, pouhých x %"), nebo že bude kvůli nějaké záležitosti ustavena vyšetřující komise, vím přesně, co si mám myslet.

Nemám ráda slovo kultovní. Jednak proto, že se dnes zhusta používá k označení kdečeho, jednak proto, že je jeho užití ve spojení s filmy, seriály, písničkami a jinou tvorbou nesmyslné. Přesto pokud by se o nějakém díle dalo říci, že dosáhlo díky své dokonalosti a neuvěřitelné a (až bolestné) nadčasovosti bez ohledu na geografickou polohu takřka nábožného uctívání, pak o sérii Jistě, pane ministře a jeho neoddělitelném pokračování Jistě, pane premiére z 80. let by to bezpochyby platilo. Aneb jak funguje skutečná politika a státní správa. Nejlepší politická satira, která kdy byla vytvořena. Tento ve svém žánru nedostižný a přitom kultivovaný seriál nám náš vyučující Teorie politiky a práva na gymnáziu pouštěl v závěru školního roku za odměnu. Na ten okamžik jsme se všichni vždy těšili a patřičně si ho užívali. V té době to byla v ČR ještě úplně čerstvá novinka. I po shlédnutí po mnoha letech mu však nelze nic vytknout. Geniální scénář postavený na inteligentním humoru a brilantně vypointovaný. K tomu dokonalé herecké výkony a dokonalý dabing, což obojí platí zejména pro hlavní trio Jim Hacker/Viktor Preiss-sir Humphrey Appleby/František Němec-Bernard Woolley/Lukáš Vaculík, ale též pro některé nezapomenutelné vedlejší postavy tajemníků jako sira Arnolda Robinsona či sira Francise Gordona. Nejsympatičtější postavou je asi Bernard, který musí lavírovat mezi oběma svými pány a vládci a který si neuváženě ,, osvojil pěkně luxusní choutky, jako je čisté svědomí". Ale i ty zdejší prolhané křiváky má člověk svým způsobem rád, ačkoli má často chuť jim zakroutit krkem, obzvlášť siru Humphreymu. Epizoda Klíč pak v tomto smyslu umocňuje slast na druhou, byť je postavena na jednodušší zápletce než obvykle. Musím ovšem i čestně uznat, že asi dvakrát jsem té lišce podšité musela dát za pravdu. Co ještě dodat? Kvalita jednotlivých dílů je v podstatě vyrovnaná, bez jakéhokoli výrazného propadu, dokonce bych řekla, že po mírnějším začátku stoupá. Smích v některých dílech nevyhnutelný prakticky po každé větě či alespoň grimase během sledování a zářivý úsměv i při pouhé vzpomínce. Třeskutě vtipná, pravdivá, a tudíž neokoukatelná konverzační záležitost, kterou si pouštím pokaždé, když si potřebuji zlepšit náladu. Navíc s ohledem na současnou politickou situaci v Británii a EU získávají některé díly další rozměr. Pravda, lidé, kteří až dosud žili v přesvědčení, že naše demokracie je snad skutečnou vládou lidu a nikoli podobně jako kdysi ta athénská pouhou oligarchií, budou možná nespokojení. To ale není chyba seriálu, který pouze mistrným způsobem popisuje status quo. Diváci, kteří toto vědí již dávno, se pak budou královsky bavit. Co jiného nám ostatně zbývá. A závěr? Pět hvězdiček je málo. Některé eufemismy a opisy jako intelektuálně nezatížený (hloupý), názorově flexibilní (nerozhodný a bez pevného názoru na cokoli) či odborně směrovat (manipulovat) se v naši rodině dokonce vžily. A kdykoli v televizi slyším, že někdo cosi úředně popřel, že poslanci a státní úředníci si kvůli inflaci a srovnání s růstem platů v podnikatelské sféře museli zvednout plat (byť o ,, pouhých x %"), nebo že bude kvůli nějaké záležitosti ustavena vyšetřující komise, vím přesně, co si mám myslet.

