lamps

Tady chce být někdo režisér vizionář. Agresivně excesivní film, stylisticky až abnormálně sebeuvědomělý a přeplněný nepřirozenými záběry, které znemožňují jakékoli ponoření do prostoru a scénografické přilnutí k postavám. Jediný způsob, jak brát něco takového trochu vážně, je nahlížet na film jako na totální konspirační satiru, která všechnu autenticitu jen předstírá. Minimálně závěrečná scénka a celá linie s dcerkou a jejím oblíbeným seriálem jde tomuhle čtení vyloženě na ruku. Zvířátka se srocují, protože „ví víc než lidi“, lidi neví nic, protože nedrží při sobě. V mnoha aspektech je to znepokojivé a nestabilitu společnosti, již řídí vazby a systémy přístupné a srozumitelné jen hrstce nejmocnějších, to vlastně nepřefukuje. Rozhodně se ale přeceňují dramaturgické meze tohodle ironického námětu na skoro 140minutové dějové ploše, kdy Esmail opakovaně protahuje i sebevíc banální scény a strašně okatě jim cpe punc skoro až drastické důležitosti. Podobné filmy už vznikaly, a přestože mnohdy neměly až tak ambiciózní scénář splétající dohromady základní morálku, reflexi současného světa položeného na oltář technologií a sítě , katastrofické konspirace nebo mezilidské vztahy v neuchopitelné situaci, nabídly daleko víc žánrově rozptýlené zábavy (Bílý šum, trochu Greenland, Proroctví, Někdo klepe na dveře, Ulice Cloverfield 10). Nech svět světem rovněž nelze povýšit nad žánrovou satiru, i když se většinou tváří vznešeně a hlubokomyslně jak fasáda Wall Street. Najde se tu dost zajímavých nápadů a vlastně je fajn, že to má jinačí look. Ale v součtu jde hlavně o gimmick, jehož se po nějakém čase přejíte. Účel světí prostředky, a zatímco první zde obstojí na jedničku, druhé je dost nešťastně koncipované. 65 %

Až nezdravě fotogenická Eiza Gonzáles, která by Kapitána Phillipse mohla vyučovat, jak zvládat frenetické stresové situace a ještě se z nich poučit, si krade každý okamžik pro sebe. Ona je morální osou tohohle úžasně přímočarého a naivního akčňáku, jehož dva antagonisté v kradené ambulanci ujíždí před zákonem a trochu i před sebou samými. Větší část filmu jsem si vrněl nad áčkově ošetřeným a obsazeným akčním filmem v pohybu v roztomile béčkovém provedení, až závěr mě kvůli poddimenzovaným postavám, tupým zvratům, stagnující gradaci a šíleně patetickým emocím hrozně otravoval. Škoda toho, protože Bay mě dlouho takhle poctivě nebavil, dialogové perličky na odlehčení potěšily a zběsilé tempo avizující skoro Fury Road dokáže strhnout. Když se ale profi lupiči promenádují kolem policejních hlídek v chabě ostříkané zelené sanitce a nepřitáhne to vůbec žádnou pozornost, dramaticky jde tahle poloviční LAPD procedura do kopru. 65 %

Nic moc nového pod sluncem, ale jako shrnutí Fordova přínosu charakterizovaného hlavně bičem a fedorou to má štědrou nostalgickou hodnotu. Informace se na sebe rychle kupí a každá půlhodina aplikuje trochu jinou perspektivu, takže nedostaneme jen životopis plný dat. Dýchne na vás řemeslná poctivost a láska ke kinematografii a jejímu největšímu hrdinovi, jenž měl trochu štěstí, ale vždycky si všechno uměl sám zařídit a naaranžovat. Harrison byl vždycky král a tady mu nasazují pěknou korunu.

Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál. 85 %

Napoleon mě od začátku příjemně překvapoval a vlastně s tím nepřestal až do konce, i když karty se po první hodině jasně vyloží a víme, kam nás Ridley táhne a jaké prostředky si k tomu vybral. A já jim tentokrát podlehl. Napoleon je samozřejmě člověk takzvaně přeplý, jenž šplhá po mocenských příčlích s jistotou autistického stratéga. Říká, že miluje a slouží Francii, přičemž jeho politické plány na zajištění evropského míru dobytím celé Evropy nepůsobí zas tak hitlerovsky zlověstně a můžeme je emočně následovat jako zrození velkého hollywoodského vojevůdce. Jasně že takto obsáhlé životní období člověka, jehož osobnost dokázala pohnout dějinami jako žádná tehdejší, bude v dvouapůlhodinovém sestřihu nutně přizpůsobeném komerčním davům podáno zkratkovitě. Jenže minimálně v první polovině to Scott, Scarpa i oba střihači dělají tak souvisle, snadno následovatelně a s jednolitým formálním ksichtem, až je radost pohledět. Je to stylové, dostatečně výstižné v symbolech a detailech, v akční rovině epické a překvapivě drsné, a v osobní linii krásně… roztržité. Josefína se rychle stává těžištěm filmu, chlapa autisticky zamilovaného do ní i do boje za slávu a šíři francouzského lidu si omotá kolem prstu i za tu cenu, že ji nedokáže ani sexuálně uspokojit a do vztahu stále vulgárněji tahá politiku a řekněme pracovní poslání. Slavný dobyvatel v dopisech líčí své úspěchy a manévry, současně však básnicky vyznává lásku a doma škemrá o sex jako nadržený kůň. Ke konci už plynulost a provázanost všech perspektiv trochu opadne a chtělo by to ještě více času s Josefinou a větší hrst motivačních přísad Barryho Lyndona. A taky trochu víc politiky, která ustupuje nevyhnutelnému pádu antihrdiny, jehož poslání přetrhlo hráz udržitelnosti. Napoleonův život a osobnost tu následují okázalou a poctivě znázorněnou vývojovou trajektorii, že ji nakonec nemůže zazdít ani monotónní výkon Phoenixe. Tady herci stačí charisma, které musel mít i Napoleon. Jeho chtěnou velikost můžeme obdivovat, ale tvůrci se jí také vysmívají. Skrze Josefínu, s níž veliký vojevůdce ukázal svou lidskou maličkost a navzdory zvláštní osudové lásce jí způsobil mnohé újmy. A také optikou dějinné poučky, jejíž statistika počtu padlých má cenné údaje. Napoleon není sympaťák a líbí se mi, jak tenhle aspekt v hollywoodském velkofilmu o jednom z největších vojenských stratégů historie vybalancovali. A současně chápu, proč se to tolika lidem na základě téhle zkrácené verze příčí. 80 %

Velikášské dílo Petra Vachlera se tváří jako definitivní existenciální odpověď na největší otázky, ale nabízí spíš ideologicky formované motivační pojednání o reinkarnovaných duších a rutinním milostném čtyřúhelníku. Řadě lidí film může otevřít oči a přivést je na cestu poznání, ale za cílovou duchovní destinaci se kvůli své manipulativnosti a okrajové vyhraněnosti považovat nemůže. Triky jsou pěkné, herci však nemají co hrát a jejich postavy postrádají životnost i hloubku, jakou bychom od takto hlubokomyslně zamýšleného vyprávění očekávali. Vše navíc kazí i přehnaná délka a nadužívání totožných postupů a doprovodných frází, které můžeme najít na facebookých zdech motivujících se teenagerů.

