castor

Expertka na kybernetickou bezpečnost a začínající agent FBI s rodinným škraloupem z minulosti. Je třeba najít souvislosti mezi Roseniným strýcem a tetou a Federálním úřadem pro vyšetřování. A zjistit, komu lze v FBI věřit, protože šest agentů tajné služby, kteří měli Rose chránit, bylo nečekaně odvoláno. Třeba poradí nalezený disk. První co, tak mi hlavní hrdina ztvárněný Gabrielem Bassem vzhledově hned připomněl Richarda Maddena z britské série Bodyguard, což byla poměrně spletitá záležitost s několika skvěle zakomponovanými akčními scénami. Výsledek o ostrém chlapíkovi z policejního útvaru ochrany, který je přidělený k ministryni vnitra, nabízí rovněž ožehavá témata současného terorismu či zkorumpovaných vládních složek/agentů. Mladý snaživý agent FBI, nasazený na nouzovou linku v Bílém domě, také rozjede několik špionážních linek.

Takový ten typický zástupce špionážního thrilleru, který má sympatické postavy, zkorumpované agenty či svižný děj, který diváci mnohdy zvládnou sjet díky lehké stravitelnosti třeba za dva večery. Expertka na kybernetickou bezpečnost Rose přišla prakticky o poslední žijící příbuzné. Podle její zavražděné tety se někomu v Bílém domě nedá věřit. Ona sama těžko věří tomu, že oba byli špióni. Aby taky nekoupila kulku, měla zavolat na nouzové číslo. U telefonu, který prakticky nikdy nezvoní, sedí na noční šichtě mladý agent Peter. Společně se záhy ocitají na útěku a netuší, komu můžou v FBI i ve vyšších vládních patrech věřit.

Není to taková šleha, jak bylo prezentováno. Alfou a omegou jsou postavy a jejich traumata. To platilo prakticky od začátku. Nejprve jsem se ovšem sám sebe ptal, zda je úplně v pohodě, aby se nejsympatičtější postava první epizody nedožila jejího konce. Pak přijde razantní střih. Od zániku civilizace, jak ji známe, uplynulo 20 let. Lidskou civilizaci do prachu země zašlapal houbový virus, odskákala to velká města, aby se šíření infekce zpomalilo. Divák se „kochá“ pustým světem plným rozmanitých a zajímavých detailů i vizuálních nápadů. Pak vyskočí první monstra, jejichž mozek ovládá vysoce infekční houba, no, nicméně nakažení se snad v polovině dílů vůbec neobjeví. Neříkám, že potřebuju zběsilé akční sekvence, ale čekal jsem krapet víc. Gustavo Santaolalla dál brnká na kytaru, s každou novou epizodou vnímáme trochu jiný feeling. Velmi brzy jsme si zvykli, že při putování Joel s Ellie potkávají další a další postavy, jejichž osud bývá vesměs tragický, a nemají prakticky žádný další vliv na vývoj. Každopádně díky nim se o ústřední dvojici dozvíme vždy zase něco víc. Hodně specifické jsou (nejen v tomhle) třetí a sedmá epizoda. Zaobíráme se tedy dalšími dějovými odbočkami, ovšem emocionální investice do pouta hlavního dua prostě měla být od začátku pečlivější. Videoherní adaptace, na kterou se všichni šíleně těšili, ale já o ní nikdy neslyšel… Precizní a řemeslně solidní, ale nadšení jsem po celou sérii krotil.

Křupanství dostalo zelenou. Hned po pár minutách se projevilo několik nešvarů, vypíchnu dva: mnohým postavám nebylo rozumět (nejen zvukař by zasloužil přes prsty) + musíme „nás“ za každou cenu protlačit do celovečeráku. Aneb co funguje na divadelním jevišti či ve formátu videí na YouTube, mělo zůstat v divadle a na internetovém serveru. Film je jiná liga a to pánové jaksi nepochopili. Otravné žvatlání Štěpána Kozuba a mizerné hraní ostatních… Až takové dno jsem nečekal.

Precizní a řemeslně solidní zakončení videoherní adaptace. Stačí to? Emocionálně to prostě silné nebylo. Ani díl předtím, ani třeba další dva předtím. Tvůrci prostě podali finále tak, jak v průběhu celé série. Pár vrcholů, ale znovu i zpomalování vyprávění, dialogové prázdno, průměrná atmosféra. Respektuju, že se tvůrci víc než mašírováním hlav rozhodli vydat spíše cestou psychologického dramatu, ale i prozatímní vyústění samotného stěžejního vztahu mezi Joelem s Elliem prostě nějak skončí. Ano, v průběhu posledních epizod jsme mohli odhalit hloubku jeho vztahu ke své chráněnkyni, ale stačí to? Emocionální investice do jejich pouta prostě měla být od začátku pečlivější. Průměrný prožitek.

