KacHnAop

Závěrečné titulky mi přinesly rozpoložení v podobě nepopsatelných pocitů. Z počátku byly převážně kladné, ale nakonec jsem se film rozhodl neohodnotit plným počtem. Proč? V první řadě ale musím uznat, že Snyder předvedl první polovinu Supermana v tak brilantní a epické podobě, ve které jsme ho ještě neměli šanci vidět. Počáteční dějství Kryptonu, Clarkovo emotivní mládí a uvědomování si jeho odlišnosti od ostatních bylo opravdu působivě natočeným materiálem. Pak se ale Snyder vydal jinou cestou a snažil se až o příliš spektakulární a epický závěr, který se mu nakonec úplně vymkl z rukou. Vizuálně je snímek maximální pastvou pro oči, ale právě proto Snyder zapomněl na předchozí způsob vyprávění a na laťku, kterou v polovině filmu nastavil, zapomněl a pohoršil tak celkový dojem filmu, protože ten nepůsobí jinak, než emocionálně chladným. Ani Zimmer tentokrát nezabodoval tak, jak ho kupříkladu známe v Nolanově Temný rytíř povstal. Herci skvělí, Henry Cavil je charismatický sympaťák a do role padl výborně. Jedině postava Lois Lane mi přijde zbytečná, neboť ani samotná herečka není výrazná, osobitá či bombasticky pěkná. Každopádně musím uznat, že jsem lepší film o hrdinovi s eskem na hrudi doposud neviděl.

Bylo evidentní, že Justin Lin naváže na styl předchozího filmu, neboť proč nepokračovat v něčem, co bylo kasovním trhákem. Jak 5, tak 6 mě přesvědčily o tom, že Justinova práce týkající se Rychle a zběsile je opravdu nejdynamičtější, nejakčnější a nejvybroušenější. Už to není jen o pouličním závodění, ale také o nápadu, který nám režisér nepochybně nabídl. Hudba perfektní, humor a gagy super, především podání Tyrese Gibsona bylo vynikající. Závěrečná scéna překvapivá, ale do dalšího dílu dobře naservírovaná. Uvidíme, jak se s tím Jason Statham popere. Až na pár vyjímek odmitajících především fyzikální zákony jsem spokojený.

Nevím, ale upřímně jsem nečekal, že mě film na motiv střetnutí a vzplanoucí lásky krásky a zvířete dostane tak nezapomenutelným způsobem, jak v případě tohoto filmu. Varhanní melodie vykreslující tajemnou a ponurou atmosféru laciních, avšak slušně vypadajících kulis, strach nahánějící netvorova maska, hlavní hrdinka, naopak její krása a půvabnost v podobě něžné Hapkovy hudby a záverečné emocionální vyvrcholení. U vás to nepochybně nevyvolalo tak silný zážitek jak u mě, ale z hlediska mého, asi jsem jiný, jedno z největších překvapení za poslední dobu a mrzí mě, že jsem tuhle klasiku neviděl dřív. Za mě palec nahoru.

Navzdory mé celoživotní lhostejnosti a nelibosti k žánru muzikálovým, jsem na film Tomyho Hoopera, tvůrce oblíbeného a oskarem oceněného filmu Králova řeč, čekal s vysokým očekáváním a vírou, že vedle Miloše Formana natočí muzikál, který mě opět nezapomenutelně nadchne. Má očekávání se několikrát znásobila ve chvíli zjištění hereckých obsazení. Hugh Jackman, Anne Hathaway a hlavně Russell Crowe. Tyhle všechny lze zařadit na samotný vrchol současné herecké špičky. Můžu říct, že nezklamali, ale na rozdíl od výkonu hereckého, ten pěvecký kupříkladu Croweovy nevyšel. Celkově hudba mi moc nesedla, abych pravdu řekl. Písničky nebyly dle mého vkusu a některé texty by zasloužily výprask. Kostýmy a výprava super. Příběh taky nebyl špatný, ale aby se v celém filmu neustále, ale fakt říkám neustále, zpívalo, tak to je film určený pouze pro zastánce muzikálů nebo lidí se sílou lidské vůle a trpělivosti, protože já měl co dělat vydržet pozorně sledovat celých 157 minut. Místy jsem se bohužel nudil. Tudíž bych buď omezil zpívání či ubral na stopáži, neboť nikdy na chuť Bídníkům nepřijdu.