Melvilleho Samuraje, k němuž lidé Fincherova Zabijáka tak často otrocky vztahují, nemám úplně v živé paměti. Je to ale dost pomalé a meditativní dílo, které rozkrývá protagonistovo postavení ve společnosti hlavně skrze odcizenost projevující se v dost úsporném stylu a jednoduchých kompozicích. Delonovo odloučení je posmutnělé až tragické. Zabiják oproti tomu vypráví o muži, jenž svou odcizenost považuje za doklad své výjimečnosti. Lépe se mají ti, kdo nejsou součástí stáda. Na druhou stranu, profesionální vrah stojící za hranou zákona se musí začleňovat do masy, aby se propracoval ke svým vyčnívajícím a občas podobně smýšlejícím cílům. Jenže i takový precizní člověk, který tráví veškerý čas racionálním plánováním a subjektivní analýzou okolí, může udělat chybu jako každý jiný člen stáda. Všichni jsme lidi a bojujeme za užití vlastních praktik. Fincher buduje absolutně pohlcující svět, v němž jsou všichni a všechno propojení, v pozadí neustále hučí zvuk dopravy a létají letadla, jež mohou kohokoli přenést na takřka jakékoli místo, a každý člověk může být potenciální obětí s identitou táhnoucí se v lejstrech, k nimž můžeme získat přístup jen za využití zfalšovaných identit. Zabiják je neskutečně soustředěný a precizně strukturovaný film, jehož pointa se formuje za pochodu a vyznění provokuje tím, jak je na první pohled neokázalé. Stačí dávat pozor a nespokojit se s jediným zhlédnutím.

Snad v životě jsem neviděl tolik nesmyslných hejtů na očekávaný film, které jsou fakt absolutně mimo a dají se snadno vyvracet. 1. Ten film prý vypadá, jako kdyby ho napsala umělá inteligence: Odvozeno zřejmě od toho, že AI tu není za padoucha, nýbrž oběť všech lidských chyb (tedy i jejího samotného vývoje, pak chyby v programování mající za následek jeden zásadní zvrat). Nebudu se bavit o tom, že ten film je hodně politický a vyjadřuje se k americké zahraniční politice zejména druhé půlky dvacátého století; nebo o tom, že prostě následuje známé schéma vyvoleného spasitele s úkolem vytrhnout nevinné bytosti z područí agresivních a invazivních režimů (o tom kdyžtak později). Umělá inteligence by hlavně nikdy nezvládla (fakt tomu nevěřím) vycucat hollywoodský žánrový velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi inspiracemi a zmnoženými perspektivami, jimž přisuzuje i odlišné formální dominanty. V pochopení pomáhá i rozdělení do kapitol, kdy každá nejen symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně kolo života (Stvořitel jako bůh, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života). Každá část, srozumitelně oddělená dílčím zvratem či vyvrcholením, má trochu jiný žánrový základ a vyvolává jiné emoce. Špionážní děj o protagonistovi, jenž ztratil své přesvědčení a vůli, se v momentě nástupu Alfie obrátí na dětskou perspektivu a celá kapitola dostává až čtverácký nádech, kdy se osudy některých záporných postav vyřeší nečekaně a nerušivě vtipně. V Přítelovi následuje vzrušující změna lokací a bourneovská naháněná a závěr nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele. 2. Je to jen výtažek odjinud: Tohle mohu částečně smáznout předchozím odstavcem. Stvořitele beru jako řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy sci-fi, která si bere z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky, jež se hrdě hlásily i k částečné brakovosti a vše přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. Tenhle film, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má také vlastní koncept a celou dobu šlape v tom přesahujícím hlavním příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který řídí optimistický futurismus (což je zásadní změna v žánru dystopie) a tradiční morální poslání hollywoodských filmů. A navíc mi osobně přišlo, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost toho, že se veze na historii média, která se ve filmové sci-fi do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví, posléze i skrze easter eggs, symptomatické významy a transtextuální čtení.  3. Je to rasistické: Nechápu proč. Protože obyvatelé jihovýchodní Asie jsou všichni rolníci? Už jsem zase u toho – Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se tu kritizuje lidská živočišnost a agrese, vybuchující ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou – tak jako nepřetržitě mezi východem a západem od zažehnutí studené války. Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tu tvůrci zachycují takové ikonografie a proto je tu scéna, kdy opička jakožto srdnatější součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou ale univerzálně srozumitelné a imitují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory. 4. Protagonista je nezajímavý. Je přesně takový, jaký má zhrzený a procitnuvší hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se opraví, když mluví o Alfie, a „she“ záhy změní na „it“. Pak naváže další větou a místo „it“ už zase automaticky říká „her“, neboť obě postavy jsou zkrátka silně spjaté, což příběh i dál jasně a srozumitelně formuluje. Audiovizuálně je to fantastické a dostáváme hafo působivých scén, jež jsou velikášské často jen díky správnému úhlu kamery. Mají tu spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby působily futuristicky. Ne už naturalisticky, ale tím pro mě krásným filmovým imaginárnem, kde se z bázeň vyvolávajících objektů stává aktivní součást děje (Joshuův rollercoaster na odpalovaných hlavicích). Zhltnul jsem to jak malinu a těch pár scén, kdy logika evidentně hapruje, na tom určitě nic nemění (a rozhodně za takovou scénu nepovažuj nástup sebevražedného AI robota ve službách lidí – ten stroj byl proti odporu známých forem AI očividně imunní a nikdo nemohl čekat, že jej zabrzdí neznámá superAI). V tomhle směru jsou to podobné cringe momenty jako v druhém Top Gunu, který byl taky skvělý, ale přístupnější a srozumitelnější. Fakt nechápu většinu publika, co se tak často zve žánrovými fandy a modlí se za každou skvělou žánrovku. A když pak přijde, tak remcají a zoufají si, že Den zúčtování byl lepší. Kdyby Stvořitel netrpěl srovnáváním lidmi, kteří asi nepoznají rozdíl otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi, měl by nakročeno mezi klasiky. Pro mě jí každopádně bude a už se těším, až to uvidím znovu a znovu.

