Petrus1

Tak tohle nebylo vůbec špatné. Čtyři příběhy, které nám vypravěč/i předkládají, aby to potom celé vyústilo v příběh finální. Řekla bych, že i napětí a hororové prvky s postupem příběhů gradují. Každý v sobě ukrývá určité poselství, ponaučení… z prvního příběhu bychom to mohli shrnout asi do – nestrkej nos do cizí díry nebo tě něco vtáhne dovnitř. Z druhého – nestrkej ptáka do cizí díry nebo něco bude muset ven. A až zjistíte kudy to ven půjde, začnete věřit v používání kondomů. V trojce už se dírám vyhneme, ale určitě by si chlapi měli dát pozor na nevhodné dárky umístěné pro svou milou na nevhodné místo, protože i takovej polární zajíc vás může nakonec přivést do blázince. Aneb ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí. Místy trošku hluchá povídka, ale výtahová scéna je už parádní hororová podívaná. Čtvrté vyprávění už je žánrovka jak z učebnice pro hororové režiséry, sedla mi nejvíc a klidně bych si ji dala znovu, z jiného úhlu pohledu. A co si odsud vezmu osobně já? Že si vůbec nejsem jistá, že chci, aby mé děti nadále navštěvovala Zoubková víla! Bojím se, že by jen nevyměnila zoubky za peníze, ale že by mi mohla nechat navíc nějaké nehezké překvapení v troubě. Celkový závěr už není tak překvapující. Řekněme, že každé město má své příběhy o mrtvých a každý pohřební ústav musí mít svého trochu děsivě vyhlížejícího správce, který si svou pozici náležitě zasloužil.

Hm. Ani nevím, jaxem se k tomu filmu dostala, každopádně jsem se nechala uchlácholit zdejším vysokým hodnocení a těšila se, že se hororově pobavím. Po delší době jsem se sama sebe musela ptát, jestli to opravdu má být komedie, protože se právě vůbec nebavím! Co hůř, přitáhla jsem ke sledování manžela, který si chtěl přitom v klidu číst něco historického. „Pooojď, bude sranda, vždyť už jsme se spolu dlouho na nic nedívali,…“ lákala jsem ho šibalsky. Myslím, že se nebavil ještě víc než já a nejvíc byl otrávenej čtením hrubě odfláknutých titulků a myslím, že finštinu přeloženou pouze do titulků anglických, pohrdavě ignoroval. Sice si velmi vážím práce překladatelů, ale když už něco dělám, dělám to pořádně a když už to mám vypustit do světa, měla bych si to po sobě aspoň zkontrolovat, nejlépe tím, že se na ten film aspoň podívám. I když v hodnocení k tomu přihlížet nebudu, nemůžu tvrdit, že mi to na celkovém dojmu nepřidalo. Nevím, prostě mi kecání se svým druhým já, moc vtipné nepřišlo… pár drobných úsměvů jsem asi vyloudila, ale moc jich nebylo. Když to shrnu, bavila mě finální scéna a přepadení banky, ve které si hlavní hrdina poradí se všemi. To je ale trochu málo. Navíc miluju Finsko a určitě v téhle krásné přírodě nemůže bydlet taková vyšinutá famílie – to se snad děje jen v Americe! :) Největší průser Bloody Hell je, že jsem nedodržela své zásady a něco očekávala… A taky myslím, že se delší dobu zase budu dívat na filmy sama…

