castor

Tyhle kousky asi nejsou pro mě. Jakmile se šrouby utáhly, tušil jsem, kam to bude směřovat. Tím nechci říct, že jsem tuhle metaforu o vině hned odhalil, ale jednoduše po dvou třech děsivých scénách jsem nepotřeboval další, přitom mě čekala ještě zhruba hodinka stopáže. Ale postupně. Manželský pár prchá z válkou sužovaného Jižního Súdanu do Anglie. Ovšem chladné rozbouřené moře jim vezme dceru. Smutní, ale odhodlaní v lepší příští se nenechají otrávit britskou imigrační politikou a dlouhé nejistotě, a nakonec je jim přidělen rozpadající se domek, se kterým ovšem není všechno v pořádku. A jakou roli v tom celém hraje prožité trauma? Nebo pocity viny? Atmosféra houstne, ale jak jsem psal, já to měl naopak. A ono se ani není čemu divit, když je Remi Weekes srovnávaný s jinými mladými (asi talentovanými) tvůrci jakými jsou Robert Eggers nebo Jordan Peele, jejichž kousky mi taky zrovna nesedly. Na první dobrou atraktivní, jinak ale hororová potrava, která mi úplně nechutnala.

Bílá dodávka, kočovný život, hodně krátkých přátelství, víra v lepší příští. Pekingská rodačka Chloé Zhao působící v USA patří mezi mladé filmařské tváře, kterým talent rozhodně nechybí. Její hrdinka objevila po smrti manžela nový životní elán v „bezcílném“ cestování napříč Amerikou, bere práce, které se nabízejí, řeší problémy, které s jejím způsobem života přicházejí. Zatímco ve výtečném dramatu Tři billboardy kousek za Ebbingem ztvárnila Frances McDormand neústupnou ženu s hroší kůží a prořízlou pusou, tady platí vlastně to samé, jen namísto prořízlé pusy spíš mlčky vnímá své okolí, naslouchá, snaží se pomoci, porozumět. Cítíme, že si v životě mnohým prošla, velmi působivé jsou tak momenty beze slov, kdy si divák užívá nikam nespěchající záběry podpořené skvělou hudbou (hlavně klavír) italského skladatele Ludovica Einaudiho. Smutně optimistická road movie.

Jedna z režisérek (bohužel loni – 2020 – zesnulá) Lynn Shelton u mě zabodovala s nezávislým dramatem Sestra její sestry. Příjemně plynoucí konverzačku s několika životními pravdami přinesla i její hořkosladká komedie Laggies. Jiný z režisérů Michael Weaver se zase dlouho motal okolo Californication. Vše poměrně originální kusy. Tady zatím vyčkávám, kam tohle klouzání po povrchu doklouže. Středobodem vyprávění jsou dvě matky s rozdílnými sociálními a ekonomickými kořeny. Jedna z nich funguje „idylicky“ podle šablony jak z Americké krásy, druhá v sobě kromě předsudků nese i nějakého toho kostlivce. Která z nich je nakonec větší mrcha? Elena naplno vystrkuje drápky a okolí (dcera Izzy) jí to vrací („Je to proto, že Mia je v New York Times a ty tam nikdy nebudeš?“). Ani druhá z dcer, Lexie, ovšem nejedná tak, jak si matinka přeje, a musí navštívit jednu kliniku. A „kamarádčino“ jméno se jí bude sakra hodit. U Mii pochopení najde, ale vše má své meze („Až to dopiješ, ten hrnek po sobě umyj. Pro jednou!“). Elena se vydává do New Yorku: tak nějak za vším, co jí zůstalo zapovězené. Dělat její život snesitelnějším, ovšem není práce druhých.

„Já bych do toho rasu nikdy netahala!“ – „Tu jste do toho zatáhla, když jste mě na ulici poprosila, abych byla vaší služkou!“ Konečně se mnohé přiostřuje. Pozlátko zdánlivé dokonalosti dostává pár výchovných. Mia kdysi nabídku přijala, protože podle svých slov chtěla ochránit svou dceru: před nástrahami zbohatlického života. Jedna z režisérek (bohužel loni – 2020 – zesnulá) Lynn Shelton u mě zabodovala s nezávislým dramatem Sestra její sestry. Příjemně plynoucí konverzačku s několika životními pravdami přinesla i její hořkosladká komedie Laggies. Jiný z režisérů Michael Weaver se zase dlouho motal okolo Californication. Originální uchopení témat, silné postavy. Jenže tady mi poloha některých postav nesedí. Opravdu si pustím do svého soukromí někoho, komu evidentně nedůvěřuji? A co ty jejich prazvláštní debaty o přátelství? Naštěstí vše vyvrcholí solidní hádkou, která sérii zřejmě rozpůlí na předtím a potom („Bělošky se vždycky chtějí kamarádit se svými černými služkami. Já ale vaše služka nikdy nebyla. A nikdy jsem nebyla vaše kamarádka!“). Zarputilost Mii v případě kolegyně z práce Bebe pořád nechápu. Zda ona si sama sobě nepotřebovala dokázat, že její někdejší rozhodnutí bylo správné? A kdo dá dítěti lepší život? Bebe potřebuje na dobrého právníka balík peněz, podle Eleny z druhého tábora nesmí mít čas, aby se na spor o péči připravila. Jenže peníze nesvedou všechno („Za kolik peněz byste své děti prodala vy?“).

