baronGrga

Jurský park 3 je v rámci celé jurské ságy takovou klasickou dvojkou. Sice nedosahuje kvalit jedničky, zato všechny ostatní sequely, včetně dvojky oficiální, nechává za sebou. Po vzoru jedničky se celkem obstojně snaží dosáhnout oné skoro až nepochopitelné kadence, s jakou jedna šlamastika následuje další, a i tady je divákovi nabídnut jednoduchý příběh, který funguje dobře sám o sobě bez zbytečného nášupu okázalé nebo za vlasy přitažené akce. Bohužel tam, kde před osmi lety Jurský park nepotřeboval takřka jediného dinosaura, aby divák trnul napětím, trojka nepohne ani větévkou (což naopak Ztracený svět místy zvládl). I tady se ale dočkáme vyloženě povedených scén (raptoři ve zkumavkách, voliéra, vyzvánění mobilu), které společně s lehce žánrově parodickými momentkami tvoří pěkný celek za 75 %.

Ztracený svět staví zejména na ukazování velkých zubatých ještěřích hlav, na hlubokých Goldblumových očích a padajících a někdy též hořících vehiklech. Jako by Spielberg došel k názoru, který později pronese jedna z hlavních postav Jurského světa, totiž že dinosauři už nikoho neohromí a že k uspokojení zákazníka je třeba přidat na velikosti, hlasitosti a počtu zubů. A tak se také stalo, Ztracený svět se dinosaury přímo hemží, do toho však navrch vybuchují auta, tříští se skla a studnice moudrosti v podobě člena ještěří PETY a plešatého lovce s vadou řeči tu apelují na úctu k přirodě. Ne že by jedničkové důmyslné strašení pomocí náznaků úplně vymizelo, větší prostor tu ale dostávají vrtochy krvelačných bestií, a tak i uvěřitelnost příběhu, jíž se mohla pyšnit jednička, tu vzaly /nejen/ sandiegské vody. Jako akční film s dinosaury dobré, jako pokračování Jurassic park zklamání. 65 % za celý film, 70 % za prvních 100 minut.

Proč Jurský park funguje i po více než dvaceti letech? Protože Spielberg se nezachoval jako principál, co dostrká klec s dinosaurem doprostřed manéže, praví "hele dinosaurus" a zase odkráčí, spoléhaje na to, že to postačí k uspokojivému dvouhodinovému představení. A tak vznikl film s tak akorát jednoduchým příběhem, zato ale s obdivuhodným spádem a na dřeň vypiplaným napětím, o jehož nezapomenutelné scény se nepostarali jen ještěři, ale např. i vibrující hladina ve sklenici s vodou, houpající se konec kozího provázku, zamlžené okénko kuchyňských lítaček, drnčící bzučák elektrických ohradníků nebo třeba jen klepající se želé.

Je libo trocha laskavého brainwashingu? Tak to je nejvyšší čas pustit si Shutter Island a pak už jen zírat, jak mydlinky pomalu zaplavují nejen Prokletý ostrov, ale i váš obývák. Scorsese si totiž pohrává nejen s DiCapriem, ale i s divákem, a je to chytré, nesnadné a počet interpretací tu s každou další neviditelnou sklenkou vody, pozpátku putujícím cigaretovým kouřem nebo jen zdánlivě nepodstatnou replikou roste geometrickou řadou. Proto je tak veliká škoda, že se tenhle inteligentní thriller, který by s prstem v nose dosáhl na pětihvězdové hodnocení, rozhodl se vším tím artově létajícím svinstvem zabodovat i ve vizuálu, což v důsledku působí spíš jako laciný trik, jak se za každou cenu zalíbit. Kvůli tomu 65 % A jedno PS pro všechny mudrlanty, kteří tu mrmlají něco o prokouknutelné pointě: necítíte mydlinky?

Dívat se na Mystic River je jako pustit si jeden z těch dokumentárních filmů na Animal Planet, v němž raněná antilopa klopýtá savanou, a vy naprosto přesně víte, že se blíží její konec, a celý dokument trnete se sevřeným srdcem, připraveným pro tu němou tvář zaplakat, kdy to přijde. Navíc tu máme stádo, které antilopu zavrhlo, hladového lva, jehož touhu antilopu sežrat vlastně taky chápete, a rangera, který tomu všemu má snad šanci zabránit, ale možná nemá dost rychlý džíp. Přidejme hudební téma nesoucí se celým dílem, které notně připomíná hudbu pohřební, převeďme to do lidských rozměrů a máme tu silný, temný a znepokojivý thriller, který nechává ostatní adaptace Lehanových knih daleko za sebou.

