lamps

Umně vyvolaná deprese a pocit bezradnosti se Polytechnice rozhodně upřít nedá, stejně jako velmi osobité formální hrátky s prostředím, úhly kamery a měnící se subjektivní perspektivou tří hlavních protagonistů - vraha, ženské oběti a mužského svědka. Villeneuve se tím snaží dosáhnout osobnějšího přístupu a větší emocionální odezvy, ale v nastoleném formálním měřítku, kdy akt násilí nastupuje na scénu až nečekaně brzy a styl se spíše zaměřuje na dynamizaci děje v podobě překrývání nejdramatičtějších událostí nežli na užší propojení s oběťmi, mu to moc nejde (nejvíce napínavé sekvence jsou ty, které aplikují hkediskové záběry, ale bohužel jich je příliš málo). A zatímco napojení na psychiku vraha v úvodu docela funguje, hlavní ženská hrdinka je nezajímavá a závěr mě příliš nezasáhl (a mužský klaďas je podivně odbytý). Každopádně je na tom vidět Dennisovo režijní nadání a pro jeho zanícené fanoušky určitě vhodná expozice do jeho tvorby.

Syrová filmařina, která si svůj účel plní do puntíku přesně - tedy, skoro přesně. Stylistický minimalismus a emocionální odtažitost fungují bravurně, dokud se nedostává ke slovu očekávaný závěr. Tehdy se divák stává svědkem šokujícího úpadku lidského ducha a bezpředmětného násilí, které v něm ale vinou nulové emoční odezvy ze strany postav nijak výrazně nerezonuje. Jinak se však jedná o dílo bezesporu originální a podnětné, svou zajímavou časovou výstavbou, uvěřitelností většiny postav a jasnou vizí překonávající i známější Villeneuvovu Polytechniku..

Filmařské kvality i úmysly nezpochybnitelné, ale k vysoce sugestivnímu zážitku má Hnus pořád daleko. V neúprosné subjektivizaci vůči hlavní hrdince podobně laděné jako pozdější Rosemary, která ale měla vynikající Miu Farrow, zajímavé vedlejšáky a emocionálně silný, perfekcionisticky gradující vývoj. Repulsion má sice krásnou, ale herecky nemotornou Deneuve, a bezpochyby vynalézavou režii, která však nedokáže zcela zastínit šíleně zdlouhavou expozici a sám o sobě rutinní námět. Druhá půlka je ovšem zásluhou nepříjemné zvukové stopy a enormně sílícího pocitu mentální i fyzické izolace, vyvolané zmíněnou subjektivizací a promyšlenou prací kamery ve vztahu k bizarnímu prostředí, vskutku silnou filmovou zkušeností, kterou zpod kůže jen tak nevyškrabete. Škoda, že si takovou úroveň nedrží Polanski celou dobu... 70%

Moooc příjemný filmík, u kterého vůbec nevadí, že jednotlivé povídky jsou k sobě trochu neobratně připojeny a nemají ani kdovíjak stmelující výpovědní hodnotu. Je to totiž nonstop skvělá a chytrá zábava, která se dokáže plně opřít o knižní předlohu, popřípadě o vynikající herce ve všech rolích (kromě tradičně skvělých Marvana či Smolíka hlavně Palo Bielik, jehož opilecká etuda hraničí buď s hereckou nebo alkoholickou genialitou). A navíc ze všech povídek (snad kromě vyloženě komediálního hledání dítěte) čpí to Čapkovo pohrdání hrabivou společností a vrchností, mezi nimiž to má poctivý člověk hodně těžké. Dost možná nejhezčí film Martina Friče, jehož vynalézavé režii tentokrát nelze nic moc vytýkat...

Jsem z toho trochu v rozpacích - baseball je pro mě sice asi taková zábava jako hledat vodu na Sahaře, ale pověst tenhle snímek dalece předchází a na borce jako Redford nebo Duvall jsem se upřímně těšil. A nutno říci, že ve spoustě ohledů mě nezklamal - retro atmosféra funguje výtečně (hlavně v ikonickém začátku na farmě), scénář přináší hlubší morální dilemata a otázky, než by jeden očekával, závěrečný match má sílu i po třiceti letech a Randy Newman zkomponoval kultovní hudební podkres. Redford je obrovský sympaťák, Basinger záviděníhodná femme fatale. Pořád ve mně ale zároveň hučel neodbytný pocit, že Levinson střídá hvězdné chvilky s těmi vyloženě rutinními mnohem častěji, než by bylo zdrávo (podobně jako hlavní hrdina), že film občas příliš natahuje, že některé momenty inscenuje dost mechanicky a nudně a že úplně neví, co si počít s postavou Roberta Duvalla, která nedostane možnost se pořádně projevit. A je to škoda, protože scénář velmi efektivně pracuje se svými originálními motivy, k nimž se vždy v pravou chvíli navrací nebo je obměňuje na základě Hobbsova osobního rozvoje (návrat dávné lásky během první herní krize, představení syna během druhé, opakování scény s nadhozem, prasklý míček × prasklá pálka, úvod × závěr), takže i ten povinný patos ve finále ustupuje pečlivě zkonstruované katarzi. Těch 130 minut je ale prostě moc a prostřední část zaujímá primárně svou neschopností přijít s něčím filmařsky okázalým, takže 4* z toho prostě nevymačkám... 70%

Sice celkem obstojný příběh a neurážlivá režie, která dokáže vykouzlit tři čtyři zajímavé scény, ale tím to hasne. Herci jsou křečovití jak žaludek po šlichtě z fazolí a většina dialogů trhá uši ve stylu dynamitu v hornickým dole, takže emoce působí strojově až směšně. A ta melodramatická hudba leze krkem už od první scény. Komunistické umění level Siréna - to nechceš.

