Marigold

Přešlap, Shatnere! Paramount to zřejmě bral jako malý úplatek revoltující hvězdě, ale diletantská režie a nahrubo slátaný scénář poslali Star Trek číslo 5 do kategorie propadáků. Příšerné žvástání o bohu, hodně chtěný humor a nepřirozené vztahy mezi postavami poprvé od roku 1979 přerůstají tvůrcům přes hlavu. Zatímco Wiseova "jednička" vysoké ambice jakž takž vybalancovala, Shatnerova pětka zaslouží... dostatečnou. S odřenýma ušima pana Spocka.

Nelidský nářez, který nabírá grády společně s tím, jak si tvůrci uvědomují, co všechno se dá do takto koncipovaného světa přitáhnout za témata / zápletky. Narozdíl od trochu zaprdlých Simpsonů je Futurama rozpustilý vesmírný trek pro (ne)dospělé.

Zklamání ještě o třídu větší než v případě závěrečného dílu trilogie. Ani Jackmanovo nezpochybnitelné můžo a charisma neudrží pohromadě příběh, který se po dost nadějném rozjezdu rozprskne do nesourodých rubaček, přihlouplých dialogů a strašně čitelných zvratů. Kdesi se vytratilo to unikátní kouzlo x-mení série a opravdu marně přemýšlím, co Wolverina staví nad všechny ostatní bezduché komiksové rubačky. Namísto opomenuté otázky vztahu mutanti x lidé měl zřejmě v Hoodově filmu figurovat problematický hrdina, jenže z Logana zbývají opravdu jen ty lesklé drápy a nazuřený výraz. K obrazu Rosomáka životopisný film přispívá paradoxně ze všech dílů nejméně, něco vytěží z charismatu předchozích dílů, ale ty nové poznatky o hrdinově minulosti jsou velmi chatrné, chtěné, přehnané a místy skoro trapně vykalkulované. Obrazové pojetí nemá čím zaujmout, hudba je fajn, herci fajn, ale přidaná hodnota, jaké divák přivykl u Singera, ta tu prostě chybí. Bohužel se potvrzuje to, co jsem tušil už u X-Men: Poslední vzdor. Bez Singera tomuhle univerzu chybí jakékoli rozlišující kouzlo. [50%]

Řehořkův talent je nesporný, i když občas působí jako mladík nadšený nepřebernými možnostmi velkého formátu, dokáže svůj rukopis uhlídat a nepůsobit přitom až příliš okázale a ornamentálně. Proměny mají příjemný rytmus, který udává leitmotiv letících oblak, i vizuální stylizaci, která nebije do očí zbytečnou chtěností. Hodně se mi líbí spojení vizuálu a zvukové stopy, které často charakterizuje postavy lépe než to dovedou ony samy. To je ostatně kardinální problém Proměn, autor dává postavám více než mu vracejí. Scénář občas mile překvapí skvěle napsaným dialogem, ale jindy se zase až příliš plácá ve snaze o civilní dikci. Stejně tak postavy, občas se z nich vyloupnou emoce, občas hodně chtějí, ale výsledek se nedostavuje. A nakonec, ta snaha zamotat zdánlivě nesourodé vypravěčské linie podle moderního receptu "vše se vším souvisí a vše se ovlivňuje" je tak trochu příliš samoúčelná a nevyplývá z ní víc než pouhá nahodilost. Přes to všechno jsou Proměny filmem na současné téma, který nerve ušní bubínky a nevhání do očí slzy trapnosti. Dokáží vzbudit city velkým kusem upřímnosti i kumštu autora, i když určitou křečovitost a vnitřní nesourodost úplně zamaskovat nezvládají. Finální dojmy jsou ale převážně pozitivní a plné nadějí.

Strašná banalitka, jenže Clint má koule z jiné dimenze mužství. Takže chtě nechtě tomu člověk podlehne.

