castor

Na tomhle křiklavě zeleném slizu jsme byli kdysi na školním představení, pamatuju si hlavně spoustu poletujících gagů a všemožné kreace jednoho z nejlepších komiků všech dob, toho času vynálezce a profesora, který za touhle hroudou slizu stojí. Výsledkem je typický produkt studia Disney (moralizování i košatý happy-end zajisté přijdou), takže děti se budou za břicho popadat a jejich případná dospělácká stafáž to snad také snese. Robin Williams chrlí vtípky, řada z nich bude evidentně výsledkem jeho improvizace, holt 90. léta mu patřila. A samotný počítačový sliz byl na svou dobu, řekněme, velmi vydařený.

Jeden z nejvšestrannějších filmových vypravěčů Billy Wilder nám tu zanechal spoustu lahůdek. Svědek obžaloby mi dlouho unikal. Napraveno. Wilder, který se narodil na území dnešního Polska, na rozdíl od většiny evropských emigrantů nebral exil ve Spojených státech jako něco dočasného. Netrvalo dlouho, aby sám sebe ujistil, že hodlá zůstat natrvalo. Peníze neměl, anglicky neuměl, ale věřil v sám sebe. Díky za to rozhodnutí. Sarkastický lišák Charles Laughton obhajuje muže, který čelí obvinění z vraždy zámožné vdovy. Pro hláškujícího obhájce je to další beznadějný případ, který hodlá přetavit v soudní vítězství, kdy mnohé bude záviset na výpovědi německé manželky (zvláštní dámy s nevěrohodnou výpovědí) Marlene Dietrich. Výsledkem je inteligentní, rafinované, sebevědomé a poutavé drama, které nejednou překvapí. Chvíli jsem si říkal, že onen Deus Ex Machina v podobě „náhodných“ dopisů už je přes čáru, ale tvůrci to měli báječně vymyšlené. Laughton vládne, způsob podání jeho obhajoby je výtečný. A zapíjení prášku kouzelné.

Chybí vysvětlení. Chybí souvislosti. Syrová road movie s několika pofiderními momenty o rozštěpených Spojených státech pohledem čtveřice novinářů a válečných fotografů, kteří se vydávají na dalekou a nebezpečnou cestu skrz válečnou zónu do Washingtonu. Taková inteligentnější (jinak samozřejmě totálně přitažená za vlasy) Očista, u které působila snaha o sociální podtext a společenskou satiru nesmírně pitomě, ovšem Garlandova vize rozkladu společnosti na tom (za mě) nebyla o mnoho lépe. Respektive s první hodinkou spokojenost. Cynická, vyhořelá a v branži profláknutá Kirsten Dunst, její kolega, adrenalin milující novinář Wagner Moura, zasloužilý žurnalista a mentor Stephen McKinley Henderson a mladé ambiciózní pískle v podání Cailee Spaeny, která zaválela coby Priscilla a brzy si to rozdá s Vetřelcem. Vrstvení různých příhod při putování je fajn, ale je s podivem, že o uplynulých událostech (poměrně ploché) osazenstvo auta nijak nemluví, nijak je neprožívá, nijak je nesdílí a klidně (třeba) vtipkují dál. Působí to cynicky, působí to divně. A celé to vlastně podtrhne dobývání Washingtonu, u kterého o mě coby diváka Alex Garland zase přišel. Ostatně stačí si připomenout jeho předchozí kousky. Nějaký myšlenkový přesah vyznívá polovičatě, dění v Bílém domě za mě bylo chováním postav či jejich proměnlivými reakcemi až možná tupé. Emoce bídné. PS: Psychopat Jesse Plemons v okrajové roli zaválel.

Že byli tihle dva v dobách dospívání nejlepší kamarádi, se při startu finále challengeru (okruh nižší kategorie turnajů) hned nedozvíme. Že oba zatraceně zajímá elektrizující divačka na tribuně, pochopíme hned. Čeká nás časový skok (a rozhodně nebude jediný), abychom si potvrdili, že se oba do někdejšího tenisového zázraku dokonale zabouchli. A zase po chvíli se utvrdíme, že blonďáček Art si šel díky svému zápalu a profesionálnímu přístupu krůček po krůčku za svým, zatímco živočišný Patrick měl hlavně velký talent, ale s pílí a disciplínou si nikdy moc nerozuměl. Zatímco první se druhořadým turnajem hodlá po několika špatných výsledcích nakopnout, druhý je bez peněz, zázemí a v posledních letech zřejmě bere cokoliv. Rivalita na kurtu a hlavně o náklonnost oné ženy v publiku. Tou je pochopitelně Zendaya a nutno zdůraznit, že je totálním magnetem nejen pro miliony sledujících duší na sociálních sítích. Ona a kamera, to je absolutní symbióza. Zejména díky ní na kurtu i mimo něj panuje neustálé napětí, celé je to dynamické, nápadité, osvěžující… výkladů může být nakonec víc, protože její motivy zůstávají krapet otevřené, kroky nejednoznačné (holt holky vždycky přitahovali hajzlíci). Luca Guadagnino je pak za kamerou suverénní, moc dobře věděl, kam umístit kameru, jak naložit s tou či onou scénou. Líbilo se mi, jak si pohrával s křehkým sebevědomím obou pánů. Každopádně každému z ústřední trojice se mohl (respektive měl) dostat hlouběji pod kůži, ostré koučce/manželce/milence nejvíc. Nicméně oceňuju divácky přívětivou (přehlednou) podobu, nápaditou kameru a tepavý elektronický soundtrack. A pochopitelně herce.

