Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Horor
  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (1 914)

plakát

Včela na mušce (2022) (seriál) 

Tahle potrhlá jízda z dálky přípomínající dlouhý díl mistra Beana mi přišla vhod, když jsem ležela nemocná a měla nudu. Je to sice občas trochu hloupoučké a fakt to i působí, že to měl být původně film, ale z nostalgie vidět Rowana Atkinsona zase v jedné z jeho uhozených rolí, ukojí to asi chutě každého jeho fandy.

plakát

Elita - Série 5 (2022) (série) 

5. série. Pane bože, tak tohle už jsem dokoukala fakt jen ze setrvačnosti a začínám být pěkně nasraná, kde původní dobrá Elita zanechala svoji lidskou stránku. Teď už je z ní jen telenovela zející dějovou prázdnotou, ale napěchovaná hlavně luxusními večírkami, sexem, drogami, luxusními večírkami, sexem, drogami, sexem, luxusem jo a...sexem. Nějaká reálnost, plnohodnotný příběh nebo lidsky normální vztahy už jdou opravdu do ústranní a už to moc smrdí prachama za sledovanost a nutností pořád šokovat, kdo se tam ještě s kým vyspí. Za mě to ztratilo už veškerou lidskost a byla bych moc vděčná, kdyby už se další řada netočila. Kdyby takováhle měla být střední, tak už trávim pár let někde na odvykačce. Zlatej High School Musical.

plakát

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (2021) 

Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví.

plakát

Divoženka (2021) 

Zas až tolik mě tohle neštvalo, ale taky dokážu cítit lehkou prázdnotu a převládající touhu tvůrců předvést něco artového a nevím, jestli se jim to povedlo úplně úspěšně. Co oceňuji je určitě asi odlišné uchopení witchcraft látky, kdy herečky do svých rolí seděly jak zadky na hrnec. Ani ta levná forma mi snad tolik nevadila, ale spousta scén bylo divných a zbytečných a tak nějak k těm postavám za celou dobu nepřirostete. Nic co mi v hlavě utkví na dlouho, ale tím trailerem se povedlo mě nalákat.

plakát

Hele vole, kde mám káru? (2000) 

Ujetá kultovka, která je prostě padlá na hlavu, ale jejíž dialogy hláškuju dodnes. Za mě rozhodně zábavnější a vděčnější než třeba Galaxy Quest. Je to vymývačka jako blázen, ale kdykoliv opakují v televizi, ráda ji nechám hrát.

plakát

Pahanhautoja (2022) 

Pěkně nastajlovaná finská hříčka, kterou bych si asi trochu víc užila na nějakém festivalu. Takhle doma to bylo jen celkem zajímavé pokoukání na fajnové herce, ale v příběhu s prázdnějším scénářem, který má potíž něco hlubšího říct a slabším monstrem, které spíš vyvolává v divákovi uchichtnutí. Za ten čas to ale asi pro okrajové publikum klidně stojí.

plakát

Gonjiam (2018) 

Taková scénáristická nevyváženost, jako se odehrála v tomto filmu by se měla trestat. A ač je těžké tohle tvrzení vysvětlit bez spoilerů, řeknu jen, že do padesáté minuty to byl celkem trapas a od té doby, kdy začalo to pravé strašení to jelo o sto péro a už pekelně dlouho jsem nevyjekla takhle nahlas doma u televize. Strašení je tu kvalitativně to pravé zlaté korejské a mně po dlouhé době stály vlasy na hlavě a dokonce došlo i na zakrývání očí dekou. To celkové hodnocení to ale už neovlivní, protože ta první necelá hodina plná prázdného pokřikování a planého strašení bohužel převažuje nad tím čistokrevným hororovým bububu. Velká škoda.

plakát

Zpátky do práce - Série 6 (2022) (série) 

6. sérii mám už nutkání dát tři hvězdy, protože témata se opravdu vyčerpávají a je vidět, že se už jen vaří z vody. Na škodu je taky absence postavy Frankie, tudíž už scénář nemá moc kam odbočovat, jelikož Jennina linie je už opravdu na sílu a na hýbání dějem už to nestačí. Tudíž se celá série opět točí pouze kolem Catherine, která je sice pořád super, ale začíná to být poměrně repetitivní. Stejně mě to ale ve finále pořád baví jako seriál, u kterého lze s přehledem vypnout mozek a sledovat nenáročnou formu zábavy.