Vzhledem ke kvalitám jeho posledních dvou pohádek jsem se na nový vánoční příspěvek Karla Janáka velmi těšila. Bohužel přišlo značné zklamání. Začátek filmu vypadal vcelku slibně: Kotek v roli vesnického učitele uvěřitelný a sympatický, zasněžený skanzen pěkný, princezna po dlouhé době nadprůměrně krásná, navíc v pěkném kostýmu, stylizace s orientálními paláci na nebi zajímavá a na naše poměry dost kvalitní, příběh s relativně originálním nápadem (Hvězdný prach neznám, takže netuším, do jaké míry scénárista opisoval.) pádu hvězdy a záření, pokud dotyčný/á miluje, Ramba příjemná, zkraje i náznak humoru, ale pak přišel pád do díry, z níž se film až do konce už nevyhrabal. Zbytek příběhu nesmyslný, postrádající jakoukoli logiku, vývoj i spád. Rozvleklá nuda bez obsahu a emočně prázdný film. Největší zradou a utrpením, které má hlavní hrdina způsobit princezně, aby ho přestala mít ráda, je ztratit paměť a tvářit se až do konce filmu netečně (to jako vážně?). K tomu královna (jejíž oděv à la královna Viktorie navíc Adamovské neslušel), která bez náznaku odporu akceptuje rady naprosto cizí ženské; Bezejmenný, jehož postava byla jedna z mála s potenciálem, raději o záchraně své lásky pouze hovoří a k nějaké akci se rozhodne téměř minutu po dvanácté; postava Měsíce hloupá, žárlivé Proximy sice zlá, ale tak nějak prvoplánově, bez další charakteristiky a plasticity, Siriova až trapná. Zde bych zároveň ráda apelovala na české tvůrce a výtvarníky, aby konečně přestali kopírovat styl Pána prstenů a Harryho Pottera. Vidím to už poněkolikáté a takřka vždy to působí jako pěst na oko. Ve slovenském Vánočním přání takových prvků bylo sice také dost, ale jednak nepůsobily kýčovitě, jednak tam fungoval příběh, logika, pohádková atmosféra, vtip, psychologie, herecké výkony a chemie mezi hlavními postavami, kamera, střih i hudba, zkrátka všechno, takže to ve výsledku nevadilo. Stejně jako v případě vizuálního zpracování pekla v Nejlepším příteli, kde do sebe rovněž všechny součástky zapadly tak, jak měly. Ovšem ve chvíli, kdy je scénář prázdný, to pouze vyzdvihne nedostatky snímku. Zdejší vysoké hodnocení O vánoční hvězdě si neumím vysvětlit, snad za to může už vkus diváků zkažený letitým sledováním nekvalitních kusů, takže cokoli s dobrou kamerou stačí na vysoká procenta. Vážně vám připadá tato pohádka stejně dobrá jako Nejlepší přítel, Princezna a půl království (oba rovněž 63%) a Vianočné želanie (65%)? Letošní Hodinářův učeň byl o úroveň výše, stejně jako je o sto procent lepší např. Kouzelný měšec, přitom oba tyto filmy zde mají pouhých 58%. I koprodukční Zázračný nos (55%) byl daleko lepší, protože měl opravdový příběh a myšlenku. Nicméně oceňuji, že ve Vánoční hvězdě se alespoň nikdo nepitvořil, a pohádka tak nevyvolávala při sledování pocity studu jako některé jiné. To ovšem nestačí na vysoké hodnocení. Stejně jako sníh ještě nedělá dobrou pohádku. Takže pane režisére, za mne takto už ne, příště lépe, prosím. Vaše dvě předchozí pohádky si ovšem ráda pustím kdykoli znovu.