Několikrát měl Walt příležitost rozvrácenou rodinu zachránit. Opakovaně vykládal, pro koho to všechno dělá, ale svými kroky to následně popíral. Teď je na konci své cesty a tým okolo Vince Gilligana po celou pátou sérii příkladně potvrzuje, jak efektivně postupovat při psaní scénáře. Walt to má celé dokonale promyšlené, nejprve se zastaví u starých (obchodních) známých, pak Lydii ochutí heřmánkový čaj, s vysvětlením navštíví rodinu a následně si zašpásuje s vojenským kulometem. Dějové linky jsou uvěřitelně ukončené, osamělý vlk si jde pro své vykoupení. Sebevědomé loučení.

Spoilery... Jesse skončil v díře, Skyler u výslechu, Walt se skrývá, Saul to samé. Zasazených ran bylo až až. Finále je za dveřmi a Walt se ocitá v opuštěné chatě v horách bez auta, bez televize, bez internetu, bez kontaktu s realitou. Se sudem plným peněz. Když bude chtít, může za měsíc dostat balík novin. Čas na přemýšlení a odpočinek. Každopádně sere se to všechno: Jesse vidí popravu v přímém přenosu a Walt dostane sprchu od syna. A Todd? To je prvotřídní psychopat.

Netvrdím, že jsem přestal dýchat, nicméně třináctá a čtrnáctá epizoda skutečně stojí za to. Už dávno není cesty zpět. Měsíce jsme poslouchali, že vše dělá pro rodinu. Ovšem přesně kvůli tomu, co dělá, o rodinu přichází. V jednom případě doslova. Říkal jsem, že tahle partička nácků okolo Todda ještě zamíchá kartami. A je to tady… Jesse skončí v díře a Walt kutálí svůj sud. Gradace posledních dílů je neuvěřitelná. Každopádně epizoda Ozymandias se na IMDb (jaro 2024) chlubí čistou desítkou v hodnocení.

Na začátku byl otec od rodiny, učitel chemie, obyčejný člověk, ze kterého se s postupem času stává velké zvíře organizovaného zločinu. Kdy sakra ta dobrota zmodrá? A není 76 % furt zatraceně málo? Walt se k vaření nehodlá vrátit, raději znásobí cenu na hlavu. A ta hlava patří Jessemu Pinkmanovi. A neváhá do koloběhu událostí znovu zaplést Andreu a jejího syna Brocka. Jesse s pány z DEA mezitím vytáhnou z rukávu prvotřídní léčku. No jo, když jde o prachy, Walt nezná bratra. „Marie, dostal jsem ho. Vinný do morku kostí!“ Silné, hodně silné.

Zřejmě nejproslulejší režisérka Hollywoodu. Nekompromisní kormidelnice. Adrenalin, násilí, atmosféra, sex. Vezme žánr a udělá si s ním, co uzná za vhodné. Žena hledající místo v jednoznačně mužském světě. A která svým válečným opusem Smrt čeká všude přepsala oscarové dějiny. Že rozumí chlapáckým tématům víc než mnozí akční specialisté, prokázala s Modrou ocelí. Průměrný thriller na páteční večer, který ovšem předznamenal, že s pořádným scénářem a vyšším rozpočtem svede (daleko) víc. Projevilo se to v dynamicky natočeném Bodu zlomu, který byl postavený na ambivalentním vztahu detektiva a jím stíhaného zločince, a v temné sci-fi detektivce z pera Jamese Camerona Zvláštní dny. V obou hraje emocionální působení nemalou roli. Dramatické momenty „nevytváří“, nechává v nich herce žít. Bývalí spolupracovníci se vracejí k natáčení a komentují její kroky, vesměs je to ale takové klouzání po povrchu. Prostě jen chronologicky poskládané významnější filmy, tradičně oslavující a v mnoha směrech lichotivé. Ale holt tak to v těchto případech (často) je.

Znovu chybí širší kontext, prostě jen chronologicky poskládané významnější filmy/postavy. A znovu velmi oslavující a v mnoha směrech lichotivé. Jeff Goldblum každopádně zaujme nejen svou výškou nebo vykuleným pohledem, prostě pokaždé dokáže přitáhnout pozornost. Dialogy odříkává specifickým způsobem, mistr nečekaných vsuvek, dalo by se napsat. Co řekne, je buď suše vtipné, zvláštně sarkastické nebo prostě nějak uhrančivé. Cronenbergova nekorektní Moucha mu podle mnohých měla přinést aspoň nominaci na Oscara, v 90. letech si užíval účinkování v komerčních peckách (oba Jurské parky, Den nezávislosti). V posledních letech upoutal velmi specifického filmaře Wese Andersona, který jej opakovaně obsazuje do svých úletů.