musculimus

Přesná adaptace knihy. Pro účely filmu nahradili poručíka Pontoise poručicí Miou-Miou (která žije s autorem předlohy).

Film, který kvůli poslední půlhodince nedává smysl. Tohle Christopher nezvládl.

Tento film je především o vyrovnání se s ubíháním času. O přijímání sebe sama, jako stárnoucího člověka, což souvisí taky s naším pohledem na svět okolo. Maria si odmítá připustit, že vnímá ve čtyřiceti tutéž věc jinak. Zároveň ale je její vnímání postavy Heleny zkreslené postavou a osobností herečky, která ji kdysi hrála. Tady můžeme vnímat prolínání reality a fikce. Kamarádka lesbička tvrdí, že hodně cítila milostné pnutí mezi postavami Juliette a Kristen a že i zde vstupuje drama ovlivňuje reálné vztahy. Mi, jako heterosexuálovi, to tak nepřišlo - alibisticky dodávám, že na to možná nejsem dostatečně intelektuálně vnímavý - pokud bylo režisérovým záměrem přenést i tuto rovinu dramatu do alpské reality, měl to více naznačit. Takhle byla Kristen vyhnána spíše pocitem nedoceněnosti, než něčím, co nedokázala úplně uchopit. Úvod filmu přes své mouchy měl pro diváka informační hodnotu o hlavních postavách, přílišný důraz na etablování mladé herečky je naopak zbytečný, film jenom natahuje. Stejně tak sidestory o spisovateli a jeho suicidní manželce. Stačilo ukázat zkoušku na jevišti a scénu, kde Juliette zkouší doporučit mladé herečce, jak to zahrát. Celkově by se stopáž zkrátila o 20 minut a divák by byl ukrácen nutkání se koukat na hodinky, kdy už to skončí. Kamarádka by dala více, hodnocením však za sebe.