castor

Zarputilý Doron si získal důvěru teroristů a čeká na telefonát. Shirin nadále hrozí nebezpečí, Walid je na scestí, musí udělat zásadní rozhodnutí. Velký útok se přiblížil, použitá má být nervově paralytická látka. Nicméně jsme téměř na konci a já se občas krapet ztrácím v tom, kdo je Palestinec a kdo Izraelec. Navíc s ohledem na to, jak letitý konflikt celé území zásadně paralyzuje, bych čekal divácky daleko nepříjemnější pocity.

„Vše je v rukou Boha!“ Vrahy čeká doma u doktorky Shirin nečekané překvapení. Hon na Abu Ahmada pokračuje, ten mezitím pokračuje s pohovory na nejvhodnějšího dobrovolníka: bombový útok. Walid odmítá poslušnost a Doron dobrovolně vstupuje do jámy lvové. Každopádně se nedivím, že po odvysílání seriálu se ozývaly protestné hlasy z obou stran. Nicméně jsme téměř na konci a občas se stále krapet ztrácím v tom, kdo je Palestinec a kdo Izraelec.

Doronovo chování je po nevydařené výměně vězňů dost mimo. Walida přece mohl zajmout a mít možnost dostat se zase o krok blíž k Abu Ahmadovi. Ostatně samotný název Fauda v arabštině značí „chaos“, tak možná právě proto. Manželka teroristy bere zraněné dítě do izraelské nemocnice. Z izraelského týmu zbylo torzo. Určitě má seriál výkyvy a některé momenty mi úplně neladí, každopádně v domovině dlouho platil za nejúspěšnější sérii daného kanálu, navíc při udělování televizních cen o něm bylo hodně slyšet.

Nešika všech nešiků to zkusil v celovečerním filmu (a bohužel pak i znovu) a všechny přesvědčil, že není moudré posílat ho coby uměleckého experta z britské Královské národní galerie do Spojených států a už vůbec ho nechávat o samotě se slavným obrazem. Stačí jedno kýchnutí na olejomalbu, která platí za jedno z nejslavnějších děl amerického umění mimo USA, a na trable je zaděláno. Ovšem na ty si doktor Bean zadělal už v letadle nebo jako „terorista“ po přistání. Tvůrci sice vrství dříve viděné, ale šílené grimasy a ještě horší nápady i tady poměrně spolehlivě fungují. Právě samotných nápadů je méně, ovšem když divák jednoduše hodí stranou, že tomuhle magorovi stoprocentně víc sedí televizní formát o jednom bytě, než celovečerní záležitost, může se poměrně spolehlivě pobavit. Holt kasy pokladen kin se chtějí plnit opakovaně. Půlka z nás výsledek čekala a ta druhá doufala v zázrak. Dopadlo to tak nějak napůl.

Rané tvůrčí období dánského klenotu. Susanne Bier se poslední dvě dekády vyjadřuje k dalším a dalším mezilidským vztahům a dělá to formou vskutku působivou. Vesměs neveselou, obrazově naturalistickou, nepřikrášlenou, vždy těžící z výtečných hereckých výkonů. Dokáže umně navodit atmosféru a její tvůrčí postupy v divákovi vyvolají potřebnou dávku sympatií k jednotlivým postavám. Na startu své režisérské dráhy byla nicméně rozvernější, dokonce pracovala se šťastným koncem. Vycházela ze situací, které mnozí možná zažili. Postavy tu řeší otázku dětí, jedni je mít nemohou, jiní se obávají, že jim to zkazí vztah, postavu… Severské, jiné, milé.

Evidentně vysněný OSOBNÍ projekt (možná až přehnaná úcta k původnímu textu zesnulého otce), který ovšem vyznívá velmi NEOSOBNĚ. Jestli budou nadcházejícím ceremoniálům (Glóby, Oscary a další) vévodit dialogové a neemoční látky bez dynamiky jako Mank nebo Chicagský tribunál, tak si ten podivný (nejen) filmový rok shrneme tak trochu nemastně a neslaně. Chtě nechtě Mank skončí v modrých číslech, kam ostatně patří. Fincher neFincher. Holt úplně poprvé jsem se s jedním ze svých srdečních tvůrců minul. Nehovoří o tom, jak pro mnohé přelomové dílo vzniklo. Vypráví o tom, jak Hollywood ve 30. letech fungoval a proč se alkoholik, teda scenárista Herman Mankiewicz, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Jakmile výsledek začneme posuzovat v kontextu celé mistrovy tvorby, nastává největší potíž. Je to totiž obří úkrok stranou. Zahleděný do sebe, dlouhý, stylisticky cvičící, rádoby důležitý, nepřístupný. Nedává divákovi zrovna najevo, kam směřuje a co chce vlastně říct. Sype spoustu postav, spoustu veledůležitých lidí Hollywoodu té doby, kteří procedí mezi zuby něco rádoby sofistikovaného a jdeme zase dál. Po Nolanovi (guláš zvaný Tenet) si i Fincher natočil vyloženě svůj film, kdy mu zjevně nikdo nestál za zadkem, i když možná měl. Mnozí zmiňují i poslední tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu, to byl ale dle mého soudu jiný level. Nicméně jednotlivé důležité postavy mě u Finchera vůbec nezajímaly a celkově mi jeho dílo vlastně skoro vůbec nic nedalo. Ani Gary Oldman nezafungoval. Coby poctu starému Hollywoodu si raději zopáknu Ed Wooda. Za mě prostě přesně ten typ snímků, který si už nejspíš nikdy znovu nepustím.

