Tomyfrok

Čím častěji tenhle snímek vidím, tím více chyb a nevysvětlených skutečností v něm nalézám. Ale za to může scénář, možná předloha, nikoli filmaři. Pravdou je, že jsem možná jen film od filmu náročnějším divákem, a jelikož mě Já, legenda stále ještě nepřestala bavit, považuji ji za velmi povedenou. Ostatně New York City vypadá jako postapokaliptické měco úžasně. Ani bych nepotřeboval skákající gazely a procházející se lvy mezi mrakodrapy, aby mě ten pohled nepřestal bavit. Roztoucí tráva uprostřed Time square či vyrostlá kukuřice někde na jiném opuštěném městském prostranství mě jednoduše dostává. K samému filmu vyzdvihnu snad jen tradičně výborného Willa Smitha. Tenhle film je One man show a on ji zvládá s naprostým přehledem. Zajímavostí je pak alternativní konec, který je k vidění pouze na DVD (či online). Stále jsem spíš pro tu alternativní verzi, vlastně vzhledem k Já, legenda 2 by měla být i logičtější. Tak uvidíme, co dvojka přinese. (75 %)

Mnohem víc než dokument, tohle je přímo Grand Prix a se vším všudy. Napětí střídá radost i zklamání. Přestože jde o životopisný snímek, fandíte Sennovi do poslední chvíle. Již do Formule 1 vstoupil Ayrtone Senna jako úžasný jezdec s těmi nejlepšími předpoklady a postupem času si vybudoval jméno nekončící pole position. Tenhle film vůbec nezahlcuje osobním životem sportovní legendy, ale jde přímo na dřeň motoristického světa. Psychologie, politika i víra v boha, to vše se zde promítá způsobem, za který by se nemusel stydět žádný oskarový scénárista a jenž umí napsat snad jedině život sám. Film Senna nejvíce docení především sportovní fanoušci, něco tak nabitého emocemi jsem dlouho neviděl, ale bavit musí snad každého, kdo nemá k automobilovým závodům vyloženě odpor. Jen škoda, že tuhle Velkou cenu nemohl dokončit. Navždy zůstane legendou. (90 %)

Další kousek z jihokorejské tvorby, který jsem v poslední době zhlédl a musím říci, že nelituji. Zpočátku jsem měl jako Evropan problém s rozeznáváním postav - je to sice hloupé, ale tři herečky mi podobou chvíli dost splývaly. Všechny však hrály ztělesnily své role velmi povedeně a snad jedině postava detektiva v provedení Seok-gyua Hana mi přišla poněkud nedotažená a možná až nedůvěryhodná. Sama zápletka vyšetřování vraždy je zde dle mého posazena tak trochu na druhou kolej, jelikož do popředí se vtlačí vztahová linie nepříliš klasického trojúhelníku. Po většinu filmu pak přemýšlíte nad souvislostmi a tím, jak se detektiv, jeho manželka, milenka či další okrajové postavy zachovají. O to větším překvapením je poté závěr dramatu, kterému byl přízvisko thriller přišpendlil bez okolků a jenž byl na mě trochu zbytečný. Do teď si nejsem jistý, kdo měl být vlastně za co potrestán a zda-li vůbec spravedlivě. O to jde ale asi v Juhong geulshi ze všeho nejméně. Spavedlnost a pravda zde totiž nejsou těmi hlavními měřítky. (65 %)

Když si tak pročítám komentáře, hnedka ten první, Civalův, mě v podstatě vystihuje. Film není vůbec špatný svou filmařskou kvalitou, kamerou nebo hereckými výkony (ač i zde by se dalo zapracovat), nicméně celé veledílo potápí absolutní nevkus režiséra Vejdělka, který mě již poněkolikáté vyloženě otrávil. Těžko odhadovat, zda-li jde opravdu jen o jeho neschopnost, protože i předlohu si napsal sám a jinak neustále pracuje s těmi Vieweghovými, které jsou prostě rok od roku horší, či právě oním trapně splácaným scénářem. Ten je v tomto případě bohužel tak děsivý, že ani skvělý Bolek polívka, jistota Jrka macháček či příjemná Petra hřebíčková nemůžou film zachránit. Až příliš nevkusné lascivity. Ukoukatelné, ale prosím nikdy víc. (35 %)

