d-corso

L' Eau Rouge, moje nejoblíbenější od Young Gods, hlavně Charlotte se mi líbí, jo jo....ale k věci. Jedete si takhle na řeku chytit toho největšího sumce a domů se vrátíte s brekem, protože vám dědečka slupl žralok bělavý i s udicí. To už jednoho řádně vytočí. Chudák vnouček, chudák babička, ale chudák i Lou Diamond Phillips, který si v tomto opusu střihl hlavní roli. A nevypadal z toho zrovna nadšeně. Dokonce se většinu filmu snažil tvářit, že v něm vůbec nehraje, ale nevyšlo to. Poznal jsem ho! A říkám si, Lou, ne, že bys někdy patřil k mým velkým oblíbencům, ale když vzpomenu kupříkladu na Big Hit...to bylo Iné Kafe. Ty labutě tehdy zpívaly, co jim hrdla stačily.

Vlastně to bylo výtečné. Večer se podařil. Pustil jsem si televizi (Prima), dorazil zbytek nevalného André, přečetl si noviny, načal výtečný Cabernet Sauvignon, občas si zapálil, napsal dvě, tři urážlivé SMS svým přátelům a nakonec jsem se konečně začal dívat na Real Madrid vs. AS Řím (to už ale ne na Prima). Řím vyhrál, já jim fandil, Katko, doufám, že ty taky. Mám všechny důvody ke spokojenosti. Jen tak dál. Těším se na shledanou za dva týdny.

Proslulý román Daniela Defoa je pro mnoho filmařů bezednou studnicí, z níž však většinou pohříchu čerpají vždy, když (použijme snookerového termínu) chtějí zahrát na jistotu. Skuteční mistři jako Buňuel a Látal ovšem dokázali, že i Příběh námořníka z Yorku nabízí živnou půdu osobitým autorským interpretacím. K oběma jmenovaným můžeme s hrdostí přiřadit i Caleba Deschanela (původním povoláním kameramana, avšak také jednoho z těch, kteří, když bylo v Twin Peaks nejhůře, dokázal laťku nastavit zpět do správné polohy). Robinson Crusoe v Deschanelově podání, je jakožto člen posádky otrokářské lodě kdesi počátkem 19. století zbaven takřka všech romantických a humanistických poselství. Jeho setkání s "Pátkem" tak spíše než historku o břemeni bílého muže nabízí mnohdy pikantní pohled na střet kultur.

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division.

Relativně vysoké hodnocení jen kvůli mému oblíbenci Dariovi. Naprosto nedůstojné završení trilogie. Tři nádherné momenty nemohou v žádném případě spasit zbývající bezradnost a je mi doslova líto, že to musím říct, trapnost. To zklamání je natolik obrovské, že se mi nechce rozepisovat a srovnávat tento film se Suspiria a Inferno. To by bylo příliš bolestné. V kterési recenzi bylo napsáno "Mother of Tears’ Makes You Want to Cry". Bohužel musím s tímto názorem víceméně souhlasit. P.S. Nezbývá mi než věřit v Giallo.

Odpad je příliš lichotivým výrazem. Hrabat se rukama ve sračkách, to je nejpřiléhavější popis této obludnosti.

Vím, že tisk může být mocnější cihly, zvláště jedná-li se o hardback. Purpurové řeky však svým rozsahem rozhodně nejsou dobrým příkladem knihy, kterou se dá spolehlivě zasadit sedm smrtelných úderů. To, společně s faktem, že autor románu (který bych označil za velmi povedený), Jean-Christophe Grangé, byl zároveň spolutvůrcem filmového scénáře, evokuje otázku, kde došlo k pochybení? A proč si rovnou i neodpovědět - stalo se to zhruba kolem 80. minuty, kdy se z příjemně temného thrilleru začala klubat hloupá, nedotažená a směšná šaráda. Závěrečná scéna tomu pak dala doslova na frak.

Bylo by jednoduché dát tomuto filmu odpad... Omyl, je to jednoduché.

Zajímavý film. Takový k zamyšlení. Především pak ta elektrická bouře nad Římem, jejíž mimořádně inteligentní výboje se zaměřily primárně vůči památkám. Turisti určitě nadšení nebyli. A co na to asi říkal bábež?

Pamela a Tommy se nechali inspirovat slibem cudnosti manifestu DOGMA 95 a vznikl tak tento půvabný film. Howard Stern po zhlédnutí tohoto skvostu prohlásil, že Pamela už by měla zůstat navždy nahá. Mně nezbývá než souhlasit.