Depresivní studie o tom, že alkohol, nula peněz a zapocené prostředí odlehlého zapadákova k lepší budoucnosti prostě nevedou. Neodolatelně buranský Donald Pleasence a přesvědčivé znázornění jednosměrné cesty na absolutní morální i fyzické dno. Což mě trochu znepokojuje, protože hrát v tom já, tak mám jasnýho Oscara - všichni tam furt jenom chlastají pivo (a jak pravil sám Pleasence: "Může to být horší. Můžou dojít zásoby piva."). Amen.

Solidní letní oddechovka, ale v takové poloze nikdo SW vidět nechtěl. Jsou tu fajn akční sekvence, fajn chemie mezi Hanem a Chewbaccou (jejichž spřátelení je až překvapivě dobře promyšleno) a sem tam vtipná hláška či pomrknutí k minulým epizodám, ale takhle rutinní, podivně neuzavřený scénář to prostě neutáhne a po nadějné první hodince mu postupně dochází dech, až se nakonec plácá v nezajímavých spikleneckých buddy vodách. Není to žádný velký průšvih, avšak nejslavnější vesmírnej grázlík si zasloužil značně prďáčtější a osudovější story, takhle nezbývá než zpětně znovu smeknout před Garethem Edwardsem, jehož Rogue One je úplně jiná zážitková liga (což se spravedlivě projevilo i na samotných tržbách)... 65%

Dle očekávání veliká pecka. V některých motivech sice více dopředu odhadnutelné než první dvě sezóny, ale znovu mě to chytlo za pačesy (symbolicky, moc vlasů mi ve 23 letech nezbylo) a kolem poloviny už jsem byl tak natěšený na vyústění, že bych to vydržel dokoukat na jeden zátah i nahatej ve společný cele tureckýho vězení. Ta práce s postavami je zase dokonale vymazlená (opět nové neokoukané charaktery, přestože se následuje osvědčené schéma z předchozích řad i původního filmu, takže dostáváme srdnatou ženskou policistku, smolařského loosera, dobráka, co byl ve špatný čas na špatném místě, a chladnokrevného magora), osudy aktérů se nemilosrdně proplétají a do toho občas ten bizarní černý humor a fantaskní filozofie či symbolické výjevy, které tu osudovost a podvratnost vyprávění krásně podtrhují. Režie je v každé epizodě výtečná a především chytře rozvrhává komunikativnost, takže i očekávané zvraty přichází neočekávaně, popřípadě alespoň okořeněny nenásilnou komediální vložkou nebo zmíněnou podvratnou absurditou (scéna v bowlingové herně je čistým úletem a ladí diváka přesně do té polohy, kde ho seriál chce mít). Některé scény jsou tak špičkově inscenovány a ozvučeny, že zastiňují i většinu drahé filmové produkce (za všechny předání peněz ve skladišti, kdy se mi nechtělo ani dýchat), a nakonec tu jsou samozřejmě herci. McGregor je v prvé řadě zábavný a povedlo se mu oba bratry podat dostatečně odlišně i zajímavě, Mary Elizabeth Winstead je nádherná mrcha, Carrie Coon mi vůbec nevadila a Sea Whigham mě bavil každým svým výstupem, ale největší superlativa se snáší na hlavu Davida Thewlise - toho chlapíka mám rád už dlouho, ale tady si vyloženě krade celý seriál jen pro sebe a předvádí záporáka, kterého hodnotím jako jednoho z nejlepších v televizní historii - samotná postava je skvěle napsaná, ale Thewlisův nechutně charakterní přístup a dokonalá hlasová intonace z ní dělá snad ještě většího démona, než byl delikátní Thornton v první sérii. To je prostě herecké mistrovství, z něhož si sednete na prdel. Poslední scéna a její pointa naprosto fantastická a přesně odráží to, proč mám poetiku seriálového Farga tak strašně rád. Chci víc...

Je pravda, že vztahová / romantická rovina dlouho nepůsobí moc přesvědčivě, ale čert to vem. Kdo jiný než Hitchcock by dokázal vystupňovat špionážní lovestory do tak dramatických výšin, aniž by potřeboval jediný přímý záblesk násilí nebo sexu? Jednoduchý příběh o jedné křehké infiltraci šlape a nepokulhává, protože Hitch jednak skvěle vede herce, kteří nepřehrávají, jednak v interiérech kouzlí s kamerou a především opět bravurně napíná ve zdánlivě všedních motivech, které se stávají klíčem v komunikativnosti vůči divákovi (klíče, sklep a jeho obsah). Výborná Ingrid Bergman a suverénní režie největšího klasika černobílého filmu - nic víc k doporučení netřeba. 85%