Tenhle film nepřichází ani za mák s něčím novým. Jenže když se člověk zamyslí, je to tak i v životě, stále dokola se opakují ty samé události s novým očekáváním a sport je schématický a zároveň vždy překvapivý jako nic jiného. Návrat na vrchol je klasickou sportovní podívanou, kdy se z uznávaného mančaftu stane neštěstím tým na odpis, vlastně vůbec neexistuje. Jenže to nejdůležitější, co jsme mohli vidět ve filmech jako Coach Carter aj., je nevzdávat se, sebrat odvahu, věřit si a držet spolu. Outsider najednou bojuje nejen s ránou osudu, ale také s celým městem, u kterého si musí opět získat důvěru a chuť fandit fotbalu. Matthew McConaughey mi jako trenér příliš neseděl a prvních dvacet minut mi přišlo přeemotivovaných, nicméně celkem to šlo. Ač na základě skutečné události by se dalo jistě vymáčknout trochu víc. (60 %)

Tenhle příběh byl sám pro sebe a absolutně nemá význam rozebírat, zda by se mohl či nemohl v současném světě udít. Chce totiž říct mnohem víc, než první pohled napoví, a každému to jeho. Pro mě to bylo paradoxně vypnutí z víru velkoměsta, bezstarostnost, touha, spousta barev a světla, maximální prožitek... a takhle bych mohl jmenovat dál. Postavy filmu Aein prožívají něco nepopsatelného, protože jen stěží bych si troufl mluvit o lásce. Ale je to něco tak pozitivního a opravdového, že se po nějaké době začnete usmívat společně s oběma milenci. Zhruba ve dvou třetinách je jedna poměrně hluchá pasáž, nicméně jako celek působí tento jihokorejský snímek velmi povedeně. (75 %)

Filmy tohoto typu mám rád, a proto jsem ode Dne zrady poměrně hodně očekával. Poslední dobou velmi dobrý a herecky rostoucí Ryan Gosling, roky zkušený George Clooney a jako hlavní linie politické intriky. Co víc si přát? Jenže ono to tak úplně nefunguje. Místo toho, aby se divák dozvěděl více o zákulisních praktikách politických kampaní, které jsou stejné po celém světě a žádný z kandidátů by se s jimi za nic nechtěl prezentovat, vybral si tento snímek pouze jednu jedinou kauzu, kolem které celé drama vystavěl. Loajalita nebo možnost hřejivého místečka a jistota spousty peněz do budoucna? To je to, oč tu běží. A možná je to tím, že je Gosling tak mladý či jeho poker facem, který si odnesl z Drive, ale v té roli mi neseděl. Je to škoda, tenhle film mohl nabídnout určitě víc, mnohem víc. (70 %)

Co by si asi Tim Burton počal bez vizuálních efektů, říkal jsem si po pár minutách filmu. Jenže on je natolik dobrý ve svém řemesle, že by si se svojí fantazií vystačil s tunami makeupu, rťenkami, pudry a hóóódně krepového papíru. Jenže jeho styl se s tím mým trochu tříští a po půl hodině Alenky v říši divů jsem se upřímně nudil. Po nějakou dobu jsem balancoval na hranici, zda-li dokoukat, nebo vypnout. Ale dal jsem jí šanci a jsem za to rád. Nejsem Burtonův zbožňovatel, ale asi se ve mně probudilo malé děcko, protože jsem se začal těšit, jak to celé dopadne. Nejde o žádný velký hit, který bych všude doporučoval, ale jako moderně zpracovaná pohádka to u mě obstálo. A u hlášky "setnout hlavy" jsem se vždycky upřímně zasmál. (60 %)

Tak tohle se ale hodně nepovedlo. Chvílema jsem přemýšlel, zda-li nejde jen o nepovedenou komedii, ale jak se tak koukám do popisu filmu, nikde tam groteskní obsah prezentován není. A ani se nedivím, protože i komedie by to byla vážně zlá. Tenhle film má příběh asi jako když vejdu ráno z baráku a vyrazím do práce. Absolutně o ničem, smyšlený, zbytečný... A ten závěr? Slušná inspirace starýma gangsterkama, jenže to by musel za něco stát celej film, aby mělo smysl k takovému vyústění vůbec dojít. Celkově jedno velké zklamání, kde mě nebavilo vůbec nic. Snad jen kamera občas ušla. A přitom Keira a Colin... (30 %)

Tohle se těžko hodnotí. Pan Popper a jeho tučňáci není ničím výjimečný snímek, snad jen těmi šesti tučňáky. Jim Carrey je ale tak neuvěřitelnej magor, že jsem se docela zasmál. Celý film stojí pouze na jeho perfektním gagovském umění (které samozřejmě musíte mít rádi) a na několika animovaných antarktických tvorech, kteří do velkoměsta zdánlivě nepatří. Jenže zbytek je fakt nuda. Třetí hvězda je tedy spíš jen proto, že věřím, že děti můžou tučňáci nesmírně bavit, jinak slabota, kterou ani Carrey svou osobností a humorem sobě vlastním nezachrání. (55 %)