deepspace101

Docela obyčejný příběh řešící vztahy, místo v životě a okrajově starosti v zaměstnání nepozvedne ani francouzský šarm, ani Romy Schneider zosobňující půvab a eleganci, ani stylová atmosféra sedmdesátých let, jejíž podmanivost ostatně naplno zafunguje až ke konci, kdy se životy pohnou. Na to je prostě příliš obyčejný.

O lásce, co zanechává šrámy. O lásce krásně, jinak... krásně jinak. S rozkošnými detaily ("přízrak" s bílou tváří pronásledující hrdinku v třetí části).

Anime epizoda Krajních mezí. Přidat života, ubrat japonského popíku a skládání hudby nesvěřovat automatům na kávu, prosím.

Death Note nehraje čistou hru. Ohání se logikou jak samuraj katanou, leč se jí neřídí ani v nejmenším. Selhává proto v samotném základu a řadí se k nesympatickým dílům, která bez mrknutí oka popírají to, na čem jsou postavena, a dělají se chytřejšími a sofistikovanějšími, než prokazatelně jsou. V DN nesoupeří Kirovo svérázné pojetí spravedlnosti s tím tradičním, prakticky nezáleží na tom, kolik lidí zemře, neřeší se morální dilemata. Jde o to, zvolit si mezi Spartou a Slavií a začít fandit svému favoritovi ve hře, kde se hraje o lidské životy. Jak příjemné a morálně povznášející, když ve mně někdo útočí na přízemní pudy. Seriál neopouští mantinely soutěžního mikrosvěta L a Lighta, přičemž já bych více stála o širší perspektivu – jak se existence zápisníků smrti a Kirovy akce promítly do světa skutečného. No, chápu, bylo by to náročnější. Scenárista by musel zapojit druhou mozkovou buňku a tak.

Otec chodí do práce, matka se vzorně stará o domácnost a pečuje o senilního tchána, dcera-učitelka má naději na výhodnou partii a o synovi se nemluví. Dokonalý obrázek ukázkové japonské rodiny, který se tříští, tříští, až se rozbije na tisíc střepů... Iluze jistot a povahy vztahů je křehká jako pavučina a strasti, jimž postavy čelí, jsou zeměpisně nevyhraněné a ze života, až to bolí (doslova). Ani kousavý humor se neodtrhává od reality a pramení ze zoufalství a přetvářky všedního dne; ze situací, kdy člověk neví, jestli se má smát, nebo brečet. Čtyři hlavní role jsou obsazeny přesnými typy, výborná je Miho Tsumiki v úloze "poslední spravedlivé" alias dcery Tomoko. Víc při zemi se držící a pevněji nohama na zemi stojící varianta Hanging Garden Toshiakiho Toyody.

Zdejší obsahy mají společné to, že o ději navozují mylnou představu. Aspoň tedy u mě. Nehodlám však nic uvádět na pravou míru, protože kvalitní a hlavně nepředvídatelný scénář je nejnosnějším pilířem snímku. Autorem předlohy je Shuhei Fujisawa, což avizuje, že více než fanoušci samurajských sekanic si na své přijdou příznivci komorních dramat (na základě jeho povídek už vznikla povedená samurajská trilogie režiséra Yojiho Yamady – Soumrak, Skryté ostří, Láska a čest). Obsazení ústřední dvojice za kvalitou scénáře lehce pokulhává. U tohoto typu filmu se hodně staví na pohledech, na nevyřčeném, co se vznáší ve vzduchu, žel tihle dva nevyjádří nic ani pětiminutovým zíráním. Keiko Kitagawa hlavní roli neutáhne, a společnost talentovanějších a charismatičtějších kolegů (Masahiro Komoto, Jun Kunimura) její nedostatky nelichotivě zdůrazňuje.