Gone baby gone, nepředvídatelný, ale přitom divácky nenáročný krimi thriller s morálním přesahem, jenž poukazuje na tvrdý chleba pracovnic OSPODu, se v úvodu pouští do učeného diskurzu o vlivu toho, čím jsme obklopeni, na to, kdo jsme. To, v čem žijí hrdinové Gone baby gone, se Affleckovi podařilo přiblížit tak, že tahle bostonská čtvrť pro nižší střední vrstvu, jejíž takřka hédonické savoir vivre spočívá ve vysedávání na bíle natřených verandách, lakování nehtů, rapování, grilování masa a nastavování kůže tatérským a jiným jehlám, jakkoli působí spíše jak z dalekého Jihu, má zkrátka šmrnc. Až na dvě výjimky. A těmi jsou naneštěstí dvě hlavní postavy, resp. jedna hlavní postava a její lidská čivava (více se toho od Michelle Monaghan po většinu filmu nedočkáme). Casey Affleck a jeho detektivní družka vypadají jako kluk z reklamy na kopačky a studentka veteriny a na rozdíl od vynikající Amy Ryan jsou tihle dva stejně věrohodní jako charismatičtí. I to mimo jiné posouvá Gone baby gone v rámci lehanovské trojky Mystic river/Gone baby gone/Shutter Island na druhou příčku za mnohem lepší Mystic River. 70 %

Vesmírná robinzonáda Martian, aneb Matt Damon už zase potřebuje zachránit, je rozhodně jiná než z poslední doby podobně laděná Gravity či dílčí příběh Interstellaru. Zatímco jiní kosmičtí zbloudilci a osamělci propadají trudomyslnosti a škarohlídství, Mark Watney si pustí disko a zahájí kariéru humorného vlogera. Martian je tak spíše než temnou sci-fi o trudném životě kosmonauta za oběžnou drahou Země sofistikovanější vesmírnou verzí Sám doma, která sice nenudí ani na minutu, ale víc jak pod skafandr se divákovi natěšenému na Ridleyho Scotta nedostane. 65 %

Interstellar je stejně monumentální jako prostor, v němž se odehrává, ale bohužel i stejně nesrozumitelný a nekonečně dlouhý. Divák aby tak usedal k filmu nejen s dostatečnými zásobami bezsněťové pražené kukuřice, ale taky s učebnicí astrofyziky pro pokročilé, jinak hrozí, že bude pouze sledovat dechberoucí obrázky a doufat, že přes veškerou snahu tvůrců o užitečné příklady z říše ústřic pochopí, co se děje, bez ohledu na to, co na to říká horizont události, gravitační singularita, nedej bože humorný robot. A aby toho nebylo málo, na závěr se mu dostane ubezpečení, že jej Nolanovi mají za naprostého primitiva, jelikož se s velkou pompou dozví poselství rovné tomu z večerníčku o Kubovi a Stázině, což v důsledku pohřbí veškeré zbylé nadšení z předapokalyptické Země, obřích vln či ledových planet. 65 %

Pořád se mi honí hlavou, co by asi řekla kapitánu Kirkovi, v jehož podání zněl "nekonečný vesmír" stejně lákavě jako "Bibione" v raných devadesátkách, v kosmu volně rotující a do neznámých koutů vesmíru unášená doktorka Stone. Už vím: I hate space! Gravity je dokonalý vesmírný survival. Jestli někdy budu bloudit mezi hvězdokupami, nechci slyšet burácející zvuky ticha Stevena Price, nechci se kámošit s hluchým sluchátkem a rozhodně nechci při každém příslibu záchrany života ověřovat platnost Murphyho zákonů, protože to by vážně bylo děsivé. Asi jako Gravity.

Již první minuty Arrival doženou diváka k tomu, že 1) bude řvát víc zlověstně levitující čočky! víc extraterestrických hlavonožců! a méně gravitace! a 2) pozře několik nehtů v trýznivé touze vědět, o co kráčí (k čemuž má Villeneuve vážně nadání). Zhruba v polovině se ale kdovíproč, jelikož i kruhy od kafe a možná taky vzkazy intergalaktických olihní mlčí, tahle svébytná, elegantní fikce změní ve velkohubou smyšleninu, obsahující všechna možná filmová klišé, od tlačení na emoce, přes superhrdinské manýry hlavní postavy, až po zlé Číňany a Rusy, což působí stejně podivně, jako kdyby se Vetřelec vprostřed filmu začal shánět po sluchátku s úmyslem "volat domů". Za tu nepovedenou druhou část si dává původně zamýšlená čtvrtá hvězda Departure. 65 %