Ezis

Takový zvláštní film. Je v něm opravdu hodně cítit tehdejší doba - zbytky revoluční nálady, euforie z nově nabyté svobody, touha vytvořit něco "západního", což se daří jen částečně, protože většina těch klipů dýchá úžasnou pobaltskou atmosférou. Hlavně píseň "I'm Still Alive" od skupiny New Moon (Jauns Mēness) http://www.youtube.com/watch?v=IGck8qjFcw4 kde je vidět Baltské moře. Pro mě je z dnešního pohledu škoda, že většina písní je v angličtině, protože ta do té pobaltské atmosféry moc nepasuje a navíc znám lotyšskou verzi zmíněné písně a vím, že je lepší. Mimochodem, uživatel damburs (Andris Damburs), který na YouTube nahrál výše zmíněnou píseň, byl kameramanem tohoto dokumentu a nahrál jej na YT celý.

K tomuto filmu jsem se dostala poněkud dobrodružným způsobem. Když jsem žila v Lotyšsku, v jednom městečku u moře, dočetla jsem se v místní "Avíze", že ve vedlejší vesnici budou dávat nový lotyšský film. Za chladného listopadového večera jsem tedy dojela autobusem do zmíněné vesnice, vydala se směrem, který mně poradil jeden známý, a... kulturní dům nikde. Našla jsem ho po několika peripetiích s benzínkou a bezpečnostní službou - obrovskou sovětskou obludu v malé rybářské vesničce. Vstupné bylo jen symbolické, v sále se netopilo a film byl promítán z DVD na jakémsi moderním přístroji, který se několikrát zasekl... Lotyši jsou úžasně trpěliví - některé ty pauzy trvaly i čtvrt hodiny a v sále se nikdo ani nepohnul, zatímco já nadskakovala a psala z nudy SMS na všechny strany. Film samotný nebyl vyloženě můj šálek čaje, ale přesto mě nadchnul - je to poměrně inteligentní komedie, která se vyrovná současné evropské filmové tvorbě a nezaostává v čase jako některé jiné lotyšské filmy. Nese rysy jak lotyšských filmů (pomalé tempo, jistá pasivita a jednoduchá emocionalita), tak i filmů finských a chvílemi i českých komedií. Byl to první lotyšský film, který mně vzdáleně připomněl české komedie a proto mě napadlo, že by možná oslovil i české publikum. Je natočený tak trochu amatérsky dokumentárním způsobem (koneckonců část děje zabírají snímky a komentáře francouzské krajiny skrz malou kameru hlavního hrdiny), ale přesto se s "monsieurem Taurinsem" rychle ztotožníte. Film vznikl s dobrou znalostí Francie i zkušeností a pocitů Lotyše v zahraničí. Zaujalo mě, že pan Taurins je nenápadný, nikdo neví, kde jeho vlast leží, zatímco on mluví se skoro všemi cizinci plynně jejich vlastním jazykem. Nemá žádné výrazné vlastnosti a tak trochu se ztrácí mezi mírně excentrickými zástupci jiných národů a ze začátku se dost ztrácí i v neznámé zemi, ale nakonec si ji oblíbí tak, že "se v ní ztratí" schválně... Film by mohl zaujmout velké množství lidí, jelikož realisticky, ale vtipně zobrazuje věci, s nimiž má zkušenost mnoho z nás: kontakt s cizinci, snaha o komunikaci v cizích jazycích, orientace v mapě nebo jednání se šéfem, který má nereálné požadavky. Kdyby se lotyšská kinematografie chtěla vydat tímto směrem, tak bych se rozhodně nezlobila.

Pamatuju se, že když se v autobuse nad mou hlavou rozsvítila obrazovka a někdo začala mluvit cizím jazykem, přestože téměř nemluvím finsky, tak vůbec nevím jak, ale hned jsem podle zvuku poznala, že to je finsky, že to je Ville Haapasalo a že se modlí, aby to byl kluk. Jinak naprosto souhlasím s uživatelem Ollie235.

Svižné, vtipné, originálních nápadů je tu hned na tři pohádky. Nejvíc mě pobavila podpěrka pod bradu při dívání z okna. A nejvíc mě oslovil Svatopluk Beneš jako sluha s vystupováním anglického lorda a také mladý pár, u kterého jste si mohli snadno představit, že přes všechnu lehkost a kamarádskost je jejich vztah hluboký a plný úcty. - Poselstvím je, že největší bohatství je chuť k jídlu, spánek a smysl pro humor. To vypadá jako pohádkové klišé, ale existují lidé s narcisistní poruchou osobnosti, kteří si opravdu tyhle tři věci neumí užít - nemají chuť k jídlu ani smysl pro humor. Vůbec nevědí, co je to potěšení a opravdová radost. Proto musí jíst ostře kořeněná jídla a někdy dokonce hlavičky od sirek nebo kosti, aby jídlo aspoň trochu cítili. Když se s takovým člověkem setkáte a on na vás přenese tu příšernou prázdnotu, pochopíte, jak je tohle pohádkové klišé vlastně strašně pravdivé...