Mám pouze čtyři výtky: Manželská hádka byla už přehnaná a zbytečná, stejně tak zbytečné byly postavy nového vlastníka a jeho japonské manželky, vzhledem k postupné gradaci jsem čekala silnější závěr, narážek na sexuální orientaci jednoho z vlastníků bylo příliš. Jinak vtipný a bohužel i velmi trefný film o lidské povaze, závisti, hádavosti atd., který mnoha lidem bezpochyby připomene jejich vlastní schůze, mně nevyjímaje. Když jsme před lety dělali v našem domě odečty vody a tepla, zabili tím dva pracovní dny a dostali za to pár stovek odměny, také jsme si vyslechli od některých lidí, jakou to máme skvělou brigádu a jak si jistě vyděláme. A co teprve schůze ohledně opravy balkónů v havarijním stavu, na níž nechtěli přispět majitelé bytů bez něj, kteří nedokázali pochopit, že majitelé bytů s balkónem platí za metry čtvereční navíc a že balkón je součástí fasády. Padl dokonce návrh, aby v případě renovace majitelé bytů s balkóny povinně pouštěli na svůj balkón obyvatele bytů bez balkónu. Absurdita na druhou. Výborné herecké výkony všech, od Terezy Ramby jsem lepší snad ještě neviděla. Závěrečná pointa, byť na můj vkus málo vypíchnutá, rovněž výborná: Díky svým sobeckým zájmům se neumíme shodnout ani v malém počtu a dospět k jakémukoli rozhodnutí, takže nakonce rádi a s úlevou předáme moc někomu, kdo nás zbaví tíživého břemene demokracie, bude rozhodovat za nás a řídit stát jako firmu. Bohužel dost nadčasové, nejen jako rýpnutí do jednoho nejmenovaného politika. Pro mne jeden z mála dobrých českých filmů natočených v posledních letech.

OBSAHUJE SPOILERY Netradiční příběh s pohádkovým až takřka antickým námětem osudu. Postava sudičky v podání Jany Plodkové přehnaná do úmyslné teatrálnosti mi sice úplně nesedla, nicméně postupně jsem si zvykla. Uměla bych si představit jiné, umírněnější a tradičnější podání, ale nakonec kdoví, zda by se k celkovému charakteru snímku hodilo lépe. Být hlavním hrdinou, rozhodně bych ovšem s takovou pochybnou osobou nikam nešla. Také bych pokládala za lepší a výchovnější, kdyby hlavní hrdina muži v kleci pomohl pouze z vlastní dobroty a vůle, než aby ho k tomu někdo přistrčil. To je ale v podstatě jediná výtka, kterou k filmu mám. Hlavním hrdinům jsem věřila, ač nebyli příliš výrazní. Duo mužských sudiček působilo vcelku příjemně a místy i lehce vtipně. Viktor Preiss v roli lakomce, kterého touha po majetku přiměje ujmout se neznámého sirotka, a strach z vlastní smrti ho pak dožene až téměř k pokusu o vraždu, byl vynikající. Kamera pěkná a odpovídající příběhu. Co je však na Hodinářově učni nejlepší, je jeho scénáristická propracovanost. Příběh je rámován ústředním motivem času: postava hodináře obecně pracujícího s časem a výroba slunečních hodin za určitý čas; hodinky, které mají varovat před okamžikem, kdy má náš čas vypršet; časový zámek na kleci; čas, který se hrdinovi nedostává, aby mohl zachránit svou milou; naplnění sudby v pravý čas; hospoda, v níž se čas zastavil. Závěrečná pointa ukazující, že poklad, který viděl starý hodinář sudičky v lese přepočítávat a po němž celou dobu prahl a vše mu podřídil, bylo ve skutečnosti jeho vlastní nahamoněné zlato, které měl schováno někde ve slamníku, je pak naprosto skvělá. Kdo má mnoho, chce ještě víc, a svému osudu pak člověk neunikne. Mnohdy ovšem proto, že v něj natolik věří a pracuje na jeho naplnění, až k němu skutečně dojde. Tento snímek je tak pro mne jednoznačný vítěz vánočního pohádkového klání roku 2020. A i když na naši klasiku, ať již veselou či strašidelnou, už asi nikdy nedosáhneme, budou-li vánoční pohádky vypadat jako Andělé Páně, Sedmero krkavců, Vianočné želanie, Princezna a půl království, Nejlepší přítel či Hodinářův učeň, budu přesto spokojená.