Hnus! Ale krásně zfilmovanej. Řekla bych, že mám docela dobrý přehled o sériových vrazích, ale zjišťuji, že to asi nakonec nebude žádná sláva, protože jsem o tomto hnusákovi nejenže neslyšela, ale dokonce jsem ho nenašla ani v žádném svém domácím zdroji… njn, musela jsem nakonec probrouzdat net a pár pikantností si o Honkovi přečíst… Žádnej inteligentní krasavec alá Ted Bundy to teda vážně nebyl. Hnusnej prvoligovej alkáč, s hnusným ksichtem, kterej bydlí v hnusným bytě, ve kterým má hnusnej bordel, hnusnej zápach, chodí do hnusnýho pajzlu, kde si nachází hnusný děvky, který se pak snaží hnusně opít a hnusně vojet. Jenže mu hnusně nestojí, což ho vždycky hnusně nasere a tak ty hnusný děvky hnusně zabije a hnusně se jich pak zbaví. Prostě hnusnej hnus! A kdo jinej by takovej hnus uměl lépe natočit než perverzní Němci. Nikdo snad není víc pověstnej svým hnusný pornem. Žádnej uhlazenej Hollywood. I když Jonas Dassler by se tam měl okamžitě (teda až ho to hnusný opatření pustí) vypravit, protože toto je výkon zasluhující Oscara! Jen škoda, že už zřejmě neexistuje ten úžasnej hnusnej pajzl U zlaté rukavice, docela ráda bych se na tu přehlídku hnusných ztracených existencí a pohnutých zvrácených osudů podívala. Možná bych tam i zapadla a určitě se i něco zajímavého dozvěděla, například o tom, jak to chodí v hnusné katolické škole… Sedlo mi to jak hnusná prdel na Honkův hnusnej hajzl. Jsem z toho hnusně unešena… naprosto dokonalý filmový zážitek! Jen nevím, jestli jsem se zmínila… byl to hnus! Chce se mi z toho nadšením až zpívat: "Fritz Honka, Fritz Honka stále chce si děvky brát, Fritz Honka, Fritz Honka, jemu poctu chceme vzdát. Je skromný, chytrý, pohledný, jen s námahou to skrývá. A šlechetný je náramně, jak to u géniů bývá, tak to bývá, to se ví, to se ví, to se ví… Fritz Honka, Fritz Honka, vymyslel si tohle setkání, Fritz Honka, Fritz Honka, nedostižný ve svém konání. S děvkou kouzla provádí a na co sáhne, mu vychází, Fritz Honka přicházííí!"

No, to je mi ale milé filmové překvapení! Člověk si jde po obědě s plným pupkem lehnout, že si trošku pospí u nějakého naprosto nezáživného, nízko hodnoceného thrilleru a ono ejhle, tohle vůbec žádnej thriller nebyl. Byla to celkem pěkná sniperská vyvražďovačka se spoustou krvavých záběrů. Kdo ty škatulky vlastně vymýšlí? Většinou to bývá naopak – někdo nějakou naprosto nezáživnou kravinu nazve hororem a paxe diví, že spousta fanoušků žánru to sjede komentem nevhodným pro děti i seniory. Je fakt, že tady se s dějem nikdo neobtěžoval – prostě to tam všechno postupně padá na silnici a blízké okolí pod taktovkou snipera na stromě. Ušetřilo se spoustu prachů za pronájem lokací i za výběr (ne)herců, o to víc se vrazilo do krve. Je vidět, že je to z dnešní doby, protože jak nejlépe začít s výměnou kola (což umí asi každej šestej Amík), než si prostě udělat společné selfíčko a okamžitě ho s nutkavou potřebou vyvěsit na nějakou z miliony sociálních sítí, na které jsou přilepení další zoufalci a začnou vám dávat lajky, na které vy tak toužebně tři vteřiny čekáte. Za to zaslouží popravit všichni – bacha spoiler – a taky že jo a ještě někdo navíc! Hororový konec s jediným humorným prvkem je třešinkou na tomhle gore dortíku. Přiznávám, že hodnocení je trochu nadnesené a že jedno zhlédnutí stačí, ale byla to fajn zábava , která předčila mé očekávání.

Jak mám hodnotit film, u kterýho jsem po 35 minutách napětím nevydržela a usnula?! No, dobře, nejsem nejmladší a občas už víčka a moč neudržím. Takže druhý den jsem s plenami a totálním odhodláním vydržet, pokračovala v 36. minutě. Neusnula jsem, ale další víc jak půl hodinu jsem to pořád vypínala, protože jsem měla na práci strašně důležité záležitosti jako trhání obočí, psaní sms, vaření kafe, následně i čaje, nachystání si jídla, stříhání nehtů, holení kníru, sjíždění porna na netu, přemýšlení o tom, co zítra koupím a co budu vařit... Nakonec jsem se tedy horkotěžko prokousala k poslední čtvrt hodině, ve které se něco konečně začne dít. Potěšila hudba z osmdesátek a pointa alespoň blahem uvolnila moč. Ale není to trochu málo na film, který trvá přes sto minut, já mu musela věnovat dva dny a v podstatě minimálně 5 hodin svého drahocenného času? „I sérioví vrazi jsou něčí sousedé.“ A ke mně za celou dobu žádný na pokec nepřišel, aby mi od tohoto utrpení ulevil.

