Máme papeže!

Z Máme papeže! mohla být výborná situační komedie, protože úvodních 20 minut uběhne ve velkém stylu. Ale v kolonce režie je současná italská hvězda Nanni Moretti, a proto je putování a rozjímání jednoho utíkajícího papeže velmi pomalým filmem a spíše psychologickou sondou do, vlastně tragické, postavy, namísto klasické řachandy. Čest komedii zachraňuje alespoň vtipný volejbalový turnaj (jak italské) bandy postarších, velmi nesportovních kardinálů. 60 % (20.11.2013)

Prvních 15 minut lehká nedůvěra, co že má tenhle laskavý ponor do života konkláve být zač, pak desítky minut skvělé zábavy a nakonec facka v podobě zcela brilantního závěru. Nejlepší na Habemus Papam je Morettiho sebereflexe a kočkování s diváckými očekáváními - film vytváří celou řadu banálních situací, které svádějí ke klišé, Moretti se jim však vždy v pravou chvíli vyhne a zatočí nečekaným směrem. Závěr je v tomto řetězu zklamaných očekávání vrcholem a jasně napovídá, že Habemus Papam není hřejivou komedií, ale filmem sžíravým a skeptickým. Vypadá to, že už nás nezachrání ani Bůh ani Freud. Slovy Egona Bondyho: všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli. (06.07.2011)

V časové kapsli, kde myšlení stále zeje kdesi ve středověku, ne-li hůř, započíná konkláve rozhodovat o nové hlavě přežitku, zvaného církev (katolická, ale není zas tak podstatné). Všech 108 mužů předstírá, jak těžké je vymyslet jméno někoho, kdo povede církev a bude v hlavách věřících udržovat naděje na pokračování pohádkového příběhu. ~ Můj názor na to všechno je z výše napsaného zřejmý, na film jsem se tak podíval hlavně proto, že jsem čekal, že to alespoň o něčem bude, že scénář nebude jen rekonstruovat rozhodnutí konkláve. A že se i režisér pochlapí a dokáže udělat koukatelný film. Ej, nepodařilo se. Dědko ve svém věku a postavení, které do teď zaujímal, chová se jako děcko. Tohle všechno je vidět už během prvních dvaceti minut. Jímala mě tedy hrůza, co všechno mě ještě po dalších 80 minut čeká. Jediný, kdo mě za celý film zaujal, nebyli ovečky, presující se na náměstí a přilehlých ulicích, nebylo to ani zbývajících 107 pánů, kteří museli trčet na jednom místě kvůli psychickým problémům jednoho prďoly, dokonce to nebyl ani reportér, který mě poněkud štval, ani samotný zvolený papež, ale tiskový mluvčí, kterému jsem tu úlohu nezáviděl. Postupem času se z toho stane takové drama staříka v ulicích, co hledá sám sebe, a na druhé straně barikády komedie z prostředí cvokaře a 107 velkých dětí. A pak se to zvrhlo v prostou hloupost. Zajímavý nápad, který mě ale nedokázal nijak zaujmout a nudil. Takhle to mohlo být za **. Konec to ale 100% zabil. (17.11.2011)

Rafinovaný film, který to hraje na obě strany, tedy přesněji řečeno - doufá v to ... Moretti své názory schovává za hravost kardinálských sukní a laskavým humorem mlží kritiku církve, aby si však zároveň rýpnul do světských odborníků, kteří nedokáží pomoct ani sami sobě. Neokoukaný pohled do zapovězených míst je přinejmenším zajímavý, papežova cesta za přijmutím odpovědnosti už mnohem méně, humor je místy infantilní - z většiny zúčastněných dělá pitomce, konec překvapivý a z hereckých výkonů je nejlepší ten Jerzy Stuhra, takže - cholera jasna, dvě hvězdy, víc nedám. (21.03.2013)

Pokrytecká vyprávěnka o katolickém kléru jako neskutečně laskavých a roztomilých páprdech oddaných svému duchovnímu poslání. Papežovy pochybnosti o schopnosti dostát svému poslání nemají nic společné s opravdovým lidským pochybováním, je to jen teatrální póza. Cesta papeže mezi "obyčejné" lidi připomíná lidové vyprávění o laskavém monarchovi sestupujícím mezi plebs. Uctivě podlézavý snímek. (09.07.2011)