castor

Polovinu epizody jsem koukal do mobilu, sledoval čas, cítil rozčarování, nakonec to ale jako celek kvalitativně zapadlo mezi ostatní díly. Sledování vedlejších postaviček zbytečné a zdlouhavé, do sebe zahleděný art pokračuje, pan Sobota-Neděle stále komicky mdlý (tentokrát se zaměří i na „odemykání“ lidí), osahávačka u mikrofonu před ostatními asi bez komentáře. Jocelyn, jejíž hity, koncerty i uniklé nahotinky sledují miliony fanoušků po celém světě, se zavřela ve svém luxusním sídle, zkouší nové formy a chce „uniknout“ z role hledající se zpěvačky. Konečně ukazuje svůj charakter, konečně vystrkuje růžky. Zůstávají estetické záběry, nerušeně doprovázející hudba i božský pohled na Lily-Rose. Ale je to dost jiné, než jsem po první epizodě čekal a doufal. Tehdy rozehrané zajímavé náznaky jsou tytam. Jen zvláštně přešlapujeme…

Amyotrofická laterální skleróza. Svině, která se nedá léčit. Progresivní onemocnění, kdy ztráta mozkových buněk způsobí nemožnost ovládat svaly v těle. Do pár let zeslábnou natolik, že se člověk nemůže hýbat ani mluvit. Média o ALS četně informovala zejména v souvislosti s onemocněním u slavných, internetem už téměř před deseti lety proběhla masivní kbelíková kampaň, přesto povědomí o nemoci i možných cestách pomoci mezi širší veřejnost není zdaleka vysoké. Časosběrný dokument nabízí příběhy čtyř pacientů – dvou mužů a dvou žen, kteří si vyslechli verdikt, který dokonale a navždy změnil život jim i jejich blízkým. Nejvíc zaujme (i mediálně nejvíc profláknutý) bývalý fyzioterapeut a lektor jógy Vláďa (možná dost i díky manželce Denise), který hodlal jít ve stopách Stephena Hawkinga, kterému predikovali pár let přežití, ale zvládl víc než čtyři dekády.

Russell Crowe, pak Russell Crowe a potom zbytek… protože právě ten zbytek je rutinním opakováním toho, co už jsme mnohokrát viděli. Vrchní vatikánský exorcista se po několika případech předstírání vlivem psychické poruchy setkává se skutečným zlem. Synek z neúplné rodiny, která zdědila zchátralé opatství kdesi na španělském venkově, se totiž stává obětí posedlosti démonem. Crowe (když už ho dnes máme v těch Varech…) je tu za vtipkujícího a výstředního vymítače, který roky oddaně slouží církvi, stejně jako dokáže upozornit na její nebanální vady. Máme rok 2023, takže asi není překvapením, že se maskéři a trikaři vyřádili, tudíž přerod nevinného kluka ve zjizvené umaštěné monstrum s dunivým hlasem je fajn, několika působivých momentů se dočkáme, ale přes jednohubkový průměr se tvůrci nakonec (dle očekávání) nepřekulí.

Vážně se to těžko hodnotí. O toxickém prostředí hudebního Hollywoodu se toho moc nedozvíme. Místy je to strhující, kamerově i hudebně pohlcující, vzápětí divné až úsměvné, protože teď to tady řídí egoistický pan Sobota-Neděle. Herecky to není z jeho strany žádná hitparáda, navíc úmysly a myšlenky tohohle výhružně se tvářícího manipulátora jsou schované pod prázdným výrazem a slizkým chováním. Scénář začal mizerně pracovat i se samotnou Lily-Rose, která je tu opravdu jen za vlhký sen pupkatých pantátů. Mnohé začne orálem okořeněnou cestou za nákupy a zakončí nepříjemně dusnou večeří plnou poloprázdných dialogů. Levinsonova Euphoria se na uzdě rozhodně nedržela, otírala se o násilí, hledání sama sebe, sociální média, drogy, traumata, nahotu, vrtkavá přátelství… přesto měla děj. Tady furt kloužeme po povrchu a jdeme „jen“ cestou odvážných a na sílu šokujících scén. A právě mnohé zajímavé náznaky z první epizody se už měly dávno někam posunout. Obzvlášť když má série jen pět dílů.

„Máme velký problém!“ – „Malé by nestačily?“ Fascinující svět násilí a zločinu, ale i cti a rodinných hodnot… Tenhle díl má atmosféru, ale asi je to pořád dané mým vztahem k původnímu filmu. Očekával bych nějaký ten humor, přál bych si dravost, uvítal bych méně zdlouhavých scén, navíc absolutní lásku ke kinematografii jsem úplně necítil. Nicméně postavy hrající slavné předobrazy jsou vybrané skvěle (ač místo Al Pacina se studio snažilo prosadit známějšího herce, Branda zase vnímalo jako známého potížistu). Kvalitně natočené, ale to je asi tak všechno.

