buzzwoody

Korejská bezútěšnost na plný pecky, atmosféricky rozestoupená mezi melancholičtějším "Memories of Murder" a brutálnějším "I Saw the Devil". Nezvykle postavená struktura s nepředvídatelným vývojem a mentální lomcovák pro téměř nenapravitelného antihrdinu uprostřed nekompetentního policejního sboru. A pro diváka taktéž.

Navzdory drsné kritice všude kolem musím já pokračovat ve chvále, třetí díl stále nepolevuje a konečně nám představuje Númenor (hudba je snad lepší a lepší). Isildur zatím není nejsympatičtější postava, ale Elendil to kompenzuje. Harfooti fakt překvapením seriálu, po trailerech jsem čekal, že budou mít nejotravnější linku. U Arondira v zákopech to docela nekompromisně zhoustlo, uvidíme, co Adar.

Druhý díl o něco lepší, než první. Tempo se stupňuje, přidávají se postavy, a věci se začínají dávat do pohybu. Praktický design skřetů stojí za to, a konečně vzbuzuje zase trochu respektu, který si zaslouží (po smažkách z Hobita, kde je trpaslíci kosili s prstama v nose po desítkách). Linka s Durinem je plná života, track Khazad-dum je zatím dost možná nejlepší skladba, co jsme zatím mohli slyšet. Arondir zatím v pohodě, těším se na Númenor a hodně mě zajímá, jestli je Firefly Killer s velmi obvious vzhledem Gandalfa opravdu Gandalf.

Po salvě trailerů jsem měl jako fanoušek Tolkiena i jeho Jacksonových adaptací skeptické tendence. První dva díly Rings of Power je ovšem (díky bohu) rozmetaly na mraky. Atmosféra Středozemě, jejíž absence jsem se hodně bál, tam je, a v mnohem větším měřítku, než by člověk podle některých nenávistných komentářů mohl čekat. Je otázkou, jak moc se příběh vzdálí od nastavené Tolkienovy mytologie, ale ruku na srdce - Jackson je zatím stále podepsán pod mnohem tvrdšími odchylkami od předlohy. Vizuál patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze momentálně na plátně nebo v televizi vidět (těžký rozpočet je znát), tím spíš, když na efektech poslední dobou všichni brutálně šetří. A to nemluvím jen o CGI, právě naopak, požehnané množství praktických efektů mi dělá velkou radost, vzhled skřetů nechává vzpomenout na nejlepší léta Petera Jacksona. Stačí se podívat na pár minut prologu, a lze spatřit náznak toho, jak velký potenciál v sobě Prsteny Moci skrývají. Postavy se jeví sympaticky, naštěstí nám nejsou představeny všechny najednou (trpaslíci až v příští epizodě, Númenor jsme zatím neviděli). Bear McCreary se Howardu Shoreovi rovnat nemůže, ale on se o to naštěstí ani nepokouší a snaží se přijít s něčím novým (tato analogie by se dala použít i na celý seriál X Jacksonův LotR, ale na to je ještě brzy), jeho hudba zní jako příjemná fúze mezi jeho Outlanderem a God of War. Jako nepřehrocenej skalní fanda Středozemě říkám - jen to sem perte.

Překvapivě hutné mysteriózní psychologické drama, kde začíná být příběh postupem času podáván ve formě jednotlivých střepů roztříštěné mozaiky, misty přecházející v tak surrealistické střepiny, že z nich pak ve finále vlastně nejde poskládat skutečně jednotný význam, a který dokáže dotáhnout k takhle silně znepokojivému vyznění skutečně jenom japonský animák.

Španělům se poslední dobou daří názorně předvádět, že není třeba originálních premis, protože na čem skutečně záleží, je jejich zpracování. Apokalypsu nemrtvých už jsme viděli nesčetně krát, ale v působivě autentické formě je zážitek skutečně silný. Kam se hrabe Blair Witch, REC kraluje veškerým pseudopokusům o found-footage filmy. Dlouhé záběry ruční kamerou jsou překvapivě přehledné, a v kombinaci s obdivuhodnou maskérskou prací ve správnou chvíli pořádně zatáhnou za vlasy. Líbily se mi i chytře poschovávané útržky informací mezi náhodnými dialogy, které předznamenávají nadcházející plot-pointy. Mrazivé finále v odporném podkrovním bytě, do kterého nás celou dobu žene hektická atmosféra, pak patří z hororových zážitků poslední doby k tomu nejlepšímu.