Jedna z nejlepších zahraničních pohádek, co znám, možná ta vůbec nejlepší (moderní fantasy nepočítám), která si bezesporu zaslouží maximální ohodnocení. I když se zde najde plno lidí, kteří ji hodí do odpadu pouze z důvodu sovětského původu a jejich obecné averzi k čemukoli ruskému. Na rozdíl od ostatních neudílím vysoké hodnocení z nostalgie či kvůli nějakému domnělému kultu, ale na základě nepopiratelných kvalit snímku, které spolehlivě přebijí jakékoli drobné nedostatky. Těmito kvalitami jsou v první řadě dobře vystavěný příběh se zcela tradičními postavami. Každá symbolizuje určité lidské vlastnosti, pozitivní či negativní. V každé správné pohádce je třeba dané vlastnosti vypíchnout a ostře oddělit dobro a zlo, zde se tak děje až do extrému, v hereckém provedení na úroveň (troufám si říci, že úmyslné) karikatury daného typu. Jedná se tak doslova o archetypy zlé vypočítavé macechy, závistivé, sobecké a líné nevlastní sestry, hodného zakřiknutého otce, namyšleného rozmazleného krasavce, hloupých loupežníků, pomstychtivé čarodejnice atd. To vše podtrženo kostýmy, make-upem a celkovou kouzelnou výtvarnou stránkou. Barevnost odpovídá době (s podobnou se setkáme i v našich pohádkách a západních filmech daného období). V dětství (již v době porevoluční) jsem četla některé ruské pohádky v originále (Prostě proto, že jsem měla ráda pohádky jako takové, bez ohledu na provenienci, a nikdo mi je ani Mrazíka nikdy ,, necpal") a tento film na mne působí doslova jako zhmotnění jejich ilustrací k nim, podobně jako jsou Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím filmovým zpodobením Ladových ilustrací k Haškovu dílu. Zároveň je koncentrací typických ruských lidových tradic a pohádkových motivů, od loupežníků, přes domeček na kuří nožce po Babu Jagu létající v hmoždíři. K tomu nádherná krajina s borovicovými lesy, sněhovými závějemi do pasu, které u nás už asi nikdy neuvidíme, jezery i nekonečnými březovými háji, jakou známe z obrazů Šiškina a dalších ruských malířů devatenáctého století. Malá odbočka ohledně kometářů opakujících se zde i u jiných filmů: Je absolutně nesmyslné kritizovat přírodu, že je kýčovitá. Kýč může vyrobit pouze člověk. Příroda je přirozená, ve své přirozenosti krásná a dokonalá, jen existuje, nic víc. Zpět k filmu. Vyčítat slabé triky je vzhledem k době vzniku a rozpočtu snímku směšné. Další podmínka pohádky je také splněna, dobro dojde spravedlivé odměny, zlo je následně potrestáno a zesměšněno. Je zde přítomna i skutečná láska, ne ani tolik mezi Ivanem a Nastěnkou, ale mezi Nastěnkou a jejím tatínkem. V podobě Ťapky pak také věrnost. Příběh má správný střih a dynamiku, není ani příliš krátký, aby se divák cítil ochuzen, ani příliš dlouhý, aby začal nudit, na rozdíl od jiných sovětských pohádek. Český dabing s vynikajícím Filipovským dodal filmu asi větší šťávu (byť zde hraje roli též zvyk a někteří slovenští kolegové se mnou možná nebudou souhlasit). Oceňuji i převod veršů. Napsat scénář ve verších je náročná disciplína, kromě Mrazíka a naší Princezny se zlatou hvězdou si teď nevzpomínám na žádný další příklad. Tou nejhodnotnější věcí na Mrazíkovi a jeho nadčasovostí je ovšem myšlenka a poučení, které ve správné pohádce nesmí chybět. Koncetrace těch zdejších, v některých