HanaM.

Kdysi jsem četla o jakémsi psychologickém výzkumu, kde zkoumali, jak moc si namlouváme různé pocity u druhých. Lidé mluvili s lidmi, které buď měli hodně rádi, nebo naopak nesnášeli - vždy se jim zdálo, že s nimi jejich protějšky mluví nějak emočně zabarveně. Přitom podle pozorovatelů ti druzí mluvili naprosto neutrálně. Krásný důkaz toho, co všechno si není schpna zamilovaná mysl vysnít. Ještě působivějším důkazem je ale tento film. Krásný jinoch se jen zmíní, že se mu líbí Audrey Hepburn a najednou se naši hlavní hrdinové proměňují v Audrey a Jamese Deana. Vše je tak podivně retro. Člověka na konci filmu napadá, kolikrát si tihle dva podobnou lásku už zopakovali? Film by se mohl pouštět nešťastně zamilovaným, jako odvykačka. Přesvědčí, že zamilování je možná jen iluze, že láska není...Užasná kamera - přibližování, zpomalování; zvláštně a výborně vybraná hudba, charizmatičtí herci - to už je jen bonbónek navíc.

Starý statek mezi hnusnými paneláky, kozy uhánějící po asfaltce kolem těch paneláků, kozy hrabající se v popelnici, charismatický starý muž se zlatými zuby, divný muž převlečený za Santu a hlavně - žena žijící se dvěma manžely - Absolut Ukrajina. Chtěla bych to zažít na vlastní kůži.

Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo velmi zvláštní, kdybych před tím nečetla něco o terapii objetím (velmi "láskyplně" se o tomto zmiňoval třeba Zbyněk Vybíral v Lidových novinách), myslím si, že jdu na dokument o nějaké sektě. Matky, které nalehávají na děti a myslí si, že jim pomáhají. Terapeutka, která přiznává, že se kdysi asi mýlila, když napsala, že pokud dítě kousne matku, má mu kusanec vrátit (Panebože, kde to jsme???), objímání s Kalouskem a největší třešíňka na dortu ukončování terapeutického výcviku - nebo spíš krásná ukázka pseudonáboženského rituálu?

Dělat si s takovou lehkostí a jiskrou legraci z politiky se už dlouho nikomu nepodařilo. Nápad stát se politickou prostitutkou a snažit se přesvědčit politické odpůrce tím, že se se všemi vyspíme je hodně originální. Spoiler: Nakonec však po všech šarvátkách s politikou budete milovat den, kdy se narodilo Vaše dítě - i když v ten den vyhrál Sarkozy.

Dala bych víc, vážne jo, Ale představte si to: sedíte namačkaní na lavičce, je děsná zima (fakt apríl teda) a ještě k tomu začne poprchávat. To pak člověk neocení kontrasty a paralely filmu, ani roztomilá miminka, dokonce ani kouzelně vtipné náhody, jen se chvěje, chce se mu škytat a dobře ohřátý čaj je pro něj nějvětší umění... Musím si někdy na Mimina udělat čas!

Seriál mi v něčem připomíná knihy Agathy Christie. Takovým tím poklidem a pohodou, které pod povrchem skrývájí neskutečné napětí a potlačené city - narozdíl od Christieovek sice nidko nikoho nezamorduje, ale třeba se vyspí s tureckým diplomatem. Děj se zdánlivě točí kolem běžného provozu panství - a to z pohledu majitelů i jejich poddaných. Právě za tímto zdánlivě hlavním dějem se odehrávají osudy a tajemství, která jsou určena jen některým našim hrdinům, ale velmi často ovlivní život někoho úplně jiného. Propracované a dramatické postavy se zajímavým vývojem jsou dalším pilířem seriálu. Za všechny jmenujme tu asi nejdokonalejší - lady Mary. Krásná, rozmazlená, ale pro někoho i suchá a arogantní. Brzy poznáme, že umí být ještě sušší a arogantnější - a v řádu sekund se obrátit v pravý opak. Jakási ženská verze pana Darcyho z Pýchy a předsudku.

Bacha na spoilera! Ano, můžeme říct, že se Woody Allen opakuje, ale když ono je to pořád tisíckrát lepší, než něco nového od kohosi jiného. Tak proč si zase znovu nepřipomenout, že jsme všichni neurotici, nemáme inspiraci, vztahy máme trhlé a ještě se nám hroutí. Ukazuje taky jak, marně po něčem prahneme a když to dostaneme, tak už to nechceme (úžasná scéna, manžel se přestěhuje k ženě, kterou fascinovaně sledoval oknem a stejně fascinovaně pak oknem hledí na bývalou manželku). Tady navíc Woody zamíchal posedlost minulými životy, která je stejně bláznivá, jako posedlost jiných hrdinů svými ambicemi a touhami. Beznaděj toho nejsilnějšího kalibru.

Podívná o ostrá satira na muže, a nakonec ještě ostřejší satira na ženy. Až v polovině filmu, kdy dcera hlavní hrdinky prohlásila, že je rok 1977, jsem si uvědomila, že to je navíc i retro satira. No, díky bohu za dnešní dobu, kdy snad muži už nemají takhle radikální názory na ženskou kariéru a ženy už nemusí být takové prohnané mrchy. Líbilo se mi, že ve filmu je vždycky nějak vytušitelná pointa, která se pak nějak překvapivě obrátí v pravý opak. P.S. V kině s námi bylo asi deset mužů s holými lebkami. Naprosto jsem nechápala, co zrovna na tomhle filmu dělají? Dokonce i já, 22letá slečna, jsem se na nejnovější Ozonův počin cítila moc maskulinní.

Hledala jsem nějaké informace o terapii tmou a zjistila jsem toho mnohem více. Existují lidé (říkejme jim raději Darkeři), které baví odpojovat vesnice, či města od elektřiny. Potom jsou lidé, kteří velmi přemýšlejí o tom, že elektřinu považujeme za samozřejmost, a že by bylo dobré si ji více vážit, někteří tito lidé navrhují podobné věci jako Darkeři. Zajímavý nápad a hezky propojené různé roviny filmu.

Asi nejzajímavější životopisný film, který jsem viděla. Kouzelné představy, nenápadně vstupují do reality. Dílo na pomezí filmu, kabaretu,obrazu a písně. Věřím, že buřiči, jako byl Gainsbourg by se podobně nápaditý a drzý film líbil. Herecky velmi dobře obsazené, Eric Elmosnino je Gansbourgovi velmi podobný, vyzařuje z něj, jakési nepopsatelné něco. Od té doby mi v hlavě pořád hraje La Javanaise....