levente

Mimořádně chytrý film s mnoha alegoriemi, ale v důsledku s těžkotonážním poselstvím, které se zas tak netýká církve, papeže, ale každého z nás. Nedivím se, že má film modré hodnocení. Jde totiž proti ustáleným vzorcům. Jen ta věc, jak se vyhne očekávání diváka stojí za mimořádnou pozornost.

Vím o Zátopkovi skoro všechno, co se dalo načíst. Film Davida Ondříčka je ZOUFALOST. Scénář s liniemi, které se mění nahodile, je ze všeho nejvíc pitomý. Výkřiky vykradené z knížek Oty Pavla. Naprostá neschopnost reálně Zátopka vykreslit. To jsou moje základní dojmy. Je to škoda. Ten film mohl být super, kdyby jej režisér neodflákl s vědomím, že je Zátopek taková hvězda, že stačí jen pustit kameru na snažícího se Neužila. Nestačí.    Film postrádá zajímavou kameru. Ani jeden zajímavý záběr. Hudba. Nevím o ní. Film je vyprávěn na základě mikropovídek. Ohraničených událostí, které nepřesahují svůj filmový záběr. Jediná snaha vyprávět je linii Rona. Jenže je to natočené tak pitomě, že se těšíte, až se z Rona přepne film zpátky ke sportovním úspěchům.

Cyrano je moje slabost. Myslím si, že to jeden z nejlépe napsaných příběhů vůbec. Nabízí mnoho možností, kudy vést děj a dalším a dalším autorům může pomoci ke slávě. Cyráno pana Wrighta je originální a to nejen nápadem, kdy se nic netočí kolem nosu, ale kolem výšky. Je těžké to téma zpracovat, protože se neubráníte srovnání, kdy už úvodní scéna v divadle dostává od původního zpracování těžce na frak. Při poslání Tě bodnu už tu není ničím nahrazeno, jen nezáživným dialogem. Trochu to vylepší šermířský souboj, ale v pasáži, kde jde Cyrano proti 100 absence zápalu zamrzí. A tak je to se vším. Viděl jsem Cyrana ve všech zpracováních. Ve všech. A tohle je jedno z nich, které na začátku drobátko vybočí z průměru, aby se do něj zase zařadilo. Stojí za shlédnutí. Ale neodbourá....

Jeden z nejlepších filmů současnosti.  Je totiž současný. Oslava dlouhých i krátkých dnů. Smutek a studené moře a horké ruce a kapka vína, co jsme slízli z roztřískané lahve v parku. Paráda.

Plusem je Viktor Dvořák. Vizuálně. Herecky je to horší. Nejzajímavější je tak úvodní scéna, na které ztvárnil Havla na základě starých záběrů do mrtě. Pak už se nebylo čeho držet a herecký výkon tak dost přebíhá od dobrých minut k těm horším. Proč je Aňa Geislerová Olga? To nechápu vůbec. Ty dvě osobnosti se neprolínají ani jedním procentem. Druhé maličké pozitivum je, že Olga Havlová byla klidná bytost a tak, jak se Aňa snaží něco napodobit, nepoužívá svůj obvyklý afekt. To je jediné, co by vyzdvihl. Jinak to je promarněná příležitost. Spousta dobrých nápadů scénáristy je tu zabita provedením a především vyzněním Václava Havla jako člověka. Jeho nejistota nebyla naivní, ale poctivá. Václav Havel byl rád středem pozornosti a rád vtipkoval. Ve filmu se tuším zasmál jednou. Proto vyznění celého filmu zásadně míjí cokoliv zásadního ze života Václava Havla.

První série nutně baví. Je v ní všechno, co známe z Pullmana. Od výborného castingu se seriál odráží opravdu vysoké kvality dalších parametrů, přičemž příběh pořád hraje prim. Člověk objevuje skvělé herce jako Ruth Wilson nebo samozřejmě Dafne Keen. Skoro všichni jsou skvělí. Druhá série je drobátko horší. Některé příběhové linky jsou zakončeny strašně násilně. Scénáristé druhý díl Pullmana více rozvorali a bohužel tím jde závěr druhé série trochu do kopru. Veškerý vizuál a příběhové vyznění jen láká na třetí sérii. To je trochu škoda. Pořád je to ale to nejlepší, co se na poli fantasy za posledních deset let udělalo.

Průměrná hodnocení tohoto filmu znamenají, že jsem se zase trochu vzdálil tomu, co je považováno za normu. Ten film je výborný. Je to soubor snah poznamenaný tím, že řada autorů filmu brala Masarykovo téma jako poslání a šanci na ocenění. Přesto z filmu vyčnívá skvělá kamera Jana Malíře, který se nebojí ikonických záběrů, Martin Huba, který by mohl Masarykovi dělat dvojníka a především scénář Pavla Kosatíka. Chápu nedůvěru v Budaře jako Čapka. Chápu kritiku některých dialogů. Kosatík se však překonal ve úporné snaze představit Masaryka jako člověka z masa a kostí. Člověka, který se rád podívá na pěknou křivku, který si uvědomuje, že ve vlastní pýše upozadil své děti. Člověka, u kterého není nic jednoduché a zároveň se nyní černobíle vykládá (tatíček). Mám moc rád scénu, ve které bilancuje své chyby, jakoby pro Čapka, ale vlastně pro sebe. Pokud nebudeme od konverzačního filmu požadovat zkratkovité scény a spektakulárnost scén s prezidentem, pokud nebudeme očekávat historickou přesnost, dočkáme se několika výborných scén, které na jeden večer dokáží člověka přinutit zamyslet se. A to je sakra hodně. Možná nejvíc.

Malý klidný film na večer všedního dne. To je přesně to, co mi poslední dobou chybělo. Žádné velké téma, žádné menšiny, většiny, jen úrazy, které mohou a také poznamenávají na celý život. Divné na tom filmu je jedině to, že všechny hlavní postavy jsou extrémně sympatické. Když se s tím člověk srovná, dostane 105 minut klidného večera. To nyní není málo!

Ze všeho nejvíc je to ztráta času. Pořád jsem čekal, že se to změní, vymkne se to nastolenému postupu, ale seriál choval zcela opačně. Nořil se do nudy a když v ní byl po uši, tak skončil. Škoda promarněného úsilí.

Po delší době seriál, který se nebojí jít na dřeň pocitů nebo někdy opatrně naznačovat útrpnost milostných vztahů. Není to pro každého, seriál se dá v dnešní záplavě tisíců epizod zabít na základě pomalého rozjezdu a někdy topornějších figur moderního, sociálními sítěmi propojeného světa. Klady seriálu však jasně tyto nedostatky převáží. Odvaha v názorech, ve snění, v pomalém uvědomování si jednoduchosti a složitosti existence vedle druhých bytostí, kdy jednou je vše průzračně jasné a podruhé neřešitelně neprůhledné. Humor. Nejistota v řešení denních situací. Někdy komornější hraní. A někdy sny jako součást děje. Když nad tím tak přemýšlím, tak tento seriál jen těžko dostane pokračování.. Hlavní postavy jsou málo sexy a jejich sympatičnost je problematická. Jenže přesně takto to ve skutečném světě je.