plakát

Andělé v Americe (2003) (seriál) 

Opus magnum autora Tonyho Kushnera je hluboká záležitost, která se zaobírá tématy, která bychom v době jejího vzniku mohli považovat za odvážná až extrovertní. Nezdráhá se otevřeně mluvit o depresivní atmosféře 80. let, v nichž se komunita nejen newyorských gayů potýkala s epidemií AIDS, nad čímž Reaganova politika zavírala dlouho oči. Toto dílo jsem četla i jako drama i ho povinně viděla jako hru v divadle, ale seriálová podoba je určitě mojí nejoblíbenější.  Zamilovala jsem se tu do každé postavy i přes jejich špatné stránky, protože každá byla ztvárněna naprosto výborným hereckým obsazením. I Patrick Wilson tu ještě jako mládě září v nádherné roli společně s naprosto okouzlujícím Jeffreym Wrightem a jeho inteligentní, citlivou a sofistikovanou postavou Belize. Angels in America toho v sobě obsahují opravdu mnoho, ať už se jedná o mix žánrů, politické aluze nebo náboženská témata. Jedno je ale jisté, nic lidštějšího a opravdového jsem v seriálové podobě asi nikdy neviděla, protože v sobě přináší poselství nejen sociální, kulturní a politické nátury, ale především pracuje s motivy lásky, naděje a pomíjivostí života a nebojí se osvětlit tabuizovaná témata bez okázalostí a tmářství.

plakát

K smíchu (2018) (seriál) 

1. série: Tenhle seriál se nepodobá žádnému jinému a těžko popsat slovy, čím to je. Na jednu stranu na vás dýchá pozitivností, ale na druhou vám láme srdce. Jim Carrey exceluje ve své po dlouhé době dramatické roli a je vidět, že přesně tohle potřeboval a v jeho životní fázi si chtěl pomocí postavy dětského vzoru vystřihnout částečnou reflexi svého života alespoň v seriálové podobě.  Scénář je sám o sobě hrozně zvláštní, často jsem nevěděla, co si o něm myslet, i ta forma na mě působila hrozně zvláštně a vůbec ne seriálově. Gondryho styl je zkrátka extrémně nezařaditelný a osobitý a proto mi i trvalo se ke Kidding dostat a opravdu si to pustit. Nicméně, ty dialogy a promluvy jsou tak oduševnělé, lidské, tragické, ale i nevídaně vtipné a každá z postav působí jako z jiné planety, proto si mě Kidding získává i na druhou sérii, přesto, že z nějakého důvodu mám rozpaky. Svět Mr. Picklese je totiž naprosto z jiného vesmíru a já nevím proč.2. série Kidding je ještě víc out of this world než ta první, což už si fakt vysvětlit nedokážu. Začíná se tu zapojovat hodně mysteriózních až fantasy prvků - třeba linie se synem Willem pro mě byla strašně zajímavá, ale druhá série byla takový mess, že vůbec nevím, jestli se dá veškeré dění nějak odůvodnit či objasnit. Twisty ale nabírají na obrátkách, víří tu ještě mnohem více emocí a každá postava řeší palčivé životní strasti. Líbila se mi tu postava Justina Kirka, která děj obohatila o zajímavou linku. Sice je nutno říct, že jednotlivá kvalita dílů dosti skáče, při čemž hlavně prostředek zeje tvůrčí prázdnotou a ten pátý s Arianou Grande byl totální mindfuck, ale ty tři poslední díly byly neskutečně brilantně napsané, absolutně mě strhly po emocionální stránce a promluvily mi do duše několika filozofiemi o životním štěstí a neštěstí. Každá postava dostala svůj prostor na zakončení své linky a dlouho jsem neviděla lepší závěr seriálu. Bohužel to ale nevykompenzuje ty předešlé nudné díly. I tak se mi ale tento seriál vryje do paměti svou lidskou stránkou.

Reklama

Reklama