"Vypadám tak stejně, že jsi mě nepoznala". Klasické, ale neobvykle pojaté téma s nečekaným rozuzlením, výborní herci, pěkné kostýmy, sympatický čaroděj a pár dobrých hlášek. Prostě milá studiová pohádka tak akorát.

Výborná, originální pohádka, dobře obsazená. Zaujal mě "falešný konec filmu" a podvodníkův proslov na konci: divák se nikdy nedozví, jestli mluvil pravdu nebo si ten ušlechtilý důvod ke svému podvodu vymyslel narychlo, aby se zachránil.

S odstupem a se zkušeností s dalšími pohádkami z této doby musím říct, že tahle je rozhodně nejpohádkovější. Jak scénáristka, tak režisér měli evidentně pohádky rádi a uměli tu lásku dát najevo. Jako dospělá bych k tomuto filmu měla pár výhrad - například režisér je spíše vizuálně zaměřený a je to vidět: scény jsou vizuálně úžasně propracované, každá z nich by mohla sloužit jako krásná fotka, zato hudba je jednoduchá a používá pořád dokola jen pár motivů. Ale pro malé děti je tahle pohádka ideální. Děj je srozumitelný, atmosféra milá a pohodová, královské rodině uvěříte, že jsou rodina a ještě se naučíte pár přírodovědných termínů. Kdybych měla děti, tak bych se nebála jim tuhle pohádku pustit. Jinak je celkem tradiční, ale je v ní několik zajímavých motivů, které si dětský divák asi zapamatuje: květinová jména, Křivonožka, Černoočko a přezdívka "Běloručka", pták Nespavák. Mě zaujal motiv "zavření do klece pro jeho dobro", krásné kostýmy a taková příjemně starosvětská ukázněnost a klid. Nechtěla jsem věřit svým očím, když jsem zjistila, že pohádka je z roku 2007 - z doby, kdy ve většině filmů, a dokonce i pohádek, převládají hysterické hádky, nevkus a nespisovná pražština. Všechna čest Ondřeji Kepkovi.

Taková netypická pohádka, která mě jako mladší hodně oslovila. Scénárista se nebál být jiný a dopadlo to výborně. Na druhé shlédnutí mě sice zklamala Barbora Seidlová, ale ověřila jsem si, že mě pohádka právem zaujala pěknými kostýmy a exteriéry a hlavně psychologickou propracovaností: postavy tu nejsou jen pohádkové postavy, ale jsou to lidé z masa a kostí. Přišlo mně, že tenhle film vznikl jako studie toho, jak lidé reagují na silnou a vlivnou osobnost. Rozuměj knížete (Vladimír Dlouhý). Jeho pobočník by k němu měl pár výhrad, ale celkově ho obdivuje a poslouchá, protože u něj má dobré místo; vysloužilý voják ho nenávidí, protože mu zničil život; Bětka se jím nechá oslnit a Ryšavec na něj žárlí, protože má všechno, co on ne, včetně Bětčiny pozornosti. Jediný, kdo zůstane neutrální, je Stříbrňák. Kníže si myslí, že je v tomhle příběhu hlavní postavou, ale ve skutečnosti jsou jimi všichni kolem něj, kterým nějak změnil život. Utkvěly mně některé hlášky: "Poplačte si, milí poddaní, pahejly si pofoukejte..." "A vlastně už se nestydím!" "Ta není zdejší! Bůhví odkud!" Scénárista dobře znal lidi. Mimochodem, velice se mně tu líbili Pavel Pípal coby zahořklý vysloužilec a Jiří Hána coby komediant Ryšavec, který tak trochu bojuje s komplexem méněcennosti. Ale nakonec se jím nenechá pohltit, zvítězí sám nad sebou a dokáže, že má právo stát se hlavní postavou - na tom bylo vidět, že Jiří Hána Ryšavce výborně pochopil a dokázal se s ním ztotožnit.

První litevský film, který jsem viděla a také první litevský muzikál, s naprosto nádhernou, velmi emocionální hudbou. Motiv Jurgy vám zůstane v paměti jako synonymum ženské krásy a Girdvainisova árie "Jau pražydo šermukšniai" (Už rozkvetly jeřáby) pro mě je prototypem písně vyjadřující vztek a zoufalství. Nejlitevštější film, jaký si dokážete představit, jehož hudební stránka se zároveň vyrovná nejznámějším světovým muzikálům. Jeho plná verze je k dispozici na YouTube a rozhodně doporučuji, i když neumíte litevsky, stačí znát základní dějovou linii.

Tohle byl první film, která mně doporučil Ind, a nelituju toho. Příjemná, vtipná romantická komedie, která schválně lavíruje mezi klišé, realismem a nápaditostí. Nápady se tu opravdu nešetřilo... "Terorista zadržen, pane. Co dělá, pane? Ehm... mňouká." Nejvíc se mně líbily úvodní titulky á la francouzský impresionismus, chemie mezi ústřední dvojicí, neobvyklé vedlejší postavy a hlavně - hodně nečekaná poslední scéna :-)