castor

Otřepaná pohádka o cestě za získáním úcty (a často holky snů) pokračuje třetím dílem, který dal světu znovu režisér John G. Avildsen, který stojí také za outsiderskou sérií o Rockym. Jenže zatímco třeba čtvrtý Rocky platí za nefalšovanou srdcovku o americkém Davidovi a sovětském Goliášovi, téhle karate limonádě už chybí cokoliv zajímavého. Už dvojka měla jisté kaňky, trojka je ale pořádný sešup. Vrací se agresivní učitel karate z prvního dílu, ale už je to jen jakési smutné ohlédnutí.

Režisér John G. Avildsen stvořil dvě klasiky. Kultovního Rockyho i jiného outsidera Dannyho. U něho vsadil na osvědčené principy a předložil film pro celou rodinu, kterak jeden hošan dostane nakládačku, což ho přivede ke svéráznému učiteli Miyagimu. Jak už bývá zvykem, po úspěšném filmu následují pokračování. Tentokrát Daniel cestuje se svým učitelem karate do Japonska, neboť Miyagiho k sobě zavolal nemocný otec. Za zápletkou zase stojí staré rány a láska ke stejné ženě. Limonádová série o karate dosud platí za jednu z nejlepších. Dvojka už má jisté kaňky, ale svou kvalitu pořád má. Navíc znovu velmi slušně vydělala.

Předvídatelné až to bolí. Čerstvý čtyřicátník Justin Timberlake se coby bývalá středoškolská fotbalová hvězda vrací domů. Z lochu, kde seděl 12 let. Zatraceně dlouhá doba (znáte to: těžký zápas, operace, konec kariéry, začal brát prášky a jeden borec se moc chlubil). Příliš toho nenamluví, spíš mračením krčí čelo a jen tak pozoruje nový život kolem sebe. Na nezapadajícího školáka, který pořád leze k jeho babičce domů a jehož nezodpovědná matka má nos neustále zabořený v bílém prášku, si nějak nemůže zvyknout. Jenže buch, Justin si najde práci, sblíží se s místní učitelkou a s malým hochem za pár týdnů píše dopis do klubu létajících princezen. Hošan sice tu a tam použije rtěnku, ale o jinakost se to zase tolik neotírá, spíš o tradiční humanistické hodnoty a pár rádoby dramatických momentů a sociálních linek. Justinovi párkrát zvlhnou oči, několika divačkám asi taky. Obehrané, pomalé. Juno Temple slušná.

„Ale je tady krásně...“ - „Krásně... Krásně je všude, pokud tam nepřijdou lidé.“ Bubák a morous od nátury Anděl dostává poukaz na letní rekreaci v odborářské zotavovně. Soudružská solidarita má zelenou a divák tápe, zda se přikloní k nostalgii nebo budovatelské komunistické agitaci, která ovšem není oproti jiným zákeřná. Takže u mě je to jasné. Ano, je to podle šablony, permanentně usměvaví rekreanti mohou lézt krkem, ale já se i po letech dokola bavím.

Než nás nezávislý filmař Richard Linklater začal obdarovávat nejedním originálním kouskem, včetně dokonalé konverzační „setkávací“ trilogie Před..., natočil ležérní asi drama, kterak léta páně 1976 slaví středoškoláci z předměstské školy v texaském Austinu poslední den školy. Svobodné prázdniny jsou za dveřmi, teď je tady ale první volná noc, která bude plná alkoholu, nezávazných románků a té správné muziky. Ulovit objekt svých snů chce i pár mladých uch, zároveň ale musí uniknout šikaně ze strany starších mazáků. Linklater vsadil na odlehčenou náladu, přirozené situace a mladé tváře, mezi kterými jsou i budoucí velké hvězdy, jako Ben Affleck, Matthew McConaughey nebo Milla Jovovich. Tahle dobrodružství jedné divoké noci sice nejsou nijak zajímavá nebo objevná, ale zase jsou autentická.

Amerika léta páně 2017 rozhodně neplatí za zemi svobody, protože ji (znovu) rozdělila druhá občanská válka. V posledním neutrálním městě žije i cynická majitelka baru, která při svých nočních výpravách provětrává své tělesné přednosti a vysílá kulky pronikající lidskými těly protivníků. Místy dynamický rytmus sráží nezvládnutá režie, prkenně napsané postavy a příšerné dialogy, výsledek je doslova předurčený k pozornosti Zlatých malin. Přesto pár momentů (nevím, kdo za nimi stojí) se povedlo a samozřejmě především pánové nějakou tu půlhvězdu přidají.