A kdo se o to prosil? Beru, že divokému pohraničnímu odsunu po druhé světové válce se filmaři dosud moc nevěnovali, přesto tenhle dějinný vývoj, kdy vesnička (která dobově vypadá velmi dobře) několikrát změní státní příslušnost, nestrhne. Troufám si tvrdit, že je to proto, že Bohdan Sláma tápal s pevně daným scénářem a množstvím postav. I když paradoxně onen daný scénář se jaksi jen náhodně děje. Výsledek totiž obsahuje nespočet scén, ve kterých probíhá něco nezajímavého, někdo něco plácne, jiný něco udělá, ale divákovi je to šumák. A o nějaké emocionální stránce ani nemluvím. Silné epizody chybí. Navíc jsem netušil, proč se některá postava najednou chová tak, jak se chová. O tom, že bychom se hlouběji ponořil do jejich motivací, si můžeme nechat tak akorát zdát. Sláma vyvolává vzpomínky na nedávné drama Nabarvené ptáče (které bylo ovšem audiovizuálně někde úplně jinde), které rovněž zkoumalo (pokřivené) lidské charaktery. Jenže Slámovy postavy působí hrozně neživotně, chovají se a mluví divně a divákovi je tak jedno, zda ten nebo tamten chytne kulku. Od režiséra, který vztahy umí a který dlouhodobě v českém režisérském oddíle spolehlivě kope za silnější tým, je to s podivem. Přitom Slámova skromná dramata o plápolající naději, jako je Štěstí nebo Venkovský učitel mám moc rád.

Brodila se blátem nebo pečlivě hledala okolo útesů na chladném jihozápadním pobřeží Anglie, než fosilie odplavilo moře. Mary Anning pocházela z velmi chudých poměrů, přesto se proslavila v geologických kruzích. Sběratelka fosílií a paleontoložka, které se uznání za její vědecký přínos a objevy dostalo až výrazně později. A které do života vstoupí křehká manželka bohatého geonadšence. Režisér Francis Lee už podruhé (minule dva muži) podle vlastního scénáře předkládá variaci na hledání lásky mezi stejným pohlavím. Výsledek platí za poměrně poutavou nezávislou vlaštovku, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Má velmi dobré herecké výkony, komorní pojetí a vypráví zcela obyčejně. Jenže právě v jisté umírněnosti je ta největší slabina. Postupné sbližování obou hrdinek totiž probíhá právě tak, jak bychom čekali. Pomalé a tiché. Kate Winslet v další introvertní depresivní roli vysypává svůj bohatý herecký rejstřík, Saoirse Ronan už dávno vyrostla z malé holčičky v Pokání, zvládla přechod k dospělým rolím a zdánlivě nenápadnými gesty těší diváky. Mě ale dámy potěšily tak napůl. Tři až čtyři hvězdy.

Možná se na základě toho někdo podívá upřímněji do zrcadla, možná to někomu poslouží jako milostná předehra, možná to někdo hned přepne, každopádně jde o solidní bizár. Muž či žena si vybírají své potenciální partnery a partnerky pouze na základě zcela odhaleného těla. Zadek, ochlupení, stydké pysky, předkožka. Prostě všechno. Britského formátu z roku 2016 se chytlo hned několik dalších zemí, za sebe (když přejdu všechny ty řeči o pozvednutí sebevědomí) vnímám jedno velké pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

Zpočátku víceméně sledujeme, jak manželská dvojice truchlí nad ztrátou svého syna, zatímco stále povzbuzují jeden druhého. Ovšem od jeho zmizení je to už neuvěřitelných šest let. Zarputilý otec v pátrání nepolevuje, avšak tragicky umírá. Zoufalá matka obdrží hovor, že někdo její dítě viděl. Dostává se do přímořské rybářské vesnice, která je ovšem plná shnilých kusů. Podezřelých věcí je víc, do toho jí navíc hází klacky pod nohy zkorumpovaní poldové. Typické (utahané) asijské drama s poměrně výživným finále nejen o tom, jak se lidé dívají jinam, když jde o něco nepříjemného. Takové průměrné odsouzení části společnosti, u které (bohužel) nelze spoléhat na dobré úmysly.