see_sawandrew

Příliš gumové na pleasure a málo pitomé na guilty pleasure. Je zvláštní, jak rychle existenciální podtext původní Gojiry vymizel a jak monotónní zábava se stala z japonských monster filmů. 30%

Nebyl by to Trier, kdyby každá část Zlaté trilogie neměla na něco spadeno. Prolomit vlny má v zaměřovači zkostnatělý mikrokosmos, Tanec v temnotách zase pozitivní křesťanskou "Ameriku". Nikdo mi nevymluví, že druhá část Trierovy nejodvážnější trilogie má svůj hlavní cíl v šedesátých letech a tehdy oblíbené ideji nezávislosti a svobody. Stejně jako tehdejší mládež, tvrdě zatěžkána generačními rozdíly, i tady se skupina přátel distancuje od okolního světa, tentokrát pod záminkou odmítání "měšťáckých hovadin". Hlavním důvodem obou jevů je samozřejmě nespokojenost se svým současným životem a snaha o razantní změnu. Hraní na idioty jako forma protestu je už jen modifikací běžného bezstarostného blbnutí. Pokřivenost svého chování si však postavy tak jako tak uvědomí, většinou díky impulzu z venkovního světa, a i když se brání, jak mohou (po návštěvě jednoho z rodičů si členové party začnou bez vyzvání divoce zdůvodňovat své postoje = sami mají pochybnosti o jejich správnosti), realita je nakonec vždycky dostihne. Je však jejich osobnost natolik nedotčená, aby dokázali utlumit svého uměle vytvořeného idiota? Nebo už si na idioty hrát nemusejí, protože se jimi stali? Trier sice neodpoví přímo, ale svůj postoj naznačí velmi bolestivě. Forma výslednému efektu maximálně napomáhá - tentokrát téměř čistá Dogma 95 připomíná syrovou stylistiku nové vlny a dodává filmu na autentičnosti. Vlastně jediný moment, kde Trier porušuje manifest, je velmi symbolická scéna ztráty panenství, kterou podbarvuje slavná Labuť od Camillea Saint-Säena. Nutno dodat, že tato drzá umělecká hra funguje dokonale. 80%

Apokalypse now!

Takhle nějak vypadá film tvůrce, který se snaží o umění, aniž by prvně pochopil jeho význam. Vlastně se divím, jak mohla Kytice být tak snesitelná. 15%

Samostatně to funguje skvěle, ale jakmile se černý škuner začne plést do Watchmenů (což je především Mooreova vina), dokáže působit až překvapivě otravně. 65%

Bublina, jejíž srovnávání s vyzrálou a vícevrstevnatou, skvěle zahranou a audiovizuálně podmanivou Melancholií považuji za hodně smutný fail, děsivě podobný například komparaci Saving Private Ryan a Thin Red Line (také natočeny ve stejném roce). Konec světa, v Melancholii krásně rozehraný hned do několika metafor, v Take Shelter dostává pouze dichotomní charakter - buď je reálný, nebo naprosto iracionální. O paranoidních postavách už jsme toho viděli dost a v tomto ohledu nemá film co nabídnout - Michael Shannon hraje spíše zmučenou maskou než čímkoli jiným. Do přepálené metráže je rozmělněno repetetivní "vývojové" schéma (vize - probuzení - doktor - opatření - vize...), takže film napráská obě hypotetická zakončení a nám nezbývá než si vsadit, jestli to bude jedno, nebo druhé, případně obě současně (čemuž se neříká vícevrstevnatost, ale poměrně fádní dvouvrstvost). Z ukázky paranoidní schizofrenie bych moc do stropu neskákal, když i popartová Black Swan - mimochodem, kritizovaná právě za lacinost psychologické stránky - pracuje s tímto tématem uvěritelněji. Nezbývá než uznat mile ironické vizionářství Take Shelteru s ohledem na letošní řádění hurikánu Sandy, z něhož se - a to je ještě srandovnější - dělá úplně stejnej big deal jako z této značně ošklivé sestry Melancholie. 55%