Kterak si reklamní režiséři představují velké umění. Ženy v něm nežijí, nýbrž existují v prostoru. Kdyby filmy byly pytlíky s čajem, Tokyo.Sora by byl desetkrát vylouhovaným Strawberry Shortcakes. A nemá cenu se trápit se dvěma talíři tuhé, hrudkovité kaše, když vedle servírují lahodné jahodové moučníky, které chutnají výtečně bez ohledu na to, jakou oblohu máte aktuálně nad sebou. Bez špetky ironie tleskám Yoko Kanno za příhodný hudební doprovod (sem tam ťuknutí do klavíru, brnknutí kytary) té odevšad čišící prázdnoty a marného uměleckého chtění. Ponechávám bez hodnocení, jedna hvězdička je málo, dvě jsou moc.

Tak dlouho se chodí s Duran Duran pro vodu, až se pár lidem uvelebí v hlavě myšlenka, že by své následující veledílo mohli založit na tom, co vykoukali z klipů poprockové kapely z Birminghamu. Pak si řekli, že pod svícnem je největší tma, pročež aby jim na to nikdo nepřišel, ukryli důkazy tak, že Girls On Film šoupli přímo do openingu. Spojení obrazu s hudbou v jeho druhé verzi je výtečné a ukazuje na práci zručného profesionála. Kdyby byl delší, s přehledem by zastoupil plnohodnotný videoklip. Za vrcholné momenty – vyšplíchnutí čaje ze šálku a stříkanec červené na dlaně – dávám deset bodů z deseti za umělecký dojem. Seriál má svá pozitiva, děj je ukončený, důležité otázky zodpovězeny, nad motivací hlavního záporáka neobracím s povzdechem oči v sloup. Chyba se stala kdesi uprostřed výrobního procesu, kdy anime nasáklo zhoubnou jalovostí a mdlostí. Kagura přepíná mezi módy unášená/zachraňovaná/utíkající, fotograf bojuje s gumami a vrtáky (to nejsou urážky, věřte mi), policistka trapně žárlí... Počet dílů utěšeně narůstá, míra zábavnosti nikoliv. Speed Grapher uspokojí především masochisty. Hudební masochisty. Shinkichi Mitsumune by si za ty kompozice pro supermarkety zasloužil pověsit za uši do průvanu.

Test divácké kompatibility – 1. Najdu-li svou kamarádku oběšenou, avšak stále ještě živou: a) začnu hystericky vyvádět, b) obejmu ji a zatáhnu směrem dolů, c) neudělám nic. 2. Ocitnu-li se v opuštěné budově hemžící se vraždícími duchy a mojí malé sestře se začne chtít na záchod: a) řeknu jí, ať si skočí přes dvorek posetý hnijícími mrtvolami do křoví, b) někam s ní pošlu podezřelé individuum, které jsme před pár minutami potkali, c) nechám ji, ať si sama poradí, a jdu dál zkoumat vnitřek budovy. Pokud jste zaškrtli libovolnou možnost u kterékoliv otázky, gratuluji, patříte do cílové skupiny! Pokud vám nabízené odpovědi připadají nenormální nebo nebetyčně pitomé, sledujte Corpse Party: Tortured Souls pouze na vlastní nebezpečí. Hrozí vám, že si ukroutíte hlavu nad tím, jak malou úctu tvůrci chovají k inteligenci diváků.

Ucházející pilot seriálu. A teď mi povězte, kde je ten seriál? Oficiální text distributora patrně délkou přesahuje scénář celého Jumpera. Co se v těch 88 minutách děje? Kluka, co se umí teleportovat, honí různě po světě Samuel L. Jackson. S tím si těžko vystačíte na plnohodnotný film. Náznaky sofistikovanější zápletky se sice objeví, nicméně slouží výhradně jako pootevřená vrátka do dalšího dílu. Malá pochvala Haydenu Christensenovi, že odhodil zaťatou sveřepou masku problémového teenagera a rozpohyboval mimické svaly.