Ezis

Film, který na rozdíl od některých jiných uživatelů považuji za opravdovou pohádku, byť svéráznou. Třeba ta mladičká princezna - ale ta je tu mladičká proto, že to tak je v původní Ladově pohádce a vlastně to určuje děj: "provdat ji chtěli, takové žábě..." Scénáristovi s režisérem se podařilo Ladu zpracovat do podoby pro mě snesitelné. Vyhovuje mně tu skoro všechno: hudba, tempo, humor, scenérie, herci i stručně naznačený milostný příběh - dvojice se sblíží tak, že Franta princeznu hecuje, že tohle a tohle nedokáže :-) to je v pohádkách neobvyklé a velice osvěžující. Představitelka princezny mohla mluvit lépe, jak už tu bylo naznačeno, ale jinak myslím, že na svůj věk roli zvládla dobře. Dlouhý tmavý cop byl evidentně její vlastní a přirozený obdiv k Frantovi by jí leckterá dospělá herečka mohla závidět. Vyzdvihla bych i obsazení: všichni herci tu přesně pasovali do svých rolí, viz vznětlivý král Vlach, roztomilá a důstojná královna Fischerová, trhač zubů Sloup, principál Pípal. Souhlasím s některými objektivními námitkami, na pět hvězdiček film není, ale pod čtyři nejdu.

Holka z města není nejlepším dílem svého žánru, ale pro mě je jednou z mála amerických romantických komedií, které jsem si zapamatovala a na které se ráda podívám víckrát. Při hodnocení tohoto žánru podle mě jde hodně o to, jestli jsou člověku hlavní hrdinové sympatičtí, jestli se s nimi dokáže ztotožnit a jestli mu vyhovuje to které prostředí a typ romantického příběhu. Což je všechno hodně osobní. Takže u mě to asi bude tím, že tady mně hlavní hrdinové vyhovovali, velice sympatické byly i vedlejší postavy a dověděla jsem se tu něco málo o Minnesotě a zakořeněných představách o ní, což pro mě jako pro anglistku bylo zajímavé. A kromě toho jsem já sama jednu dobu byla taková Holka z města - přestěhovala jsem se v zimě do malého městečka na severu (v mém případě ovšem v Lotyšsku), kde jsem objevila úplně jiný svět, jiné tempo života a jinou stránku sebe sama. A aby toho nebylo málo, hned první den jsem uklouzla a spadla na náledí, protože jsem měla sice velice pěkné, ale příliš kluzké kozačky, a přišla v elegantní lehké halence na biblickou hodinu, kde se topilo jen v krbu a všichni byli navlečeni v tlustých svetrech. Následkem čehož jsem se pak zimním scénám v kině smála dvakrát hlasitěji než ostatní a začala uvažovat o tom, co je to vlastně klišé. Protože v tomhle filmu bych normálně scény střetnutí městské slečny se zimou označila za klišéovité, jenže... když se vám něco podobného opravdu stane, tak už vám to moc jako klišé nepřipadá... Takže klišé či neklišé nehodnotím. Jediné, co bych filmu vytkla, byl nedostatek chemie mezi ústřední dvojicí a trochu rozpačitý konec. A také by to bývalo chtělo jinou hudbu, která by lépe propojila scény a podtrhla atmosféru.

Já nevím, jestli si lidi, co tady film označují za "srdceryvný" nebo "romantické klišé", uvědomují, že tohle se opravdu stalo. Problém ovšem je, že film tak opravdu může trochu vypadat a aby člověk plně pochopil jeho význam, musel by znát alespoň část Lewisova díla "před Joy" a jeho hrozný boj sama se sebou, zaznamenaný v deníku po její smrti a vydaný pod názvem Svědectví o zármutku. Anebo si alespoň umět dobře představit Lewisův život a názory podle toho, co je ukázáno ze začátku filmu. Co se týče mě, tak Helen Joy je mým velkým vzorem a Lewisovo dílo i jeho životopis znám skoro nazpaměť. Film jsem viděla až po jejich přečtení a měla jsem co dělat, abych ho dokoukala do konce. Události z Lewisova života (nejen smrt manželky, ale i jeho a bratrova úžasná fantazie, smrt matky, zákopy ve Francii, bratrův alkoholismus) a hlavně jeho přístup k nim, to je dost silné i na papíře, natož když to člověk vidí "naživo". Sice mně tam vadilo pár nesrovnalostí, nejvíc to, že Helen Joy byla ve skutečnosti brýlatá, plnoštíhlá špinavá blondýna, ale přesto film dobře zobrazil ten nejsilnější příběh, jaký znám. No, a dál by už to byla diskuse o příběhu samotném, o lásce, o přístupu k životu a o křesťanské víře, a ne o filmu, takže tady musím skončit.

Upozorňuji, že jde o film pro dost malé děti, asi tak ve věku 5-9 let. Přeložila jsem ho do češtiny pro ČT a dabing dopadl dobře! Moje hodnocení filmu je asi mírně neobjektivní, protože jsem ho viděla v Lotyšsku těsně po premiéře a potěšil mě po dlouhé severské zimě. Je to jednoduchý, zábavný film pro děti a jako takový funguje výborně, jen by mu neuškodilo nějaké citlivé morální ponaučení. Hudba Mártinše Braunse byla výborná, ale celou dobu dost jemná, což nastolovalo trochu jinou atmosféru, než by se hodila pro dobrodružnou komedii. My Češi jsme navíc v komediích zvyklí na slovní hříčky, které tady skoro chybí. Film občas vystrčí absurdní drápek: rodiče nehnutě zírající do prázdného autobusu; scéna á la Sergio Leone - děda vyráží s hřebíky proklatě nízko u pasu na prašnou cestu; "Mami, podívej, tuleň!" Ale tempo i humor jsou dost lotyšské, takže si nejsem jistá, jak film přijme české publikum. V Lotyšsku se dočkal docela velkého ohlasu. Asi mimo jiné proto, že téma bylo v době finanční krize velice aktuální.

