HanaM.

Už si moc nepamatuju děj seriálu, ale vím, že jsem ještě dlouho po tom, co ho odvysílali, jsem chtěla být policajtka jako Makepeaceová (mimochodem úžasné jméno).

Mám ráda magický realismus, Harryho Pottera, Alenku v říši divů a podobně jako Cecile někdy sním, že do našeho obyčejného světa příjde trochu kouzla. Díky Allenovi teď vím, že postavy z filmu možná zase chtějí nějaký ten kus opravdové smradlavé reality. Woody prostě zase upozornil na to, že vždy toužíme, po tom co nemáme a banalita se prostě objeví na obou stranách barikády, filmového plátna nebo čehokoliv jiného. Atmosféra je dokonalá - romantická, nostalgická, od začátku až do konce. Smutná silná scéna kontrastující s veselou jednoduchou písní a slzy jsou tady, můj nejoblíbenější film Woodyho Allena!

Letošní filmová škola v Uherském Hradišti - obdivuji, na Akim Kamurismakim s jakou lehkostí a humorem dokáže dělat z finské podivnosti přednost. Mika Kaurismaki to vzal opačným způsobem, finskou podivnost ještě prohloubil v naprostou nesrozumitelnost a hnus. Jakýsi trhlý Ital Rosso, jede kohosi vraždit do Finska a pak se dozví, že má zavraždit svou bývalku. Proč a jak to všechno hrdinové filmu prožívají zůstává jaksi nevyřčeno.

Hodnocení mě docela zarazilo. Kniha je považována za jednu z nejlepších rodinných ság a pro mne je toto i nejlepší televizní minisérie. Příběh rodiny Clearyových, kterým se do života připlete jeden ambiciozní kněz. Možná právě proto, že Chamberlain v mládí skrýval svou homosexualitu, dovedl tak dobře zahrát kněze, který tají svou lásku k Maggie. Všechno krásně dokresleno Manciniho melancholickou melodií.

Tajemné náznaky, pořád nevíte, o co jde, pořád Vás něco překvapuje a pointu se nikdy nedozvíte. No možná zajímavá metafora na ženy, ale od filmů čekám něco víc.

Krásné střípky z Ameriky let osmdesátých. Setkáme se s přistěhovalci z New Yorku, majonézou v lednici, Warholem s burgerem i kaktusem v Tusconu. Amerika jak se patří...

Ano, možná nejsou postavy dost propracované, herecké výkony přehnané, kostýmy vypadají jak z koncertu nějaké divné kapely z 80. let. No a co, stejně se vám tenhle film vryje pod kůži stejně jako Orffova psycho skladba. Morganě a Merlinovi se člověk dlouho neubrání.

Také jste nechápali frázi "nemohou žít ani spolu, ani bez sebe"? Podívejte se na Ženu od vedle a pochopíte. Všechno nám jakoby mimochodem vypráví jedna stará dáma. Vypráví příběh muže a jakési ženy od vedle. Ženy, kterou ten muž kdysi znal. Ženy, kterou miloval. To vše se dovídáme jaksi podivně a po částech. Pro hlavní role snad ani nešlo vybrat živočišnější a podivně charismatické představitele, než je Ardant a Depardieu. Jako konec nešlo vymyslet nic syrovějšího a impulzivnějšího. Člověk pak musí sedět, jako zařezaný a dívat se na obrazovku s titulky.

Jojo, film se pohybuje na pomezí naprosté blbosti a geniality. Pro mě stále převažuje ta blbost, byť parodující. Asi se na něj znovu podívám.

Seriál, bez kterého si nedovedu představit své dětství. Nic nebylo tak napínavé, nic se mi tak nevrylo pod kůži. Nedávno jsem poslouchala magnetofonový záznam z mých asi čtyř let, když na pobídku mých rodičů: "zazpívej nám písničku" reaguju tím, že zpívám znělku z Gora.