Rošády kolem natáčení a další rošády kolem rošád o natáčení… Skvěle napsané, zahrané i zrežírované, ale ani to mnohdy nestačí. Holt prostě půjdu trochu proti proudu. Asi je to pořád dané mým vztahem k původnímu filmu. Pro fanouška musí být čirá radost sledovat to, jak vznikaly legendární scény, já k nim ale jednoduše nepatřím. Nikdy jsem na výsledku zvlášť neujížděl: prostě viděno, odškrtnuto. I tak si užívám prostředí, kulisy i atmosféru, ve které se prolíná svět filmařů s organizovaným zločinem, který tam venku pořád hodně ve velkém je. Myslím (co jsem kdy četl), že Coppola byl svéráznější a komplikovanější postavou, než kterou vidíme v sérii.

„Vypadá to skvěle, ale nemůžu to podepsat, dokud nebudu mít rozpočet a… takovou tu věc, víš, co myslím. Je to z papíru, má to tak 120 stránek…“ Každopádně scénář už se jen piluje. Teda musí z něj ještě zmizet slůvko „mafie“. A pak na něho kývnou všechny dotčené strany. Ovšem pánové Coppola a Puzo se rozjeli a má o pár desítek stran víc… Kmotr se nerodil lehce a Coppola si toho během natáčení nevytrpěl málo. Rozhodně je to kvalitní série, ale za mě zároveň nepřekvapivá pocta. Holt začínající producent Al Ruddy do hollywoodských pravidel vlétl střemhlav. Miles Teller ho hraje úsporně a s jasně pronikavým hlasem. Celkově je to herecky moc fajn, i když na pitvoření přehrávajícího Giovanni Ribisiho pořád nemám názor. Ale spíš mi asi nevadí.

„V Los Angeles New York nenatočíte!“ Tohle bude asi ryze můj problém. Respektuju, že se filmový Kmotr nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie a najdeme ho snad v každém žebříčku nejlepších filmů všech dob, já na něm ovšem nikdy zvlášť neujížděl. Prostě viděno (první díl víckrát), splněno. Rošády kolem natáčení a další rošády kolem rošád o natáčení… Navíc úplně nejsem fandou filmů a seriálů o vzniku jiných filmů a seriálů. Třeba návrat na pozadí ulepeného skandálu s Pam & Tommym, který nás na chvíli vrátil do devadesátek, si mě získal víc. Herci se tady nicméně se svými předobrazy vypořádali velmi slušně. Každopádně není to cool, je to historie. Ač obrovského fenoménu.

„Všichni mluví jen o té knížce. Správné ruce u kormidla z toho udělají fenomén.“ Měl za sebou dva romány, ovšem nezaznamenaly příliš velký úspěch u čtenářů. Americký spisovatel s italskými kořeny Mario Puzo měl dluhy a těžkou hlavu z toho, že „promarnil“ několik let života. Jeho žena nadhodí, ať zkusí mafiánský příběh. Vznikla látka z prostředí italoamerické mafie, román kombinující gangsterku s rodinnou ságou. A dodnes obrovský úkaz. Husté kotlety, silné obroučky, široké límce a mladý producent s tváří a pronikavým hlasem Milese Tellera a s peripetiemi, než svůj vysněný snímek dostane k divákům. Nahlédnutí za kulisy fajn, otázkou je, zda to muselo být v deseti epizodách.

Sylvester Stallone má Tulsu King, Jean-Claude svého Van Johnsona a Arnie bohužel FUBAR. Znáte to: zasloužilý agent CIA Luke se chystá do důchodu, ovšem je tu ještě jedna fuška, která ho donutí přehodnotit plány. Zatímco se těšil, že získá zpět lásku své exmanželky Tally, zjišťuje, že zpravodajská služba bez jeho vědomí naverbovala i jeho dceru Emmu, o které navíc zjišťuje, že pije, používá sexuální pomůcky, mluví sprostě (ale rovněž má talent i ambice). Po úvodním šoku a srovnání se s novou realitou si naopak ona postupně uvědomuje, že opakuje chyby svého otce, který kdysi také stavěl kariéru na první místo. Bezpáteřní Netflix to dál zoufale zkouší. A tentokrát do toho namočil samotného Arnolda. Netflix má navíc tu drzost, že v roce 2023 přináší absolutně průměrnou akci s mizernými efekty. A navrch hromadu klišé, hodně utahaných scén, banální žánrové konflikty i zbytečné vedlejší postavy. Právě minipříběhy postav ze CIA týmu nejsou nijak nosné, vesměs spíš otravné. O komediální rovině raději nemluvím, povede se jeden joke z pěti. Obecně po památnější scéně (a nemusí být akční) bychom pátrali marně. Přitom z Arnolda srší energie a před kamerou je jednoduše středem pozornosti. A navíc tvůrce Nick Santora je podepsaný třeba pod nedávným řízným Reacherem. Mnohými omílané Pravdivé lži jsou samozřejmě úplně jiná liga.