levente

Spousta předmětů, spousta tváří, spousta krajiny, spousta chtění přinést divákovi exotiku. To obvykle filmy dělají. Jenže tenhle je upocený. Tolik chce, až je mi to protivné. Závěrečné scény s Komanči jsou už vyloženě trapné.

Skvělé. Plné fantazie, ale i napětí, kritiky politického individualismu a sebestřednosti. Dětský film se skvělou grafikou, ale i humorem, hudbou Waldecka. Jsem nadšený!

Tohle vyprávění mám rád. Předloha je výborná. Chlapec, který se vytvořil v mé fantazii by Thomasi Hornovi natrhl triko. Nepřehrával by, neměl by ty hloupé herecké pohyby. Byl by o poznání pomalejší, aby mohl zrychlit, když je toho na něj moc. Na druhou stranu by to Max von Sydow natrhl mé představě dědečka. Takže to je jedna - jedna. V příběhu je tolik krásných přirovnání (osm minut klidného života do doby, než dorazí světla explodujícího slunce, jako rok života, ve kterém si chlapec nepřipouští otcovu smrt), že by mi pro plné hodnocení stačily už jen ty. Jenže pak je tu taky New York. Hezké dny. Ošklivé dny... Spousta nápadů. Představ. Příběh z Drážďan... Tolik věcí...

O čem jsou filmy, proč s nimi ztrácet čas? Jen a pouze pro příběhy a myšlenky v nich. A pokud mluvíme o Hollywoodu, tak i pro hezké tváře. Příběh Zloby je krásný. Originální v pohádkách, přitom současný. Zlo není černobílé. Zvláště pokud není zlem. Což není snadné poznat, nejdřív to musí poznat samotní zlo. Je lehké udělat špatnost, avšak napravit ji, přestože je to přirozené, leží jen kousek od hranic, za kterými náprava již není možná. Nejistota zla je téma, které dnes reflektuje málokdo. Ještě, že máme tuhle pohádku. Mimo to je dobré srovnat tento pohádkový příběh s těmi českými.

Film s tolika chybami, že jakákoliv snaha o reálný příběh je ze všeho nejvíc smutná. Vážné tváře ctihodných herců. Ale k čemu ten příběh je? Co přináší? Asi nejvíc Curych z osmdesátých let. Někdy je střih vyloženě vtipný. V jedné scéně, kdy Ventura míří na řídícího zlosyna ze zadní sedačky si scénář nevěděl rady s tím, jak může mířící muž vystoupit bezpečně z auta, aniž ztratí kontakt s tím, na koho míří? Jak to tedy udělat? Střihem. Prásk. Ventura je z auta venku a stojí u dveří řidiče. A tohle stokrát jinak. Vedlejší role se ze všeho nejvíc chovají, jako by dali půlku intelektu na charitu. Usmívají se a dělají hovadiny. Radši se jít projít do Stromovky po desáté...

Žádná velká očekávání. Příběh je jen doprovod neskutečně detailních a efektních obrazů, které kmitají jeden za druhým. Snad každé pomyslné políčko filmu je obrazem, který by obstál sám o sobě. Pokud rezignujeme na snahu vyprávět dějovou linkou a necháme se unášet jen vizuálním nátřeskem, není možné film hodnotit jinak, než v superlativech.

Je máloco divákovi udělá radost víc než dobré vypravování. Tah děje sílí každou minutou, ke konci pak vypravěč vyloženě přitápí nevídanou měrou. Mám za to, že postupy sdělování, síla obrazu i detaily - byly v tomto snímku realizovány mnohem pečlivěji, snad i láskyplněji, než v trilogii Pán prstenů.

O Petru Kurtenovi jsem četl ještě jako kluk. Po těch letech, kdy jsem o něm neslyšel, se zjeví v českém filmu, který se snaží být něčím jiným, než osvědčeným konceptem. A jde mu to. Nabízí hned několik myšlenek, několik zajímavých myšlenkových úvah, které nejsou jednoduché. Který český film tohle naposledy dokázal...?

nehodí se to ani ke špatnému obědu...

Tohle je velké vyprávění. Nic není špatně, nic nelze vytknout, nechceme-li být těmi na druhé straně, těmi - které ve filmu nenávidíme - milovníky řádu, milovníky hlouposti, těmi - kteří si našli v zlu své místo na světě. Prvotní obavy z komplikovaného děje berou záhy za své. Obava se stává zábavou. Tři hodiny čistého zaujetí myšlenkami a představami tří tvůrců, kteří mají co říct a ukázat.