Dvě rodiny, dva pohledy na život. Postupně se prolínají a divák ví, že odlišné světy způsobí něco nemilého. A na to v Shaker Heights, kde všechno běží přesně podle šablony, nejsou zrovna zvyklí. Středobodem vyprávění jsou dvě matky s rozdílnými sociálními a ekonomickými kořeny. Jedna nakráčí do honosného domu té druhé a tváří se, že je všechno v pořádku. Paní domu má stejný výraz, protože je dál zahleděná do bezvadného obrazu své rodiny. Jenže tyhle dvě se neshodnou prakticky v ničem. Elena podle Mii mohla celý život dělat jen dobrá rozhodnutí. Díky možnostem, které jí náleží, protože je bílá a prachatá. Atmosféra konečně houstne. A možné SPOILERY: Izzy podle bratra nemusí nikomu nic dokazovat. A zatímco ona má blíž k Mie a jejímu způsobu vnímání života, její dcera Pearl se zase lépe cítí v rodině Eleny. A pokukuje po jiném bratrovi, než který se jí dvoří. Na roční oslavě dcery rodinných přátel Lindy a Marka pak přispěchá jeden čínský tajfun: zoufalá biologická matka. Diskutabilní jsou v tomto kroky Mii, která dotyčné Bebe půjčí své auto (to nedomýšlela, že je možné, že si přítomní spojí, jakým autem přijela?).

Téma mateřství v různých podobách. Pearl je unavená z věčného cestování a přála by si vymalovat „víc než jen jednu zeď“. Její nekonformní matka evidentně skrývá nějaké ty kostlivce ve skříni, ovšem ani u Eleny, která ztělesňuje idylu úspěšné americké famílie, to není růžové. Mimo jiné proto, že její dcera Izzy nechce být ničí loutkou. Bílí jsou bohatí a přes to nejede vlak. Trošku povrchní sdělení, nicméně tvůrci zatím tak nějak mělce kloužou po povrchu. Mia přijala nabídku „hospodyňky“ u Eleny doma, ale od začátku to nefunguje (co na tom, že večeře strávníkům chutná?). Čtenářský dámský sedánek má nicméně zajímavou dohru. Mia si ve své druhé práci servírky všimne zoufalé reakce své kolegyně, která kdysi z nouze odložila v noci kojence před požární stanici. Proč se Mia do trápení druhé tak usilovně vloží, divák nechápe, ale uvidíme. Kromě ústředního ženského dua si tvůrci dali záležet i na výběru mladých tváří.

Pomalé, napínavé, tísnivé. Andy a Laurie Barber. Vzdělaní a úspěšní manželé. Rodiče jediného syna Jacoba. On deset let pracuje jako zástupce okresního prokurátora. Vážený a uznávaný. Sám však momentálně sedí u vyšetřovacího procesu, který rozhodne o tom, zda případ postoupí k Nejvyššímu soudu. A my se postupně (vrácením v ději) dozvíme, proč se u něho – zlomený a rezignovaný – nachází. Jacobova spolužáka někdo, v parku cestou do školy, ubodá. Zákeřné komentáře na síti už rozhodně viděla celá škola, rodiče dětí zrovna tak. Na koho asi padne vina? Ač nezletilý, podle zákona obviněný z vraždy prvního stupně je souzený jako dospělý. Jeho verze má trhliny, rodiče pochybnosti. Ostatně na jednu rodinu je toho příliš, a to se ještě objeví plešatý kostlivec a má ksicht J.K. Simmonse. Soud je skvěle uchopený, samotné finále i s mexickou zastávkou parádní. Mírná překombinovanost už tam sice byla, o tom žádná, přesto velká spokojenost. Chvíli pochybuje ten, pak zase ta. A rovněž divák. Navíc to tvůrci celé uzavřeli bez šokujících berliček, se zdviženou hlavou a udrželi si nemalou originalitu. Dusné, záměrně laděné do chladných barev. Tvůrci nikam nespěchají, přesto diváka napínají každou druhou scénou. A divák si netroufá naplno říct, kdo je vrahem. Herci na jedničku.

