lamps

Předělávka docela významné ruské sci-fi (kterou jsem neviděl a určitě ani neuvidím) představuje ten roztomile naivní pohled do budoucnosti z perspektivy chudé béčkové kinematografie. Cestuje se na Venuši, ale nejsou o ní předem zjištěny žádné informace ani pořízeny žádné fotografie terénu, a dvě skupinky postav se následně poflakují mezi kulisami, z nichž třikrát vykoukne dinosaurus a párkrát přepluje před kamerou obyčejná ryba. Pár triků je solidních a inteligentní robot je žánrovou povinností, jinak se jedná o šíleně nudný a zdlouhavý amatérský brak, jemuž byl kdovíproč pořízen dost slušný český dabing. 25%

Pixarovská kvalita, která přináší okouzlující svět, sympatické hrdiny a emocionální příběh s velmi povedeným a silným finále. Možná je od začátku zřejmé, kudy se to bude ubírat a jakou moralitou to skončí, ale to opravdu někomu vadí? V rozpadlé dodávce, v neutuchajícím tempu, s dostatkem soběstačných nápadů a se skvělým původním dabingem (hlavně Pratt si to Hodně užívá) vystřižená road movie o dospívání a srovnávání priorit v trochu jiném, lehce magickém světě. V těch kouzelnických motivech je snad poprvé výrazně cítit Disney a není to vůbec na škodu. 80%

Tak inteligentní, zábavné a místy napínavé, že by mistr Doyle ani nemohl nic namítat. Jedno z nejvyspělejších a filmařsky nejlepších dětských dobrodružství, v němž se naprosto samozřejmě snoubí klasické amblinovské motivy se slavnou detektivní osobností, která nemá tak daleko k Indiana Jonesovi (ta podoba s Chrámem zkázy nemůže být náhodná). Krásné přelomové efekty a perfektní hudba. Vyznění milostné linie mě tedy nepěkně překvapilo (byť mělo svůj důvod s ohledem na pozdější Sherlockovu náturu) a záporáka lze odhadnout příliš brzy, ale ten dobrodružný viktoriánský feeling je zkrátka špickový. 85%

Typické dobové béčko, kde může být úžasným akčním hrdinou každý (tentokráte modelka Melanie Griffith a ležérní klon Emilia Esteveze), byť tentokrát v rámci originálnějšího prostředí a pár zajímavých futuristických motivů. Vize budoucnosti, kde bohatí žijí v městech obklopeni krásnými ženskými roboty, zatímco postapokalyptický venkov nemá daleko od Šíleného Maxe, má jistě potenciál, stejně jako jeho emancipační rovina, ale scénář se evidentně zasekl na bezpáteřním ždímání osvědčených či bídně vykreslených vzorců, kde snaha o originalitu po slibném úvodu dobrovolně ustupuje nenáročné a často neskrývaně vtipné oddechovce (přijetí likvidace záporáka je dokonale osmdesátkově roztomilé). A vlastně se na to dá koukat bez nějaké divácké újmy. 55%

V první polovině sympaticky nepředvídatelná skoro-parodie, která sází na divácké obeznámení s pravidly subžánru a nebojí se je zábavně obracet (a nepůsobí to nijak nepatřičně). V druhé polovině a po odkrytí zásadních karet už se ale film přeci jen propadá do vlastního zrcadla a navzdory přetrvávajícímu kvalitnímu řemeslu a nadhledu už nepřekvapí. Hlavní hrdinka je dost přesvědčivý badass, ale z atraktivní postavy (metaforicky i doslova) Hilary Swank se asi dalo vytěžit trochu více a vzhledem k protlačovanému konceptu přepisování očekávání bych zvolil i odvážnější zakončení. Ale v součtu překvapivě pohoda a spokojenost. 65%

Halloween pro 21. století. Na rozdíl od Carpenterova majstrštyku nepřichází Mitchell takřka s ničím výrazně novým a ozvláštňujícím, protože síla a půvab It Follows spočívá především v návratu k rozvážným staromilským žánrovám - není třeba generovat úchvatné cool zabijáky a útočit na diváka stylistickými exhibicemi, stačí zvýraznit nejpřirozenější lidské potřeby a znervózňovat samou předtuchou, že kruhově rozebíraný prostor naruší neodbytný tajemný vetřelec. Výborně obsazená a moc hezká Maika Monroe, skvělá retro muzika a dostatek tvůrčí uvědomělosti, díky níž se jednak může budovat vtahující filmový prostor bez konkrétního časového vymezení (retro automobily například vypovídají o 80. letech, zatímco oblečení a design domů se skoro nijak neliší od současnosti), jednak se formálně nevybočuje od hororové 'slasher' roviny k rozměrnějším myšlenkovým liniím, které přitom chytrá premisa atakuje. V závěru bych sice přitvrdil, ale zase se zachovává soudržnost a nejednoznačnost. 85% a pátá hvězda už jen za to, že žádný jiný horor z celé dekády si ji asi nezasloužil více.