Rozešel se se mnou přítel. Jsem prý děsně nudná. Vzala jsem svou akční ségru do Mexika, vyřvala jsem se ji hystericky na rameno a ta se rozhodla, že ze mě udělá cool holku a dokážu tak tomu kreténovi, že přišel v životě o to nejlepší. Vzala mě na pařbu, kde jsem se seznámila s jedním místním plejbojem, kterýho jsem dokonce olizovala. A i když už to byla pořádná jízda, doufám, že jsem od něj nic nechytla. I když to bude asi to nejmenší, co mě bude v následujících hodinách trápit. Segra v tom prostě umí chodit a taxme chytly příležitost za sto babek a vyrazily s nějakou podivnou bandou na takovou ještě podivnější bárku s klecí, abychom se potápěly se žraloky. To bude ten chudák čumět! Co na tom, že jsem se v životě nepotápěla a navíc mě žraloci děsí. Vše je jistě schváleno Bezpečností radou Mexika a tak jsem své obavy rychle zahnala. Teda jen do té doby, než se s náma urvala klec a spadly jsem do 47 metrové hloubky v moři plném žraloků. Naštěstí v tom sestra umí chodit a tak já se hlavně snažila nepanikařit a klidně dýchat, abych šetřila kyslíkem. Okolnosti a žraloci k nám nebyli zrovna nakloněni, taxem se do záchrany našich životů musela zapojit i já. Jsem na sebe hrdá. Zachránila jsem sebe i segru. Anebo ne? Pitomej dusík. Každopádně jsem si z tohohle zážitku odnesla i drsné zranění. To bude ten zoufalec koukat. Všichni na fejsbůku budou koukat, až uvidí mé úžasné fotky. Ach. Vždyť já ten foťák ztratila! Ale přísahám, byla jsem to já. Musíte mi věřit – dokonce o mně natočili film. Akorát můj milovaný se ke mně nevrátil. Jsem nudná, jsem nudná, jsem nudná. A jednou z té nudy umřu!

Když je někdo tupá, namyšlená, vožralá, povrchní, promiskuitní blondýna z nějaké americké sesterské alfabetagamadeltaepsilonzétaétaatakdáleažomega, která vojíždí i svého učitele a ke všemu se ji rodiče pomstili jménem Strom, je jasné, že se ji prostě jednoho dne pokusí zabít někdo s maskou nevinného buclatého jednozubého dítěte. A to nejen jednou, ale zas a znova a znova a znova, dokud ona sama nezjistí, kdo ji chce zabít. A že těch kandidátů není málo. Není to ani na Hromnice, ale na její narozeniny a ani zítra nevstane aniž by se musela opařit čajem, ale někdo ji prostě jen zabije – nožem, ohněm, bejsbolkou a víc už si vlastně nepamatuju. A za dva dny si ani nebudu pamatovat, že jsem to viděla. Slashery já mám moc ráda, ale tady mi to nějak celý nesedlo. O nějakém napětí, krváku, děsu či hororové pointě nemůže být řeč. I když se tam najdou i vtipné prvky, nebavila jsem se. Já bych to prostě označila jako „horor pro puberťáky“. A i když i já mám dost často pubertální záchvěvy (byť fyzická schránka vypovídá o něčem jiném), je vidět, že to již není setrvalý stav. Prostě jsem stará, hnusná, blbá a vůbec tomu nerozumím! Jo a málem bych zapomněla – i když k vyvražďovačkám béčkovýho typu patří uječená blondýna – chyběly tu nahý kozy!

Nesnáším rap a nemám ráda found footage styl – i když tady ruční kamera není zas až tak tragická, mohlo by bejt hůř. Takže takové velké mínus hned ze startu. Když já byla v pubertě, měla jsem úplně jiné chutě. Nechtěla jsem nikam jezdit ani s rodiči, natož abych odjela k prarodičům. Na týden?! Vopruz! A to ještě bylo v dobách temna, bez wi-fi. :) Jenže tyhle dětičky jsou zřejmě pubertou jen líznutí a taxe sami od sebe vydávají k prarodičům, které neznají. Oni to vlastně nedělají pro sebe, ale především pro maminku, aby měla od nich klid a mohla si s nějakým chlapem vyrazit z kopýtka. A to je prostě nabídka, která se neodmítá a tak děti vyráží k milým neznámým příbuzným - rovnou do horoucích pekel. Jako matka dvou dárečků tohle velmi oceňuji a doufám, že moje děti budou takto dobrovolně jezdit někam velmi, velmi často. Přivítání je vlídné, ovšem pozornosti zkušeného diváka (na rozdíl od naivních dětských duší) neunikne informace, že do sklepa se nesmí, protože je tam údajně plíseň. A v tento okamžik mi byla pointa zcela jasná. Ale připouštím, že následný rozjezd událostí je docela povedený – děda něco schovává v kůlně a ne, mrtvoly to nejsou, je to něco mnohem hnusnějšího a varuji předem slabší žaludky, že obsah toho, co je v kůlně ukryto, sehraje ještě poměrně nechutnou roli. Babička je docela fajn – přes den vaří a peče v troubě, jakou svět neviděl, hraje s dětmi na schovku pod domem a v noci bleje po domě a pobíhá po něm nahá (pánové klid, vše vidět není). Já už bych brala roha, ale dětem to tak nějak dochází pomaleji... každopádně některé scény jsou povedené, dokonce jsem se jednou lekla, ale Shyamalanovi jako by poslední dobou něco v těch filmech chybělo. Takové to lusknutí prstem, u kterého bych si řekla: „To je vono!“ Potenciál nevyužit a bohužel zklamání se u mě koná i v samotném závěru. Takhle by to tedy nešlo – Nighte, snaž se, já vím, že to v sobě máš!