Tarantino je nepředvídatelný a navždy již nezapomenutelný velký pan režisér. To, co se mu v Djangovi podařilo natočit je důkaz opravdu dobře odvedené práce s geniálními, nesmrtelnými a někdy, jak jinak, nesmyslnými dialogy, zábavnými hereckými výkony, především díky Samuela Jacksona, a božskou hudbou. Příběh je celkem jednoduchý, ale Tarantino je člověk, který z nepříliš spletitého scénáře dokáže díky své režii vykouzlit výborný film. V případě Djanga se jedná o jeden z nejlepších filmových vstupů do nového roku za posledních let.

Poctivá a sofistikovaná filmařina dnes již dvou velkých režisérů, u kterých vím, že jejich snaha spočívá především v neočekávanosti a neobvyklosti natočené látky, u které by divákovi spadla čelist. Taktéž vím, že srovnávat Atlas mraků s ostatními filmy by nebylo příliš rozumné, ale nemůžu se ubránit dojmu, že Matrix je a navždy zůstane bezkonkurenční číslo jedna.

Vizuální orgie, ve které nám Mendes předvedl Bonda v doposud nevydatelné a fantastické podobě. Scénář je dokonalý, hudba je dokonalá, Adele se ústřední hudební motiv povedl, hereckým výkonům taktéž nemám co vytknout a ačkoliv jsem Craiga nikdy moc neuctíval, ve Skyfall mi nevadí. Největší herecké eso byl ale bezpochyby Javier Bardem, jehož slizkou a šílenou postavu zvádl bez sebemenších problémů. Zatím se to zdá být bezchybné co? Ale ani Skyfall není. Alespoň pro mě ne. Postrádá to, co považuji za opravdu nezbytným požadavkem pro plnohodnotné vychutnání a myslím tím to, že jsem po většinu filmu zůstal víceméně chladným. Jednoduše jsem prošel filmem bez jakýchkoliv větších emocí a to především v počátečních pasážích. Jako věčný odpůrce agenta Bonda jsem ale s Mendesovou prací nadmíru spokojen a nezlobil bych se, kdyby se pokračování vložilo opět do jeho zázračných rukou.

Film, který se díky chudosti nedělního vysílání stal neočekavatelnou a velice přínosnou složkou mého dnešního odpoledne. Nádherný příběh zvířete, tak elegantního jako je kůň neurazí žádného televizního diváka jakékoliv generace. Prostřednictvím příjemného Beatyho výprávění poznáváme, jak život na venkově může být krásný, ale i jako každému z nás přinese občas složité a lehce nerešitelné situace, a to i v případě našich čtyřnohých kamarádů. Celý film podtrhuje nezapomenutelné a jímávé zakončení.

Film postrádající jakékoliv napětí, zápletku či kouzlo, kterým by filmového diváka uchvátil. Hudba je hrozná, Magnuskův styl humoru taky, protože na poprvé jsem to ještě možná snesl, ale opakovat neustále již dávno ohranou písničku bohatě stačí a o směšně zahraných hereckých výkonech ani nemluvě, i když potenciálně film nabízí taková jména jako jsou Hrušínský, Tříska anebo Čenský. Závěrečné filmy mají z pravidla tzv. syndrom třetího dílu, který se obvykle, až na pár vyjímek, nevyrovná předchozím dvěma dílům a u Bastardů to platí dvojnásob. Nebo snad trojnásob ?

Příjemná a zdařilá oddychovka o boji mladého a obyčejného muže bojujícího s hroznou a nevyspytatelnou nemocí, a to rakovinou. Film poukazuje na to, že i v nejtežších životních situacích je místo jak na sílu lidské vůle, odvahu, naději ale i na novou životní lásku. Prostřednictvím skvělého hereckého výkonu Levitta poznáváme jak težce deprimující a vyčerpavající rakovina může být, ale narozdíl od jiných lidí, kteří něměli štěstí tenhle boj vyhrát, je život našeho hrdiny zachráněn. Kdyby bylo podobných filmů víc, vůbec bych se nezlobil.