Kapitán Kidd jezdí po konci americké občanské války po Státech a přináší místním zprávy z jiných koutů Ameriky i celého světa. Válečnými událostmi traumatizovaný dobrák od kosti nestojí o problémy, ty však přijdou s „úkolem“, kdy má domů dopravit indiánského sirotka. Jenže dívka o návrat do civilizace a k lidem, které nezná, jaksi nestojí. Universal tenhle kousek evidentně šteloval vstříc Oscarům a dalším filmovým cenám. Marně. Je to dobré, ale strhující rozhodně ne. Nevzrušivé putování napříč divokou krajinou zdecimovanou válečným běsněním tu a tam přeruší nějaká banda primitivů, jinak se ale odehraje vše přesně tak, jak divák čeká. U jiných by byl výsledek v pořádku. Jenže tady je to těžké, když je na place chlapík, který ve Vietnamu zachránil několik vojáků včetně poručíka Dana, který coby talentovaný homosexuální právník infikovaný virem HIV bojoval s předsudky, kterému na opuštěném ostrově pomáhal parťák Wilson nebo který viděl své podřízené padat k zemi na pláži s krycím jménem Omaha. Zrovna tak je to těžké, když divák vidí jméno režiséra, který má za sebou mrazivou rekonstrukci Letu číslo 93 nebo nadstandardní řemeslo se zabijákem, který má několik falešných pasů a nic si nepamatuje. Nutno podotknout, že se pánové v poměrně předvídatelně rozdané hře společně představili už v Kapitánu Phillipsovi. Ovšem ten byl i tak minimálně o třídu lepší.

(Zase) hned z úvodu vidíme, co fatálního se jedné rodině přihodí. Následuje časový skok zpět, konkrétně do srpna 1997. Reese Witherspoon coby ambiciózní Elena velmi usilovně pečuje o dokonalý obraz své rodiny. Má manžela-právníka, čtyři dospívající děti (Lexie, Izzy, Moodyho a Tripa) a právě čtyřikrát si vzala volno v práci na pouhých šest týdnů. V poklidném předměstí Clevelandu mají honosný dům a děti navštěvují prestižní školu. Kerry Washington coby Mia je samoživitelka, Afroameričanka a se svou dcerou Pearl se zase stěhuje. Nehodlá se přizpůsobovat. Částečně ji živí umění, fotografuje. Zatímco (dosud chápavá) dcera se opakovaně sžívá s novým středoškolským prostředím, ona si volnomyšlenkářsky vybírá místa, ve kterých může realizovat své umění. Právě si na záchodě v supermarketu omyly obličej a vyčistily zuby, aby se mohly poohlédnout po nějakém dočasném bydlení. A hle, jeden kvartýr jim k pronájmu nabídne zrovna Elena. A vzápětí i místo hospodyně u sebe doma. Ajaj. Série o předsudcích, o očekáváních, která od nás společnost má, i o tom, co si sami sobě (mnohdy zbytečně) nakládáme.

Porod je jednou z nejpřirozenějších věcí na světě, ale zároveň i velmi citlivým tématem. A samotný fyziologický proces samozřejmě velmi náročný a nevyzpytatelný. Nikdy nikdo nemůže předem, tak jako v celé medicíně, vyloučit možné komplikace. Nevím, zda měl výsledek vyvolat diskusi nebo si v Netflixu prostě řekli, že tady už dlouho nebyl nějaký dramatický kus (na který akademici slyší) o tom, kterak to takhle v partnerství/manželství (ne)funguje, nicméně uspokojí tak z poloviny. Coby silný jsem ho vnímal v tom, že tragická událost je klíčem k rozmotání nejistot vlastního života. Hlavní hrdinka mnohé „pochopí“ a kvůli dané události přehodnotí své budoucí příští. Vanessa Kirby je skvělá (naopak LaBeouf místy přehrává), i když je těžké s její postavou soucítit, když si sama zvolila domácí porod. A asi je zbytečné se tady rozepisovat o tom, kdo by měl nést odpovědnost, a jakou roli hraje společnost, která se pak „ze svého“ stará o při porodu přidušeného novorozence až do konce jeho (nelehkého) života. Ale věřím, že v mnoha domácnostech se po vypnutí filmu nějaká ta diskuse vedla. A i to je dobře. Maďarský režisér Kornél Mundruczó rozhodně není žádným ořezávátkem, hned několik svých filmů měl už v některé ze soutěžních sekcí festivalu v Cannes, nicméně s gradací jsem měl trochu problém. Tři až čtyři hvězdy.