Skok o minimálně dvacet let zpět, aneb stárnoucí, ale pořád solidní ranař Gerard Butler tentokrát nehlídá hlavu státu, ale je kapitánem letadla druhořadé aerolinky, pasažéry osobně vítá na palubě, vtipkuje směrem k nim z kokpitu, zanadává si, že mu nějaký hlavoun přikáže proletět nepříjemnou bouří, aby firma ušetřila pár tisíc za palivo. Navíc do letadla neplánovaně nastoupí mezinárodně hledaný zločinec, ovšem dá se od začátku odhadnout, že bude kopat za správný tým. Zbytek se odehraje po nouzovém přistání na odlehlém ostrově plném nasupené party teroristů... Butler tentokrát není tak nekompromisní bijec, na to má druhé, ale samozřejmě stoprocentní srdcař, který svou posádku prostě nedá. K postavám si nicméně pražádný vztah nevybudujeme, takže je divákovi docela šumák, kdo přijde o hlavu (nejde si každopádně nevšimnout modelky Kelly Gale). I mezi kapitánem a vězněm chybí chemie. Co ale nechybí je průměrná akce, závěrečný vítězný potlesk na několika frontách, řada náhod, štěstíčka i neautentických situací.

Promyšlená cesta vzhůru pokračuje. Předseda vlády přitahuje jednu kauzu za druhou, ministr Vichr s tím má problém, protože to poškozuje zejména jejich společnou stranu. Nabízí se varianta nahradit jej na pozici premiéra, ostatně podpora by byla. Zároveň pokračuje jeho chlapské pobláznění. Máme tu i víc Pavly Gajdošíkové, která místy svou kamarádku nepoznává. Moc dobře se v ní ovšem vyzná ředitel Netík. Anička sice stoupá nahoru, ale tvůrci na pomyslný schůdek k úspěchu (že by chtěl divák uznale pokývnout) nevystoupají. Blábolivé minuty pokračují, nikdo není dostatečně tajemný, zajímavý či chytrý, kroky postav jsou jalové a ke kýženému výsledku se dopracují zatraceně snadno. A postelové scény? Ty jsou svou snahou o „světovost-dusnost-energičnost“ kouzelné.

Řeší se, kdo nahradí šéfovou kabinetu ministerstva kultury. Jen ten vysokoškolský titul by se Aničce šiknul. Ostatně i Nagyovou spolužáci znali z televize, skrze studia ji měli poprvé vidět až u státnic. Inspirace páry Nečas a Nagyová či Šárka a Stanislav Grossovi a celkově politickým prostředím v první dekádě nového tisíciletí je patrná. Anička se snaží ministru Vichrovi zavděčit, jak se dá (i když na pracovní večeři ji pozve on, následná sklenička je dialogově dost mimo). Tak či onak si svými současnými i předchozími kroky nadělala několik nepřátel. Má ovšem zajímavého spojence, lobbistu Šímu, který potřebuje informace, a na oplátku nabízí zajímavé benefity. Herci jsou až na drobné výjimky velmi slušní: Pavel Batěk, Jiří Vyorálek, Vladimír Škultéty (coby ředitel Netík) a pochopitelně ústřední Eva Podzimková. Ale i třeba taková Ivana Uhlířová hrající Vlastičku, která se drápe na post šéfky kabinetu.

Sněmovní kantýna je minulostí, Anička je na ministerstvu kultury. A dál se běžně veřejně schází s bulvárním novinářem? Nicméně zvažuje, o koho rozšíří své milenecké portfolio. Co rovnou nezkorumpovatelný ministr Tomáš Vichr s pověstí mnicha? Co když navíc na jeho resortu „existují“ podvody s dotacemi? Škoda poměrně nevyužité Pavly Gajdošíkové. Přístup do notebooku ředitelky kabinetu, které Anička dost nesedí, je zatraceně snadný. Stejně tak usvědčení jí z dost zásadních skutečností. Platí, že stále spíš kloužeme po povrchu, klišé se kupí, mnohé stojí na náhodách či naivitě postav, které by přitom měly být opatrné. Ale jo, má to něco do sebe, namísto zákulisních službiček se hlavní aktérka sápe vzhůru jinak, aneb když je žena nebezpečnější než političtí oponenti.

Který další z „nosičů“ ji vytáhne zase trochu výš? Co třeba maminčin mazánek a panic, tedy poslanec Vláďa Hadraba? Má ovšem starostlivého bratrance, který je zároveň jeho poradcem a ze kterého je třeba udělat násilníka. Ač teda Aničky pohmožděnina obratem (v posteli s Vladimírem) zmizí. Proměna je definitivní, na slabosti není místo. Mimochodem odkdy ministr (Vichr) řeší, kdo a jakým způsobem v kantýně kšeftuje s nápoji a potravinami? Za kamerou se střídají zejména televizní tvůrci (ovšem s několika zajímavými filmovými tituly) Jiří Chlumský (Prachy dělaj člověka, Hop nebo trop, Kriminálka Anděl) a  Martin Kopp, který stojí za kousky jako Vyšehrad: Fylm či za třetími Bobulemi, ve kterých hrdinové (rovněž) řešili potíže o dost banálněji, než by se dělo ve skutečném životě.