dubinak

Ono je to skutečně prostoduché a tím to právě dostává tak neobyčejné kouzlo. Humor Coenových je zkrátka děsně na pohodu a tím jak udělají každou postavu naprosto jedinečně charakteristickou si vždy překotně šplhnou. Fargo není nic objevného, ale na takovéto domácí žvýkání je to jasný favorit. Samotný scénář hýřil vtipem a šíleně neforemné dialogy mi dokonce občas polechtaly bránici.

Vyskytlo se tam pár zásadních chyb, které pak celkový dojem staví trochu na hlavu; po první polovině to značně upadá a ztrácí to takový přirozeně depresivní podtrh; celé je to abnormálně uřvané a ne zrovna málo herců smrdí prostě neprofesionalitou. Snaha byla očividná, avšak smysl tomu chyběl, logika se taky zrovna nevytahuje a u atmošky se na pilu už vůbec netlačí. Na Community vidím tudíž více záporů než kladů, nicméně jsem to díky velice přiměřené stopáži zdolala až do konce a úplně mě to taky nesralo.

Jaume se chtěl napoprvé asi hodně vyřádit, protože příběh nikde. Jen zvrácená nechuťárna bez špetky smyslu. V jednu krátkou chviličku se mi z toho trochu zvedl žaludek. Jsem velice ráda, že se Jaume rozhodl pro černobílou formu a nepřítižil tak mému žaludku.

Tohle byla hrozně nezáživná spatlanina. Mario i Macarena byli jako herci dobří, ale příběh absolutně nezajímavý a postrádalo to jakýkoliv vyzdvihující bod, kterým by mě film alespoň z poloviny upoutal. Budu si to snad pamatovat jen proto, že závěrečné titulky trvaly téměř stejně jako samotný snímek.

Dlouho jsem neviděla tak příjemný, miloučký a nepřikrášlený film jako je právě Ed Wood. S okouzlujícím Deppem včele nám Burton připravil životopisné dílo naladěné na tak oduševnělou vlnu, až mě to hřálo u srdce. Burton začíná v současné době spadat s efekty už jen do samých kýčů, ale tento snímek zvládl s nenucenou grácií. Možná je maličko zdlouhavý, ale já ho i s vynikajícím výkonem hlavního představitele zhltla raz dva. Bylo velmi komické sledovat Woodovu neuvěřitelnou naivitu, ale zároveň radost z každého záběru, který natočil. To, že každého kolem sebe miloval přesně takového, jaký je, z něj dělá snad nejoptimističtější postavu z veškerého nefiktivního autobiografického žánru. Nechyběly tu ani chytlavé soundtracky a podle toho, co jsem studovala ze sekundárních zdrojů o životě Eda Wooda, se Burton držel striktně jeho životních zkušeností a zprostředkoval nám jeho příběh velice autenticky. Až si budu chtít u nějakého filmu vážně odpočinout a jen se upřímně usmívat, pustím si právě toto, jedno z nejlepších Burtonových děl.

Je mi z toho smutno. Poslední Ledgerův film a je to takováhle hovadina. Myslela jsem, že i když nejsem zrovna na tento typ žánru, třeba mě to jednou za čas potěší a zase ochutnám něco nového. No, nejradši bych to vyplivla zpátky. Digitální forma triků je víc než zoufalá, děj absolutně nezáživný, ba trapný a nebýt herců, kteří role naštěstí přijali, nejspíš se ani neobtěžuji zjistit, jak se zapíná televize. Celé je to úplně přitažené za vlasy a měla jsem co dělat, abych neodvracela hlavu. Od fantasy zase na chvilku upustím.

Gaspar si tímto kraťasem neposouvá laťku bůhvíjak vysoko. Pro mě to ale byla docela ztráta času. Některé způsoby ohledně stříhu, detailních záběrů a přímé mluvy mimo kameru jsou jistě vhodné za zmínku, ale není to nic, co by mě mělo ohromit nebo nějak šokovat. Tenhle druh filmařiny neberu jako umění a takovouto zpověď bych za chvíli dokázala naškrábat i já.

Jako první ohromný debut z Tarantinovy dílny u mě mají Gauneři rozhodně zelenou kartu. Režisérův velký potenciál a talent na vypilované, vtipné scénáře se nezapře, avšak to ještě není tak dokonale šmrncovní jako jeho jiná, mladši díla. Od první minuty to chytne a nepustí díky kontroverzním dialogům, neskutečnou originalitou a výbornou hudbou. Je tam sice trochu víc kecání než akcí, ale i tak je to precizně odvedená práce s dokonalými herci a k mému potěšení s obsazením samotného režiséra. Mít to maličko silnější děj, dám tomu bez rozmyšlení pětku. Čtyři silnější.

Lynch ukazuje, že umí točit nejen ty své zvrhlosti ve stylu Mazací hlavy, ale i perfektně vyhlížející drama, které dokáže vtáhnout do děje, dojmout, ale i okouzlit. Ke Slonímu muži, ke snímku jako takovému mám nesmírnou úctu a beru ho jako přepychovou filmařinu z životopisných vod. Strhující námět, strhující herecké výkony, strhující způsob zamyšlení se nad lidskostí, estetikou i spiritualismem.

Nemám k tomu nějak slov. Téhle Tarantinové tvorbě, jako ve většině případů se nedá naprosto nic vytknout. Že je to rejža s velkým R je dávno jasný, ale tento jeho skvost jsem si nechala ucházet takovou dobu, až jsem mu naprosto propadla. Od první minuty jsem neodtrhla zrak a některé sekvence si i přetáčela, jak byly dokonale vtipné a grandiózní. Potlesk si také zaslouží neuvěřitelně vybroušená herecká parta, která obsahuje všechny špičky z filmového světa, které mě kolikrát dokážou vážně přinutit vyprsknout smíchy. Neskutečná pecka.