Hororový sequel k Dvojčatům se Schwarzeneggerem jsem teda nečekal. Jako vždy u Garlanda je to pozérské a tentokrát opepřené pokusy o černý humor, což je díky obsazení Roryho Kinneara, herce hodného spousty vedlejších postaviček v Mr. Beanovi, spíš neefektivní. Scény, v nichž má jen trochu delší dialog, nebo se nedejbože sejde s alteregy v hospodě, jsou prostě rušivé. Lidi jsou jistě bezcitní manipulátoři (na muže bych to asi úplně neomezoval, obzvlášť dnes, kdy už dva gendery stejně nefrčí), a když Harper sděluje labilnímu manželovi svůj rozvodový verdikt, film je rázem vtahující (má navíc k dobru dobře naaranžovanou úvodní scénu). Bloudění ve venkovském duševním labyrintu, o němž od začátku víme, že je to jen neškodný imaginární labyrint, se však rychle omrzí. Hra na Kubricka je tu patrná z poměrně strohé inscenace, jenže Garland je tak o 60 % horší režisér než Stanley (a to není urážka, fakt ne) a Men nudí. Závěr je samozřejmě pikantní a cronenbergovské hrátky vítám kdekoli, u závěrečných titulků si nicméně řeknu maximálně wtf a druhý den už o filmu nevím. Pche, na Osvícení si vzpomenu snad každý den a každý druhý uvažuji, jestli si ho zase nepustím. 65 %

Co dělat s „odvážnou generační komedií“, jejíž zápletka už v samotném základu působí tak nepravděpodobně a z pohledu žánru šablonovitě? Nechat nahou Jennifer Lawrence svést menší bitku na pláži… Bráno s nutným odstupem, Nic ve zlým je neškodný snaživý snímek s několika dobrými postřehy o úzkostech, jež mohou vyplývat z přehnaně starostlivých rodičů, nebo obecně o nastupující vysokoškolské generaci, jejíž zájmy leží spíš na displeji než v posteli. Nakonec je fajn, že nám tvůrci necpou happyend jak z Prciček a oba sympatické protagonisty nechají smířlivě povzdechnout nad tím, že jejich rozdíly se musí respektovat, i když by se samozřejmě daly překonat. Poučení postav je správně cílené a jednoznačné (a očekávané), cesta k němu někdy vtipná, někdy lehce trapná a většinou snesitelně připitomělá. V situaci toho hňupa bych ale v 19 určitě být chtěl, morální poučení by do rána vyklidilo pozice. 60 %