případech podaných i poměrně nenápadně, je obdivuhodná. Vidíme zde opakovaně, že ,, pýcha předchází pád", že pravá krása nespočívá v tváři a zahleděnost do sebe nepřináší nic dobrého, že slabším se má pomáhat, k rodičům a starým lidem chovat úctu, že je třeba být slušný a za prokázané dobrodiní poděkovat, a rovněž umět uznat vlastní chybu, projevit účinnou lítost a pokusit se tuto chybu napravit. Skutečným zázrakem schopným překonat i smrt a rozpustit ledy je pak odpuštění, pro otevření srdce opravdové lásce nezbytné. Konečně jedním z nejsilnějších zdejších poučení, a rovněž jedním z nejkrásnějších, které jsem kdy v nějaké pohádce viděla, navíc nádherně prostým až geniálním způsobem vyjádřeno, je, že dobro musí vycházet z člověka samotného, z hloubi jeho nitra. Dobrý skutek není čin vykonaný s očekáváním odměny, ať již v podobě finanční, vděku druhého či odměny na onom světě, ani pro uspokojení vlastního ega (viz Nastěnčino varování Ivánka v závěru), jak jsme mnohdy svědky v reálném životě, nýbrž čin vykonaný bez přemýšlení, z pouhé své podstaty jako správná věc. Skutečné dobro totiž vychází pouze z čistého srdce a úmyslu.

Pokud si i po více než čtvrt století od prvního shlédnutí pamatuji (ke svému vlastnímu překvapení) prakticky všechny klíčové scény nějakého snímku, nemůže jít o špatný film. Ne pokud mé vzpomínky doprovázejí příjemné pocity, které se navíc opakují i při opětovném shlédnutí v dospělosti. To je přesně případ Jestřábí ženy, středověkého pohádky (Záměrně říkám pohádky, neboť o existenci nějakého žánru fantasy jsem kdysi neměla ani tušení, vše s nadpřirozenem pro mne byly buď pohádky, nebo mýty a legendy) o jednom prokletí a zároveň ve své podstatě velmi milého a laskavého filmu. Sestava je vpravdě typická: nezralý mladík, rytíř-hrdina, moudrý stařec, představitel zlých sil a žena-láska a čistota. Příběh sice plyne tempem pomalejším, než na jaké je současný divák zvyklý, přesto nenudí, a ve srovnání se zběsilostí mnoha dnešních spektáklů, u nichž smysluplnost obsahu tak často nepřímo úměrně roste a klesá v poměru k množství akce a počítačových efektů, je to úleva. Zde je vše děláno po staru, jen kamera, herci, prostředí a světlo. Mnohým z takovýchto současných fantasy filmů může Jestřábí žena dosud úspěšně konkurovat. Co se hudby týká, tuc tuc provedení je zpočátku rušivé a typické pro dobu vzniku, ale nakonec jde jen o zvyk. (Po druhém shlédnutí mám dokonce pocit, že se k dynamice filmu vlastně hodí a neumím si představit jiný doprovod.) Trochu lituji diváků, kteří se nad ně nedokáží povznést a film si užít. Tyto prvky totiž převažují jen během akce (tj. ve 3-4 výjevech) v první cca třetině snímku, ve zbytku času doprovází hudba scény vcelku vhodně a zahrnuje i motivy krčmy, církevní chorály apod., stejně tak ústřední romantická melodie hraná na klavír je opravdu pěkná. Okamžiky proměn jsou dělány jednoduše, avšak příhodně, místy i působivě. Kdyby se dnes natáčel remake, pochybuji, že by byl lepší. Bylo by totiž obtížné najít herečku, která by ztělesňovala křehkost a krásu tak jako Michelle Pfeiffer; herce, který by nepůsobil jako kluk, metrosexuál nebo by nepředstíral mužnost rádoby chlapáckým chováním a svaly, a kterému by ji bylo možno opravdu věřit tak jako Rutgeru Hauerovi; i