Endurion

Bohužel, na rozdíl od většiny dílů Černého zrcadla, které se mohou pyšnit překvapivým zvratem, jsem u Arkangela byl jako divák neustále krok napřed před scenáristou. Je to poněkud předvídatelné, přesto však zábavné a velmi aktuální. Hodně mě bavila práce s divákovými sympatiemi a antipatiemi vůči hlavním postavám.

A pak přišla láska… je film, který je postavený na pečlivě komponovaných a velmi dlouhých záběrech, které však vlastně vůbec nejsou potřeba: film můžete sledovat se zavřenýma očima jako rozhlasovou hru a o nic přitom nepřijdete; o žádné vyprávění obrazem se tu nikdo nesnaží. Emoce se vyjadřují tak, že daná postava doslova a do písmene deklaruje, jaké emoce zrovna cítí, a několikrát to zopakuje, aby to bylo jasné i tomu nejpomalejšímu divákovi – a nic jiného než momentální emoce hlavních postav se tu neřeší, děj je tak minimální, jak jen může být. Sebelítostivá bába jede za kartářkou do lesů, protože je nespokojená se svým vztahovým životem; kartářka řádně podojí její peněženku, vysype na ni hromadu ezofloskulí, bába se párkrát zhluboka nadechne a rozhodne se, že si tu svoji samotu bude užívat. Konec. Oproti Zrcadlům ve tmě je tu aspoň pokrok, že to působí, jako by ten film vytvořil tým lidí z masa a kostí, ne umělá inteligence s promptem na nudnou a banální festivalovou artovku, ale nudné a banální je to úplně stejně. Musím pochválit Terezu Hofovou - věštkyně byla v jejím podání zahraná tak přesně, že ve mně vyvolávala fyzické záchvaty nenávisti. Klobouk dolů.

Scenárista James Graham je zjevně na úplně jiné úrovni než režisér Stephen Frears. Vyprávěné je to velmi chytře, a přestože se mi v jiných seriálech tyhle hry s divákovými sympatiemi, antipatiemi, důvěrou a nedůvěrou daří docela dobře prokouknout, tady si mě scenárista namazal na chleba já jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Tím spíš je škoda, že to strhává režie, která je mizerná ve všech ohledech: kamera je nedůstojně televizácká, sestříhané je to místy dost humpolácky a herci nevědí, jestli hrají grotesku, nebo vážné drama (což je škoda, protože jsou to většinou herci velmi schopní). Moc se mi nestává, že bych si po zhlédnutí řekl "tohle bych zvládl natočit líp", ale tady jsem měl tenhle dojem opakovaně. Přesto jsem rád, že jsem si tohle dobrodružství z nultých let mohl s hlavními hrdiny prožít a doporučuji to i ostatním.

Postarší polská panímáma pošilhává po klukovi, co se koupe v rybníce. To je vlastně asi všechno, co tenhle Tatarák nabízí. Ano, velmi poetické. A také k uzoufání nudné a naprosto zbytečné.

Banger je zjevení. Mnohem víc připomíná Dobrý časy nebo Drahokam od bratří Safdieů než cokoliv, co někdo natočil u nás. Jedna noční jízda, která se každou minutou víc a víc posírá, a to předevšim zásluhou hlavního hrdiny... je to super.

Asi první vyloženě nedobrá epizoda Černého zrcadla. Jedna logická díra za druhou, půlku epizody sledujeme nějakou nudnou pojišťovačku a jenom čekáme, až se obě linky konečně setkají. Místo budování atmosféry se tu režie spoléhá na shock value násilí. K tomu všemu se Velká Británie nějak záhadně přestěhovala na Island a nikomu to nepřijde divné. A vlastně ani ta islandská krajina tu není pořádně podojená, abych mohl ocenit aspoň ji... tohle se prostě nepovedlo.

Absolutně nejlepší Nolan. Ať natočí v budoucnu cokoliv dalšího, tohle bude vždycky ten jeden film, co si budeme pamatovat a který si budou lidi promítat ještě za sto let. Zatímco v jiných filmech se Nolanovi jeho high-concept nápad v kombinaci s překombinovaným dějem trochu vymyká z rukou, tady do sebe pořád všechno perfektně zapadá. Mistrovské dílo po všech stránkách.

Letošní výběr krátkometrážních Oskarů je mimořádně dobrej a Irské sbohem vyhrálo naprosto zaslouženě. Takhle vtipnej film o vyrovnávání se se smrtí jsem ještě neviděl. Má to všechno - srdíčko, humor, pěknou kameru, dobrý herce i jeden výbornej zvrat. Většina krátkejch filmů zvládá stěží jednu nebo dvě z těch věcí.

Kdyby spolu měli Paolo Sorrentino a Bruno Dumont dítě, bude vypadat takhle.

V jádru je to vlastně docela fádní romantická komedie o mamlasovi, co se snaží zalíbit holce, která ho nechce, ale dynamická režie Edgarda Wrighta překypující chytrými nápady spolu s příjemnou hudbou to posouvají na sice stále banální, ale dost zábavný a originální snímek.