Pane Abramsi, díky vám. Ze sálu jsem odcházel rozechvělý, jakoby se ve mně probudilo něco zapomenutého z dětství, nejspíš ty hodiny a hodiny strávené četbou knih a sledováním všech možných verzí seriálu. Na člověka, který nemá k sáze žádný vztah prokázal Abrams obdivuhodnou míru empatie a schopnosti oživit přesně ty části, které Star Trek potřebuje. Chemie postav, humor, napětí i všechny ty okázalé cesty časem – vesmírná poezie, ve které je kus dětské naivity, kus vědy a pořádná porce dobrodružství. To všechny zakuklené v bezchybném vizuálním pozlátku, které je dnes tak módní. Krásně se to zájemně snáší, skvěle to vypadá a pro budoucnost to slibuje, že Star Trek možná vstupuje do zlatého věku. Už tu asi nebude ta sladká výlučnost, ale k čertu s tím, lesklé pozlátko sáze sluší, akce střídá akci, postavy se krásně vylupují a příběh je přesně tak uhozený, jak být má. Já si tam prostě našel vše, co ze mně kdysi dělalo fanouška Jamese T. Kirka a jeho posádky. A myslím, že své si tam najde kdokoli, komu není proti mysli pořádná sci-fi limonáda. Star Trek je totiž cool a jakkoli nemám rád cool věcičky, tak tuhle, tuhle jsem si zamiloval.

Trapné, klišovité, afektované. Namísto roztomilosti pouze trapné.

Famózně natočené a myšlenkově neobyčejné závažné drama, které z mého pohledu občas doplácí až na přílišnou snahu položit si všechny otázky naráz. Odvážné řešení nechat diváka proniknout k samotnému zdroji terorismu a naslouchat názorům těch "zlých" v konvenčním slova smyslu je výborné, ale nevyvaruje se průniku bolševických frází do samotné myšlenkové struktury filmu. Přesto neotráví tak jako Soderberghův Che, lidé z filmu Uliho Edela zůstávají především lidmi, nikoli mýty z rudých plakátů. Při šíři problematiky, jakou Baader Meinhof Komplex otevírá, se občasné lavírování a rozpaky daly očekávat. Nakonec převládne pocit z opravdu vydařeného a provokativního filmu, který se pokouší vidět věc i z druhé strany – ze strany RAF. A zpochybnit, zda se všechno zlé na tomto světě dá svalit pouze na stranu těch pomatených aktivistických myslí... Slabších 5*. P.S. Hlavní melodie je vskutku kulervoucí, něco tak dobrého jsem už dlouho neslyšel.

Není to zlé, tedy za předpokladu, že člověk buď o dané problematice něco ví, nebo si to záhy běží zjistit. Jinak to má typické rysy hollywoodského lakování, které se snaží vidět věci v jejich efektním lesku spíš než v závažných souvislostech. Ale na rozpočtové i časové možnosti se jedná o příjemně dynamickou a zábavnou podívanou.

Dojmy poněkud rozporuplné: na jednu stranu úžasný nápad rozvést expresionistický obraz monstra, v němž se zrcadlí podstatná dilemata Výmarské republiky, bizarní mezistupeň mezi stvůrou a spasitelem. Na všechny palčivé otázky ale Ševčík nabízí pouze velmi schematické odpovědi ve vybraném vizuálu, skvělé kompozici, ve hře světla a tmy. Postavy redukuje na úroveň symbolů "dobro", "zlo", "nevinnost", nenabízí komplexních psychologické portréty. V závěru však není divák o moc moudřejší než na začátku, ano, sečtělý fanoušek německého expresionismu se pokochá a potěší, na duši zahřeje i to, že konečně do kin přichází český film, který nejde s proudem a vyvolává kontroverzní dojmy. Osobně si Normal rád prohlédnu do detailu ještě jednou, abych si ověřil, zda moje konstrukce mají oporu v natočeném. Trochu ve mně totiž přežívá pocit, že Ševčík vyvolal spoustu příslibů, naservíroval plný tác laskominek pro "sečtělé" diváky, ale pod vybraným audio-vizuálem zdaleka nedříme film, který by uspokojivě odpovídal na svoje vlastní otázky. Nicméně zdůrazňuji: takhle podnětný český film tu nebyl už léta. Hosana.