herce, který by dovedl vtisknout své tváři zkaženost, bezcitnost, krutost, zlobu, závist, zášť, úlisnost i proradnost tak jako představitel biskupa z Aquily John Wood. A kdyby toto byla česká pohádka, kterou by nám televize naservírovala o Štědrém večeru, film by zde měl možná mnohem vyšší ohodnocení. Ačkoli by se jistě našli i lidé, pro které by byl děj moc jednoduchý, stejně jako jsou jiné filmy se složitějším dějem zase překombinované, strašidelné pohádky moc ponuré, veselé málo strašidelné, další s málo realistickou středověkou atmosférou, středověké příběhy pro změnu málo pohádkové, kdy se tvůrci ,, nemohli rozhodnout, zda točí historický film či pohádku" atd. Není holt na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Na Jestřábí ženě by se jistě našlo pár drobných logických nedostatků a nějaké ty mouchy, ale ve srovnání s věrohodnými hereckými výkony, výborným výběrem hlavní pětice aktérů, celkovou atmosférou, množstvím emocí včetně dojemných okamžiků, romantiky a špetky humoru, krásnými záběry kamery a především geniálně prostým a originálním námětem jsou ničím.

Nepohádkový příběh z doby pár let před vypuknutím třicetileté války o lahvičce s obarvenou vodou, která ovlivňuje osudy lidí a má pouze takovou moc, jakou do ní oni sami vloží svou vírou, lačností po bohatství představujícím domnělé štěstí a ochotou krást a vraždit. Atmosféra doby působí přesvědčivě, je plná zmaru, špíny a beznaděje. Jedinou kladnou postavou je (snad kromě Bartoše) samotná Magdaléna, dosud nezkažené dítě. Potulný pěvec je naproti tomu zbabělcem ochotným stejně jako ostatní urvat něco pro sebe, přesto není v jádru tak docela špatný a dovede se někdy i zastat člověka, na kterém mu začne záležet. Tato nečernobílost jeho postavy je jistě pozitivem příběhu a Vyskočilovi role sedla. Stejně tak jsou dobré herecké výkony dalších zúčastněných. Problémem trochu je, že se film nese v jednom duchu. Většinu času sledujeme neustálé rvačky bez dostatečně dlouhých klidných momentů s kladnými city, které by dokázaly vytvořit účinný protipól, a tím zároveň nechaly vyniknout dané akci a okamžikům strachu. Tato neměnnost má za následek místy ztrátu přehledu a koncentrace diváka. Nemohu se zkrátka zbavit pocitu, že příběh měl díky dobré pointě s pravdivou myšlenkou daleko větší potenciál, než jaký byl využit. Škoda. Co říci na závěr? Jednoho napadne, jaký bude další osud obou hlavních hrdinů. Pokud přežijí do června, čeká je možná pár let klidu. Petr Vok z Rožmberka totiž pár měsíců před svou smrtí pasovské žoldnéře vyplatil díky rodinnému stříbrnému pokladu (k čemuž se mimochodem váže legenda o Bílé paní), a tím zachránil Třeboň a části svého panství před pleněním a získal od císaře zpět právě Český Krumlov. Jeho dědicové však buď zemřeli záhy po něm (Jan Zrinský ze Seryna, zemřel 1612) nebo se postavili na stranu stavovského povstání (Švamberkové), takže rožmberská panství nakonec padla do rukou cizinců, jako byl císařský generalissimus Buquoy či rod Eggenbergů (bankéřů s koupeným titulem, po jejichž vymření přešel později na Schwarzenbergy). Jaká to ironie. Následovalo dalších třicet let zmaru a utrpení (v případě Třeboně včetně vyhladovění města a velikého moru). A kolo života se točí dál. Nekoupíte lahvičku? Přinese vám štěstí...