castor

Sešroubovaný nesmysl, kterak jeden filmový nadšenec vytáhne blonďatou striptérku z fetu, aby se skrze ní dostal k legendárnímu filmu, který natočil její zesnulý/nezvěstný otec. Ten zplodil v osmdesátých letech legendou opředený krvavý horor, ve kterém řádí týpek s maskou dětské panenky (kohopak je to asi dítko?), jehož jediná kopie však záhadně zmizela. A aktéři natáčení s ní.. Putování za tajemství se čtyřem mladým lidem záhy změní v boj o holý život, nicméně jakkoliv se tvůrci snaží o promyšlenou hru s vidinou vytvořit netuctový snímek, paradoxně padají na hubu pod nánosem klišé – i když právě to klišé mnohdy skončí nečekaně. Berou si to nejlepší ze současné hororové produkce, nechybí jim nadsázka, ale nepochopitelně se nevyvarují ani tomu nejhoršímu (bijícímu do očí), co žánr „nabízí“. Přitom hledání ztraceného materiálu nabízí relativně široké možnosti a zejména v druhé polovině se s nimi mohlo pracovat jinak. Rozpolcené je i obsazení (+ Sophie Monk, William Sadler, - Tad Hilgenbrink), naopak si tvůrci potrpí na detailech (gore scény ze všech různých pohledů, ale i třeba takové zdánlivě nenápadné miniprostřihy na tanga hlavních protagonistek – ostatně erotiky je tu překvapivě hodně). Případné pokračování bych nevyhledával, nicméně ** až *** si to u mě možná vyprosí..

Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické.

V Mississippi berou holky ze střední za nastávající jako první ty, kteří je dokáží prostě jen pobavit a v Mississippi může černoch mávat pálkou na bělocha jenom při baseballu. Zatímco jiné kousky označované za „klasiky“ mě dost často neuvěřitelně zklamávají, Hořící Mississippi považuji za jeden z nejsilnějších filmů o rasismu vůbec. Každý tu moc dobře ví, kde je jeho místo a co si může dovolit, proto je vyšetřování trojnásobného zmizení (vraždy) ochránců občanských práv pro dvojici dosti odlišných detektivů dost silnou kávou. Náraží totiž na silnou zeď mlčení a strachu, a každý z nich se s tím vyrovnává po svém. Rozporuplnosti snímku dodává navíc také fakt, že příchod státních úředníků nenávist mezi lidmi ještě víc rozdmýchává. Tak či onak má tohle jižanské drama vynikající atmosféru, několik šokujících momentů, pozoruhodnou kameru, pevné režijní vedení a především výborné herce.

Miloš Forman vždycky dokázal vypíchnout nějaký moment, nechat ho plynout a rochnit se v jeho rozpačitosti. Prostě v inscenování trapnosti a v pozorování obyčejnosti neměl sobě rovného. Jízlivě se vyjadřuje skrze upocenou atmosféru hasičské tancovačky k několika typickým rysům české povahy, i po letech má úžasnou energii a stále zajímavý styl. Výteční neherci. Svým způsobem neskutečně pravdivé.

Debutující Kevin Spacey, žvýkající Miloš Forman, za kamerou stojící Mike Nichols, scénář z pera Nory Ephron a v čele zájmu herecké legendy Meryl Streep a Jack Nicholson. Zní to jako divácká pohádka, ale tak úplně není. Tihle dva spolu vždycky chtěli točit (povedlo se jim to pak ještě jednou v Jako nepoddajném plevelu), výsledkem je moderní mravoučná komedie, která je naneštěstí lehce rozplizlá a utahaná. Nicholson vystupuje coby sobecký padlý anděl, který dokáže být dojemný a opačné pohlaví miluje, stejně jako nenávidí. Snímek, který vyžaduje trpělivost i toleranci, každopádně o manželství vznikla řada lepších.

Páni rodiče, máte problém. Sedmnáctiletá (v reálu dvacetiletá), energická, pohotovými reakcemi sršící, s nástrahami se vypořádávající a náctiletými moudry vyzbrojená Hailee Steinfeld znovu nikoho nenechává na pochybách, že má sakra talent. Její postava má přesto všechny neduhy dospívání, plácá se v kruhu, je náladová, dělá nejisté i hloupé kroky, jenže to dělá s příjemnou grácií, že jsem jí fandit prostě musel. Potěší výběr hudby, potěší výborné společné scény s Woodym Harrelsonem, který je kouzelně černohumorný. Nikdy nesklouzáváme tak, že bych si řekl, že tohle už tvůrci přepískli a snažili se jen lacině zalíbit mladšímu publiku, ač se klidně budou bavit i starší (případně rodiče náctiletých). Nad vším se navíc vznáší opar toho, že víme, že to nakonec stejně dobře dopadne, nikdy nejdeme na dřeň, nikdy dotyčné skutečně neteče do bot. Za mě nicméně palec nahoru.