V klasicky laděném snímku, ve kterém jsou pevně zakotveny tradiční role muže a ženy, je svět ovládán něčím, co zřejmě přišlo z jiného světa, sice to nic nevidí, ovšem sluch to má vyvinutý víc než černoši své ebenové tyče. Svět se stal místem ticha, ve kterém si rozhodně nedávejte fazole, hrách, zelí a podobné nadýmavé potraviny, protože v tomhle případě by vás i takový obyčejný prd mohl připravit o vnitřnosti v těle. Což o to, já bych se možná i bez prdu obešla, ale umřela bych hned první den, protože jako typická ženská: tu hubu prostě nezavřu. Řešením by mohlo být vyříznutí jazyku, ale o moc dlouho by mi to život neprodloužilo, protože já mám věčně studený nohy i v posteli s termoforem, natož abych někde pochodovala v zimě bosky. Hlasité kejchání, připomínající mohutného osla, by na sebe nenechalo dlouho čekat. Naštěstí naše filmová rodinka se v tichém světě naučila žít a zvládá veškeré příkoří naprosto s přehledem. Až do doby, než si malý synek vyhlédne pěknou plastovou raketu a někde v lese ji spustí. Děti prostě neposlechnou a neposlechnou! Já to říkám furt, že dětem hračky, které vydávají zvuky, do rukou nepatří. Matka ztrátu syna ňák špatně nese nebo co a tak moc dlouho neváhá a rozhodne se pro naprosto logickou věc – udělat si náhradu za sežrané dítko. Nevím, jestli je tak odhodlaná nebo blbá, že jako zkušená rodička neví, že u porodu řve nejen matka, ale následně i dítě... Tak či onak, potomek je na cestě a vše je připraveno na jeho příchod do tohoto dokonalého a bezpečného světa. Až na to, že otec se synem se vydají vykecat se a vyřvat k vodopádům, vzdorovitá dcera na pietní místo a matka zůstává sama nejen s přicházejícími porodními bolestmi, ale i s hřebíkem ve schodě. Čímž pochopitelně přiláká to „cosi“ a o nadcházející napětí je postaráno. I když nevíme, co to „cosi“ je a odkud se vzalo, vymyšleno bylo hezky. Což se nedá říct o myšlení hlavních postav. Celkově bych to shrnula asi tak, že jde o drama o rodičovské lásce a rodinném (ne)štěstí. Akorát do toho občas pobíhají nějaké vesmírné potvory.

Kdyby mi někdo vlezl do bytu bez zaklepání, nedala bych mu žádnou minci, maximálně by si vysloužil pánví po hlavě. O tom, že se cizí pošta nesmí otvírat, ví každé malé dítě. A to jak v papírové podobě, tak v elektronické. Takovej pohled to telefonu vaší drahé polovičky by vás mohl překvapit víc než nějaká kletba. Rozvod je totiž někdy horší než mor! „Když si pošťák, tak jsi se něčím provinil.“ Od teď si na doručovatelky dám větší pozor. Ze snímku plyne jasné ponaučení – když budete za jízdy klovat do mobilu, stane se z vás pošťák. A roznášet dopisy v Rusku, není taková sranda, jako házet balíky v depu České pošty. Celý mi to tak nějak připomínalo spot BESIPu, akorát že v našich končinách tak idylicky nekončí. Řekla bych, že tohle bude mít výchovný opak úplně opačný. I přes krátkou stopáž musím přiznat, že jsem se místy dost nudila.