Volná noha

Zapomenutá komedie o dvojici jazmanů co žijou na volné noze. Nejhezčí jsou ony scénky z nádražního domku pro cestující ve vlaku. To je taky důvod proč jsem si ten film sehnal, kdesi to bylo v úsměvech. Rovněž pěkný jsou blbosti co dělají v tom překlápěcím výtahu. Film který by si zasloužil uvedení v tv místo x krát reprízovaných jiných komedií. (18.01.2013)

Vydržte slabší úvod (asi půl hodiny) a film se vám odmění ve zbylé hodině: Nejen jedna hláška za druhou, ale i dobře vystavěný příběh až do poslední vteřiny. K tomu věci, které jinde moc neuvidíte (let Praha-Bratislava, divadlo u trati, prověřování muzikantů u "kulturní" komise, cikánské ležení hned u nového paneláku), starý Štercl a tehdy ještě vcelku neznámá Lucie Bílá. Oslava svobody, života, jazzu a muziky vůbec. A taky přátelství. (11.06.2011)

Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70% (18.05.2015)

Tohle může tvůrce hodně mrzet, když jeho dílo zůstane prakticky nepovšimnuto a zapomenuto ne kvůli umělecké nedostatečnosti, ale protože jeho uvedení převálcuje doba. Stalo se to několika filmům, jejichž výroba začala v roce 1989 a do distribuce šly o rok později, jazzová komedie o jednom donkichotském bohémovi by si rozhodně zasloužila objevení a vzkříšení. (23.05.2021)

Úsměvná nostalgická vzpomínka na 80. léta. 1) Scénář napsal dobře známý cimrmanolog (Salón Cimrman) 59letý Jiří Šebánek. Pro nepříliš výrazného 46letého mistra sportu (pětiboj) Júlia Matulu to byla poslední režie. Hudbu nahrál tehdy čerstvý vítr v české jazzové hudbě - soubor Naima, jehož první desku z roku 1988 jsem opravdu rád poslouchal. Z hereckého obsazení mě zaujala 23letá Lucie Bílá, štěkli si i Pavel Anděl či Michaela Jílková. 2) Narážky na dobové reálie jsou jemné a opatrné s dvěma výjímkami. Jednou jsou povinné rekvalifikační zkoušky, jejichž úroveň a charakter dobře vystihuje reakce šéfové komise na otázku, jestli zná největšího světového jazzového trumpetistu: K čemu by mi to bylo? Znělka Hlasu Ameriky, která zazní při přelaďování rádia, pak jasně ilustruje dobu vzniku filmu. 3) Neumím rozpoznat, zdali touha po neomezovaném svobodném životě hlavního hrdiny Bena je osobnostní rys anebo výraz politického protestu doby. A tak se mi nejvíce do paměti vryly recese v paternosteru a potom u místní lokálky. (02.06.2011)