lamps

Tradiční námět zombie pandemie se tu překlápí do sociálně kritického hororu. A to s nezanedbatelnou hrstí emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a s místy neúnosným násilím. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů.Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit. Jako příkladná asijská žánrovka to končí nečekaným uhnutím k morálnímu aspektu a degradující tempo perverze kompenzuje přesně gradovaná osobní linie.

Démony spolu s nejmladším Bavou psal také legendární režisér Suspirie Dario Argento a taková konstelace je na výsledku patrná. Neskrývané béčko zpočátku nápadně vykrádá Briana De Palmu (Výstřel), načež se přesouvá do prostorů jediného kina, v němž se osazenstvo stejně jako postavy v promítaném bijáku proměňuje v krvežíznivé démony. Přenášení infekce podobné zombie zapříčiňuje nejprve prokletá vystavená maska, poté stačí i malý škrábanec. U nich to však nezůstává, a přestože rozjezd limituje nízký rozpočet, poctivý make-up a masky stačí na poctivý brakový gorefest v rytmu rockové a syntetické muziky. Názorné skalpování, trhání kůže, ukusování prstů či vydloubání očních důlků obklopují překvapivě zručné řemeslo, kde se dobře pracuje s osvětlením a barvami a vítězí čiré tvůrčí nadšení. Některé momenty dokonale vystihují italské giallo krváky obecně, i když v jednotlivostech pikantnější je třeba Fulciho kult Zombi 2 (1979). Divoký závěr s ustaveným heroickým protagonistou je dokonce inspirativní předzvěstí Braindead a blbnutí s motorkou ve zdemolovaném kině je možná nejzábavnější tamního kratochvílí do doby, než jiné vypečené filmové promítání navštívili Tarantinovi hanebný pancharti.

Zajímavý, tak trochu emmerichovský eko-thriller, dějově někde na pomezí Rozpoutaného pekla a Čelistí. Tedy filmů, v nichž katastrofu vždy předjímal jediný člověk stojící proti zavedenému systému, šlapajících jako charakterové thrillery o lidské odvaze a pospolitosti. Žraloci v Paříži oproti tomu věnují postavám minimum času a namísto emocí reprezentují důsledek eko-katastrofy a postoje zákonně zodpovědných lidí, jimž je všechno putna. Žralok je tu vlastně obětí, k níž traumatizovaná hrdinka necítí slepou zášť a na jejíž pomoci se podílí střelené aktivistky, podle nichž si nekontrolovatelně rostoucí žralok v hlavním městě zaslouží bezúhonně eskortovat. Zmutovaný predátor se skrývá v zašpiněné Seině, která vyplavuje zbytky lidských těl, a stává se jakýmsi fantomem nezastavitelné evoluční a ekologické změny. Benátky, kde Stephen Baldwin bojoval s filmovým žralokem roku 2008, se možná reálně potopí kvůli stoupající hladině oceánu. Žraloci v Paříži se pokouší deklamovat zranitelnost kompletního vodního ekosystému a svůj žánrový argument dovádí až do bodu, kdy příroda kope sama za sebe a lidé už nejsou morálními hrdiny, kteří si zasluhují vyhrát. Absurdní závěr, kdy žraloci úplně přestávají dbát na suchozemský práh a lidem jakoby záměrně ničí vodní infrastrukturu, je v tomhle podvratném ohledu vyloženě rebelský a guilty pleasure jako hrom. Celé to možná nedává valný smysl a provedení jednotlivých nápadů až na výjimky (úvod, katakomby) nic moc… Už za odvahu a pokus o rozběhnutí potenciálně zábavné žraločí série (tady se všichni tváři strašně vážně a vzhledem k docela komplexní formě vyprávění to působí až kouzelně) si tohle takový hejt nezaslouží.