castor

Předně oceňuju, že se podařilo „sesbírat“ velké množství herců z prvního dílu – jenže kupříkladu John Amos, Arsenio Hall nebo Shari Headley tady sehrávají zatraceně osekané party. A to je velká škoda. Ostatně i samotný Eddie Murphy se místy stává spíš vedlejší postavou. Je z něj král Akeem a zákony jeho africké Zamundy zakazují, aby se vlády po králi ujala jeho dcera. Před smrtí svého otce zjistí, že mužského potomka přeci jenom má – a ten se nachází v Americe (jeden z prvních návratů k jedničce, kdy je nám krkolomně vysvětleno, že si kdysi v Queens užil noc, ze které si nic nepamatuje). Bleskově nalezený nemanželský syn má navíc uklidnit napětí s generálem ze sousední země. Jakmile se ovšem do Spojených států podíváme (nechybí památné holičství – vydařená scéna), hned zase mizíme zpět do Afriky, kde to moc nefunguje. Hlavně s humorem. Sice tu a tam kopneme do genderové a rasové (ne)rovnosti, jinak se ovšem tvůrci snaží pojmout velké množství námětů, kdy většinu stejně nikam zajímavě neposouvají a samotná nosná zápletka s nedobrovolným princem je slabá. A doufám, že jeho otravně uřvanou matku Leslie Jones už nikdo nikdy do ničeho neobsadí!! Jednička byla plná skvělého nadhledu, humoru a kouzelného sentimentu a dodnes patří k mým skutečným rodinným srdcovkám té doby. Dvojka je vyčpělá a zbytečná. PS: Moc dobře se aspoň koukalo na honosné kostýmy.

„Vím, že jste jen novinářka, ale taky jste bývala člověk, ne?“ uzemní James Cromwell dychtivou Téu Leoni, která stoupá kariérně vzhůru. Vydala se po stopách politického sexuálního skandálu, ovšem záhy bude televizní tváří jednoho marného boje. Mládežník Elijah Wood totiž v rámci astrologického kroužku objevil kometu. Ovšem kometu, která si to míří rovnou na Zemi. Lidstvo čelí kruté pravdě. Je tu však ještě skupina astronautů (naftař Bruce Willis dostal tentokrát volno), která se pokusí o nemožné, a pak další postavy, kdy některé z nich mají to štěstí, že se coby vyvolení dostanou do záchranného podzemního krytu. Zbytek má smůlu. Režisérka Mimi Leder se prostě podívala na skutečnost, co by kdyby. Výsledek není a nemá být o opulentních speciálních efektech (jasně, vlny, která smete New York, se dočkáme), vymazleném vizuálu a velkých hrdinských gestech, rozměr má být mnohem komornější a „psychologičtější“. A asi je. Jen se to celé bere smrtelně vážně. A to je škoda. Protože některé momenty jsou spíš úsměvné než dramatické. Herci každopádně fajn, James Horner tradičně dojímavý.

Ukradli jí kolo, její matka ráno nemohla nastartovat a otec telefonující ze zahraniční mise nemá dobré zprávy. A ještě je tu ten milý chlapík, který matku osudově pustil v přeplněném vlaku sednout. Buch a vlakové neštěstí navždy změní životy několika lidí. Nehoda? Náhoda? Asociální matematik Nikolaj Lie Kaas vidí statistickou abnormalitu. Tahle tragédie musí mít očividného viníka. Jeho teorii se nicméně policie vysměje, výbušný voják s tváří Madse Mikkelsena naopak na nepatrné vodítko a hlavně na pomstu slyší. „Tým“ ještě doplní další dvojice looserů-vědátorů, kteří si zahrají mimo jiné na psychology, ale hlavně zjistí, že není snadné někoho zabít. A vlastně pro všechny bude tahle mise zajímavou skupinovou terapií. Výsledek je kouzelný. Ostatně Anderse Thomase Jensena známe jako tvůrce jízlivých fláků Blikající světla nebo O kuřatech a lidech – v obou se setkal s (jeho i mými) oblíbenci Mikkelsenem a Kaasem – a rovněž scénáristu tíživých dramat režisérky Susanne Bier. I tentokrát se pohybuje v cynické rovině a s opravdu černým humorem. Přesto je to celkově moc příjemné, snad až laskavé, a pochopitelně i řádně ujeté. Ovšem výsledek nikdy nesklouzne k nějaké frašce. Žádný z žánrů tady není na úkor dalšího. Těchhle několik ztracených charakterů a diagnóz prostě musí bavit. Dánové vládnou.

Tenhle kněz nemá zájem o to, co ukrývají její kalhotky, ale o její život, její sny a plány. Naše hrdinka tak postupně odhazuje svou cynickou masku, kterou tak pečlivě celé roky vytvářela. Navíc když se vítězoslavně usmívá do kamery, on to (jako by se vytratila) „vidí“. Myšlenkami se vracíme na pohřeb matky, na kterém si každá z postav bere svých pár okamžiků slávy – ať už je to vypočítavá macecha, puntičkářská Claire nebo citlivý Harry. Hledání útěchy v kostele pak skončí (ne)očekávaně. Všestranně nadaná scenáristka sice často utrousí nějakou provokativní hlášku, ale nebojí se (v ten správný moment) zvážnět a píchnout do vlastních řad.