Přesně takhle bych si představoval učebnicový příklad napínavé kombinace thrilleru s hororem. Tiché místo dokazuje, že i v současné době lze dosáhnout perfektního vyprávění jen pomocí prakticky němých scén. K jakémukoli vysvětlování se scénář vůbec neobrací, poskytuje většinou jen drobné náznaky na předchozí události, zatímco nám charakteristické znaky a vzájemné vztahy postav zkrátka ukazuje. Postavy jsou napsány precizně, každá z nich je něčím zajímavá a každá je perfektně zahraná. Hereckým klenotem filmu je jednoznačně Emily Blunt, z jejího výkonu v určitých momentech mrazí více, než z nebezpečných monster za ní. Zoufalství, strach a bezmoc v poslední půlhodince mi z atmosféry dýchaly až za krk, čemuž napomohla silná nepředvídatelnost příběhu. Velkým pozitivem Tichého místa je, jak obratně se dokáže vyhýbat prakticky všem žánrovým klišé, následkem čehož se o postavy v průběhu opravdu, ale opravdu bojíte. Zatrnulo mi i z několika nenápadných, ale vcelku originálních scén. Technické stránce prakticky není co vytknout, zejména práci s kamerou a zvukem. Kvalitativně velmi podobné loňskému Get Out.

Atmosférické mysteriózní sci-fi s nádechem hororu, vynikajícím scénářem plným originálních momentů a komplexních postav a především perfektním, pestrobarevným vizuálem. Tichá, nenápadná hudba v závěru přechází až do psychedelických synťákových útržků, které dokonale podkreslují posvátnou bázeň při setkání s mimozemským dvojníkem.

Jak se dá zákulisí natáčení nejhoršího filmu světa udělat kvalitní film, který scénáristicky šlape, jehož vtipy baví, kdy mají a který vzbudí emoce, jakmile je potřeba? James Franco vám odpoví. Přestože si mnohem raději libuje v bláznivých komediích, Disaster Artist dokazuje, že je ho na ně škoda. Ve 127 hodinách dokázal, že hrát umí. Co ale předvádí tady... on Wiseaua nehraje, on jím JE. Naprosto neuvěřitelný výkon, naprosto dokonalá obličejová mimika, perfektní práce s hlasem a přízvukem.. dlouho mi ze sledování hereckého výkonu neběhal mráz po zádech. Tommy Wiseau je neskutečný magor, a James Franco je neskutečný herec. Že je to všechno podle pravdy, je další věc a posouvá hranici němého úžasu o trochu výš.

Ohledně Bitvy Pěti Armád se ve mě odehrává obrovský vnitřní boj. Jeho hlavním záporákem je zklamání, pramenící z určitých, velmi iritujících momentů, které by se daly stokrát provést lépe náhodným fanouškem nebo jednookým střihačem (protáhlé scény na trpící obličej Tauriel by měli promítat na katedře střihu jako odstrašující příklad). Fyzikální zákony už pro jistotu zůstaly doma, a jejich horliví zastánci tam půjdou po deseti minutách taky. Naprosto odporná postava Alfrida průběžně kurví každou scénu, kde se jen mihne, a scénu s jeho smrtí Jackson pro jistotu vystřihl. To je další nasrávací prvek, aby byl snímek přístupný, musel Jackson osekat nejlepší pasáže celé Bitvy, které se svou výstředností blížily útěku v sudech, ale zároveň je kvalitou přesahovali. Naprosto nepochopitelný poměr prostoru na plátně; totální idiotiny dostanou klidně celou scénu, zdlouhavé Thorinovo šílenství je tím důkazem, ale potenciálně zajímavé věci jsou osekané na kost, viz pětiminutový souboj se Šmakem a šlus. Nehledě na to, že na vysvětlování důležitých detailů snímek prostě kašle. Velmi dobrý příklad, kdy je lepší koukat na prodlouženou verzi. Po shlédnutí v kině jsem byl opravdu těžce zasažen zklamáním, jak to jen šlo. Jako správný fanboy jsem měl ve zvyku si pustit Lotříka nebo jeden z předchozích dílů třeba jednou do týdne, a Bitvou Pěti Armád mi nadšení z filmové Středozemě výrazně zhořklo. Byl jsem ochoten klesnout v počtu hvězd, ale po dnešním opětovném shlédnutí jsem přece jen malinko prozřel. Martine Freemane, díky bohu za tebe, zachránil jsi tenhle film. Šmakovo rozuzlení, jakkoli bylo krátké, mráz po zádech přeběhl, Saruman a Elrond v akci byli taky velmi zajímaví. Samotná Bitva uměla zabavit i znudit, avšak zachránilo si to Havraním vrchem, kde trpaslíci konečně začali přicházet o "plot shield", Legolas X Bolg a hlavně Thorin X Azog na ledě vynikají hlavně díky jejich zajímavé choreografii a po čase jsem dokonce ochoten odpustit i antigravitačního elfího snipera (paradoxně největší facepalm moment, Legolas skákající po padajících kamenech, je knize ještě nejvíce věrný). Bilbova reakce na Thorinovu smrt mě dostala do kolen, stejně jako závěr přímo navazující na Pána prstenů, a dokonalý závěrečný song Billyho Boyda v titulkách.