Gurtha

Rodina Wheeler-Lakota je Forsyty divokého západu, v hodině a půl zahltí natolik koncentrovaným životem Ameriky 19. století, že to téměř paralyzuje. Ač se místy vyznačuje až surovou realitou a je protkán reálnými osobami a událostmi, nejde o hraný dokument, ale především o příběh plný zázraků a náhodných setkání. Nejsilnější je přitom první polovina série, kdy bílí ještě bojují s matkou přírodou i se sebou samými, zatímco pozdější děj se mění jen v tušené vybíjení stále bezmocnějších indiánů - i to je však zobrazeno se ctí. K tomu se přidává mladší generace, která mi tolik nepřirostla k srdci, a touha scénáristů ukázat co nejvíce „dějin“ jen štěpí děj. I tak ale smekám a děkuji za uvedení do bolestných leč fascinujících dějin prérijních indiánů, které jsou u nás zcela opomíjené. Random facts: indiáni jako celek se stali občany USA roku 1924.

Rozkošně cupitající holčička - jeřáb s copánky a kufříkem spolu s falešným hrdinou se smyslem pro báchorku, pomeranče a skupina obskurních reků "swearing that they would kill Governor Odious". První polovina je jednoduše kouzelná a uchvátí nejenom barvami a strnulými pózami vysněných hrdinů, ale i množstvím zbytečných, leč líbivých detailů (mystik-mapa a cestování po "turistických atrakcích světa"). Pak ovšem barvy i příběh ztrácí dech a závěr je až hysterický. Ač forma zcela nepokrytě vítězí nad obsahem, mravní poučení o tom, že pokud si zbabělec dlouho hraje na hrdinu, může se jím stát (i když jde jen o odvahu přežít - neb co je víc?), je zde obsaženo. Pátá hvězda má mírně olámané špičky, ale za tu radost z hravosti ji klidně dám.

Od začátku mě tížily mučivé otázky typu, kde Marty vzala vejce na lívance, když již rok putovala divokým západem bez slepice. Navzdory všemu jsem však vydržela do konce a nemyslím si, že by tento film měl potenciál někoho urazit, i když osobně v této tematice dávám přednost snímku Sarah prostá a neuvěřitelná, který podává dané téma realističtěji.

Malý zázrak z (po)válečného Londýna málo slovy a bez přehnané hořkosti odkrývá příběh „černých“ Britů, kteří přišli hledat laskavé srdce impéria, jak jim ho vyložili ve školách na Jamajce. Získala si mě Ruth Wilson, jejíž Queenie považuji za onen malý ostrov pochopení pro nově příchozí, přece jen ona sama měla k uvědomělé měšťance daleko. Oproti tomu roztomile „anglická“ Naomie Harris potřebuje svého Gilberta, aby neupadla do smutně komediální role. „This here is henglish delicacy Fish&Chips. They eat this food straight from the newspaper, no plate, no cutlery. They use just their fingers“ „Like monkeys?“ Kdo by odolal?

Dlouho se o ničem jiném nemluvilo, námět zněl přímo snově a pak jsem vyseděla v kině důlek – ne, že bych se nebavila, ač mi ale cukrová vata chutná, dvě a půl hodiny ji jíst nemusím. Černobílý svět je totiž zoufale strakatý, snaží se ukázat všechny své rozporuplnosti (manželka rodí, černoška vychovává, manžel neexistuje), až zapomene, který příběh chtěl vlastně vyprávět. Z mnohého mi pak zůstane jen roztomilá „popelka“ Minnie, která se mávnutím kouzelného proutku dostane do zakletého království, kde provozuje své kuchařské umění a otevírá lidem srdce. A já se ptám, proč musela být hlavní hrdinka od „husiček“ odlišena nepoddajnými vlasy – abychom ji vždy poznali? Neměly by za ni mluvit spíš její postoje?

Nejkrásnější hodina a půl smutku, kterou jsem kdy zažila.

Prvních pár minut mě uchvátilo, první díl navnadil a pak už to byl jen pád – pozvolný, ale i tak z něj po dopadu bolí kosti (v tomto případě spíš oči). Vyhovovalo mi obsazení, bavila mě hudba i Heleniny hnědo-hnědé obrazy, zásadně ale nesouhlasím s principem dlouhosáhlého vysvětlování záhady (raději tuším než vidím) a třetí díl byl už jen parodií na všechny zubožené milovníky, kterým je odpírána jejich pravá láska. Jinými slovy ověřila jsem si tušení, že se sestrami Brönteovými si nesednu (a myslím, že jde o oboustrannou averzi).

Originální název je parafrází na dětské rozpočítadlo a celý počin je vlastně velkou hrou; je to jako jít na němý film a zjistit, že se v něm mluví, ale naopak – gesto a pohled je zde důležitější než slovo. Jde o detektivku, ale režiséra její řešení zdánlivě nezajímá – divák místo nápovědy dostane jen barvitý, leč bezvýznamný detail a paradoxně právě ten, nikoli „akce“, vás drží v napětí. Vlastně se jedná o sled všedních dnů – neb, když už jednou jste špionem, byť v jakémkoli ohrožení, dokud jste, není na vašem dni celkem nic neobvyklého.

Mělo to začínat: „Měl jsem ropné pole v Kalifornii“, aby člověk hned věděl, do čeho jde. Celkově dlouhé a citově naprosto vyprahlé, herecky jistě oslňující, ale mým jediným přáním bylo, aby konečně odstřelili Elia (a to byl Paul Dano jeden z důvodů, proč jsem film vůbec pustila). Největší požitek jsem tak měla s přenádherných pohledů na těžařské věže (zvlášť ty hořící), a i když jich tam bylo dosti, 158 minut života jsem tomu obětovat nemusela.

Uklidit v bytě a srdci rozdováděné „bude ze mě hvězda“ blondýnky zvládá slečna Pettigrew s přehledem, horší je to se schopností získávat a hlavně přijímat potravu (a jiné radosti života). Nic oslňujícího řeklo by se. Co filmu dodává šmrnc a trochu toho lesku, je prostředí smetánky (těsně) předválečného Londýna. A když ani to nestačí, zjeví se odnikud Ciarán Hinds, který mi zachrání den kdykoli, a já podlehnu a dám celému dílku 4* (pod podmínkou, že slečně Pettigrew dá vskutku něco k snědku!).