lamps

Všední lovestory s formálními ambicemi, které ji na jednu stranu obohacují (málomluvná nátura scén, prokreslených líbeznou hudbou a manýristickou kamerou), na druhou stranu ale zároveň ubližují plynulému vyprávění a jinak přístupné všednosti (podivně uspořádané barevné spektrum filmu a zdlouhavá druhá polovina, která dění až nepochopitelně roztahuje). Každopádně příjemná romantika, která netlačí na pilu a nechává své aktéry uvěřitelně žít, byť někdy až moc sebestředně a okázale. 70%

Největší dílo světové kinematografie. Popkultura už nikdy nebyla jako dřív a nejen horory mají vzor, který se nikdy nevyčerpá a vždy nabídne něco nového.

Fenomén. I kdyby měl Kmotr přes čtyři hodiny, nehnu u něj ani brvou, protože bych se bál, že přijdu o nějaký zásadní a dominantní moment - tak moc Coppolovo bezchybné vyprávění vtahuje a tak moc opulentně vypreparovanými zvraty přetéká. Precizní v každém ohledu, od vrstvení dějových linií v závislosti na co nejosobnějším seznámení s aktéry a náturou jejich prostředí až po herecké výkony, na něž se svalují všechna existující pochvalná vyjádření. Mrazivé, uvěřitelné a nadčasové. Godfather of the Cinema.

Jasně, je to velký umění a tak, ale pro jistotu přikládám seznam činností, které shledávám daleko zábavnějšími a smysluplnějšími než sledování Přízraku: Důkladný úklid obývacího pokoje a kuchyně; Dobrovolná návštěva zubaře; Stříhání babiččiných nehtů na nohou; Hledání Atlantidy na dně Čertova jezera; Půlroční studium na státnice z matematiky; Maratón pořadů Jaromíra Soukupa; Absolvování běžeckého maratónu při teplotách pod bodem mrazu; Umývání nádobí pod studenou vodou; Návštěva restaurací, které od Zdeňka Pohlreicha nedostaly ani jednu hvězdu; Účastnit se párty jako střízlivý řidič; Pracovat v telekomunikačních společnostech; Chytat ryby na vyschlém jezeru; Hledat houby na sídlišti; Přemlouvat Babiše, ať už nekrade.

Jako zapřísáhlý fanoušek potterovského univerza, který z fleku odříká jména a názvy drtivé většiny tamních postav, zaklínadel nebo míst, si nějak automaticky, vyjma Prokletého dítěte, držím od souvisejících "Rowlingovin" odstup - a filmová Fantastická zvířata zatím krásně vykreslují proč. Jedničku jsem ještě pozitivně akceptoval pro navrstvení potenciálně zajímavých postav a konfliktů a pro vizuálně obohacující rozšiřování známého fikčního světa, dvojku nyní z podobných důvodů upřímně nesnáším. Je až neuvěřitelné, že se vůbec dá vrstvit tolik kladných aktérů s propletenými vztahy na jeden tak mocný záporácký subsvět, aniž by se v tom filmu ve finále něco pořádného semlelo. V průběhu vás vlastně ani nenapadne, kam vyprávění směřuje, protože ono prostě nikam cílevědomě nesměřuje, nýbrž jen hloupě oddaluje setkání všech postav, aby zbyl čas na zvířata, romantiku a flashbacky pro blbečky. Stále sice věřím, že další pokračování dokážou všechny zdánlivě nadbytečné motivy osvětlit, ale to nic nemění na tom, že dvojka Fantastic Beasts je hrozná nuda, v níž se jenom vykrádá dříve viděné a gradace je vlastně stagnace s mnoholičným lektvarem. Zlatá první část Relikvií, která měla několik highlight sekvencí a jasný vypravěčský směr - tady jsou fajn jenom Bradavice, mladý Brumbál a jedna intimní scéna s Mlokem a Tinou, která skrývá skutečné emoce. Jinak mi vymažte paměť a o nic mě neochudíte..

Stará dobrá detektivní škola, jejíž jedinou slabinou je železná pravidelnost opakujících se vyšetřovacích postupů. Zatáhnout do případu více temných lesů nebo psychologie, šlo by o mistrovské dílko, protože udržování zvědavosti směrem k odhalení identity vraha jde Shulhoffovi moc dobře - já jsem ji tedy dopředu neprokoukl... 80%

Vůbec mě to nebavilo. Jednotlivé povídky absolutně o ničem, a když vyjde nepřekvapivě najevo, že mají tvořit rámec něčeho většího a ambiciózního, bezradnost vyprávění je dotažena na maximum. Hororově slabé jak britský čajíček, jako drama fádní a v podstatě neuchopitelné, protože atrakce v závěru zastiňují logické vyvrcholení. Martin Freeman po dlouhé době v něčem skrz na skrz nezajímavém...

Slaďoučký příběh postavený výhradně na klišé a základních rodinných hodnotách a v čele s typickým outsiderem, jehož všichni podceňují a brání mu věnovat se tomu jedinému, co ho v životě těší. Rutinní vývoj se naštěstí vydatně okoření po představení Říše mrtvých, film vizuálně i lidsky pookřeje, nabere dravé tempo a osudy hrdinů uzavírá způsobem, který musí obměkčit i největší morouse, jakkoli se ždímou slzy s ručením neomezeným. Morální poučení je důležité a ve výsledku i zábavné, takže mise splněna. 75%

Být v studentem v uvolněném roce 1968, tenhle dokument sleduji s hrdostí a pýchou (dvakrát tolik po 21. srpnu, který naopak nechal vzpomenout na okupaci nacisty). Škoda, že komunistickou éru to víceméně přeskakuje a většinu osobností to dost idealizuje a zobecňuje, jako průřez počátky malého charakterního národa obklopeného velmocemi je to fajn..

Spike Lee je extrémista. A navrch hrozný hovado. BlacKkKlansman je film s tak černým humorem, že by mohl na zahradě Zrození národa sbírat bavlnu, politickou nekorektnost dotahuje až na hranu a velmi chytře pracuje s vývojem dvou titulních postav, které se nejprve musí vydávat za jednu, aby se nakonec jednou skutečně staly. Chvílemi je to narvané nápady a satirickým vtipem, někdy však formálně vyumělkované a postrádající věrohodnost, kterou si Spike kompenzuje přidáním archivních záběrů a explicitními narážkami na Trumpa. Tak jako tak těžká kvalitka, která hlavně díky dynamickému vyprávění a špičkovým hercům nikdy neupadá do sterility, jíž se očividně bojí jak čert kříže. 80%