Tak se nám ve dveřích objevila stará známá (na kterou se Beth kdysi vlastně úplně vykašlala) a právě ta má asi u naší hrdinky vyvolat touhu srovnat se s minulostí a ujasnit si, co vlastně od života chce. Přiveze rovněž zprávu o úmrtí starého známého (na kterého se rovněž vybodnula). Najednou blik, trable s alkoholem (necítil jsem, že by měla zase až tak velký problém) jsou pryč a velká ruská výzva za dveřmi. Nastupuje předvídatelný (ostatně jako mnohokrát předtím) závěr a podivný moskevský patos, uzavření některých linií je pak zcela bez nápadu či překvapení. Už skutečně jen chyběl záběr na šestiletou holčičku kdesi z Czechoslovakia, která stojí v ošuntělých šatech v mrazu před výlohou, u které bude smutně zírat na šachovnici, zatímco kolem projde černošský student medicíny z Ugandy, všimne si jí a z kapsy vytáhne bankovku, se kterou veselé děvče poběží do krámu. PS: Samozřejmě atmosférické svícení, výprava či kostýmy jsou na jedničku.

Naposledy Beltik, nově nabízí ve svém sklepním newyorském bytě trénink Benny Watts. Že by se tam ale stalo něco zajímavého, se říct nedá. Při přípravě na mezinárodní turnaj v Paříži Beth maximálně pozná pokušení, které se jí pak ve francouzské metropoli vymstí. Navíc v nejméně vhodnou dobu: při odvetné partii s Borgovem. Démon zvaný alkohol se ozývá i po přesunu domů, kam jí zavolá právník v souvislosti s pozůstalostí – domem. Zatímco Anya Taylor-Joy nadále baví, Thomas Brodie-Sangster působí po herecké stránce zvláštně. Zamilovaný bubeník z Lásky nebeské by si zasloužil facku už jen za ten kovbojský klobouk a plášť, ve kterém se musí skutečně „pohodlně“ hrát. Nevím, co Beth na těch jeho chloupcích na bradě vidí. V samotném závěru (lokální turnaj) se Beth chová, no, jako kráva. Ano, svoji osobnost tvaruje i po dvacítce, ovšem pořád mám za to, že se s jejími stinnými stránkami dalo pracovat jinak a lépe.

Dá se říct, že po pěti dílech Beth konečně projevuje nějaké emoce (při setkání s bývalou spolužačkou, s prodavačem v obchodě, kterému kdysi čmajzla noviny, s dávným soupeřem Beltikem, který ji nabízí pomocnou ruku…). Vyvrcholením dílu je pak mistrovství USA. Je třeba se smířit s tím, že po dějové stránce o žádnou revoluci nepůjde. Prostě tu máme jen velmi průměrný příběh, který se pohybuje v osvědčených žánrových vodách. A je jedno, zda jde o vodní pólo, parašutismus nebo právě šachy. Ano, přesné tahy figurami jsou nasnímané velmi slušně, celé to má náboj, ovšem na to jsme u podobných látek jednoduše zvyklí. A tím pádem očekáváme něco navíc: třeba avizovaný boj hlavní hrdinky s vnitřními démony, které mají být protipólem uhlazeného prostředí šachových turnajů. Jenže i tady se zoufale klouže po povrchu. Průběžné uzavírání (pokud vůbec) dějových linií je slabé. PS: Samozřejmě atmosférické svícení, výprava či kostýmy jsou na jedničku.

Nikdy to nikdo takhle nehraje. Rozhodilo ji to. Přesně tak, jak předpokládal. Celá hra tak byla jako předem přečtený závěr. Těžko se zbavovala pocitu, že už prohrála. Každý soupeřův tah byl přitom tak jasný, tak neoriginální. Jako podle šablony. V jeho tváři navíc nebyla ani stopa pochybnosti, ani slabosti. Legendární Borgov evidentně nedá zrzce Beth spát. A té prostě tak nějak (úplně) fandit nejde, protože o jejích ubíjejících životních peripetiích „nic“ nevíme, nevyznáme se v nich. I s vedlejšími postavami mám problém: chápu, že nějaké krátké setkání může v životě člověka zaznamenat významný otisk, ovšem tady netušíme, proč se k některým už nevrátíme, jak to s nimi hlavní hrdinka vlastně má, divák může její chování chápat různě, což neříkám, že je špatně, ale... Naštěstí provokativní poloha Anyi Taylor-Joy mě baví.