Excentrický tvůrce polského původu se tentokrát zaměřil na psychologicky laděný vhled do okoralosti manželského soužití na straně jedné, a do pouta smyslného, záhy přesyceného na straně druhé. Britský bezdětný pár se totiž náhodou seznamuje s postarším americkým invalidním spisovatelem Oscarem a jeho vyzývavě smyslnou ženou Mimi, francouzskou tanečnicí. Ti dva se seznámili v Paříži, kam s velkými spisovatelskými ambicemi Oscar přichází, jenže jeho osudem se stane vztah s Mimi, plný vášně a sexuálních fantazií, který však velmi brzy vystřídá cynické přesycení a tragická nehoda. Právě o tom všem začne Oscar podrobně vyprávět naivně konzervativnímu Nigelovi, který si nechce přiznat, jak moc ho jeho mladá žena přitahuje. Erotické napětí na co nejmenším prostoru (zámořská loď), úchvatná kamera, destrukce jednoho mýtu, partnerské neštěstí a do toho všeho filmařsky velmi obratný Roman Polanski, který nechává diváka na pochybách. Osudovost dvou manželských párů, ve kterých jsou prověřovány základní hodnoty charakterů zúčastněných, je bezchybná. Patologický pozorovatel Polanski se mohl navíc opřít o herecké představitele (nesmělý kokta Grant, výtečný Coyote i osudová Seigner). Nemilosrdný režisér v nemilosrdné sondě.. zřejmě nejlepší Polanski. 85%.

Brak. Blábol. Ztráta času. Sotva to drží pohromadě, režie a kamera jsou nejisté, scénář nijaký a herci příšerní (z českých pak uvidíme Jana Vlasáka nebo Miroslava Táborského)!! Triviální schéma režisér vystavěl jako cestu tří nadržených přátel do východní Evropy, respektive na Slovensko (s našimi lokacemi), kde podle řady znalců je prý nejlepší maso pro nezapomenutelný sex. S podporou Quentina Tarantina tak vznikl pro Američany děsivý (pro nás hodně úsměvný) „snuff“ horor, který za 4,5 mil.dolarů vydělal hromadu peněz, urazil kdekoho, ukázal lokace v dost děsivé podobě (teď si všichni myslí, že se tady jen krade, fetuje a poslouchá Michal David, že chybí justice, že vše je rozbité, špinavé)!! Režisér totiž prezentuje místní život jako největší díru na světě, a jeho film si dá do sbírky tak akorát nechutnej úchyl, kterého v mládí přitahovala anatomie!!

Pamatuji se, že mě první díl svou zlověstností dost naštval a pobouřil. Jeho tísnivá atmosféra možná někoho bavila, jiné zase rozesmálo, že „nás a naše východní sousedy“ představil coby bandu feťáků, kurev a násilníků. Tehdy jsem psal něco ve stylu, že tenhle výplach si dá do sbírky tak akorát nějakej nechutnej úchyl, kterého v mládí přitahovala anatomie nebo ho doma nepřiměřeně řezali. Dvojku jsem s díky vynechal, teď jsem měl tu čest zhlédnout třetí díl, který už nepíchá (i když lehce jo) do východoevropanů, přesto nezklamal a nabízí „scénáristický“ suterén, který se tentokrát přesouvá do města hříchu. I když si v některých momentech nevede až tak špatně, adrenalin divákovi těžko zvedne. Linie bohatých zvrhlíků, které baví sledovat mučení druhých nebo snaha o netradiční přebrání holky nejlepšího kamaráda, jsou spíš k smíchu. Sečteno, podtrženo: sadistická série si svoji pozornost absolutně nezaslouží!!

O Andrewu Niccolovi je známé, že jeho projekty jsou hodně sci-fi a hodně autorské. A poměrně zajímavé. Jenže akce nestrhne, romantika je vratká, emoce lehce umělé, postavy a dialogy nešťastné napsané, natahované je to až běda a ani se mi nechce přemýšlet nad tím, koho všechno paradoxně tentokrát vykrádá. A je úplně jedno, že to má lidstvo zase spočítané. Je to na jedno podívání, a když se divák při cestě na záchod zdrží o pár minut déle, nic moc mu neunikne. Nevím, jak velkou roli sehrála autorka předlohy dýchající za zády tvůrců, ale tentokrát to prostě moc nevyšlo. Ale zase úplný průšvih to není..