Nesmírně pozoruhodná sonda do zničující konfrontace čisté krásy a tupého, zautomatizovaného systému žití. Dvě ústřední ženské postavy - jedna krásná ve své neposkvrněnosti, ve filmu symbolizující až andělskou entitu či Pannu Marii, druhá představující spíše sexuální krásu - se stávají centrem vesnické pospolitosti a jsou jediné, které dokážou udržet křehkou rovnováhu mezi pokryteckým a paličatým zbytkem. Prostí obyvatelé vesnice se drží svých naivních ideálů či patriarchálních hodnot zuby nehty a mohou nalézt smíření jedině skrze krásu, v tomto případě krásu svobodné ženy. Už od projekce se mi honí hlavou, jestli tento film nemá pifku právě na manželství - všechny ženy pod čepcem jako kdyby najednou ztratily pouto s nadpozemskou nádherou, kterou jako dívky reprezentovaly. Krutá scéna svatby mě v tom utvrzuje - jako kdyby svazek dvou lidí (a ne nutně neradostný) zničil to božské, co v sobě máme. Malost člověka dokonce zachází tak daleko, že je schopen - doslova zavraždit anděla - jen pro zachování svých omezených principů žití. Co se týče samotného stromu přání, film jej pojímá nesmírně krutě, vzhledem k tomu, že v první polovině přináší odlehčené vesnické epizodky až v neorealistickém stylu, jen aby nakonec odhalil všechnu špínu pod povrchem. Všechny postavy, které si něco toužebně přejí, jsou zlikvidovány nemilosrdnou realitou, a právě jejich smrtí můžeme pochopit a poznat, co je vlastně strom přání. Těžká symboličnost filmu je samozřejmě odrážena i ve formě (úvodní scéna s vlčími máky a umírajícím koněm je zcela v hávu červené barvy, jejíž náboženský význam - Marie - či tělesná symbolika - krev - okamžitě začne bít do očí). Strom přání je nadčasové dílo o slabostech lidského tvora a rozhodně právem je považován za jeden z nejlepších filmů světové kinematografie. I pro příležitostného diváka musí být jednoznačně krásný, protože co jiného než krása (=žena) dokáže tak intenzivně spojovat lidské emoce... 95%

Nezapomínejte odpočívat, jinak se vám snadno může stát, že z vás vyrostou nesnesitelně studení čumáci, od kterých budou děti utíkat za životem. 80%

Dvoukatarzový film. Při každé hraje totožná skladba, obě jsou naprosto kulervoucí a všehovšudy dokonalé. Zbylá výplň osciluje mezi silným nadprůměrem a béčkovou ujetostí. Škoda, že se Boyle v poslední třetině pouští do okoukaných honiček, protože tematicky má na víc a stylisticky si s tím neumí poradit. Jako by se v poslední chvíli lekl toho krásného paradoxu - záchrany krutého a nemilosrdného zabijáka. Kdyby jediným monstrem zůstalo právě Slunce, okamžitě bych tam švihl pětku i přes zjevné nelogičnosti v ději. Závěrem osobní úvaha, spoilery nevylučuji: Dle mého je maličko scestné považovat Sunshine za výjimečný film právě kvůli audiovizuální stránce, i když je za unikátnost Boyleova snímku zodpovědná. Uplést z hovna bič ale umí dneska kdekdo. Skutečně pozoruhodná je však práce filmu s divákovými smysly, především s hmatem. Film jakožto audiovizuální médium je primárně zaměřen na lidský zrak a sluch. Vizuálně skvostných filmů je mnoho, se zvukem geniálně pracuje například Formanův zaslouženě profláklý Amadeus, ale také třeba horory Daria Argenta. Ale co čich, hmat a chuť? Inu, pokud nejde o chuť sexuální, žádný film, který jsem kdy viděl, ještě nedokázal moje chuťové buňky dostatečně stimulovat, když nepočítám český seriál Hospoda, u kterého rád svačím. Vypíchnout snad musím jen pár momentů ze slavných trháků, jako třeba ochutnávání ovoce v Cameronově Avataru, nebo kybernetický dezert v Matrix Reloaded. Čichový vjem už audiovizuálně dokázal evokovat například Tykwer svou rozporuplnou adaptací Süskindova Parfému. Z kategorie hmatových filmů musím samostatně vyzdvihnout vynikající belgický snímek Ben X, který staví na první místo především lidské doteky. Sunshine můžeme zařadit právě do kategorie filmů hmatových, jelikož vnímání teplot je záležitost kožních receptorů. V tomto ohledu Boyle dokázal totéž co Tykwer v adaptaci Parfému. Několikrát za film můžeme fyzicky cítit žár, později zase doslova mrzneme. Boyle chtěl, aby teplota byla skutečně cítit, IMHO právě proto, že extrémní rozdíl teplot je stěžejní vodítko k interpretaci filmu. Smrt postav více než o čemkoli jiném vypovídá o křehkosti živého organismu - dva členy posádky připraví o život bodný, respektive řezný nástroj, dva další umrznou a čtyři se stanou obětí nemilosrdného žáru naší "životadárné hvězdy". Sunshine tak navzdory všem scénáristickým lapsům spolehlivě funguje jako dokument o zranitelnosti živé hmoty ve střetu s obrovským teplotním potenciálem přírody. 80%

Je otázka, jaký má smysl do filmu přenášet svůj vlastní mentální konstrukt poezie. Film nesnesitelný hlavně pro dnešního diváka, který jaksi nemá v podvědomí dva tisíce let arménské kulturní tradice a může se chytat maximálně v křesťanské interpretaci. A to je celkem málo. Na vizuální orgasmy odtržené od obsahu už mám Argenta, sorry, Sergeji. 50%