Měl by se film opěvovat jen proto, že jeho tvůrce dosáhl nadlidského perfekcionismu a každý rám zastupuje tu nejrozmáchlejší výpravnou kinematografii? Jestli ano, tak si Nebeská brána zaslouží ne 5, ale rovnou 10 hvězd. Jenže film podléhá i složitějším způsobům komunikace s divákem a já se ne vždy tetelil blahem nad tím, jak bídně vykreslené postavy kroužily tři a půl hodiny na tanečních parketech, po americkém západě a v milostném trojúhelníku, který nemá žádný emocionální základ. Motiv kruhu, v němž se celou dobu bloudí (v průběhu závěrečné bitvy i doslovně), vytváří neopakovatelně pocitový antiwestern o rozkladu amerického snu a slepém putování za lepší budoucností, v němž Cimino suverénně prokázal nehynoucí sílu obrazového 'Leanovského' vyjadřování - často jsem byl upřímně uchvácen složitou strukturou životem bující mizanscény či nasvícením a rámováním statických záběrů. Nebeská brána je umělecké dílo, které ale vyvolává asi takovou diváckou odezvu jako předražené obrazy v galerii - jste na ně po nějakém čase naštvaní, že je nemůžete mít a sáhnout si na ně. Jakkoli je tedy ve filmu spousta pasáží, které si zaslouží zarámovat a vložit do trezoru, zároveň obsahuje i plno scén, které nedávají valný smysl a jsou tak dlouhé, že i v té galerii by jim před jejich skončením zhasli a zavřeli. A jakkoli je Nebeská brána skutečně pozoruhodný a zřejmě poslední snímek svého druhu, při srovnání s podobně žánrově rozvratným Tenkrát na západě docela paběrkuje. A znovu bych si ji na rozdíl od Leoneho mistrovského díla jen tak nepustil. 75%

Očekával jsem velké věci a v podstatě jsem je dostal. V součtu jde možná o schematicky nijak vybočující právnické drama, které ale velmi chytře komunikuje s divákem a vyvolává pocit totální frustrace nad pragmaticky chladným oddalováním a nemohoucnosti zákona s jasným případem a navzdory zřejmým důkazům pohnout. Především je zajímavé, že pozornost většinou nemá být vedena zpětně, nýbrž právě dopředu, směrem k vyloženě vytouženému vyústění, které je ale stejně neutěšené jako události předtím. Být scénář podpůrnější vůči tradičně skvělému Ruffalovi a méně nachylný k rodinným klišé o pracovním sebeobětování, šlo by o jedem z nejlepších filmů roku. 85%

Pozoruhodný důkaz, že už na začátku dvacátých let chtěla být kinematografie užívána jako manipulativní nástroj k přehnaně subjektivnímu vyjádření a šokováni diváka. Christensen má zmáklý koncept a skvělou výpravu, tudíž některé výjevy a myšlenky neomrzí ani po sto letech, ale přeci jen je to titulkami a ukazovátky přeplácané dokumentární pojetí docela otravné a interpretačně jalové. S odsuzováním inkvizice jsem samozřejmě souhlasil a obdivuji filmařské řemeslo, ale skloubení narativního a explicitně popisného přístupu mi už tolik neimponovalo, takže 4* hlavně z respektu nad tehdejší tvůrčí odvahou. 70%

Vůbec ne blbé nahlédnutí do budoucnosti ovládané korporátními společnostmi, kde brutální sport slouží jako prostředek k ovládání mas a k přesvědčení o bezvýznamnosti života jedince. Je to zbytečně zdlouhavé a kvůli omezené komunikativnosti soustředěné na hlavního hrdinu se o fikčním světě příliš nedovíme, ale osobní vzpoura a načrtávání sociálních stavů jen skrze titulní sport a jeho tajemné papaláše fungují velmi dobře a při dvou vrcholných scénách skutečně držíme tvrďákovi Caanovi palce. Tahle vize není docela nereálná a svůj účel si i díky zkušené režii a dobře zvolené hudbě bez problémů vyplní.. A jedna krásná ženská vedle druhé mi také jakožto solidárnímu divákovi vůbec nevadila.. 70%