Specifický humor pokračuje. Přátelství se sexy knězem je zatím maximum, čeho šlo dosáhnout. Claire si svou neposednou sestru skutečně najala na dodání kanapek, protože tahle sešlost u příležitosti ocenění podnikatelky roku bude stát za to. Objeví se i finský „kolega“. Claire má nicméně své vlastní vtipy a obří kancelář. A naše hrdinka se po servírování jednohubek a shánění ocenění objeví u kněze doma. Ten u boření pomyslné čtvrté stěny, kterým proslul Woody Allen, sehrává příjemnou změnu, protože vnímá, že se naše bezejmenná postava vytrácí. A tvůrci nám dávají najevo, že konečně našla někoho, kdo jí poslouchá a věnuje pozornost. Skvělý nápad. Stejně jako ten s liškou, kdy ve středověku kolovala báchorka, že lišky honí hříšné kněze.

Potvora v kostele, no teda, kněz k nakousnutí jí nedává spát. A vzápětí neodmítne pozvání na čaj v sakristii, ve které budou padat obrazy. Třeskuté události z restaurace krapet stmelilo sesterské duo, Claire totiž varuje před odvetou svého troubovitého manžela Martina. Slaboch. Alespoň kavárna solidně šlape a využití otcova (prapodivného) dárku nabídne divákům fajn přestřelku s psychoterapeutkou. Její nové (jednorázové) klientce zřejmě chybí přátelé. A sex jí vlastně nepřinesl nic dobrého. První série byla o smrti a ztrátě nejbližších, ta druhá bude (překvapivě) o lásce, která ohýbá žánrová klišé. Ústřední „pytel blech“ dál mluví do kamery, jakékoliv nebezpečí odráží humorem, jízlivě komentuje své okolí a ironizuje vlastní nedokonalosti a pocity viny.

Obtloustlý jazzový muzikant, který vsadil na klávesy zavěšené okolo krku a jednoduché kolovrátkové melodie. Můžeme si o něm myslet svoje, ale má za sebou nespočet hitů, které úspěšně přežily několik dekád, a rozdal vagóny pozitivní energie. Kromě jeho onanií, kolik toho všeho má a jak by vlastně bylo blbé být chudý (a vůbec se neohlíží na všudypřítomnou hrozbu typické české závisti), zazní několik zajímavostí a střízlivých pohledů od jiných muzikantů nebo hudebního publicisty Vlčka.

Je jedno, zda jde o nějakého tlouštíka, hráče tmavé pleti, kohokoliv z nuzných podmínek nebo třeba mentálně postižené. Filmové příběhy prostě zbožňují osudy sportovních outsiderů, nad kterými každý hned zlomí hůl. Arogantní asistent trenéra týmu španělské národní basketbalové ligy svého kolegu nejprve napadne, pak se opije, sedne do auta a coby trest si vyslechne náročný úkol: trénovat družstvo mentálně postižených hráčů. Samozřejmě si chce povinnost hlavně po svém odkroutit a moc se v tělocvičně s touhle pestrou partou nezdržovat, ovšem tým začne překvapivě vítězit, rozdíly mezi výbušným koučem a hráči se začnou stírat a tvůrci se v několika lidsky uchopených pasážích snaží, aby se nám tahle spolupráce pořádně dostala pod kůži. Jenže sportovní filmy prostě jsou a budou plné klišé (i přes klacky pod nohama se tým očekávaně dere nahoru), i když tentokrát tvůrci vsadili na humorný styl. Javier Gutiérrez hrál v (doma ve Španělsku oceňovaném) thrilleru Kde jsem doma či v kriminální Mokřině, tentokrát oslovuje coby napravený cynik příběhem o nepravděpodobném vítězství outsiderů, ovšem tvůrci se nevyhnuli zjednodušování a šablonám jak z učebnice.

Neříkám, že jsem nějak trpěl, ale podobné pokusy o nalezení úspěšného formátu ne nepodobnému Saw mě zrovna neberou. A je jedno, zda to znamená ztrátu některé z končetin nebo nabodnutí na cosi ostrého, prostě je tu zase skupina lidí, kteří se dopředu neznají, přesto musí spojit síly, aby něčeho dosáhli. Tentokrát jde o to, aby uspěli v poslední fázi testu, protože pokud nepřežijí jejich výběr, nepřežijí ani v tomhle zaměstnání. Jen na vítěze nakonec čeká pracovní smlouva. Je mi jedno, zda tvůrci hráli na diváka dvojitou nebo trojitou hru, případně si připravili nějakou pointu navíc. Mám za to, že si spíš sami podráželi nohy, nehledě na to, že samotné postavy mi byly docela nesympatické a herecky nevýrazné.

O hudbu už vážně kolikrát nejde, v případě cen Grammy jde spíš o společenský postoj. Když se neřeší koronavirová pandemie, přicházejí apely o sounáležitosti a porozumění. Rozdělení jednotlivých ocenění neřeším, každopádně Beyoncé získala už osmadvacátou sošku Grammy, čímž mezi zpěvačkami nastolila nový rekord. Spíš mě bavila jednotlivá vystoupení, rozbalila to rapperka Doja Cat nebo Dua Lipa á la peep-show, u které chyběli snad jen pánové s kukátky v oddělených kabinách, někteří možná s růžovým boa.