Stegman

angl. název: I Hear Your Scream. ......... Pokud si tento umělecký, meditativní filmeček o jednom pohřebním průvodu chcete užít, nepouštějte si ho roztěkaní, uprostřed dne a povinností. Ten film vypadá spíš jak rozpohybovaná fotografie, a ještě navíc tmavá. Jenže přesně takové to má být! - neodvádí to pozornost k podružnostem. Na první pohled vám film může připadat prázdný, ale je to úplně naopak: je plný emocí a atmosféry. Jen se nad ním musíte zamyslet. Pak ve vás jistojistě bude dlouho doznívat.

Znáte to, jak se děti baví neustálým rozsvěcením a zhasínáním světla? Pokud patříte k těm, co se po chvíli rozeřvou NECH TOHO, TY FAKANE!, tak tenhle film radši nezkoušejte. Pokud ale v té dětské zábavě dokážete spatřit "cosi geniálního", tak si to pusťte. Bude se vám to líbit. :) Já osobně spíš doporučuju klip Fine Young Canibals - Ever fallen in love, v němž byl ten samý nápad zpracován s lehkostí a vtipem. Faktická poznámka: Pièce touchée je "remix" scénky z filmu The Human Jungle (1954) s originálním zvukovým podkresem (hlučná pračka?).

Vydržte slabší úvod (asi půl hodiny) a film se vám odmění ve zbylé hodině: Nejen jedna hláška za druhou, ale i dobře vystavěný příběh až do poslední vteřiny. K tomu věci, které jinde moc neuvidíte (let Praha-Bratislava, divadlo u trati, prověřování muzikantů u "kulturní" komise, cikánské ležení hned u nového paneláku), starý Štercl a tehdy ještě vcelku neznámá Lucie Bílá. Oslava svobody, života, jazzu a muziky vůbec. A taky přátelství.

Jednotlivé povídky: O chlapci, který hledal konec světa ***, Lidé na zemi a hvězdy na nebi *****, Anděla *****, Maminka ***.

Jenom 66%? Áha, tady má někdo Jiránka zafixovaného jako vtipálka, u kterého je to všechno šup-šup. Jakékoli vychýlení z normy se trestá! /Trochu mi to připomíná Vzpomínky na hvězdný prach, kde si Woody Allen stěžuje, že po něm všichni chtějí jen ty ztřeštěné komedie./ Ano, je to poetičtější. Však dávám jednoznačných 5*! A pointu to má, ne že ne (a pořádnou!). Když se trochu budete snažit, tak by vám mohla dojít. :)

Jak vidím, tak s 5* komentářem jsem tu první. Vlastenectví je pro nás asi už skoro archaismus, pohnutky hlavního hrdiny nedovedeme pochopit. Asi tam měli zaplést invazi emzáků nebo nevybuchlou pumu na stadionu. Pak by to "dostalo grády" a diváci by si možná i uchrochtli blahem.

Krásně napsaná Čapkova povídka. A stojí za pozornost ještě z jiného důvodu: Vypravěč Jiří Sovák tu zní úplně přesně jako jeho syn Jiří Schmitzer. Pro ty, co nepochopili, o čem to vlastně je: (POZOR, SPOILER!) Je to o tom, jak to dopadne, když si do něčeho, co umíme, necháme mluvit od těch nahoře.

Jednotlivé povídky: Jak se kalí ocel *****, Místo ***, Optimista **. .................. První povídka o nešikovném agitátorovi je povedená a vtipná. Ve druhé povídce jsem občas nechápal chování některých postav, ale je tu hezky zachycena atmosféra chmelové brigády. U třetí povídky chápu všechny postavy, ale přišla mi zbytečná.

Tento "hudební videoklip" si zaslouží pozornost pro svou originalitu - není totiž ani kreslený, ani loutkový, ani plastelínový. Je vyšívaný. Tento samotný fakt vás udrží v úžasu během první pětiminutovky. Pak si uvědomíte krásný zpěv dětského sboru, a necháte se jím ve vánoční náladě dovést až do nápisu KONEC.

Stejně jako u českého dokumentu Vítejte v KLDR!, i tady se víc dovíme o objevitelích než o objevovaných. Američani se totiž (překvapivě?) dostali jen na místa, kam je Severokorejci pustili. Přesto se dokumentaristům párkrát povedlo se dobrat zajímavých okamžiků. Paradoxně díky americky dětské naivitě (přímé, jednoduché otázky) a díky tomu, jak si evidentně ani neumějí představit, jak fungují totalitní režimy. ......................................................... Pro názornost popis finální scénky a můj komentář k ní: (POZOR, SPOILER!) Když Amíci hrají lidovou korejskou píseň, tak to všechny dojme. I mě. Opravdu. Jenže Amíci jsou z toho až tak naměkko, že tleskajícím Korejcům párkrát z pódia zamávají. To světaneznalé Korejce trochu zaskočí, ale aby hosty neurazili, tak začnou mávat taky. (Navíc - přece nechtějí, aby si na ně pak činovník stěžoval, že byli nezdvořilí.) A tak tam všichni na sebe navzájem mávají, až je z toho bolí ruce. :) Ale aby toho nebylo málo, tak je tam ještě lepší -symbolický- závěr: jak to Amíci komentují. Vysvětlují si to mávání tak, že v Korejcích tou písní probudili spontánnost. A že tím učinili krok k trvalému míru. ............. No, hezká pohádka to byla. :)