Kouzelník, kterého nepřinesl čáp, ale dva havrani, obědvá chleba s dortem. A peklo existuje proto, že ho ještě nikdo nezrušil. "Slyšela jsem, že krávy mají v sobě mléko a to se z nich dá tak nějak vyždímat." Takže jsem se radovala, že se našla nějaká pohádka s letopočtem začínajícím dvojkou, která je vtipná a navíc originální a vkusná. Bohužel mně radost zkazily scény v pekle, které naopak hýřily nevkusností a nehumorností. Ale nakonec jich bylo docela málo a pohádka skončila opět mile a originálně, čímž si u mě jakžtakž zachovala tvář a tři hvězdičky. Mimochodem, Jitka Molavcová se do pohádek hodí výborně - jako rytířka z Trychtýřovic byla nepřekonatelná, jako Bílá paní správné strašidlo a zároveň i dáma, a tady jako stočtyřicetiletá kouzelnice velice roztomilá.

"Za tu dobu, co náš zámek stojí... a momentálně i padá..." "A co kdybychom ty Vaše sestřičky pěkně rozptýlili po kraji?" "Fanynko, taky Vám někdo stojí na hlavě?" Jednoduchý příběh a minimální rozpočet, ale co se s tím dá udělat! Sestřičky jsou všechny roztomilé a docela si podobné a každá scéna je propracovaná se spoustou drobných vtipných detailů. Veselá a trochu výchovná pohádka, ideální pro malé slečny.

Byla by to taková normální ucházející socialistická studiová pohádka, kterým tady dávám tři hvězdičky, kdyby nebylo slušného množství skvělých hlášek (buchty s čočkou) a Jana Hartla, který je můj nejoblíbenější herec i normálně, ale tady byl tak výrazný, jak jsem ho zatím neviděla a když hláškoval, tak jsem brečela smíchy. Hláškující Jan Hartl, to je pro mě takové filmové nebe. "Jestlipak, králi, víš, jak princezny tráví svůj volný čas? Nejen nadýmáním." "Korunu bych nesliboval, je v zastavárně." Nevím, jak někdo může být zároveň hyperaktivní a zároveň zachovávat stoický klid, ale přesně takový tady Jan Hartl byl. Připadal mně jako něco mezi Burianovým rádcem Atakdále a čápem. Takže za skvělý humor a neobvyklého šaška dávám o hvězdičku víc.

Jako komedie je to na tři hvězdičky, jako vtipný průřez českými dějinami na pět, a to jenom proto, že víc hvězdiček není. Díla jako České nebe strašně potřebujeme. Jestli se na něj budou dívat moje děti, tak budou českou historii a literaturu zvládat levou zadní a ještě je to bude bavit :-) Kromě toho jsem ho potřebovala já, protože už nějakou dobu žiju v cizině a tahle hra pro mě byla jako čerstvý český chléb. Když se praotec Čech pustil do české literatury, padala jsem smíchy pod stůl, a to ještě nebylo nic proti Mistru Janu Husovi. "Ale ne že by se mi Zikmund omluvil! Jenom se na mě šklebí a chrastí sirkama." "Pane Bože, copak na to nemáme nějaké nehořlavé úsloví?!"

Dávám plný počet, protože Zkřížené meče jsou pro mě příkladem toho, jak vypadá krátká, nízkorozpočtová televizní pohádka, když se všechny její elementy povedou. Souhlasím sice s některými komentáři v tom, že herecké výkony se hodí spíš pro divadelní prkna a šermířské souboje by mohly vypadat lépe (ale zase - kdyby byly ostřejší, už by to nebyla pohádka pro děti. Kromě toho jejich neumělost má své důvody: ve dvou šermuje hraběnka Saša, která je začátečnice, ve dvou žoldák Hugo, který si rád přihne a šermuje proto většinou v podnapilém stavu.) Ale jinak je všechno tak, jak má být: příběh výborně spojuje klasické téma s novými motivy, zaujme a ubíhá tím správným tempem. "Princezna" je roztomilá a jako kluk správná a sympatická, princ charismatický, kostýmy krásné a historicky věrné (začátek 17. století), hudba nenápadná, ale pěkná, interiéry autentické, herci perfektně se hodící pro svou roli. To jsou objektivní důvody, a teď moje osobní důvody: Kateřina Březinová a Vilém Udatný tu vytvořili dobrý pár, kterému divák uvěří kamarádství i lásku a který mně osobně prostě tak nějak sedne. Líbí se mi, že se tu na rozdíl od většiny pohádek nejedná jen o lyrickou lásku, ale že se hlavní hrdinové nejdříve stanou dobrými přáteli. Také jsem z celého filmu měla dojem, že si herci své role užívali (zvláště Jan Čenský oproti některým svým princům tu měl grády), natáčení je bavilo a dobře se jim spolupracovalo. Rodina hraběte ze Salmu nejsou jen tři lidé, ale opravdu rodina. No a s gustem komediálně zahraní hrabě Arnoštek, čarodějnice Maruna a král Josef jsou už jen takovou třešinkou na dortu.

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný".